3 VSPH 2186/2013-A-39
KSHK 42 INS 19786/2012 3 VSPH 2186/2013-A-39

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Bureše a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a Mgr. Ivany Mlejnkové ve insolvenčním řízní dlužníka ''Wiwaldi'' Trading, s.r.o. se sídlem Štefánikova 84, 949 01 Nitra, Slovenská republika, IČO 35933836, organizační složka "WIWALDI" Trading, s.r.o. se sídlem Na Stávku 234, Smidary, Česká republika, IČO 28771583, zahájené na návrh a) Boženy Berglové, bytem , b) Jiřího Nováčka, bytem c) Jaroslavy Beňové, bytem , d) Pavla Beňa, bytem tamtéž, e) Libora Malého, bytem f) Taťany Sauerové, bytem , g) Věry Žampové, bytem , h) Věry Drbohlavové, bytem , i) Josefa Dítě, bytem , j) Jiřího Šimka, bytem , k) Josefa Havlíčka, bytem , l) Jiřího Kučery, bytem , m) Soni Šenkové, bytem , n) Jaroslava Roubíčka, bytem , o) Ladislava Mádle, bytem , p) Aleny Bernartové, bytem , q) Miroslavy Karbanové, bytem , a r) Evy Strnadové, bytem , o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č.j. KSHK 42 INS 19786/2012-A-34 ze dne 11. listopadu 2013,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č.j. KSHK 42 INS 19786/2012-A-34 ze dne 11. listopadu 2013 se z r u š u j e a věc se v r a c í soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Hradci Králové usnesením č.j. KSHK 42 INS 19786/2012-A-34 ze dne 11.11.2013 v bodě I. výroku rozhodl, že se zjišťuje úpadek dlužníka "Wiwaldi" Trading, s.r.o. se sídlem Štefánikova 84, 949 01 Nitra, Slovenská republika,

IČO 35933836, organizační složka "WIWALDI" Trading, s.r.o. se sídlem Na Stávku 234, Smidary, Česká republika, IČO 28771583 (dále též jen dlužník), v bodě II. výroku na majetek dlužníka prohlásil konkurs jako partikulární územně omezené úpadkové řízení podle článku 3 odst. 4 písm. b) Nařízení Rady ES č. 1346/2000 ze dne 29.5.2000 o úpadkovém řízení (dále jen Nařízení), v bodě III. výroku ustanovil insolvenčním správcem Ing. Davida Jánošíka a v bodě IV. výroku konstatoval, že účinky rozhodnutí o úpadku a prohlášení konkursu nastávají okamžikem zveřejnění usnesení v insolvenčním rejstříku. V dalších bodech V. až X. výroku soud vyzval věřitele, kteří dosud nepřihlásili své pohledávky, aby tak učinili ve lhůtě 30 dnů ode dne zveřejnění rozhodnutí, aby insolvenčnímu správci neprodleně sdělili, jaká zajišťovací práva uplatní na dlužníkových věcech, právech, pohledávkách, nebo jiných majetkových hodnotách, a též vyzval osoby, které mají závazky vůči dlužníkovi, aby napříště plnění neposkytovaly dlužníku, ale insolvenčnímu správci, nařídil přezkumné jednání a svolal schůzi věřitelů na den 16.1.2014, stanovil insolvenčnímu správci lhůtu pro předložení seznamu přihlášených pohledávek a zprávy o jeho činnosti a hospodářské situaci dlužníka a konstatoval, že svá rozhodnutí bude zveřejňovat v insolvenčním rejstříku.

V odůvodnění svého usnesení soud prvního stupně uvedl, že insolvenční řízení dlužníka bylo zahájeno k návrhu v záhlaví označených 18 věřitelů (dále společně jen navrhovatelé), kteří tvrdili, že jako bývalí zaměstnanci dlužníka mají vůči němu pohledávky nevyplacených mezd za říjen až prosinec 2011 a za leden až srpen 2012. Dluží tak navrhovatelům a) Boženě Berglové 18.941,-Kč, b) Jiřímu Nováčkovi 88.771,-Kč, c) Jaroslavě Beňové 16.315,-Kč, d) Pavolu Beňovi 18.506,-Kč, e) Liboru Malému 22.410,-Kč, f) Taťaně Sauerové 17.680,-Kč, g) Věře Žampové 9.598,-Kč, h) Věře Drbohlavové 31.928,-Kč, i) Josefu Dítětovi 12.290,-Kč, j) Jiřímu Šimkovi 34.711,-Kč, k) Josefu Havlíčkovi 68.278,-Kč, l) Jiřímu Kučerovi 60.570,-Kč, m) Soně Šenkové 33.470,-Kč, n) Jaroslavu Roubíčkovi 20.989,-Kč, o) Ladislavu Mádlemu 53.341,-Kč, p) Aleně Bernartové 28.532,-Kč, q) Miroslavě Karbanové 63.673,-Kč a r) Evě Strnadové 16.822,-Kč. Navrhovatelé listinami doložili vznik a zánik svých pracovních poměrů. Uplatněné dlužné částky podle navrhovatelů odpovídají rozdílu mezi mzdou uvedenou ve výplatních páskách vystavených dlužníkem a částkou, kterou obdrželi od Úřadu práce ČR.

Usnesením ze dne 17.9.2012 (A-5) soud dlužníka vyzval, aby se vyjádřil k insolvenčnímu návrhu a předložil seznamy svého majetku, závazků a zaměstnanců, a nařídil jednání. Usnesení bylo dlužníku doručeno na adresu organizační složky dne 1.10.2012 a do sídla zahraniční osoby ve Slovenské republice dne 4.10.2012.

Po zrušení prvního rozhodnutí o úpadku dlužníka se konalo jednání o insolvenčním návrhu dne 12.9.2013. Dlužník (za nějž se dostavil jednatel Marián Vaněk) při jednání opakovaně své závazky vůči navrhovatelům uznal a zavázal se je uspokojit do konce září 2013. Uvedl, že má zájem provoz v provozovně-přádelně ve Smidarech-znovu rozběhnout, a to za finanční pomoci třetí osoby, se kterou jedná. Tvrdil dále, že v sídle ve Slovenské republice-prostřednictvím zaměstnanců-provozuje obchodní činnost (obchod s textilními surovinami, polotovary a hotovými výrobky), a že tam vůči němu nebylo a není vedeno insolvenční řízení.

Soud dlužníku uložil, aby do 30.9.2013 doložil uspokojení nároků navrhovatelů s tím, že pokud nebude schopen svým závazkům dostát, předloží do 11.10.2013 dříve požadované seznamy, a to nejen ve vztahu k České republice, ale i ve vztahu ke Slovensku, popř. jiným státům, pokud tam má majetek či provozovnu.

Ačkoli soud znovu poučil dlužníka o následcích nepředložení seznamů podle § 3 odst. 2 písm. d) insolvenčního zákona (dále jen IZ), dlužník je ani v posledně stanovené lhůtě nepředložil ani jinak nereagoval.

Cituje § 3 odst. 1 a § 3 odst. 2 písm. d) IZ soud uzavřel, že navrhovatelé předloženými listinami osvědčili, že byli zaměstnanci dlužníka a že vůči němu mají splatné mzdové nároky, které dlužník uznal, když jejich úhradu opakovaně přislíbil. Z toho dovodil, že dlužník je v úpadku, neboť má více věřitelů, vůči nimž má závazky po splatnosti déle než 3 měsíce, a nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 1 IZ; nastolenou domněnku své platební neschopnosti nevyvrátil. Proto soud podle § 136 odst. 1 IZ rozhodl o zjištění dlužníkova úpadku.

Dále soud prvního stupně konstatoval, že dlužník má sídlo na území Slovenské republiky a v průběhu řízení nebylo vyvráceno jeho tvrzení, že středisko jeho hlavních zájmů se nachází na území Slovenska. Na území České republiky má organizační složku, prostřednictvím které zde podnikal. Insolvenční návrh byl podán věřiteli (zaměstnanci české organizační složky), kteří mají bydliště v České republice.

Ze zprávy insolvenčního správce Ing. Jánošíka podané dne 8.7.2013 (po vydání prvního rozhodnutí o úpadku) vyplývá, že dlužník vlastní na území České republiky nemovitosti v k.ú. Smidary (areál přádelny bavlny) s kompletním technologickým vybavením i další věcmi sloužící k provozování dlužníkova podniku. Tyto jsou způsobilé k obnovení provozu přádelny s minimálními zásahy. Navíc dlužník sám při jednání tvrdil, že hodlá v krátké době provoz přádelny obnovit. Na Slovensku nebylo zahájeno hlavní úpadkové řízení dlužníka

Soud uzavřel, že dlužník má na území České republiky provozovnu, jak ji definuje článek 2 písm. h) Nařízení, podle nějž je provozovnou místo, kde dlužník vykonává hospodářskou činnost za pomoci personálu a majetkových hodnot. Této definici vyhovuje dlužníkova přádelna ve Smidarech, když její provoz byla sice dočasně přerušen z důvodu nedostatku finančních prostředků dlužníka a se zaměstnanci byl ukončen pracovní poměr, ovšem dlužník prezentuje svůj úmysl provoz v přádelně obnovit. V souladu s článkem 3 Nařízení tak bylo možno zahájit pouze takové insolvenční řízení, jehož účinky jsou omezeny na majetek, jenž se nachází na území České republiky.

Proti tomuto usnesení podal dlužník včasné odvolání s požadavkem, aby je odvolací soud zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Uvedl, že má sídlo i hlavní zájmy na území Slovenské republiky, ovšem prostřednictvím své organizační složky v České republice nepodniká, nevykonává zde stálou činnost již od roku 2011 a nemá žádné zaměstnance, jak ostatně plyne i z insolvenčního spisu. Přádelna ve Smidarech nevyhovuje definici provozovny uvedené v Nařízení. Objekt je sice plně vybaven a způsobilý k obnovení provozu, avšak ztroskotala jednání s investorem, jehož prostřednictvím chtěl provoz financovat. Z hlediska definice provozovny dle Nařízení tak přádelna ve Smidarech splňuje podmínku materiálních zdrojů, nikoli však lidských zdrojů, kterými by tu dlužník svou činnost vykonával, provoz nebyl obnoven. Z toho plyne, že organizační složka dlužníka zapsaná v České republice na jejím území nemá provozovnu, jež by umožňovala, aby ve vztahu k ní bylo v České republice vedeno partikulární územně omezené úpadkové řízení. Sama existence majetku dlužníka na území České republiky nemůže sama o sobě odůvodňovat zahájení takového vedlejšího úpadkového řízení, jak v dané věci uvedl Vrchní soud v Praze již ve svém rozhodnutí sp. zn. 2 VSPH 207/2013, jímž zrušil předchozí rozhodnutí o úpadku dlužníka. Dodal, že podle § 7 obchodního zákoníku sama organizační složka nemá v českém právním řádu právní subjektivitu. Z uvedených důvodů podle dlužníka bylo možno zahájit insolvenční řízení pouze s obchodní společností zapsanou ve slovenském obchodním registru a muselo by být vedeno na území Slovenska a podle jeho právního řádu.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že odvolání je opodstatněné.

Podle § 103 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) kdykoli za řízení přihlíží soud k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení). Jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví (§ 104 odst. 1 o.s.ř.).

Podle § 427 IZ vyjde-li v průběhu insolvenčního řízení najevo, že podle přímo použitelného právního předpisu Evropských společenství byly ke dni zahájení insolvenčního řízení hlavní zájmy dlužníka soustředěny v některém z členských států Evropské unie s výjimkou Dánska a že dlužník k tomuto dni neměl ani provozovnu na území České republiky, insolvenční soud insolvenční řízení zastaví.

Přímo použitelným právním předpisem Evropských společenství, na nějž § 427 IZ odkazuje, je výše uvedené Nařízení, tj. Nařízení Rady (ES) č. 1346/2000 ze dne 29.5.2000 o úpadkovém řízení. Z něj je pro věc rozhodný článek 3 vymezující podmínky mezinárodní příslušnosti soudů členských států Evropské unie k zahájení hlavního úpadkového řízení nebo územního úpadkového řízení.

Z článku 3 Nařízení (a z preambule Nařízení bod 4 a 12) vyplývá, že v daném okamžiku může existovat pouze jedno místo, kde jsou soustředěny dlužníkovy hlavní zájmy, a tedy pouze soudy jednoho z členských států Evropské unie jsou příslušné zahájit hlavní úpadkové řízení ve smyslu článku 3 odst. 1 Nařízení. V případě společnosti nebo právnické osoby se za místo, kde jsou soustředěny hlavní zájmy, považuje sídlo, pokud není prokázán opak (článek 3 odst. 1 Nařízení).

Soudy jiného členského státu než toho, na jehož území jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka, mohou zahájit vedlejší (územní) úpadkové řízení pouze za předpokladu, že na jejich území má dlužník provozovnu definovanou v článku 2 písm. h) Nařízení (článek 3 odst. 2 Nařízení). Po zahájení hlavního úpadkového řízení se jakákoli následná územní úpadková řízení stávají vedlejšími řízeními, jež mohou být pouze řízeními likvidačními (článek 3 odst. 3 Nařízení). Před zahájením hlavního úpadkového řízení však lze územní úpadkové řízení zahájit pouze v případě, že a) hlavní úpadkové řízení nemůže být zahájeno z důvodů stanovených právem členského státu, na jehož území jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka, nebo b) o územní úpadkové řízení žádá věřitel, který má bydliště, obvyklé místo pobytu nebo sídlo v členském státě, na jehož území se nachází dotyčná provozovna, nebo jehož pohledávka vznikla na základě činnosti této provozovny (článek 3 odst. 4 Nařízení).

Nařízení tak v článku 3 upravuje dva druhy řízení. Prvním z nich je úpadkové řízení zahájené podle odstavce 1 příslušným soudem členského státu, na jehož území jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka, které se považuje za hlavní řízení , jež se týká majetku dlužníka, který se nachází ve všech členských státech, v nichž se Nařízení uplatní. Druhým je úpadkové řízení zahájené podle odstavce 2 příslušným soudem členského státu, ve kterém má dlužník provozovnu, které se považuje za vedlejší řízení , přičemž jeho účinky jsou omezeny na majetek dlužníka, který se nachází na území státu, kde má provozovnu (a v tom smyslu je řízením územním).

Provozovnou se podle článku 2 písm. h) Nařízení rozumí jakékoli provozní místo, kde dlužník vykonává nikoli přechodnou hospodářskou činnost za pomoci lidských a materiálních zdrojů. K tomu Nejvyšší soud-ve shodě s judikaturou dalších členských států-ve svém usnesení sp. zn. 29 Odo 164/2006 ze dne 31.1.2008, uveřejněném pod č. 87/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, zdůraznil, že prostá skutečnost, že se majetek dlužníka nachází ve druhém členském státě, k zahájení vedlejšího úpadkového řízení v tomto státě nestačí.

Z uvedeného plyne, že k zahájení vedlejšího úpadkového řízení musí být založena mezinárodní příslušnost (pravomoc) soudu členského státu podle článku 3 odst. 2 Nařízení, což znamená, že dlužník musí mít na území tohoto členského státu provozovnu ve smyslu článku 2 písm. h) Nařízení.

Jestliže u českého soudu bylo zahájeno insolvenční řízení dlužníka, jehož hlavní zájmy byly ke dni zahájení tohoto řízení soustředěny v některém z (jiných) členských států Evropské unie s výjimkou Dánska a který k tomuto dni neměl na území České republiky ani provozovnu ve smyslu Nařízení, pak insolvenční soud (třebaže by tento neodstranitelný nedostatek podmínek řízení vyšel najevo až později v jeho průběhu) podle § 427 IZ insolvenční řízení zastaví.

Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že dané insolvenční řízení bylo zahájeno společným insolvenčním návrhem navrhovatelů dne 15.8.2012, a že následné usnesení soudu prvního stupně č.j. KSHK 42 INS 19786/2012-A-14 ze dne 4.1.2013, jímž rozhodl o úpadku dlužníka, Vrchní soud v Praze zrušil usnesením sp. zn. 2 VSPH 207/2013 ze dne 24.4.2013 (A-21) a věc vrátil soudu k dalšímu řízení. Předně soudu prvního stupně vytkl, že navrhovatele dosud nevedl k odstranění pochybnosti o osobě dlužníka, vůči němuž svůj insolvenční návrh směřují, když dlužníka označili jako "WIWALDI" Trading, s.r.o. se sídlem Na Stávku 234, 503 53 Smidary, IČO 28771583, což je organizační složka zahraniční právnické osoby

(společnosti "Wiwaldi" Trading, s.r.o. se sídlem Štefánikova 84, 949 01 Nitra, Slovenská republika, IČO 35933836) zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Krajským soudem v Hradci Králové v oddíle A, vložce 15537. Taková organizační složka ovšem sama nemá právní subjektivitu a tedy ani způsobilost být účastníkem řízení dle § 19 o.s.ř., tu má jen zahraniční právnická osoba. Současně odvolací soud shledal nedostatečnými zjištění soudu prvního stupně o tom, že jsou splněny podmínky pro zahájení vedlejšího (územního) úpadkového řízení dlužníka dle článku 3 Nařízení. Proto mu uložil, aby tyto podmínky řízení řádně zkoumal, tj. aby zjistil, zda bylo vůči dlužníku zahájeno hlavní úpadkové řízení a zda má na území České republiky provozovnu vyhovující definici dle článku 2 písm. h) Nařízení. Odvolací soud shledal správným závěr soudu prvního stupně, že hlavní zájmy dlužníka jsou (v době zahájení insolvenčního řízení byly) soustředěny na území Slovenské republiky, kde má své sídlo, neboť domněnka dle článku 3 odst. 1 Nařízení považující za místo hlavních zájmů sídlo dlužníka nebyla v řízení ničím vyvrácena. K tomu vysvětlil, že situací, kdy je podán návrh na zahájení úpadkového řízení v členském státě, ve kterém nejsou soustředěny dlužníkovy hlavní zájmy a kdy hlavní úpadkové řízení nebylo v příslušném členském státě dosud zahájeno, se zabývá článek 3 odst. 4 Nařízení. Ten dovoluje (za tam stanovených předpokladů) zahájit pouze vedlejší úpadkové řízení podle článku 3 odst. 2 Nařízení, přičemž i v tomto případě je zahájení vedlejšího úpadkového řízení vázáno na existenci dlužníkovy provozovny.

V dalším řízení navrhovatelé na základě výzvy soudu prvního stupně (podáním ze dne 23.5.2013)-v souladu s pokyny odvolacího soudu-opravili insolvenční návrh tak, že jako dlužníka označili zahraniční právnickou osobu "Wiwaldi" Trading, s.r.o. se sídlem Štefánikova 84, 949 01 Nitra, Slovenská republika, IČO 35933836, přičemž okolnost, že se věc týká výše uvedené organizační složky na území České republiky vyjádřili tím, že k označení dlužníka připojili údaj o této jeho organizační složce.

Z napadeného usnesení ovšem plyne, že se soud prvního stupně (opět) primárně zabýval zkoumáním podmínek pro rozhodnutí o úpadku dlužníka, ačkoli nejprve byl povinen-ve smyslu kasačních pokynů odvolacího soudu-vyřešit otázku, zda je založena jeho příslušnost (pravomoc) k zahájení dlužníkova vedlejšího úpadkového řízení (zda jsou dány podmínky řízení).

Otázku podmínek pro zahájení (vedení) tohoto insolvenčního řízení soud prvního stupně řešil jaksi sekundárně, aniž by ji takto výslovně pojal. Přitom svůj závěr o povaze daného úpadkového řízení jakožto vedlejšího (územně omezeného) řízení ve výroku spojil s rozhodnutím o prohlášení konkursu, jež nijak (jinak) samotně neodůvodnil. Likvidační charakter však musejí mít jen ta vedlejší úpadková řízení úpadková řízení, jež provázejí hlavní úpadkové řízení (článek 3 odst. 3 Nařízení), a v dané věci bylo zjištěno, že ve Slovenské republice vůči dlužníku hlavní úpadkové řízení vedeno není.

Za této procesní situace mohly být dány podmínky pro zahájení vedlejšího (územního) úpadkového řízení dlužníka v České republice jedině podle článku 3 odst. 4 Nařízení. Soud prvního stupně je měl (ve smyslu písmene b/ cit. článku) za splněné tím, že dlužník má na území České republiky organizační složku a provozní areál přádelny (ve Smidarech), jejímž prostřednictvím podnikal, že insolvenční návrh podali navrhovatelé (věřitelé), kteří mají bydliště v České republice a jejichž pracovní pohledávky (co bývalých zaměstnanců) vznikly na základě činnosti výše uvedené provozovny dlužníka, a že přitom jde o provozovnu vyhovující definici článku 2 písm. h) Nařízení. Při posledně uvedeném závěru vyšel z toho, že podle zprávy podané dne 8.7.2013 tehdejším předběžným insolvenčním správcem Ing. Jánošíkem sice přádelna ve Smidarech není v provozu, pracovní poměry zaměstnanců byly ukončeny, nicméně tato přádelna je vybavena příslušným technologickým vybavením a provoz by mohl být (podle správce s minimálními zásahy) obnoven, přičemž dlužník také avizoval, že má v úmyslu provoz za pomoci investora (s nímž o tom jedná) obnovit.

Z uvedeného je zřejmé, že soud prvního stupně založil svůj závěr o existenci provozovny (přádelny) dlužníka ve Smidarech na zjištěních, podle nichž tu dlužník žádnou hospodářskou činnost nevykonává (pouze do budoucna uvažuje o obnovení provozu, jestliže se k tomu podaří zajistit investora). Takové skutečnosti ovšem jednoznačně svědčí o tom, že předmětná přádelna není provozovnou dlužníka dle článku 2 písm. h) Nařízení, jde toho času pouze o jeho ležící nepoužívaný (neprovozovaný) majetek nacházející se na území České republiky, který podmínky pro vedení vedlejšího úpadkového řízení dlužníka nezakládá.

Závěr soudu prvního stupně o existenci dlužníkovy provozovny v České republice, která vyhovuje definici Nařízení, tak zjevně nemá oporu v jeho skutkových zjištěních. Navíc však-a to především-předestřené závěry soudu nemají významu vzhledem k tomu, že jeho příslušnost (pravomoc) k vedení dlužníkova insolvenčního řízení co vedlejšího úpadkového řízení byla založena jen za předpokladu, že dlužník měl provozovnu ve smyslu Nařízení v době, kdy bylo dané insolvenční řízení zahájeno (§ 427 IZ). Tím se však soud nezabýval, své-ovšem nesprávné-závěry o existenci takovéto dlužníkovy provozovny činil ke stavu věci v době vydání napadeného rozhodnutí. Není také patrné, zda zkoumal existenci případné další provozovny dlužníka na území České republiky. Nutno dodat, že obsah spisu zatím nenasvědčuje závěru, že dlužníkova přádelna ve Smidarech byla ještě v době zahájení jeho insolvenčního řízení provozována. Navrhovatelé v insolvenčním návrhu tvrdili, že se tu nic nevyrábí již od října 2011, nejde proud a neteče voda, majitel neplatí ani ostraze areálu; také Ing. Jánošík (tehdy co ustanovený insolvenční správce) ve zprávě ze dne 4.3.2013 uvedl, že podle jeho zjištění areál přádelny není v provozu cca 18 měsíců. Tato tvrzení či další rozhodné okolnosti věci však soud prvního stupně nijak nezkoumal.

Z těchto důvodů odvolací soud napadené usnesení podle § 219a odst. 1 písm. a) o.s.ř. zrušil a podle § 221 odst. 1 písm. a) téhož zákona věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, v němž ve smyslu vysloveného právního názoru odvolacího soudu-na základě příslušného skutkového podkladu-znovu řádně posoudí, zda podmínky pro zahájení dlužníkova insolvenčního řízení co vedlejšího (územního) úpadkového řízení byly vskutku dány. Zjistí-li, že tyto podmínky nebyly dány, insolvenční řízení dle § 427 IZ zastaví s tím, že ohledně uzavření dosavadních výsledků insolvenčního řízení, včetně rozhodnutí o nárocích insolvenčního správce, bude postupovat přiměřeně podle závěrů usnesení Vrchního soudu v Praze č.j. MSPH 77 INS 8685/2010, 3 VSPH 383/2011-B-19 ze dne 16.11.2011.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí j e dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Hradci Králové.

V Praze dne 10. února 2014

JUDr. Jaroslav B u r e š , v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Kateřina Vaněčková