3 VSPH 2152/2013-A-12
KSUL 44 INS 33108/2013 3 VSPH 2152/2013-A-12

USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Bureše a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a Mgr. Ivany Mlejnkové v insolvenčním řízení dlužníka Vlastimila anonymizovano , anonymizovano , bytem Pionýrů 1694, 431 11 Jirkov, zahájeném na návrh dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. KSUL 44 INS 33108/2013-A-6 ze dne 25. listopadu 2013, takto:

Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. KSUL 44 INS 33108/2013-A-6 ze dne 25. listopadu 2013 se zrušuje a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením č.j. KSUL 44 INS 33108/2013-A-6 ze dne 25.11.2013 uložil dlužníku Vlastimilu Řimsovi (dále jen dlužník), aby ve lhůtě 5 dnů ode dne právní moci tohoto usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 30.000,-Kč.

V odůvodnění svého usnesení soud prvního stupně uvedl, že mu byl dne 21.11.2013 doručen insolvenční návrh dlužníka. Odkázal na § 98 odst. 1 větu prvou insolvenčního zákona (dále jen IZ) s tím, že dlužník má insolvenční návrh podat v době, kdy ještě má potřebné finanční prostředky či majetek na úhradu nákladů insolvenčního řízení. Náklady insolvenčního řízení nelze v důsledku nesprávného postupu dlužníka spočívajícího v opožděném podání insolvenčního řízení přenášet na stát.

Dále soud uvedl: S ohledem na údaje uvedené v insolvenčním návrhu, kdy se jedná o fyzickou osobu podnikatele nelze úpadek dlužníka řešit oddlužením, a dále s ohledem na výši zadlužení společnosti (jak vyplynulo z prohlášení dlužníka), lze předpokládat, že v daném případě dlužník nesplňuje podmínky přípustnosti reorganizace podle § 316 odst. 4 IZ. Vzhledem k této skutečnosti bude pravděpodobně úpadek dlužníka řešen konkursem.

Soud v dané věci považoval za potřebné zajistit dostatečné prostředky pro insolvenčního správce, aby mohl prověřit rozsah majetku dlužníka v další fázi řízení, a dále na správcovy hotové výdaje a odměnu, která při řešení úpadku konkursem činí minimálně 45.000,-Kč. Proto soud využil zákonné možnosti uložit podle § 108 IZ navrhovateli před rozhodnutím o úpadku povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení (již může určit až do výše 50.000,-Kč), je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. K tomu soud dodal:

Vzhledem k předchozímu insolvenčnímu řízení, kde Vrchní soud na základě odvolání dlužníka dovodil, že je třeba vzít v úvahu konkrétní okolnosti věci, jimiž jsou majetkové poměry dlužníka, i skutečnost, že v majetkové podstatě nebude dohledán s největší pravděpodobností žádný majetek a řízení o konkursu bude zřejmě zastaveno, aniž by došlo ke zpeněžování dlužníkova majetku. Proto ke krytí výdajů spojených s výkonem funkce insolvenčního správce bude postačovat dle odvolacího soudu záloha ve výši 30.000,-Kč.

Proti tomuto usnesení se dlužník včas odvolal s požadavkem, aby mu byla záloha na náklady insolvenčního řízení odpuštěna, protože v současné době nemá dostatek finančních prostředků na její zaplacení.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že nejsou dány podmínky pro jeho potvrzení či změnu.

Podle § 108 odst. 1 IZ (ve znění účinném od 1.1.2014) může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení.

Podle § 108 odst. 2 IZ výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000,-Kč. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zálohu zaplatit společně a nerozdílně.

Podle § 169 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) vyhotovení každého usnesení, kterým se zcela vyhovuje návrhu na předběžné opatření, návrhu na zajištění důkazu, návrhu na zajištění předmětu důkazního prostředku ve věcech týkajících se práv z duševního vlastnictví nebo jinému návrhu, jemuž nikdo neodporoval, nebo usnesení, které se týká vedení řízení, anebo usnesení podle § 104a, nemusí obsahovat odůvodnění. Odůvodnění nemusí obsahovat rovněž usnesení, kterým bylo rozhodnuto nikoli ve věci samé, připouští-li to povaha této věci a je-li z obsahu spisu zřejmé, na základě jakých skutečností bylo rozhodnuto; v tomto případě se ve výroku usnesení uvedou zákonná ustanovení, jichž bylo použito, a důvod rozhodnutí.

Ačkoli je usnesení o uložení povinnosti zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení rozhodnutím nemeritorním, nejde o usnesení, jímž by se upravovalo řízení, ani o usnesení vydávané v rámci dohlédací činnosti insolvenčního soudu dle § 11 IZ. Tímto usnesením soud ve smyslu § 10 písm. a) IZ rozhoduje o povinnosti insolvenčního navrhovatele zaplatit zálohu (ukládá mu platební povinnost a rozhoduje o její výši v mezích zákonného limitu), pokud jsou k tomu vzhledem k okolnostem věci splněny podmínky vymezené v § 108 odst. 1 IZ. Odtud plyne, že proti tomuto rozhodnutí je přípustné odvolání a že ovšem také-s ohledem na povahu věci-nelze dovodit, že jde o rozhodnutí, jež by nebylo nutno odůvodnit.

Nutno vyjít z toho, že povinnost k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení lze uložit jedině insolvenčnímu navrhovateli, který není zaměstnancem dlužníka uplatňujícím toliko pracovněprávní nároky či osobou uvedenou v § 368 odst. 1 IZ, a pokud není tímto navrhovatelem ani sám dlužník, o jehož insolvenčním návrhu může insolvenční soud bezodkladně rozhodnout vydáním rozhodnutí o jeho úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení (§ 108 odst. 1 poslední věta IZ ve znění účinném od 1.1.2014). Ostatním navrhovatelům (v ostatních případech) je možno povinnost k zaplacení zálohy uložit pouze pokud nelze předpokládat, že budoucí náklady insolvenčního řízení bude možno zcela uhradit z majetkové podstaty (tj. prostředky k jejich krytí nelze zajistit jinak než zálohou). Při nedostatku volných finančních prostředků dlužníka je pak požadavek zálohy odůvodněn též jako zdroj úhrady prvotních nákladů, jež si insolvenční řízení (aby mohlo zákonem stanoveným způsobem pokračovat) vyžádá v období následující po rozhodnutí o úpadku.

Pro posouzení, zda je namístě zaplacení zálohy po navrhovateli požadovat a v jaké výši, je tudíž nutné vzít v úvahu skutkové a právní okolnosti dané věci, jež jsou podstatné především pro úsudek o tom, jaký způsob řešení dlužníkova úpadku či hrozícího úpadku lze očekávat (a zda nejde o případ očekávaného povolení oddlužení dle § 108 odst. 1 poslední věty IZ, kdy po dlužníku-navrhovateli již nadále nelze zaplacení zálohy žádat), jaké náklady, k jejichž krytí záloha slouží, si tento způsob pravděpodobně vyžádá a zda či do jaké míry lze předpokládat uspokojení těchto nákladů z majetkové podstaty, popř. zda je třeba zajistit úhradu prvotních nákladů insolvenčního řízení. Je přitom zřejmé, že výše nákladů insolvenčního řízení se odvíjí nejen od samotné povahy konkrétního způsobu řešení dlužníkova úpadku (konkursu, reorganizace nebo zvolené formy oddlužení), ale i v rámci téhož způsobu řešení úpadku je navíc ještě ovlivněna specifickými poměry dané věci. To platí i pro hotové výdaje a odměnu insolvenčního správce, které vždy patří mezi náklady insolvenčního řízení a jejichž výše je pro jednotlivé způsoby řešení úpadku upravena ve vyhlášce odlišně; tato odlišnost se týká i obou forem oddlužení.

Z uvedených důvodů je soudní judikatura ustálena v závěru, že rozhodnutí o povinnosti k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení dle § 108 IZ musí být odůvodněno, a to způsobem zákonem předepsaným (dle § 157 odst. 2 ve spojení s § 167 odst. 2 o.s.ř.) tak, aby z něj bylo patrné, z jakých konkrétních skutkových a právních závěrů soud při svém závěru o důvodech k zaplacení zálohy a o její potřebné výši vycházel, a na jakém podkladě tyto závěry učinil.

Těmto požadavkům však soud prvního stupně v napadeném usnesení zjevně nedostál, když v jeho odůvodnění řádně nevysvětlil, z jakých důvodů shledal, že podmínky pro uložení povinnosti k zaplacení zálohy vymezené v § 108 odst. 1 IZ jsou dány, a že je jí zapotřebí právě ve stanovené výši.

Soud při rozhodování o záloze vycházel z předpokladu, že úpadek dlužníka bude řešen konkursem, tento svůj závěr však doprovodil zcela nesrozumitelným odůvodněním. Konstatoval, že řešení dlužníkova úpadku oddlužením je vyloučeno, protože dlužník je podnikatelem, aniž by objasnil, z jakých zjištění takový závěr dovozuje a zda se dlužník povolení oddlužení vůbec domáhal (zda návrh na povolení oddlužení dle § 390 odst. 1 IZ spolu s insolvenčním návrhem podal). Současně soud uvedl, že dlužník nesplňuje podmínky přípustnosti reorganizace dle § 316 odst. 4 IZ, k čemuž opět žádná skutková zjištění neuvedl; místo toho-ačkoli dlužník je fyzickou osobou-odkazoval na jakousi výši zadlužení společnosti . O obsahu insolvenčního návrhu a jeho příloh, o skutečnostech z něj vyplývajících a tom, zda návrh má zákonem předepsané náležitosti soud neuvedl ničeho. Z odůvodnění napadeného usnesení tak není patrné, zda soud shledal insolvenční návrh způsobilým k tomu, aby na jeho základě úpadek dlužníka byl vskutku osvědčen, přičemž z hlediska požadavku zálohy pro případný konkurs nenabídl žádná svá zjištění o rozsahu, skladbě a hodnotě dlužníkova majetku (či výhledu jeho zpeněžitelnosti) a o dlužníkových příjmech, tedy o zdrojích placení nákladů insolvenčního řízení, jejichž úhradu má záloha dle § 108 IZ právě jen pro případ, že k tomu majetek a příjmy dlužníka nepostačují. Místo těchto rozhodných skutkových zjištění soud odkázal na blíže neurčeného rozhodnutí odvolacího soudu, které mělo být vydáno v předchozím insolvenčním řízení dlužníka a jehož konkrétní závěry tudíž pro dané řízení nejsou využitelné.

Nadto ovšem v průběhu odvolacího řízení Finanční úřadu pro Ústecký kraj, územní pracoviště v Chomutově podáním ze dne 5.12.2013 (A-10) sdělil, že eviduje vůči dlužníku (a hodlá přihlásit) pohledávky v celkové výši 452.301,-Kč, což je desetinásobně vyšší závazek, než jaký dlužník vůči tomuto věřiteli vykázal v seznamu svých závazků. Za takové situace je nutno, aby soud prvního stupně postupem dle § 128 odst. 2 IZ (nebude-li třeba jiných doplnění insolvenčního návrhu) požadoval po dlužníku vysvětlení stran výše jeho závazku vůči uvedenému věřiteli nebo předložení nového seznamu závazků, který vskutku bude správný a úplný. Teprve pokud bude insolvenční návrh i co do jeho povinných příloh dle § 104 IZ právně perfektní, může soud zvážit splnění zákonných podmínek pro uložení povinnosti zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení a posoudit přiměřenost její výše.

Z uvedených důvodů odvolací soud napadené usnesení podle § 219a odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. zrušil a věc dle § 221 odst. 1 písm. a) téhož zákona vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí n e n í dovolání přípustné [§ 238 odst. 1 písm. d) o.s.ř.]

V Praze dne 6. května 2014

JUDr. Jaroslav B u r e š, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: I. Kratochvílová