3 VSPH 2165/2015-A-14
KSUL 71 INS 24018/2015 3 VSPH 2165/2015-A-14

USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Kubína a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a JUDr. Petra Trebatického, Ph.D. v insolvenční věci dlužníka: Dušan anonymizovano , anonymizovano , bytem Měcholupy, Velká Černoc 78, IČO: 72628430, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15.10.2015, č.j. KSUL 71 INS 24018/2015-A-8,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15.10.2015, č.j. KSUL 71 INS 24018/2015-A-8, se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Napadeným usnesením soud prvního stupně uložil dlužníku, aby ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 40.000,-Kč.

Své rozhodnutí odůvodnil tím, že k návrhu dlužníka bylo zahájeno insolvenční řízení, v němž dlužník žádá zjištění svého úpadku a povolení oddlužení plněním splátkového kalendáře. Cituje ust. § 108 z.č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, dále jen InsZ, a odkazuje na smysl zálohy na náklady insolvenčního řízení, dospívá k závěru, že navržený způsob řešení dlužníkova úpadku oddlužením není možný, neboť jeho nabídka uspokojení věřitelů v rámci jeho oddlužení plněním splátkového kalendáře nedosahuje zákonem stanovených 30%. Jeho majetková situace neumožňuje řešení jeho úpadku oddlužením ani formou zpeněžení majetkové podstaty. Případně zjištěný úpadek dlužníka tak bude řešen konkursem. Náklady takového řízení jsou vždy tvořeny mimo jiné i hotovými výdaji a odměnou správce ve výši minimálně 45.000,-Kč. Vyšel přitom z tvrzení dlužníka o tom, že jeho měsíční příjem z podnikatelské činnosti od srpna 2015 (když dlužník zcela rezignoval na prokázání příjmů za roky 2013 a 2014) činí 15.000,-Kč, z čehož 60% činí výdaje. Průměrný nezdaněný příjem po odečtení výdajů by měsíčně činil 9.600,-Kč, z čehož měsíční splátka pro oddlužení by činila 2.320,-Kč. Po odečtení odměny insolvenčního správce by za 5 let byl schopen uhradit 73.860,-Kč, což představuje asi 14% jeho nezajištěných závazků, které činí celkem 528.607,-Kč. Výše jeho zajištěných závazků činí 265.353,-Kč. Dlužník vlastní 1/4 spoluvlastnický podíl na nemovitých věcech evidovaných na LV č. 42, k.ú. Velká Černoc, jehož hodnotu neuvedl, a kterým jsou zajištěny některé jeho závazky. Jiný hodnotnější majetek nevlastní. Nelze tedy předpokládat, že by zpeněžením jeho majetku mohly být získány finanční prostředky postačující k úhradě očekávaných nákladů řízení. S ohledem na značnou nestabilitu jeho příjmu z podnikání ani tento jeho příjem nelze považovat za dostatečnou záruku krytí nákladů řízení. Protože nelze očekávat, že úhradu nákladů insolvenčního řízení bude možné zajistit z dlužníkova majetku či z jeho nestabilního podnikatelského příjmu, dovodil, že je třeba dlužníku zálohu na náklady insolvenčního řízení uložit, a to vzhledem k poměrům věci ve výši 45.000,-Kč.

Toto usnesení napadl dlužník v zákonem stanovené lhůtě odvoláním a navrhl, aby je odvolací soud změnil tak, že povinnost uhradit zálohu na náklady řízení se dlužníku neukládá. Poukázal na to, že příjmy za roky 2013 a 2014 doložit nemohl, neboť pracoval příležitostně a své příjmy z této doby nemá čím doložit.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že odvolání dlužníka není opodstatněné.

Povinnost navrhovatele uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení vyplývá z § 108 odst. 1 až 3 InsZ, podle něhož může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do částky 50.000,-Kč, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit.

Účelem institutu zálohy podle § 108 InsZ je poskytnout zdroj úhrady prvotních nákladů insolvenčního řízení a současně zajistit úhradu celkových nákladů insolvenčního řízení, včetně hotových výdajů a odměny insolvenčního správce, pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty (§ 38 odst. 2 InsZ). Záloha je tak opodstatněna i v případě, kdy sice lze počítat s výtěžkem ze zpeněžení majetkové podstaty postačujícím (byť částečně) k úhradě nákladů insolvenčního řízení, není tu však pro období následující po rozhodnutí o úpadku (do zpeněžení majetkové podstaty) dostatek volných finančních prostředků dlužníka, z nichž by bylo možné uhradit prvotní náklady, jež si insolvenční řízení (aby mohlo zákonem stanoveným způsobem pokračovat) nutně vyžádá. Konečná výše nákladů insolvenčního řízení se pak odvíjí od konkrétního způsobu řešení dlužníkova úpadku (konkursu, reorganizace nebo zvolené formy oddlužení) a specifických poměrů věci, jež výši sledovaných nákladů v rámci daného způsobu řešení úpadku ovlivňují. To platí i pro hotové výdaje a odměnu insolvenčního správce, které vždy patří mezi náklady insolvenčního řízení a jejichž výše je pro jednotlivé způsoby řešení úpadku upravena ve vyhlášce odlišně.

K tomu odvolací soud považuje za nutné zdůraznit, že účelem insolvenčního řízení (§ 1 InsZ) je řešení úpadku a hrozícího úpadku dlužníka některým ze zákonem stanovených způsobů tak, aby došlo k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem nebo hrozícím úpadkem a k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů. Z této výchozí koncepce zákona se podává, že insolvenční řízení může mít smysl jedině za předpokladu, že v majetkové podstatě existuje majetek, z něhož by mohly být-v závislosti na způsobu řešení úpadku dlužníka-alespoň částečně uspokojeny pohledávky věřitelů. Nemá-li dlužník majetek použitelný pro účely insolvenčního řízení, nedává zákon žádného podkladu pro jeho další pokračování. V takovém případě lze požadovat, aby insolvenční řízení proběhlo alespoň v režimu nepatrného konkursu jen za předpokladu, že dlužník zaplatí zálohu na náklady insolvenčního řízení. Pokud není její úhrady schopen, je namístě závěr, že další pokračování insolvenčního řízení by bylo zjevným zneužitím postupů podle insolvenčního zákona.

Z insolvenčního spisu se podává, že dlužník se svým insolvenčním návrhem spojeným s návrhem na povolení oddlužení domáhá zjištění svého úpadku a jeho řešení oddlužením s tvrzením, že má více věřitelů s pohledávkami splatnými déle než 30 dnů, které neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti a není možné dosáhnout jejich uspokojení výkonem rozhodnutí nebo exekucí. Má 17 věřitelů s 28 pohledávkami, některé, z nichž jsou zajištěné, v celkové výši 793.962,48 Kč, jež jsou v 18 případech vykonatelné. Důvodem jejich vzniku jsou mimo jiné neuhrazené půjčky, úvěry a služby. Uvedl, že do finančních potíží se dostal proto, že se mu v podnikání přestalo dařit. Nemá žádné zaměstnance. Kromě 1/4 spoluvlastnického podílu na domě, v němž bydlí s matkou, zatíženému zástavními právy, žádný majetek nevlastní.

Vzhledem k tomu, že dlužník nevlastní jiný majetek než spoluvlastnický podíl na nemovitosti, v níž bydlí, který navíc zajišťuje několik jeho závazků, nelze mít za dostatečně odůvodněný předpoklad, že zpeněžením majetku dlužníka mohou být získány finanční prostředky postačující k úplné úhradě nákladů insolvenčního řízení. Vzhledem k tomu, že nelze spravedlivě požadovat, aby náklady řízení nesl pouze stát, soud prvního stupně nepochybil, když dlužníku povinnost hradit zálohu uložil.

Výši soudem uložené zálohy, s ohledem na uvedené okolnosti, považuje odvolací soud za přiměřenou, neboť jen ta může za stávající situace zajistit smysl pokračování v insolvenčním řízení. Pro rozhodnutí o odvolání je totiž podstatné, že ekonomická nabídka dlužníka pro oddlužení je zjevně nedostatečná, pročež jeho úpadek bude, jak soud prvního stupně správně uzavřel, s největší pravděpodobností řešen konkursem. V případě konkursu jsou náklady insolvenčního řízení tvořeny minimálně hotovými výdaji a odměnou insolvenčního správce, která činí dle ustanovení § 1 odst. 5 a § 2a vyhlášky č. 313/2007 Sb. nejméně částku 45.000,-Kč, a dále odměnou z počtu přezkoumaných přihlášek pohledávek věřitelů.

Za situace, kdy příjmy dlužníka tvoří jen nestabilní příjmy z podnikání ve značně kolísající výši, které navíc dokládá pouze za dobu měsíců srpna a září 2015, což je zjevně příliš krátká doba na to, aby na tomto základě bylo možno předpokládat řádné plnění splátkového kalendáře po celou jeho dobu, je evidentní, že bez dalších dodatečných příjmů dlužník není s to za 5 let plnění splátkového kalendáře uhradit ze svých stávajících příjmů 30 % hodnoty pohledávek nezajištěných věřitelů (30 % z částky 528.607,-Kč) a nároky insolvenčního správce ve výši nejméně 45.000 Kč bez DPH ve smyslu § 398 InsZ. Opak dlužník netvrdí ani ve svém odvolání, které staví výlučně na tom, že příjmy za předchozí roky nemá čím doložit, neboť pracoval pouze příležitostně a žádné doklady o příjmech za tuto dobu nemá. Nelze přitom přehlédnout ani to, že řešení úpadku oddlužením je primárně určeno nepodnikajícím fyzickým osobám a ač zákon zpřístupňuje tento způsob řešení úpadku i fyzickým osobám, které podnikají, je zřejmé, že takový návrh by měl být podepřen jasnými tvrzeními, která jej dostatečně blíže odůvodňují. Ta však návrh dlužníka, který povolení oddlužení odůvodňuje pouze tím, že nabízí příjmy z podnikání 15.000,-Kč , z nichž mají výdaje bez jejich bližší specifikace a jakéhokoli doložení tvořit 60%, zjevně neobsahuje.

Z těchto důvodů odvolací soud napadené usnesení jako věcně správné podle § 219 o.s.ř. potvrdil.

Pro úplnost považuje odvolací soud za vhodné připomenout, že nezaplatí-li dlužník uloženou zálohu, po právní moci rozhodnutí o zastavení insolvenčního řízení pro nezaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě dle § 108 odst. 3 InsZ, mu nic nebrání v tom, aby podal nový insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení, bude-li mít i nadále za to, že je v úpadku a podmínky pro jeho řešení oddlužením splňuje.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí n e n í dovolání přípustné.

V Praze dne 7. ledna 2016

JUDr. Michal K u b í n , v. r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Mandáková