3 VSPH 222/2011-A-26
KSPA 56 INS 15521/2010 3 VSPH 222/2011-A-26

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Kubína a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a Mgr. Ivany Mlejnkové v insolvenční věci dlužníka: INPRA Pardubice, spol. s r.o. se sídlem v Rybitví, Masarykova 76, zahájené k návrhu dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích ze dne 25.ledna 2011, č.j. KSPA 56 INS 15521/2010-A-20,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích ze dne 25.ledna 2011, č.j. KSPA 56 INS 15521/2010-A-20, se potvrzuje.

Odůvodnění:

Napadeným usnesením Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích (insolvenční soud) uložil dlužníkovi zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,--Kč ve lhůtě 15 dnů od právní moci rozhodnutí bezhotovostně na v usnesení uvedený účet. Uvedl, že dlužník podal insolvenční návrh, v němž uvádí, že nedisponuje žádným movitým ani nemovitým majetkem, má pouze pohledávky za 6 dlužníky v celkové výši 591.000,--Kč, jejichž vymahatelnost je v podstatě nulová. Vyšel dále ze zjištění, podle něhož dlužník není zapsán v registru vozidel jako vlastník nebo provozovatel vozidla, nemá žádnou hotovost a účty jen s debetními zůstatky. Má závazky minimálně ve výši 1.158.716,--Kč vůči věřitelům, tj. např. společnosti MARO, spol. s r.o., Telefónica 02, a.s. SOU Plynárenské Pardubice. Dospěl, cituje ustanovení § 108 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (InsZ), k závěru, podle něhož u dlužníka přichází v případě zjištění úpadku jeho řešení konkursem, kdy odměna insolvenčního správce dle § 1 odst. 5 vyhl. č. 313/2007 Sb. (Vyhláška) činí nejméně 45.000,--Kč, resp. 54.000,--Kč v případě, že je správce plátcem DPH, že dalšími náklady budou hotové výdaje správce a náklady na správu a údržbu majetkové podstaty, přičemž poukázal na to, že nelze připustit a požadovat po insolvenčním správci, aby v případě konkursu, který nepovede k uspokojení dlužníkových věřitelů, nesl náklady řízení ze svého a následně, aby zatěžoval rozpočtové prostředky insolvenčního soudu. S přihlédnutím k majetkovým poměrům dlužníka za situace, kdy nelze předem určit, jaký bude reálný výnos zpeněžení majetkové podstaty, uložil dlužníkovi zálohu v maximální výši, jež umožní správci aktivní činnost bezprostředně po rozhodnutí o úpadku a zajistit tak prostředky pro jeho odměnu. Doplnil, že záloha na náklady insolvenčního řízení není soudním poplatkem, proto nepřichází v úvahu aplikace ustanovení § 138 občanského soudního řádu (o.s.ř.) o osvobození od soudních poplatků.

Toto usnesení napadl dlužník v zákonem stanovené lhůtě odvoláním a navrhl, aby je odvolací soud změnil tak, že povinnost zaplatit zálohu se mu neukládá, nebo ji přiměřeně sníží. Zopakoval, že je věřitelem pohledávek v úhrnu ve výši 591.000,--Kč, jež bude třeba v rámci konkursu vymáhat v první řadě. Poukázal na to, že vymáhání těchto pohledávek by jen zvyšovalo jeho finanční deficit a že to byl důvod podání insolvenčního návrhu. Poznamenal, že z právní úpravy nevyplývá povinnost uložit insolvenčnímu navrhovateli k zaplacení zálohu na náklady insolvenčního řízení, ani že musí být uložena v maximální výši.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k následujícím zjištěním a závěrům:

Podle § 108 InsZ insolvenční soud může před rozhodnutím i insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak (odst. 1). Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000,--Kč. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zaplatit zálohu společně a nerozdílně (odst. 2). Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit. Účelem institutu zálohy je především překlenout nedostatek finančních prostředků po rozhodnutí o úpadku a umožnit tak insolvenčnímu správci výkon jeho funkce, a rovněž poskytnout záruku úhrady hotových výdajů a odměny insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty (§ 38 odst. 2 InsZ).

Z výchozí koncepce zákona vyplývající z § 1 InsZ se podává, že insolvenční řízení může mít smysl jedině za předpokladu, že v majetkové podstatě existuje majetek, z něhož by mohly být-v závislosti na způsobu řešení úpadku dlužníka-alespoň částečně uspokojeny pohledávky věřitelů. Není-li tu takového majetku, nemá insolvenční řízení smyslu. Jedinou výjimkou-byť nesystémovou-z této koncepce je ustanovení § 144 InsZ, které připouští, aby právní prostředí insolvenčního zákona bylo využito k zamítnutí návrhu pro nedostatek majetku, třebaže v takovém řízení k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem dojít zjevně nemůže.

V daném případě nepřichází takové rozhodnutí v úvahu, neboť dlužník kumulativně nesplňuje podmínky § 144 odst. 1 InsZ, především tedy není obchodní společností, která byla zrušena rozhodnutím soudu, a nebyl mu jmenován likvidátor ze seznamu insolvenčních správců.

Z uvedeného plyne, že nejde-li u dlužníka-obchodní společnosti o případ podle § 144 insolvenčního zákona, pak, bude-li zjištěno, že dlužník nemá majetek užitelný pro účely insolvenčního řízení, nedává zákon žádného podkladu pro další pokračování v řízení. Testem k tomu, aby nejistota v této otázce mohla být odstraněna na samém začátku insolvenčního řízení a aby insolvenční řízení nebylo zneužíváno pro účely, k nimž sloužit nesmí, je právě uložená povinnost dlužníka zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení. Vlastní-li dlužník takový majetek a zálohu na náklady insolvenčního řízení z něho zaplatí, pak lze požadovat, aby insolvenční řízení proběhlo alespoň v režimu nepatrného konkursu. Ukáže-li se,

že dlužník zálohu zaplatit schopen není, pak tento test zřetelně podpoří závěr, že další pokračování insolvenčního řízení by bylo zjevným zneužitím postupů podle insolvenčního zákona namísto likvidace dlužníka.

Z obsahu insolvenčního návrhu a jeho příloh je zjevné, že případný dlužníkův úpadek nebude možné řešit jinak než konkursem, že dlužník na straně jedné nedisponuje žádným majetkem (nemovité či movité věci dlouhodobé spotřeby, zásoby, finančními prostředky) kromě pohledávek za dlužníky, jejichž vymahatelnost je však podle dlužníkova tvrzení prakticky nulová, a v tomto směru se jeví účelovou jeho odvolací námitka, že bude možné náklady insolvenčního řízení hradit z jejich vymožení, na straně druhé má závazky vůči svým věřitelům v celkové výši 1.158.716,--Kč.

Mezi náklady insolvenčního řízení náleží mimo jiné vždy i odměna a hotové výdaje insolvenčního správce; v případě konkursu činí odměna insolvenčního správce dle § 5 odst. 1 Vyhlášky minimálně 45.000,--Kč (pokud dojde ke zpeněžování dlužníkova majetku) a je spolu s jeho nárokem na náhradu vzniklých hotových výdajů hrazena z výtěžku zpeněžení majetkové podstaty. Protože dlužník nedisponuje potřebnými finančními prostředky a nepodařilo se zjistit ani další významnější majetek dlužníka, jenž by mohl být k úhradě zálohy použit, insolvenční soud postupoval správně, pokud dlužníku napadeným usnesením povinnost k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení uložil, přičemž přiměřenou odvolací soud shledal i její stanovenou výši.

Dlužno též dodat, že dlužník podnikatel je podle § 98 InsZ povinen podat insolvenční návrh bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděl nebo při náležité pečlivosti měl dozvědět o svém úpadku ve formě platební neschopnosti, do 20.7.2009 tak byl povinen učinit i v případě předlužení (obdobnou povinnost zakotvoval i zákon o konkursu a vyrovnání v § 3). Jestliže před podáním insolvenčního návrhu dlužník nehospodařil s finančními prostředky společnosti náležitě, a použil je k jinému účelu, a v důsledku toho není schopen požadovanou zálohu na náklady tohoto řízení zaplatit, pak tuto okolnost je nutno přičíst jedině k jeho tíži.

Odvolací soud proto napadené usnesení podle § 219 o.s.ř. jako věcně správné potvrdil.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.

V Praze dne 9. března 2011

JUDr. Michal Kubín, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: V. Chalupová