3 VSPH 2107/2013-B-22
KSUL 81 INS 474/2013 3 VSPH 2107/2013-B-22

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Bureše a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a Mgr. Ivany Mlejnkové v insolvenčním řízení dlužnice Jitky anonymizovano , anonymizovano , bytem v Jirkově, Studentská 1252, o odvolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. listopadu 2013, č.j. KSUL 81 INS 474/2013-B-13,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. listopadu 2013,

č.j. KSUL 81 INS 474/2013-B-13, se z r u š u j e a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 6. listopadu 2013, č.j. KSUL 81 INS 474/2013-B-13, zrušil oddlužení dlužnice (bod I. výroku), na její majetek prohlásil konkurs (bod II. výroku), o němž zároveň rozhodl, že bude projednáván jako nepatrný (bod III. výroku), stanovil účinky prohlášení konkursu k okamžiku zveřejnění usnesení v insolvenčním rejstříku (bod IV. výroku), rozhodl o tom, že v rozsahu, ve kterém není dlužnice oprávněn nakládat s majetkovou podstatou, přechází toto právo rozhodnutím o konkursu na insolvenčního správce (bod V. výroku), uložil insolvenčnímu správci, aby nejpozději do 31.12.2013 předložil soudu aktuální soupis majetkové podstaty (bod VI. výroku) a aby podával každé tři měsíce pravidelné zprávy o průběhu insolvenčního řízení (bod VII).

V odůvodnění svého usnesení soud prvního stupně uvedl, že usnesením ze dne 27.3.2013, č.j. KSUL 81 INS 474/2013-B-4 schválil oddlužení dlužnice splátkovým kalendářem. Vyšel ze zjištění, že dlužnice 5 měsíců před podáním insolvenčního návrhu spojeného s návrhem na povolení oddlužení darovala dne 25.7.2012 svůj byt č. 1252/5 o velikosti 1+1 v obci Jirkov své dceři, a to již v době, kdy se nacházela v úpadku, neboť obě do insolvenčního řízení dlužnice přihlášené pohledávky byly splatné již v březnu 2011.

Insolvenční soud dovodil, že uvedený bezúplatný převod jediného hodnotného majetku dlužnice učiněný pouze 5 měsíců před podáním insolvenčního návrhu spojeného s návrhem na povolení oddlužení nelze hodnotit jinak než jako nepoctivé jednání dlužnice, ze kterého lze usuzovat na její nepoctivý záměr. Toto jednání totiž dle soudu prvního stupně představuje neúčinný právní úkon podle § 240 insolvenčního zákona (dále jen IZ ), neboť vedlo ke zkrácení uspokojení věřitelů dlužnice, čehož si tato musela být vědoma, jak sama na jednání uvedla. Nepoctivost tohoto jednání pak dle soudu prvního stupně vylučuje využít k řešení úpadku dlužníka dobrodiní oddlužení. S odkazem na příslušnou judikaturu proto insolvenční soud podle § 418 IZ schválené oddlužení dlužnice zrušil a na její majetek prohlásil konkurs, jenž bude řešen jako nepatrný podle § 314 odst. 1 IZ. Ostatní výroky související s prohlášením konkursu soud prvního stupně odůvodnil odkazem na ustanovení § 245 odst. 1 IZ a zajištěním řádného průběhu nepatrného konkursu.

Toto usnesení, a to ve výrocích o zrušení oddlužení a o prohlášení konkursu, napadla dlužnice v zákonem stanovené lhůtě odvoláním a navrhla, aby odvolací soud zrušil rozhodnutí o prohlášení nepatrného konkursu vůči její osobě. Nesouhlasí s obviněním insolvenčního správce z podvodného jednání a dále uvádí, že se do platební neschopnosti dostala v roce 2011 z důvodu nesplnění dohody mezi ní a rodinným příslušníkem. Sama měla jen jeden dluh vůči stavební spořitelně a ten vždy poctivě splácela. Když se však dozvěděla, že úvěr byl zesplatněn, musela podniknout kroky k zajištění bydlení, a proto v dobré víře převedla byt na svou dceru. Až v lednu 2013 zjistila, že dluhy nedokáže splatit, a proto požádala o povolení oddlužení. Dlužnice rovněž nesouhlasí s postupem insolvenčního správce, který dle svého prohlášení již zajistil kupce pro předmětný byt. Pokud bylo oddlužení zrušeno na základě jejího nového dluhu, namítá, že v obdobných případech tato skutečnost sama o sobě ke zrušení oddlužení nevedla.

Vrchní soud v Praze přezkoumal v napadeném rozsahu usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

Podle § 418 odst. 3 IZ insolvenční soud schválené oddlužení zruší a současně rozhodne o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem, vyjdou-li po schválení oddlužení najevo okolnosti, na jejichž základě lze důvodně předpokládat, že oddlužením je sledován nepoctivý záměr.

Insolvenční soud má při zkoumání zákonné podmínky poctivého záměru vždy nejen právo, ale i povinnost uvážit a posoudit všechny pro věc významné okolnosti. Jak uvedl Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí pod č.j. KSPH 55 INS 316/2008, 29 NSČR 14/2009-B-65, publikovaném pod číslem 14/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ustanovení § 395 odst. 1 písm. a) IZ (které stanoví poctivý záměr jakožto podmínku přípustnosti oddlužení) patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem nevymezeného okruhu okolností. Přitom závěr, že dlužník sleduje podáním návrhu na povolení oddlužení nepoctivý záměr, závisí vždy na posouzení konkrétních okolností, jež vyjdou najevo v rámci daného insolvenčního řízení.

Ve svém rozhodnutí č.j. KSOS 31 INS 12026/2010, 29 NSČR 32/2011-B-37 pak Nejvyšší soud ČR uvedl, že posouzení, zda dlužník (ne)sleduje podáním návrhu na oddlužení nepoctivý záměr, je logicky navázáno na hodnocení skutečností, které se udály v určitém časovém rámci, zpravidla před zahájením insolvenčního řízení. Přitom je ovšem mít na paměti, že o způsob řešení svého úpadku oddlužením typově žádají i osoby, které si úpadkovou situaci přivodily do jisté míry lehkomyslným, marnotratným nebo obecně málo zodpovědným přístupem ke svým majetkovým záležitostem (počínaje tzv. řetězením úvěrů a půjček a konče třeba i utrácením peněz v hracích automatech), ale v určité fázi života (zpravidla časově úzce propojené dobou zahájení insolvenčního řízení) se rozhodly tento přístup změnit a své ekonomické potíže řešit smysluplnou cestou v insolvenčním řízení. Nalézt hranici, po jejímž překročení lze z událostí předcházejících zahájení insolvenčního řízení dovodit, že dlužník sleduje podáním návrhu na oddlužení nepoctivý záměr, může být obtížné, avšak podstatné je, zda nejpozději v době rozhodování insolvenčního soudu o schválení oddlužení je důvod usuzovat, že dlužník se poctivě snaží vypořádat s věřiteli a napravit stav vyvolaný předchozí nehospodárnou správou svého majetku.

V projednávané věci je nesporné, že dlužnice, která podala svůj insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení dne 9.1.2013, darovala dne 25.7.2012 své dceři byt č. 5 o velikosti 1+1 na adrese Studentská 1252, Jirkov. Sama dlužnice jak na jednání soudu prvního stupně, tak i ve svém odvolání, toto právní jednání vysvětlila tím, že tak učinila z obavy, že by tento byt byl exekučně postižen ze strany jejích věřitelů a ona by tak o něj přišla (viz č. dok. B-12 a B-17).

I když na nepoctivý záměr dlužníka ve smyslu § 395 odst. 1 písm. a) a § 418 odst. 3 IZ lze usuzovat např. v situaci, kdy dlužník krátce před podáním insolvenčního návrhu spojeného s návrhem na povolení oddlužení uzavře smlouvu o převodu nemovitostí a kupní cenu nepoužije k poměrné úhradě všech svých (nezajištěných) závazků (srov. usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne

17.5.2010, sp. zn. KSBR 37 INS 680/2010, 2 VSOL 135/2010), nemusí tomu tak být bezvýjimečně.

Odvolací soud rovněž dochází k závěru, že darování předmětného bytu dlužnicí lze mít za neúčinný právní úkon (ve smyslu ustanovení § 240 odst. 1,2. IZ). To však samo o sobě nemusí bez dalšího implikovat nepoctivý záměr dlužnice sledovaný návrhem na povolení oddlužení, který by měl automaticky vést k zrušení oddlužení. Ostatně insolvenční zákon v ustanovení § 412 odst. 1 písm. b) IZ stanoví, že po dobu trvání účinků schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře je dlužník povinen hodnoty získané z neúčinného právního úkonu, jakož i majetek, který dlužník neuvedl v seznamu majetku, ač tuto povinnost měl, vydat insolvenčnímu správci ke zpeněžení a výtěžek, stejně jako jiné své mimořádné příjmy, použít k mimořádným splátkám nad rámec splátkového kalendáře.

Je ovšem třeba zkoumat i další okolnosti, které by mohly nepoctivý záměr dlužnice při podání návrhu na oddlužení potvrdit či naopak vyvrátit.

Z výpovědi dlužnice je zřejmé, že k darování bytu došlo nikoliv bezprostředně před podáním návrhu na povolení oddlužení, ale v době takřka půl roku před ním, což rovněž částečně dokládá tvrzení dlužnice v odvolání, že se o možnosti řešit svůj úpadek oddlužením dozvěděla až určitou dobu po převodu bytu.

Při jednání, na němž bylo rozhodnuto napadeným usnesením (viz č.dok. B-12), insolvenční správce potvrdil, že dlužnice stanovený splátkový kalendář plní řádně;, odměna insolvenčního správce je hrazena a jsou poměrně uspokojováni i věřitelé.

Odvolací soud též nepouští ze zřetele, že základním účelem insolvenčního řízení je co možná nejširší uspokojení věřitelů [§ 1 písm. a) a § 5 písm. a) IZ]. Vzhledem k tomu, že dlužnice jinak nevlastní žádný hodnotný majetek, který by mohl být zpeněžen, mohli by být věřitelé při úspěšnosti odpůrčí žaloby (která byla již insolvenčním správcem podána dne 27.11.2013) v případném konkursu uspokojeni pouze ze zpeněžení předmětného bytu a z příjmů dlužnice po dobu trvání konkursu (§ 205 odst. 4 a § 207 odst. 2 IZ). Jak se podává ze stanoviska insolvenčního správce, lze zpeněžením předmětného bytu získat výtěžek cca 200.000,-Kč. Prozatím lze usuzovat, že v takovém případě by bylo pravděpodobné, že výtěžek ze zpeněžení majetkové podstaty dlužnice by nepokrýval 100 % výše všech přihlášených pohledávek (180.121,70 Kč) a zároveň celou odměnu správce (minimálně 45.000,-Kč bez DPH-viz § 1 odst. 5 vyhlášky č. 313/2007). Oproti tomu v případě pokračování oddlužení, pokud by v rámci něj byl předmětný byt rovněž zpeněžen (viz shora citované ustanovení § 412 odst. 1 písm. b/ IZ), bylo by lze očekávat jak přednostní úhradu odměny a náhrad insolvenčního správce, tak i úplné splacení všech přihlášených pohledávek. Za této situace je namístě především posoudit zda pokračování v oddlužení není pro věřitele výhodnější, než jeho zrušení a prohlášení konkursu na majetek dlužnice.

Z pohledu vyslovených úvah se soud prvního stupně věcí nezabýval, přitom právě jemu posouzení všech těchto souvislostí náleží a odvolací soud je v odvolacím řízení činit nemůže.

Se zřetelem k tomu odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně podle § 219a odst.1 písm.a) o.s.ř. zrušil a věc mu vrátil k další mu řízení. Odvolací soud též vychází z toho, že konání dlužnice sice mohlo vykazovat znaky nepoctivého přístupu (v tomto směru se odvolací soud od ve své podstatě správného náhledu soudu prvního stupně liší toliko při posuzování intenzity a míry dopadu jednání dlužnice), nicméně na soudu prvního stupně bude, aby při zvážení všech pro věc podstatných skutečností popsaných shora posoudil, zda je namístě umožnit dlužnici, aby přesvědčila soud a zejména své věřitele o tom, že její snaha dostát v maximální možné míře svým závazkům je míněna poctivě. Jestliže by se v průběhu dalšího řízení ukázalo, že dlužnice nepřistupuje k oddlužení dostatečně svědomitě nebo poctivě, může kdykoliv později dojít ke změně způsobu řešení jejího úpadku a ten by pak byl definitivně řešen konkursem.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí j e dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.). Dovolání se podává do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR, prostřednictvím Krajského soudu v Ústí nad Labem.

V Praze dne 29. ledna 2014

JUDr. Jaroslav B u r e š , v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Kateřina Vaněčková