3 VSPH 2086/2015-A-11
MSPH 91 INS 25077/2015 3 VSPH 2086/2015-A-11

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Bureše a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a JUDr. anonymizovano Kubína v insolvenčním řízení dlužnice VEGA maintenance services s.r.o., IČO: 24796638, sídlem Husitská 107/3, 130 00 Praha 3, zahájeném na návrh věřitele Františka anonymizovano , anonymizovano , bytem Borecká 886, 363 01 Ostrov, o odvolání navrhovatele proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. října 2015, č.j. MSPH 91 INS 25077/2015-A-6, takto:

I. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. října 2015, č.j. MSPH 91

INS 25077/2015-A-6, se p o t v r z u j e .

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Praze usnesením ze dne 8. října 2015, č.j. MSPH 91 INS 25077/2015-A-6, v bodě I. výroku odmítl insolvenční návrh věřitele Františka anonymizovano (dále jen navrhovatel ) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku).

V odůvodnění svého usnesení soud prvního stupně uvedl, že se navrhovatel podáním ze dne 7.10.2015 domáhal zjištění úpadku dlužnice. V insolvenčním návrhu navrhovatel neuvedl konkrétní údaje o splatnosti jednotlivých pohledávek, neoznačil řádně další věřitele dlužnice, výše jejich pohledávek a lhůty splatnosti.

Cituje § 3, § 103 odst. 1 a 2, a § 105 IZ soud prvního stupně konstatoval, že navrhovatel nesplnil povinnost vylíčení rozhodných skutečností osvědčujících úpadek dlužnice a proto podle § 128 odst. 1 IZ insolvenční návrh odmítl a podle § 146 odst. 3 o.s.ř. rozhodl o náhradě nákladů řízení s přihlédnutím k tomu, že dlužnici žádné nevznikly.

Proti tomuto usnesení se navrhovatel včas odvolal a žádal, aby odvolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Navrhovatel uvedl, že ve svém návrhu dostatečně vylíčil skutečnosti osvědčující úpadek dlužnice.

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející, aniž ve smyslu ustanovení § 94 odst. 2 písm. c) IZ nařizoval jednání, a dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněno.

Podle § 128 odst. 1 IZ insolvenční soud odmítne insolvenční návrh, který neobsahuje všechny náležitosti nebo který je nesrozumitelný anebo neurčitý, jestliže pro tyto nedostatky nelze pokračovat v řízení; učiní tak neprodleně, nejpozději do 7 dnů poté, co byl insolvenční návrh podán. Ustanovení § 43 o.s.ř. se nepoužije.

Podle § 103 odst. 2 IZ musí být v insolvenčním návrhu vždy uvedeny i rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek (§ 3 IZ), skutečnosti, ze kterých vyplývá oprávnění podat návrh, není-li insolvenčním navrhovatelem dlužník, označeny důkazy, kterých se insolvenční navrhovatel dovolává, a musí z něj být patrno, čeho se jím insolvenční navrhovatel domáhá.

Podle § 3 odst. 1 IZ je dlužník v úpadku, jestliže má a) více věřitelů a b) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a c) tyto závazky není schopen plnit (platební neschopnost). K posledně uvedené podmínce § 3 odst. 2 IZ stanoví vyvratitelné domněnky, podle nichž se má za to, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže a) zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo b) je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, nebo c) není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo d) nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1 IZ, kterou mu uložil insolvenční soud.

Podle § 3 odst. 3 IZ dlužník, který je právnickou osobou nebo fyzickou osobou -podnikatelem, je v úpadku i tehdy, je-li předlužen. O předlužení jde tehdy, má-li dlužník více věřitelů a souhrn jeho závazků převyšuje hodnotu jeho majetku. Při stanovení hodnoty dlužníkova majetku se přihlíží také k další správě jeho majetku, případně k dalšímu provozování jeho podniku, lze-li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že dlužník bude moci ve správě majetku nebo v provozu podniku pokračovat.

Vzhledem k závažnosti dopadů, jež může i vadný insolvenční návrh vyvolat v poměrech dlužníka nebo třetích osob, soudní praxe důsledně trvá na tom, aby insolvenční navrhovatel-lhostejno, zda je jím dlužník či věřitel-řádně splnil zákonem předepsanou povinnost skutkových tvrzení, jež jsou podle § 103 odst. 2 IZ povinnými obsahovými náležitostmi insolvenčního návrhu, tj. aby vylíčil rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek. Jde-li o návrh podaný věřitelem, musí tento navrhovatel navíc řádně vylíčit skutečnosti, ze kterých vyplývá jeho oprávnění podat návrh, tj. skutečnosti svědčící o tom, že má proti dlužníku splatnou pohledávku (§ 105 IZ). Doložení aktivní legitimace navrhujícího věřitele je primárním předpokladem projednání dlužníkova úpadku (je průkazem navrhovatelova oprávnění požadovat, aby soud na podkladě jeho insolvenčního návrhu tvrzený úpadek dlužníka zjišťoval). Procesní povinnost tvrzení podle § 103 odst. 2 IZ není možno mít za splněnou (nelze ji nahradit) tím, že insolvenční navrhovatel ohledně příslušných rozhodných skutečností odkáže na listinný důkaz, který připojí k insolvenčnímu návrhu jako přílohu (viz usnesení Nejvyššího soudu sen.zn. 29 NSČR 7/2008-A ze dne 26.2.2009, uveřejněné pod č. 91/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Požadavky stran povinnosti insolvenčního navrhovatele vylíčit v insolvenčním návrhu skutečnosti osvědčující úpadek nebo hrozící úpadek dlužníka jsou ustáleny judikaturou Nejvyššího soudu uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek-viz jeho usnesení sen. zn. 29 NSČR 7/2008 ze dne 26.2.2009 (91/2009), usnesení sen. zn. 29 NSČR 1/2008 ze dne 27.1.2010 (R 88/2010), usnesení sen. zn. 29 NSČR 22/2009 ze dne 20.5.2010 (R 26/2011) a usnesení sen. zn. 29 NSČR 14/2011 ze dne 21.12.2011 (R 44/2012). Z této judikatury plyne, že v insolvenčním návrhu musí být tvrzeny takové okolnosti, z nichž závěr o úpadku dlužníka nebo o jeho hrozícím úpadku logicky vzato vyplývá. Rozhodujícími skutečnostmi, které osvědčují úpadek dlužníka ve formě insolvence, se rozumí vylíčení konkrétních okolností, z nichž insolvenční soud (shledá-li je pravdivými) bude moci uzavřít, že dlužník má více věřitelů (nejméně dva), kteří vůči němu mají pohledávky (vůči nimž má peněžité závazky), jež jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, a tyto závazky není schopen plnit. Součástí vylíčení takových rozhodujících skutečností tedy musí být nejen konkrétní údaje o věřitelích dlužníka, nýbrž i konkrétní údaje o pohledávkách takových věřitelů, včetně konkrétních údajů o splatnosti těchto pohledávek, a to v míře, která v případě, že tato tvrzení budou shledána pravdivými, dovolí insolvenčnímu soudu uzavřít, že dlužník je v úpadku. Takový požadavek nesplňuje insolvenční návrh, v němž jsou sice konkrétně označeni další věřitelé dlužníka, avšak konkrétní údaje o pohledávkách takových věřitelů a o jejich splatnosti jsou nahrazovány obecným tvrzením, že dlužník má peněžité závazky, které jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, respektive že neplní své peněžité závazky po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti. Na posouzení, zda insolvenční návrh má náležitosti předepsané insolvenčním zákonem a zda není namístě jeho odmítnutí podle § 128 odst. 1, přitom nemá vliv okolnost, že při zkoumání, zda dlužník je v úpadku, se v insolvenčním řízení prosazuje vyšetřovací zásada.

Lze tedy shrnout, že navrhující věřitel podle § 103 odst. 2 IZ musí v insolvenčním návrhu náležitě vymezit svoji pohledávku za dlužnicí co do důvodu jejího vzniku (rozhodných okolností, na nichž se zakládá), výše a splatnosti, a současně takto identifikovat další věřitele dlužnice a jejich pohledávky (v případě tvrzeného úpadku insolvencí i co do splatnosti) a nabídnout též potřebná další konkrétní skutková tvrzení, z nichž se podává závěr o platební neschopnosti dlužnice (objektivní či založené některou ze zákonných domněnek), nebo o jejím předlužení (je-li podnikatelkou).

Navrhovatel ve svém návrhu uvedl skutečnosti vztahující se k jeho pohledávce z titulu neuhrazené mzdy od jeho zaměstnavatelky-dlužnice. Dlužnice neuhradila navrhovateli mzdu za měsíce srpen 2014, září 2014 a leden až březen 2015. Ohledně posouzení splnění podmínek mnohosti věřitelů a platební neschopnosti dlužnice uvedl, že dlužnice rovněž nevyplatila mzdu dalším věřitelům, jež identifikoval pouze jménem a příjmením. Dále uvedl, že dlužnice má závazky vůči JABLOTRON SECURITY a.s., AAA BYTY CZ a.s. a dalším. K okolnostem osvědčujícím úpadek dlužnice tak sice uvedl údaj, z něhož plyne závěr o pluralitě jejích věřitelů, tyto věřitele však již řádně neoznačil a neuvedl rovněž žádný konkrétní údaj o výši a splatnosti jejich pohledávek. Na základě takovýchto tvrzení nelze přijmout závěr, že dlužnice má více věřitelů, vůči nimž má závazek splatný déle než 30 dnů (§ 3 odst. 1 písm. a/ a b/ IZ). Pak je ovšem pojmově vyloučeno uvažovat o naplnění podmínky platební neschopnosti dlužnice podle § 3 odst. 1 písm. c) IZ, ta se připíná teprve ke skutečnostem svědčícím o naplnění podmínek úpadku podle § 3 odst. 1 písm. a) a b) IZ, jež v daném případě absentují. Navrhovatel rovněž neuvedl žádná tvrzení, z nichž by bylo možno dovodit úpadek dlužnice předlužením podle § 3 odst. 3 IZ (tj. údaje o dalších věřitelích, souhrnu závazků a hodnotě majetku dlužnice).

Z uvedených důvodů odvolací soud shodně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že navrhovatelův insolvenční návrh vykazuje nedostatky, pro něž v řízení nelze pokračovat, a pro něž musí být podle § 128 odst. 1 IZ bez dalšího odmítnut.

Pro úplnost odvolací soud považuje za potřebné zdůraznit, že jakkoli je dokazování skutečností potřebných k osvědčení úpadku dlužnice ovládáno vyšetřovací zásadou vtělenou do § 86 IZ, tato zásada sama o sobě nenahrazuje na prvním místě stojící povinnost tvrzení, jež stíhá insolvenčního navrhovatele, tedy jeho povinnost uvést konkrétní skutková tvrzení o skutečnostech, jež jsou z hlediska rozhodování o insolvenčním návrhu právně významné. Teprve za předpokladu, že soud má k dispozici bezvadný insolvenční návrh, může přistoupit k další fázi řízení, tedy ke zjišťování věřitelovy legitimace k podání tohoto návrhu a poté i ke zjišťování úpadku dlužnice. Není-li tu takový návrh, nesmí insolvenční soud činit žádné další úkony (ani vyzývat navrhovatele k odstranění vad návrhu či podle § 128 odst. 3 IZ vyzývat dlužnici k předložení seznamů jejího majetku, závazků a zaměstnanců), nýbrž je povinen podle § 128 odst. 1 IZ insolvenční návrh bez dalšího neprodleně, nejpozději do 7 dnů od jeho podání, odmítnout.

Věřitel nemá-na rozdíl od dlužnice-právní povinnost podat insolvenční návrh a nemá ani právní nárok na insolvenční návrh. Jestliže věřitel nemá dostatečné a věrohodné informace o dalších věřitelích dlužnice, o jejich déle splatných pohledávkách, o platební neschopnosti dlužnice či dalších okolnostech, jež o úpadku dlužnice ve formě insolvence nebo ve formě předlužení (jde-li o dlužnici podnikatelku) svědčí, pak není nikterak opodstatněno, aby se zjištění úpadku insolvenčním návrhem domáhal. Za takové situace je namístě, aby věřitel k ochraně svých práv (k vymožení pohledávky za dlužníkem) zvolil standardní postup, tj. cestu individuálního výkonu rozhodnutí. Insolvenční řízení není a nemůže být nástrojem nahrazujícím (ve sporu o pohledávku mezi věřitelem a dlužnicí) cestu nalézání práva před orgány k tomu povolanými. Jeho účelem není vyřešení individuálního sporu o pohledávku mezi věřitelem (insolvenčním navrhovatelem) a jeho dlužnicí, nýbrž řešení úpadku a hrozícího úpadku dlužnice soudním řízením některým ze stanovených způsobů tak, aby došlo k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným úpadkem dlužnice nebo hrozícím úpadkem a k co nevyššímu a zásadně poměrnému uspokojení věřitelů dlužnice (§ 1 písm. a/ IZ).

Jelikož odvolací soud shledal správným také závislý výrok o nákladech řízení, napadené usnesení podle § 219 o.s.ř. jako věcně správné potvrdil.

Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř., jelikož dlužnici žádné náklady odvolacího řízení nevznikly.

Poučení: Proti tomuto usnesení j e dovolání přípustné, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.). Dovolání se podává k Nejvyššímu soudu ČR do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu prostřednictvím Městského soudu v Praze.

V Praze dne 24. listopadu 2015 JUDr. Jaroslav B u r e š , v. r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Mandáková