3 VSPH 2048/2015-A-13
KSUL 70 INS 22728/2015 3 VSPH 2048/2015-A-13

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Kubína a soudců JUDr. Jaroslava Bureše a JUDr. Jindřicha Havlovce v insolvenční věci dlužníků Jaroslava Štíbra, IČO: 13312677 a Libuše Štíbrové, IČO 10419691, oba bytem 17. listopadu 4563, 430 04 Chomutov, zahájené na návrh Společenství vlastníků jednotek ul. 17. listopadu, č.p. 4562-4567 v Chomutově, IČO 70969035, sídlem 17. listopadu 4562, 430 01 Chomutov, o odvolání navrhovatele proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. KSUL 70 INS 22728/2015-A-7 ze dne 29. září 2015,

takto:

I. Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. KSUL 70 INS 22728/2015-A-7 ze dne 29. září 2015 se p o t v r z u j e.

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odů v od n ě ní :

Napadeným usnesením Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen insolvenční soud ) v bodě I. výroku odmítl insolvenční návrh věřitele Společenství vlastníků jednotek ul. 17. listopadu, č.p. 4562-4567 v Chomutově (dále jen věřitel ) proti dlužníkům Jaroslavu a Libuši Štíbrovým (dále jen dlužníci ) a v bodě II. výroku rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění napadeného usnesení insolvenční soud uvedl, že dne 9.9.2015 mu byl doručen insolvenční návrh, jímž se navrhovatel domáhal zjištění úpadku dlužníků. Insolvenční soud měl za to, že předložený insolvenční návrh v rozporu s § 103 odst. 2 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen IZ ) neobsahoval tvrzení rozhodujících skutečností, které by osvědčovaly úpadek dlužníků nebo jejich hrozící úpadek, neboť věřitel v insolvenčním návrhu neosvědčil četnost věřitelů dlužníků, jak předpokládá § 3 odst. 1 písm. a) IZ. Věřitel v návrhu uvedl za další možné věřitele Okresní správu sociálního zabezpečení a Finanční úřad v Chomutově s tím, že je mu známo, že dlužníci mají nemalé závazky po lhůtě splatnosti, a to v řádu statisíců korun českých. To považoval insolvenční soud za nedostačující. S ohledem na výše uvedené insolvenční soud insolvenční návrh odmítl ve smyslu ustanovení § 128 odst. 1 IZ. O nákladech řízení rozhodl podle § 146 odst. 3 občanského soudního řádu (o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení se věřitel včas odvolal a žádal, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil. Věřitel uvedl, že z výpisu katastru nemovitostí pro LV: 7532, na kterém je evidována bytová jednotka č. 4563/12 ve vlastnictví dlužníků, je zřejmé, že dlužníci dluží vícero věřitelům, kteří své pohledávky (zajištěné zástavním právem) po dlužnících vymáhají již i v exekučních řízeních, evidovaných v katastru nemovitostí. K tomu věřitel jako důkaz přiložil výpis z katastru nemovitostí LV: 7532, pro k.ú. Chomutov I., vedený u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj a jako příklad uvedl některé z pohledávek dalších věřitelů.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněno. Náležitosti insolvenčního návrhu vymezuje § 103 odst. 1 a 2 IZ. Kromě požadavku, aby obsahoval obecné náležitosti podání a aby v něm byli insolvenční navrhovatel a dlužník označeni zde uvedeným způsobem (odstavec 1), musí v něm být uvedeny rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek (§ 3 IZ), skutečnosti, ze kterých vyplývá oprávnění podat návrh, není-li insolvenčním navrhovatelem dlužník, musí být označeny důkazy, kterých se insolvenční navrhovatel dovolává, a musí z něj být patrno, čeho se jím insolvenční navrhovatel domáhá (odstavec 2). Podle § 105 IZ podá-li insolvenční návrh věřitel, je povinen doložit, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku, a k návrhu připojit její přihlášku.

Podle § 3 odst. 1 IZ je dlužník v úpadku, jestliže má a) více věřitelů a b) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a c) tyto závazky není schopen plnit (dále jen platební neschopnost ). K posledně uvedené podmínce § 3 odst. 2 IZ stanoví vyvratitelné domněnky, podle nichž se má za to, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže a) zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo b) je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, nebo c) není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo d) nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1, kterou mu uložil insolvenční soud.

Podle § 3 odst. 3 IZ dlužník, který je právnickou osobou nebo fyzickou osobou-podnikatelem, je v úpadku i tehdy, je-li předlužen. O předlužení jde tehdy, má-li dlužník více věřitelů a souhrn jeho závazků převyšuje hodnotu jeho majetku. Při stanovení hodnoty dlužníkova majetku se přihlíží také k další správě jeho majetku, případně k dalšímu provozování jeho podniku, lze-li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že dlužník bude moci ve správě majetku nebo v provozu podniku pokračovat.

Pojmovým znakem úpadku v obou jeho formách je mnohost věřitelů dlužníka. V případě úpadku ve formě insolvence (jak plyne z kumulativních podmínek stanovených v § 3 odst. 1 písm. a/ až c/ IZ) musí jít o víceré (alespoň 2) věřitele s pohledávkami již splatnými, a to nejméně po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, s tím, že tyto závazky dlužník není schopen plnit (platební neschopnost). Naproti tomu při úpadku předlužením se podmínka mnohosti věřitelů dlužníka neodvozuje pouze od jeho závazků již splatných; rozhodné tu je to, zda souhrn dlužníkových závazků (splatných i nesplatných) převyšuje reálnou hodnotu jeho majetku.

Podle § 128 odst. 1 IZ insolvenční soud odmítne insolvenční návrh, který neobsahuje všechny náležitosti nebo který je nesrozumitelný anebo neurčitý, jestliže pro tyto nedostatky nelze pokračovat v řízení; učiní tak neprodleně, nejpozději do 7 dnů poté, co byl insolvenční návrh podán. Ustanovení § 43 o.s.ř. se nepoužije. Tato úprava zdůrazňuje odpovědnost osoby podávající insolvenční návrh za jeho úplnost a správnost, a proto s ohledem na uvedenou právní úpravu připuštění možnosti doplňovat v odvolání odmítnutý návrh by popřelo její smysl a cíl. Vady insolvenčního návrhu tak může navrhovatel odstranit, jen dokud insolvenční soud nevydá usnesení o odmítnutí návrhu podle § 128 odst. 1 IZ, a proto i kdyby navrhovatel učinil k odstranění těchto nedostatků v rámci odvolacího řízení nějaká doplnění návrhu, neměla by z hlediska posouzení věcné správnosti napadeného usnesení žádného významu (blíže rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod číslem 11/2009 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).

Nutno zdůraznit, že již se zahájením insolvenčního řízení (§ 101 odst. 1 věta první IZ) se pojí účinky vymezené v § 109 až § 111 IZ, které mají závažný dopad do poměrů dlužníka i třetích osob. V této souvislosti Nejvyšší soud ČR v usnesení ze dne 26.2.2009, sp. zn. KSBR 31 INS 1583/2008, 29 NSČR 7/2008-A, uveřejněném pod č. 91/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dovodil, že povinnost vylíčit v insolvenčním návrhu rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek, není splněna tím, že insolvenční navrhovatel ohledně těchto skutečností odkáže na listinný důkaz, který připojí k insolvenčnímu návrhu. Zdůraznil, že insolvenční návrh (podaný u věcně příslušného soudu, opatřený úředně ověřeným podpisem osoby, která jej podala, nebo jejím zaručeným elektronickým podpisem-§ 97 IZ) vyvolává účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení bez zřetele k tomu, že posléze vyjde najevo, že z hlediska obsahových nedostatků jde o návrh neprojednatelný. Riziko škody nebo jiné újmy, jež by mohla vzniknout dlužníku nebo třetím osobám zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu do doby odmítnutí neprojednatelného insolvenčního návrhu, pak snižuje úprava, která brání prodlužování řízení o vadném insolvenčním návrhu tím, že na jedné straně zbavuje insolvenční soud povinnosti odstraňovat vady insolvenčního návrhu, pro které nelze v insolvenčním řízení pokračovat, postupy podle § 43 o.s.ř., na druhé straně zavazuje soud k tomu, aby důsledky plynoucí z neprojednatelnosti insolvenčního návrhu vyvodil (aby insolvenční návrh odmítl) neprodleně, nejpozději však do 7 dnů poté, co byl podán (§ 128 odst. 1 IZ). S ohledem na tyto okolnosti soudní praxe důsledně trvá na tom, aby insolvenční navrhovatel-lhostejno, zda je jím dlužník či věřitel-řádně splnil zákonem předepsanou povinnost skutkových tvrzení, jež jsou dle § 103 odst. 2 IZ povinnými obsahovými náležitostmi insolvenčního návrhu, tj. aby vylíčil rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek. Jde-li o návrh podaný věřitelem, musí tento navrhovatel navíc řádně vylíčit skutečnosti, ze kterých vyplývá jeho oprávnění podat návrh, tj. skutečnosti svědčící o tom, že má proti dlužníku splatnou pohledávku (§ 105 IZ). Doložení aktivní legitimace navrhujícího věřitele je primárním předpokladem projednání dlužníkova úpadku (je průkazem navrhovatelova oprávnění požadovat, aby soud na podkladě jeho insolvenčního návrhu tvrzený úpadek dlužníka zjišťoval). Procesní povinnost tvrzení dle § 103 odst. 2 IZ-jak zdůrazňuje R 91/2009-není možno mít za splněnou (nelze ji nahradit) tím, že insolvenční navrhovatel ohledně příslušných rozhodných skutečností odkáže na listinný důkaz, který připojí k insolvenčnímu návrhu jako přílohu. Uvedené platí tím více, že insolvenční zákon výslovně zavádí odlišný režim pro odstraňování vad insolvenčního návrhu na straně jedné (§ 128 odst. 1 IZ) a pro odstraňování vad týkajících se příloh insolvenčního návrhu na straně druhé (§ 128 odst. 2 IZ).

Vzhledem k popsané závažnosti dopadů, jež může i vadný insolvenční návrh vyvolat v poměrech dlužníka nebo třetích osob, není důvodu formulovat rozdílně požadavky na kvalitu jednotlivých skutkových tvrzení ohledně aktivní legitimace navrhujícího věřitele oproti tvrzením, z nichž se odvíjí posouzení úpadku dlužníka. To mimo jiné znamená, že při tvrzeném úpadku dlužníka insolvencí není zásadního rozdílu v požadavku na náležitou identifikaci splatné pohledávky insolvenčního navrhovatele za dlužníkem a na kvalitu údajů, jejichž prostřednictvím musí být v insolvenčním návrhu identifikován další věřitel (věřitelé) se splatnou pohledávkou za dlužníkem.

Ve svém rozhodnutí sen. zn. 29 NSČR 14/2011 publikované pod číslem 44/2012 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nevyšší soud dovodil, že věřitelský insolvenční návrh musí ve smyslu ustanovení § 103 odst. 2 IZ obsahovat jako součást vylíčení okolností, které osvědčují úpadek dlužníka, nejen konkrétní údaje o dalších věřitelích dlužníka, nýbrž i konkrétní údaje o pohledávkách takových věřitelů, včetně konkrétních údajů o splatnosti těchto pohledávek, a to v míře, která v případě, že tato tvrzení budou shledána pravdivými, dovolí insolvenčnímu soudu uzavřít, že dlužník je v úpadku. Takový požadavek nesplňuje insolvenční návrh, v němž jsou sice konkrétně označeni další věřitelé dlužníka, avšak konkrétní údaje o pohledávkách takových věřitelů a o jejich splatnosti jsou nahrazovány obecným tvrzením, že dlužník má peněžité závazky, které jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, respektive že neplní své peněžité závazky po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti. Na posouzení, zda insolvenční návrh má náležitosti předepsané insolvenčním zákonem a zda není namístě jeho odmítnutí podle § 128 odst. 1 IZ, přitom nemá vliv okolnost, že při zkoumání, zda dlužník je v úpadku, se v insolvenčním řízení prosazuje vyšetřovací zásada.

Z uvedeného vyplývá, že je-li tvrzen úpadek dlužníka ve formě insolvence, pak osoba či osoby dalšího věřitele dlužníka musí být v insolvenčním návrhu přesně označeny a jejich pohledávky musí být údajem o jejich výši a splatnosti náležitě identifikovány s tím, že současně se musí z konkrétních skutečností uvedených v návrhu podávat závěr o dlužníkově platební neschopnosti (objektivní či založené některou ze zákonných domněnek). Z podaného insolvenčního návrhu není zřejmá výše a lhůta splatnosti pohledávek dalších věřitelů, neboť věřitel omezil svá tvrzení jen na doložení své pohledávky za dlužníka a dále na to, že dlužníci mají další závazky po lhůtě splatnosti a to nejméně ještě vůči dvěma věřitelům, kteří mají nemalé pohledávky, vymáhané i v rámci exekučního řízení. Jednotlivá exekuční řízení, ani výši pohledávek však věřitel v insolvenčním návrhu nespecifikoval. Jak již bylo výše vysvětleno, nelze tyto údaje uvádět s odkazem na připojené listiny (musí být tvrzeny), ani není možné je doplnit v odvolání proti rozhodnutí o odmítnutí insolvenčního návrhu. Na základě podaného návrhu nelze přijmout závěr, že věřitel v insolvenčním návrhu doložil, že dlužníci mají další věřitele s pohledávkami déle než 30 dnů po lhůtě splatnosti, jež nejsou schopni uspokojit.

V napadeném usnesení insolvenční soud správně dospěl k závěru, že insolvenční návrh neodpovídá zákonným náležitostem dle ustanovení § 103 IZ.

Na základě výše uvedeného proto napadené usnesení podle § 219 o.s.ř. z důvodu jeho věcné správnosti potvrdil, včetně správného rozhodnutí o náhradě nákladů řízení.

Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 146 odst. 3 odst. 1 o.s.ř. při respektování okolnosti, že dlužníkům žádné náklady řízení nevznikly.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí l z e podat dovolání ve lhůtě 2 měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu prostřednictvím soudu prvního stupně, jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 2. listopadu 2015

JUDr. Michal K u b í n , v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Jana Berná