3 VSPH 2096/2015-A-14
KSPH 71 INS 23251/2015 3 VSPH 2096/2015-A-14

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Kubína a soudců JUDr. Jaroslava Bureše a JUDr. Jindřicha Havlovce v insolvenčním řízení dlužníka Ing. Stanislava anonymizovano , anonymizovano , bytem Helsinská 2878, 272 01 Kladno, zahájeném na návrh věřitele Ing. Luboše anonymizovano , nar. 24. 10. 1962, IČO: 6767 177, bytem red. Boučka 1085, 272 01 Kladno, zastoupen Mgr. Luďkem Voigtem, advokátem se sídlem Bělohorská 185, 169 00 Praha 6, o odvolání věřitele proti usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 71 INS 23251/2015-A-8 ze dne 23. září 2015,

takto:

I. Usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 71 INS 23251/2015-A-8 ze dne 23. září 2015 se p o t v r z u j e .

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Praze (dále jen insolvenční soud ) usnesením č.j. KSPH 71 INS 23251/2015-A-8 ze dne 23. září 2015 (dále jen usnesení ) odmítl insolvenční návrh věřitele Ing. Luboše anonymizovano (dále jen věřitel ).

V odůvodnění svého usnesení insolvenční soud uvedl, že mu byl dne 15. 9. 2015 doručen insolvenční návrh věřitele, jímž se domáhal zjištění úpadku dlužníka Ing. Stanislava anonymizovano (dále jen dlužník ). Tvrdil, že na základě smlouvy o postoupení pohledávky odkoupil pohledávku za dlužníkem ve výši 430.000,-Kč, dlužník svůj dluh však neuhradil, a že mu tak vznikl navíc nárok na úhradu smluvní pokuty ve výši 500.000,-Kč. Za další věřitele dlužníka označil Miroslava Šmída, Okresní soud v Kladně, Českou podnikatelskou pojišťovnu, a.s., T-Mobile Czech Republic, a.s., Stavebniny-Vladimír Krasanovský s.r.o., Home Credit a.s., Finanční úřad pro Středočeský kraj, Českou průmyslovou zdravotní pojišťovnu, OSSZ Kladno a JUDr. Růženu Jansovou. Z uvedených skutečností věřitel dovozoval, že dlužník je v úpadku dle § 3 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona (dále jen IZ ). K návrhu připojil přihlášku své pohledávky.

Soud poukázal na náležitosti insolvenčního návrhu stanovené v § 103 IZ s tím, že v insolvenčním návrhu musí být vždy uvedeny i rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka. U věřitelského návrhu musí tento navrhovatel navíc řádně vylíčit skutečnosti, ze kterých vyplývá jeho oprávnění podat návrh, tj. skutečnosti svědčící o tom, že má proti dlužníku splatnou pohledávku (§ 105 IZ). Doložení aktivní legitimace navrhujícího věřitele je primárním předpokladem projednání dlužníkova úpadku (je průkazem navrhovatelova oprávnění požadovat, aby soud na podkladě jeho insolvenčního návrhu tvrzený úpadek dlužníka zjišťoval). Taková tvrzení, přestože jsou obligatorní náležitostí každého insolvenčního návrhu, však věřitelův insolvenční návrh postrádá. Věřitel nenabídl dostatečná skutková tvrzení o existenci své splatné pohledávky za dlužníkem, neboť neuvedl ničeho o důvodu vzniku pohledávky za dlužníkem, již měl postoupením nabýt a splatnosti předmětné pohledávky (ostatně ani netvrdil, že je již splatná).

S ohledem na výše uvedené insolvenční soud tento návrh podle § 128 odst. 1 IZ odmítl.

Proti napadenému usnesení se věřitel včas odvolal a požadoval prohlášení úpadku dlužníka. Uvedl, že dluh vznikl na základě smlouvy o půjčce ze dne 11. 11. 2002, na základě které půjčil pan Jiří Šindler dlužníkovi částku 430.000,-Kč se splatností do konce měsíce srpna 2003. Za účelem zajištění této pohledávky byla uzavřena zástavní smlouva. Předmětem zajištění byl spoluvlastnický podíl o velikosti 25/1000 na nemovitostech, vedených Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Kladno, pro obec Kladno na LV č. 13866. Věřitel má tedy za to, že jsou dostatečně vylíčeny skutečnosti, ze kterých vyplývá jeho oprávnění podat návrh, tj. skutečnosti, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku. V příloze připojil smlouvu o půjčce a zástavní smlouvu.

Vrchní soud v Praze, aniž nařizoval jednání, přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející, a dospěl přitom k závěru, že odvolání není opodstatněno.

Podle § 128 odst. 1 IZ insolvenční soud odmítne insolvenční návrh, který neobsahuje všechny náležitosti nebo který je nesrozumitelný anebo neurčitý, jestliže pro tyto nedostatky nelze pokračovat v řízení; učiní tak neprodleně, nejpozději do 7 dnů poté, co byl insolvenční návrh podán. Ustanovení § 43 o.s.ř. se nepoužije.

Náležitosti insolvenčního návrhu vymezuje § 103 odst. 1 a 2 IZ. Kromě požadavku, aby obsahoval obecné náležitosti podání a aby v něm byli insolvenční navrhovatel a dlužník označeni zde uvedeným způsobem (odstavec 1), musí v něm být uvedeny rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek (§ 3 IZ), skutečnosti, ze kterých vyplývá oprávnění podat návrh, není-li insolvenčním navrhovatelem dlužník, musí být označeny důkazy, kterých se insolvenční navrhovatel dovolává, a musí z něj být patrno, čeho se jím insolvenční navrhovatel domáhá (odstavec 2).

Podle § 3 odst. 1 IZ je dlužník v úpadku, jestliže má a) více věřitelů a b) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a c) tyto závazky není schopen plnit (dále jen platební neschopnost ). K posledně uvedené podmínce § 3 odst. 2 IZ stanoví vyvratitelné domněnky, podle nichž se má za to, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže a) zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo b) je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, nebo c) není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo d) nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1, kterou mu uložil insolvenční soud.

Podle § 3 odst. 3 IZ dlužník, který je právnickou osobou nebo fyzickou osobou-podnikatelem, je v úpadku i tehdy, je-li předlužen. O předlužení jde tehdy, má-li dlužník více věřitelů a souhrn jeho závazků převyšuje hodnotu jeho majetku. Při stanovení hodnoty dlužníkova majetku se přihlíží také k další správě jeho majetku, případně k dalšímu provozování jeho podniku, lze-li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že dlužník bude moci ve správě majetku nebo v provozu podniku pokračovat.

Pojmovým znakem úpadku v obou jeho formách je mnohost věřitelů dlužníka. V případě úpadku ve formě insolvence (jak plyne z kumulativních podmínek stanovených v § 3 odst. 1 písm. a) až c) IZ) musí jít o víceré (alespoň 2) věřitele s pohledávkami již splatnými, a to nejméně po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, s tím, že tyto závazky dlužník není schopen plnit (platební neschopnost). Naproti tomu při úpadku předlužením, který ovšem přichází v úvahu jen u dlužníka podnikatele, se podmínka mnohosti věřitelů dlužníka neodvozuje pouze od jeho závazků již splatných; rozhodné tu je to, zda souhrn dlužníkových závazků (splatných i nesplatných) převyšuje reálnou hodnotu jeho majetku.

Nutno zdůraznit, že již se zahájením insolvenčního řízení (§ 101 odst. 1 věta první IZ) se pojí účinky vymezené v § 109 až § 111 IZ, které mají závažný dopad do poměrů dlužníka i třetích osob. V té souvislosti Nejvyšší soud v usnesení sp.zn. KSBR 31 INS 1583/2008, 29 NSČR 7/2008-A ze dne 26. 2. 2009, uveřejněném pod č. 91/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, zdůraznil, že insolvenční návrh (podaný u věcně příslušného soudu, opatřený úředně ověřeným podpisem osoby, která jej podala, nebo jejím zaručeným elektronickým podpisem-§ 97 IZ) vyvolává účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení bez zřetele k tomu, že posléze vyjde najevo, že z hlediska obsahových nedostatků jde o návrh neprojednatelný. Riziko škody nebo jiné újmy, jež by mohla vzniknout dlužníku nebo třetím osobám zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu do doby odmítnutí neprojednatelného insolvenčního návrhu, pak snižuje úprava, která brání prodlužování řízení o vadném insolvenčním návrhu tím, že na jedné straně zbavuje insolvenční soud povinnosti odstraňovat vady insolvenčního návrhu, pro které nelze v insolvenčním řízení pokračovat, postupy podle § 43 o.s.ř., na druhé straně zavazuje soud k tomu, aby důsledky plynoucí z neprojednatelnosti insolvenčního návrhu vyvodil (aby insolvenční návrh odmítl) neprodleně, nejpozději však do 7 dnů poté, co byl podán (§ 128 odst. 1 IZ).

S ohledem na tyto okolnosti soudní praxe důsledně trvá na tom, aby insolvenční navrhovatel-lhostejno, zda je jím dlužník či věřitel-řádně splnil zákonem předepsanou povinnost skutkových tvrzení, jež jsou dle § 103 odst. 2 IZ povinnými obsahovými náležitostmi insolvenčního návrhu, tj. aby vylíčil rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek. Jde-li o návrh podaný věřitelem, musí tento navrhovatel navíc řádně vylíčit skutečnosti, ze kterých vyplývá jeho oprávnění podat návrh, tj. skutečnosti svědčící o tom, že má proti dlužníku splatnou pohledávku (§ 105 IZ). Doložení aktivní legitimace navrhujícího věřitele je primárním předpokladem projednání dlužníkova úpadku (je průkazem navrhovatelova oprávnění požadovat, aby soud na podkladě jeho insolvenčního návrhu tvrzený úpadek dlužníka zjišťoval). Procesní povinnost tvrzení dle § 103 odst. 2 IZ-jak zdůrazňuje R 91/2009-není možno mít za splněnou (nelze ji nahradit) tím, že insolvenční navrhovatel ohledně příslušných rozhodných skutečností odkáže na listinný důkaz, který připojí k insolvenčnímu návrhu jako přílohu. Uvedené platí tím více, že insolvenční zákon výslovně zavádí odlišný režim pro odstraňování vad insolvenčního návrhu na straně jedné (§ 128 odst. 1 IZ) a pro odstraňování vad týkajících se příloh insolvenčního návrhu na straně druhé (§ 128 odst. 2 IZ).

Vzhledem k popsané závažnosti dopadů, jež může i vadný insolvenční návrh vyvolat v poměrech dlužníka nebo třetích osob, není důvodu formulovat rozdílně požadavky na kvalitu jednotlivých skutkových tvrzení, z nichž se odvíjí posouzení úpadku dlužníka. To mimo jiné znamená, že při tvrzeném úpadku dlužníka insolvencí není zásadního rozdílu v požadavku na náležitou identifikaci splatné pohledávky insolvenčního navrhovatele za dlužníkem a na kvalitu údajů, jejichž prostřednictvím musí být v insolvenčním návrhu identifikován další věřitel (věřitelé) se splatnou pohledávkou za dlužníkem.

V dané věci však věřitel svoji povinnost tvrzení dle § 105 IZ zcela zjevně nesplnil, když v insolvenčním návrhu-jak mu soud prvního stupně vytkl-nenabídl dostatečná skutková tvrzení o existenci své splatné pohledávky za dlužníkem, jejichž prostřednictvím insolvenční navrhovatel prokazuje svoji legitimaci k podání insolvenčního návrhu.

Věřitel v insolvenčním návrhu pouze uvedl, že na základě smlouvy o postoupení pohledávky odkoupil pohledávku za dlužníkem ve výši 430.000,-Kč s příslušenstvím, že dlužník svůj dluh neuhradil a že při přípravě žaloby na zaplacení zjistil, že dlužník má více nezaplacených závazků, které převyšují jeho platební možnosti; v souvislosti s tím navrhovateli vznikl nárok na zaplacení smluvní pokuty 500.000,-Kč. Z uvedeného je zřejmé, že navrhovatel neuvedl ničeho o důvodu vzniku pohledávky za dlužníkem, již měl postoupením nabýt, o osobě původního věřitele a splatnosti předmětné pohledávky (ostatně ani netvrdil, že je již splatná), a dokonce nijak neidentifikoval ani postupní smlouvu, podle které se měl stát novým věřitelem postupované pohledávky. Stejně je tomu i se zmíněnou pohledávkou z titulu smluvní pokuty, u níž ani není zřejmé, zda má směřovat za dlužníkem či za jinou osobou.

Lze tedy uzavřít, že navrhovatel v insolvenčním návrhu nevylíčil konkrétní skutečnosti, které by mohly vést soud k závěru o existenci jakékoli jeho splatné pohledávky za dlužníkem. Břemeno tvrzení tu spočívá výhradně na navrhovateli, a co není tvrzeno, nemůže být ani dokázáno. Navrhovatelova (popsaná) uvedená, naprosto nedostatečná, skutková tvrzení o jeho pohledávce za dlužníkem by zjevně nemohla být předmětem dokazování, ani kdyby k jejich prokázání nějaké důkazy označil, což ani neučinil. Věřitel tedy nenabídl skutková tvrzení svědčící o jeho legitimaci k podání insolvenčního návrhu, bez jejíhož průkazu není oprávněn se zkoumání dlužníkova úpadku domáhat.

Na základě výše uvedených zjištěních a úvah tedy odvolací soud shodně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že věřitelův insolvenční návrh vykazuje nedostatky, pro něž v řízení nelze pokračovat, a pro něž musí být dle § 128 odst. 1 IZ bez dalšího odmítnut. Protože vady insolvenčního návrhu může věřitel odstranit, jen dokud soud prvního stupně nevydal usnesení o odmítnutí návrhu podle § 128 IZ, nemají z hlediska posouzení věcné správnosti napadeného usnesení žádného významu doplnění insolvenčního návrhu, která věřitel učinil k odstranění jeho nedostatků až v rámci odvolacího řízení (blíže rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sen. zn. 1 VSPH 5/2008 publikované pod číslem 11/2009 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).

Z těchto důvodů odvolací soud napadené usnesení podle § 219 o.s.ř. jako věcně správné potvrdil. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 146 odst. 3 o.s.ř., při respektování skutečnosti, že dlužníkovi žádné náklady řízení nevznikly.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí j e dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Praze dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 13. listopadu 2015

JUDr. Michal K u b í n, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Helena Kavčiaková