3 VSPH 2032/2015-A-80
KSHK 35 INS 12405/2013 3 VSPH 2032/2015-A-80

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jindřicha Havlovce a soudců JUDr. Michala Kubína a JUDr. Petra Trebatického, Ph.D. v insolvenční věci dlužníka: Petr anonymizovano , anonymizovano , bytem Černožice nad Labem, Na Nové 43, IČO: 16203143, zast. Mgr. Ivo Muškou, advokátem se sídlem Hradec Králové, Akademika Heyrovského 6, zahájené k návrhu navrhovatelů: c) TTC TELSYS, a.s. se sídlem Praha 10, Úvalská 1222/32, IČO: 25641051, zast. JUDr. Lukášem Chudobou, obecným zmocněncem, bytem Praha 8, Mazurská 524, d) Robert Pešek se sídlem Podůlšany 65, IČO: 66830206, zast. JUDr. Janem Malým, advokátem se sídlem Hradec Králové, Resslova 1253, e) VÝTAHY KVADRO, s.r.o. se sídlem Hnátnice 315, IČO: 47455616, zast. Mgr. Milošem Znojemským, advokátem se sídlem Hradec Králové, Velké náměstí 29, o odvolání navrhovatelů c), d), e) proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. srpna 2015, č.j. KSHK 35 INS 12405/2013-A-60,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. srpna 2015, č.j. KSHK 35 INS 12405/2013-A-60, se zru šu je a věc se vra c í tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Napadeným usnesením soud prvního stupně bodem I. výroku zamítl insolvenční návrh navrhovatelů c), d) a e). Bodem II. výroku uložil navrhovatelům povinnost zaplatit dlužníku společně a nerozdílně náklady řízení ve výši 23.800,-Kč a bodem III. výroku uložil navrhovatelům zaplatit České republice soudní poplatek ve výši 2.000,-Kč.

Rozhodl tak poté, co usnesením ze dne 31.3.2014 zjistil úpadek dlužníka a prohlásil na jeho majetek konkurs a toto jeho rozhodnutí bylo k odvolání dlužníka zrušeno a věc mu vrácena k dalšímu řízení.

V odůvodnění napadeného usnesení soud prvního stupně uvedl, že poté, co bylo řízení o návrzích navrhovatelů a)-Jiřího Bezvody a b)-Michala Haviara zastaveno, se navrhovatelé domáhají zjištění dlužníkova úpadku a jeho řešení konkursem. Navrhovatel c) dlužníku na základě telefonických a e-mailových objednávek po řadu let dodával výtahovou techniku a související služby. V polovině března 2013 jeho dluh vůči němu činil 820.292,60 Kč, který dlužník uznal a zčásti ve výši nejdříve 13.909,-Kč a později ve výši 20.000,-Kč zaplatil. Dluží mu tedy z faktur č. 413977, 414203, 414223, 414387, 414463, 414506 celkem 786.383,60 Kč a na zákonném úroku z prodlení do 10.6.2013 částku 45.985,-Kč. Navrhovatel d) eviduje za dlužníkem 2 pohledávky, a to z ústní smlouvy o dílo-provedení stavebních prací na rekonstrukci výtahové šachty na akci Povodí Labe v Hradci Králové-ve výši 41.043,74 Kč, která byla splatná dne 28.4.2011 a z důvodu náhrady nákladů za právní zastoupení ve výši 8.131,20 Kč. Navrhovatel e) nárokuje vůči dlužníku zaplacení kupní ceny za prodej komponentů pro montáž výtahů specifikovaných v dodacích listech, v nichž dlužník potvrdil převzetí zboží. Její výše činí dle faktury č. 231200092 splatné dne 5.4.2012 a dle faktury č. 231200219 splatné dne 30.5.2012 celkem 439.313,60 Kč.

K pohledávkám navrhovatele c) dlužník uvedl, že je neuznává. Zboží uvedené v dodacích listech neobjednal, resp. mu nebylo dodáno. Na dodacích listech chybí razítko dlužníka a jméno osoby, která měla zboží převzít. Na některých je uvedeno platba provedena předem , což svědčí o tom, že platby byly uskutečněny. Bylo-li zboží objednáno bývalým zaměstnancem dlužníka, Michalem Haviarem, ten k tomu nebyl oprávněn. Z jeho strany byly pohledávky uznány v době, kdy o jejich spornosti nevěděl, navíc tak učinil pod hospodářským tlakem, v tísni a v omylu. Pohledávky navrhovatele d) dlužník popřel s tím, že dílo nepřevzal, navíc muselo dojít k jeho opravě, se kterou navrhovatel souhlasil a dlužník ji zaplatil. Není mu jasné, z jakého důvodu po něm požaduje zaplacení nákladů na právní zastoupení. I pohledávky navrhovatele e) dlužník označil za sporné s tím, že komponenty, jejichž zaplacení navrhovatel nárokuje, neobjednal, resp. nepřevzal. Na dodacích listech chybí razítko a jméno osoby, která měla zboží převzít a řádně není označen ani předmět dodávky. Namítl, že insolvenční řízení nemá nahrazovat řízení nalézací. V úpadku se nenachází ani v podobě platební neschopnosti ani v podobě předlužení, neboť pouze odmítá platit sporné pohledávky a vlastní majetek, který svou hodnotou převyšuje přihlášené pohledávky.

Z provedených důkazů soud prvního stupně zjistil, že navrhovatel c) předložil dodací listy s nečitelnými podpisy příjemce bez razítka dlužníka, resp. v jednom případě bez podpisu příjemce. Tvrzenými fakturami vyúčtoval dlužníku cenu zboží. Dne 14.3.2013 dlužník svůj dluh vůči němu uznal ve výši 820.292,60 Kč a dne 7.5.2013 ve výši 806.383,60 Kč. Zboží dodané navrhovatelem c) dlužník 3.9.2014, 4.11.2013 a 21.1.2014 a 28.2.014 reklamoval. Dopisem ze dne 4.2.2014 byla reklamace odmítnuta. Zboží dodané navrhovatelem c) reklamoval dlužník také 3.9.2013, 5.11.2013, 13.1.2014 a 27.2.2014. I tato reklamace byla odmítnuta. Navrhovatel d) vyúčtoval dlužníku fakturou ze dne 28.3.2011 stavební práce a předžalobní výzvou ze dne 18.3.2013 jej jeho zástupce vyzval k zaplacení 30.000,-Kč. Dne 13.7.2015 sdělil zástupci navrhovatele d) Povodí Labe, s.p., že dílo bylo předáno a v záruční době nebyla uplatněna reklamace. Stavební práce provedené navrhovatelem d) dlužník reklamoval 5.11.2013, 13.1.2014 a 28.2.2014. Reklamace nebyla uznána. Práce byly zčásti provedeny Jiřím Boreckým a zčásti Petrem Jarkovským. V dodacích listech navrhovatele e) se nachází nečitelné podpisy a 2 fakturami vyúčtoval dlužníkovi zboží . Předžalobní výzvou jeho zástupce vyzval dlužníka k zaplacení 439.313,60 Kč.

Ze seznamu majetku soud prvního stupně zjistil, že dlužník je vlastníkem nemovitostí, jejichž cena byla v různých částkách odhadnuta třemi realitními kancelářemi, movitých věcí, pohledávek za 9 svými dlužníky, obchodního závodu s hodnotou 12.000.000,-Kč, skladových zásob ve výši 500.000,-Kč, hotovosti ve výši 5.400,-Kč a kapitálová hodnota jeho životního pojištění činí 25.997,-Kč.

Do insolvenčního řízení přihlásilo pohledávky v celkové výši 4.636.531,99 Kč celkem 28 věřitelů.

Na základě těchto svých zjištění soud prvního stupně dospěl k závěru, podle něhož dlužník má sice více věřitelů s peněžitými pohledávkami po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, své závazky je však schopen splnit případným výkonem rozhodnutí či exekucí z majetku, který více než dvojnásobně převyšuje celkovou výši přihlášených pohledávek. Nejsou tedy splněny předpoklady pro zjištění dlužníkova úpadku. Vyjádřil názor, že neschopnost plnit závazky nelze zaměňovat s dlužníkovou neochotou platit sporné závazky s tím, že dlužník má právo se bránit v nalézacím řízení i ohledně závazků uznaných. Uzavřel, že pohledávky navrhovatelů jsou sporné. Dlužník sporuje dodání zboží navrhovateli c) a e). Smlouvy mezi nimi byly uzavřeny ústně, dodací listy vykazují vady. Námitky má dlužník i vůči pohledávce navrhovatele d). I přesto, že závazky vůči navrhovatelům c) a d) uznal, má vůči uznanému závazku právo námitek.

Na základě uvedeného soud prvního stupně, odkazuje na ust. § 3, 131, 133, 143 z.č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, dále jen InsZ, dospěl k závěru, že nejsou splněny podmínky pro rozhodnutí o úpadku dlužníka. Účelem insolvenčního řízení není provádět dokazování za účelem zjištění existence pohledávek proti dlužníkovi, pročež by se věřitelé měli obrátit se svými nároky na soud nalézací.

Proti rozhodnutí soudu prvního stupně se navrhovatelé odvolali a žádají, aby bylo změněno tak, že se zjišťuje úpadek dlužníka a na jeho majetek se prohlašuje konkurs. Navrhovatel c) nesouhlasí s názorem soudu prvního stupně o tom, že jeho pohledávka za dlužníkem je sporná. Zdůraznil, že dlužník ji dvakrát písemně uznal co do důvodu i výše. Poukázal na to, že dlužník za celou dobu trvání řízení nepředložil ani nenavrhl jediný důkaz, který by jeho pohledávku zpochybnil. Soud prvního stupně navíc přehlédl, že obrana dlužníka vůči jeho pohledávce je rozporná. Vytýká-li dlužník dodanému zboží vady, není možné, aby zároveň namítal, že zboží nebylo dodáno. Názor soudu prvního stupně, podle kterého k zamítnutí insolvenčního návrhu postačí zpochybnění dříve uznaného a doloženého závazku by, dovedeno ad absurdum, znamenal, že by nebylo možné rozhodnout o úpadku žádného dlužníka, který nárok věřitele popřel, bez předchozího nalézacího řízení. Poukázal také na to, že seznam majetku a závazků dlužníka nemá zákonem předepsané náležitosti, není úplný ani správný. S námitkami, které navrhovatel v tomto směru uplatnil, se soud prvního stupně nikterak nevypořádal. Pominul také otázku likvidity majetku dlužníka či disponibilnosti zdrojů, které mají sloužit k úhradě závazků dlužníka, jakož i to, že část nemovitostí dlužníka je černou stavbou a probíhá řízení o jejím odstranění, což vede k tomu, že je neprodejná. Soud prvního stupně se řádně nevypořádal s naplněním všech domněnek úpadku.

Navrhovatel d) rovněž nesouhlasí s tím, že by jeho pohledávka byla sporná. Uvádí, že dlužník sice tvrdí, že dílo mělo vady, ale tyto nikterak nekonkretizoval, ani je řádně neuplatnil. Nelze přehlédnout, že část svého závazku dlužník uhradil. Shodně s navrhovatelem c) poukázal na vady dlužníkem dodaných seznamů majetku a závazků a nesprávné závěry soudu prvního stupně o dostatečném majetku dlužníka k uspokojení svých věřitelů, jakož i na to, že se nevypořádal se všemi domněnkami platební neschopnosti dlužníka.

Navrhovatel e) vyjádřil přesvědčení, že námitky dlužníka vůči jeho pohledávkám jsou zcela účelové. Objednané zboží dlužníku dodal, o čemž svědčí to, že dotčené výtahy jsou v bezporuchovém provozu u koncového zákazníka. Nesouhlasí zejména s hodnocením majetkové situace dlužníka soudem prvního stupně a je přesvědčen o tom, že dlužník naplňuje všechny znaky úpadku ve formě platební neschopnosti. Nemá disponibilní zdroje, ze kterých by mohl své závazky operativně uhradit. Reálná hodnota jeho majetku nepřesahuje výši přihlášených pohledávek. Získaná vyjádření realitních kanceláří, ze kterých soud vycházel, mají pouze zanedbatelnou důkazní hodnotu.

Dlužník se k odvoláním navrhovatelů nevyjádřil.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že nejsou dány podmínky pro jeho potvrzení či změnu.

Podle § 136 odst. 1 InsZ vydá insolvenční soud rozhodnutí o úpadku, je-li osvědčením nebo dokazováním zjištěno, že dlužník je v úpadku nebo že mu úpadek hrozí.

Podle § 3 odst. 1 InsZ je dlužník v úpadku, jestliže má a) více věřitelů a b) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a c) tyto závazky není schopen plnit (dále jen "platební neschopnost"). K posledně uvedené podmínce § 3 odst. 2 InsZ stanoví, že se má za to, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže a) zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo b) je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, nebo c) není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo d) nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1, kterou mu uložil insolvenční soud.

V případě, kdy je insolvenční řízení zahájeno dle § 97 odst. 1 a 5 InsZ na návrh věřitele, je tento navrhovatel ve smyslu § 103 odst. 2 InsZ povinen v insolvenčním návrhu mimo jiné uvést rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka, skutečnosti, ze kterých vyplývá jeho oprávnění podat návrh, a označit důkazy, kterých se dovolává, přičemž dle § 105 InsZ je povinen doložit, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku, a k návrhu připojit její přihlášku. Doložením splatné pohledávky vůči dlužníku navrhující věřitel jednak prokazuje své oprávnění podat insolvenční návrh (aktivní legitimaci), a jednak zčásti poskytuje skutkový podklad pro zkoumáními tvrzeného dlužníkova úpadku, jehož zjištění je základním předpokladem podmiňujícím rozhodnutí o úpadku. Teprve poté, co je postavena najisto pohledávka navrhovatele-věřitele za dlužníkem ve smyslu § 105 InsZ, a dlužno poznamenat, že v této otázce je na navrhujícím věřiteli, aby doložil svou pohledávku za dlužníkem (naplnění zásady projednací), je namístě se zabývat otázkou, zda má dlužník více věřitelů déle než 30 dnů po lhůtě splatnosti. Tento závěr pak předchází zkoumání třetí podmínky úpadku, tj. otázky, zda je dlužník neschopen pohledávky svých věřitelů splácet. Na tento závěr lze usuzovat z některých domněnek uvedených v ustanovení § 3 odst. 2 InsZ, jež jsou domněnkami vyvratitelnými, a je na dlužníkovi, zda osvědčí nebo prokáže opak. Obě další podmínky úpadku pak šetří insolvenční soud ex offo, tj. při uplatnění zásady vyšetřovací.

Vrchní soud v Praze již dříve (viz např. usnesení sp. zn. KSUL 69 INS 3755/2008, 1 VSPH 277/2008-A, 1 VSPH 24/2009-B ze dne 21.1.2009 nebo usnesení sp. zn. KSHK 41 INS 1042/2009, 1 VSPH 269/2009-A ze dne 19.6.2009) vyslovil, že ve smyslu § 7 InsZ usnesení vydaná soudem v insolvenčním řízení musí odpovídat požadavkům vymezeným v příslušných ustanoveních občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.), a to s tím, že rozhodnutí o úpadku dlužníka vydané k insolvenčnímu návrhu jeho věřitele musí být s ohledem na povahu tohoto rozhodnutí (bez zřetele ke stanovisku dlužníka k věci) vždy odůvodněno (tj. užití § 169 odst. 2 o.s.ř. zde nepřichází v úvahu), a ve smyslu § 167 odst. 2 o.s.ř. se tak musí stát způsobem uvedeným v § 157 odst. 2 téhož zákona. Proto soud v odůvodnění tohoto usnesení musí kromě jiného uvést, co bylo obsahem insolvenčního návrhu a jaké stanovisko k němu dlužník zaujal, které skutečnosti podstatné pro rozhodnutí ve věci má prokázány, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, jaký učinil závěr o skutkovém stavu věci a jak ji posoudil po právní stránce. Přitom dbá o to, aby odůvodnění rozhodnutí bylo přesvědčivé.

Těmto požadavkům však soud prvního stupně v odůvodnění napadeného usnesení nedostál. Z tohoto odůvodnění totiž neplyne jasný skutkový a právní závěr ohledně nedůvodnosti návrhů navrhovatelů, a to jak co do posouzení jejich věcné legitimace, tak i co do absence neschopnosti dlužníka plnit své závazky.

K otázce věcné legitimace navrhovatelů podat insolvenční návrh (jež je předpokladem toho, aby se soud vůbec jejich insolvenčním návrhem mohl zabývat) soud prvního stupně nezaujal jednoznačné stanovisko. Pouze v rámci posuzování naplnění podmínky úpadku v podobě mnohosti věřitelů uzavřel, že pohledávky navrhovatelů jsou sporné, když poukázal na to, že dlužník zpochybňuje dodání zboží od navrhovatelů c) a e) na základě ústně uzavřených kupních smluv s tím, že dodací listy vykazují vady v podobě absence identifikace přebírající osoby za dlužníka a na to, že námitky má dlužník i vůči pohledávce navrhovatele d). I přesto, že dlužník závazky vůči např. navrhovatelům c) a d) uznal, má vůči uznanému závazku právo námitek s tím, že na něm bude ležet břemeno tvrzení a důkazní. Vyšel přitom z toho, že není účelem insolvenčního řízení provádění dokazování za účelem zjištění existence pohledávek proti dlužníkovi. To je smyslem civilního nalézacího řízení, ve kterém by věřitelé měli uplatnit své nároky.

Tyto závěry soudu prvního stupně jsou však pro nedostatek důvodů odvolacím soudem nepřezkoumatelné. S argumentací účastníků se totiž dostatečně nevypořádal ani po skutkové ani po právní stránce.

Jak opakovaně vyložil Vrchní soud v Praze, jmenovitě např. v usnesení ze dne 24. března 2010, č.j. KSUL 45 INS 3773/2009, 1 VSPH 639/2009-A-50, insolvenční řízení nelze zahájit ex offo, ale toliko na návrh účastníka. Jiná osoba než dlužník je oprávněna domáhat se insolvenčním návrhem rozhodnutí o dlužníkově úpadku, jen pokud doloží, že je jeho věřitelem, tj. že má proti dlužníku pohledávku, a to pohledávku již splatnou (§ 97 odst. 3 a § 105 InsZ). Teprve pokud navrhovatel tuto svoji legitimaci k podání insolvenčního návrhu prokáže, může se insolvenční soud zabývat tím, co je v dané fázi řízení jeho předmětem, totiž zkoumáním tvrzeného dlužníkova úpadku. Jestliže se navrhovateli nepodaří jeho aktivní legitimaci prokázat (tj. nedoloží-li existenci splatné pohledávky vůči dlužníku), musí soud insolvenční návrh zamítnout dle § 143 odst. 2 InsZ bez ohledu na to, zda z dalších zjištění lze usuzovat na úpadek dlužníka.

Na rozdíl od zkoumání úpadku dlužníka, při němž soud není vázán důkazními návrhy účastníků a dle potřeby je povinen provést k osvědčení tvrzeného úpadku i důkazy jimi nenavržené (§ 86 InsZ), v otázce aktivní legitimace navrhujícího věřitele, jež je předpokladem projednání dlužníkova úpadku, spočívá břemeno tvrzení i břemeno důkazní výhradně na tomto insolvenčním navrhovateli. Proto mu § 103 odst. 2 a 3 InsZ-co do povinných náležitostí insolvenčního návrhu, jejichž absence vede v režimu § 128 odst. 1 a 2 InsZ k odmítnutí insolvenčního návrhu-zvlášť ukládá uvést v návrhu i skutečnosti, ze kterých vyplývá jeho oprávnění podat návrh, označit důkazy, kterých se k prokázání těchto skutečností dovolává, a rovněž takto označené důkazy, včetně přihlášky pohledávky jakožto speciální přílohy předepsané v § 105 InsZ, k návrhu připojit (tuto povinnost nemají zaměstnanci dlužníka ve smyslu § 169 odst. 1 písm. a/ a § 203 IZ-viz usnesení Vrchního soudu v Praze z 20.4.2010 sp. zn. KSPL 27 INS 5308/2008, 1 VSPH 258/2010-P119). Je na insolvenčním navrhovateli-věřiteli, aby k doložení své tvrzené splatné pohledávky za dlužníkem nabídl takové listinné důkazy, z nichž lze závěr o její existenci spolehlivě učinit a aktivní legitimaci navrhovatele tak mít za doloženou.

Procesní požadavky, jež se doložení aktivní legitimace insolvenčního navrhovatele týkají, tedy nároky na kvalitu navrhovatelem nabízeného důkazního materiálu i vymezení procesního prostoru, jenž je v insolvenčním řízení zkoumání této otázky určen, odpovídají tomu, že doložení navrhovatelovy splatné pohledávky za dlužníkem je-jak řečeno-toliko průkazem jeho oprávnění požadovat, aby soud na podkladě jeho insolvenčního návrhu tvrzený úpadek dlužníka zjišťoval. To platí bez zřetele k tomu, že průkazem věcné legitimace může navrhovatel současně zčásti poskytovat i skutkový podklad pro zjištění dlužníkova úpadku. Proto jakkoli není povinností navrhovatele dosáhnout před podáním insolvenčního návrhu pravomocného přísudku jeho pohledávky za dlužníkem, není v řízení o insolvenčním návrhu otevřen ke zjišťování věřitelovy pohledávky stejný prostor, jako v řízení nalézacím, neboť rozhodnutí o tomto jeho právu úkolem dané fáze insolvenčního řízení není. Jde k tíži insolvenčního navrhovatele, jestliže náležitě nezváží před podáním insolvenčního návrhu, zda i bez důkazních prostředků, jejichž prostřednictvím by insolvenční soud s přihlédnutím k míře sporných skutečností v insolvenčním řízení nahrazoval nalézací řízení, bude schopen po skutkové stránce doložit svou pohledávku vůči dlužníku (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010, č.j. KSPH 37 INS 4935/2008, 29 NSČR 30/2009-A-64, publikované pod R 14/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud ve vztahu k požadavku osvědčení věcné legitimace insolvenčního navrhovatele-věřitele také vysvětlil, že insolvenční řízení není a nemůže být nástrojem nahrazujícím (ve sporu o pohledávku mezi věřitelem a dlužníkem) cestu nalézání práva před orgány k tomu povolanými, a proto není povinností insolvenčního soudu provádět v insolvenčním řízení dokazování o tom, zda pohledávka věřitele (insolvenčního navrhovatele) v právu skutečně existuje. Důvodem k zamítnutí insolvenčního návrhu věřitele je tedy i to, že v insolvenčním řízení vyjde najevo, že sporné skutečnosti týkající se pohledávky, kterou je insolvenční navrhovatel povinen doložit, nebude možné osvědčit pouze listinami, a že provedením věcně (okruhem sporných skutečností) opodstatněných důkazů (výslechem účastníků, výslechem svědků, znaleckými posudky, ohledáním apod.) by insolvenční soud nahrazoval sporné řízení o takové pohledávce. S přihlédnutím k tomu, že § 141 odst. 2 InsZ zbavuje dlužníka, jehož věřitel s insolvenčním návrhem uspěl, pro odvolací řízení námitky vážící se k doložení splatné pohledávky insolvenčním navrhovatelem, jsou na požadavek osvědčení pohledávky insolvenčním navrhovatelem kladeny vyšší nároky, než tomu bylo při předchozí zákonné úpravě. Je proto věcí insolvenčního navrhovatele, aby před podáním insolvenčního návrhu zvážil, zda i bez důkazních prostředků, jejichž prováděním by insolvenční soud s přihlédnutím k míře sporných skutečností nahrazoval v insolvenčním řízení nalézací řízení o pohledávce před orgánem k tomu povolaným, bude schopen doložit po skutkové stránce svou pohledávku vůči dlužníkovi v insolvenčním řízení. Současně dovolací soud zdůraznil, že rozhodnutí, jímž soudu zamítá insolvenční návrh věřitele proto, že by dokazováním sporných skutečností o jeho pohledávce nahrazoval sporné řízení o takové pohledávce, nemůže rezignovat na popis konkrétních sporných skutečností, jejichž dokazování by nahrazovalo sporné řízení ani na co nejkonkrétnější označení důkazů, jejichž prostřednictvím by se tak (ve sporném řízení) podle soudu rozhodujícího v insolvenčním řízení muselo stát.

V rozporu s uvedeným soud prvního stupně skutečnosti, které jsou mezi navrhovateli a dlužníkem v dané věci sporné, popisuje zcela obecně, jednotlivými pohledávkami každého z navrhovatelů se v podrobnostech nezabývá a důkazy, jejichž provedení by prokazování relevantních skutečností vyžadovalo, nejmenuje (včetně důvodů, proč by tyto důkazy provedeny být měly) žádné.

Uvedené nedostatky v řešení otázky aktivní legitimace navrhovatelů k podání insolvenčního návrhu (resp. přesněji řečeno absence řešení této otázky) se promítají i do závěrů soudu prvního stupně o naplnění zákonem stanovených podmínek úpadku dlužníka. Jak uvedeno výše, až teprve poté, co je postavena najisto otázka legitimace navrhovatelů k podání insolvenčního návrhu, je namístě se zabývat otázkou, zda má dlužník více věřitelů s pohledávkami déle než 30 dnů po lhůtě splatnosti, které není schopen uspokojit. Jakékoli (pracné) zkoumání otázky naplnění podmínek úpadku dlužníka před jednoznačným vyřešením otázky věcné legitimace navrhovatelů k podání insolvenčního návrhu ničím pro posouzení věci významným k rozhodnutí o věci nepřispívá. Přesto ani soudem prvního stupně provedené hodnocení těchto otázek není pro nedostatek důvodů přezkoumatelné.

Soud prvního stupně sice připouští, že dlužník má několik věřitelů s vykonatelnými pohledávkami (konkrétně jde o pohledávky věřitelů č. 1, 20 a 31), současně však vyslovuje názor, že tyto mohou být vymoženy exekučně z dostatečného majetku dlužníka. Důvody, které jej k takovému závěru vedly, však dostatečně neobjasňuje. K otázce schopnosti dlužníka splnit své závazky se omezil na úvahu o tom, že hodnota majetku, který dlužník vlastní, dvojnásobně převyšuje celkovou výši přihlášených pohledávek. Odůvodnění napadeného rozhodnutí však již neobsahuje jasné hodnocení otázky možnosti použití majetku dlužníka k uspokojení pohledávek věřitelů, jež má soud prvního stupně pro účely rozhodnutí o úpadku za osvědčené. A to ani co do specifikace těchto pohledávek, ani co do otázky schopnosti dlužníka využít svůj majetek k úhradě svých závazků (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1.3.2012, č.j. MSPH 88 INS 7327/2009 29 NSČR 38/2010-A-62, příp. také R 80/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2012, sen. zn. 29 NSČR 46/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.10.2011, sen. zn. 29 NSČR 36/2009, R 43/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. prosince 2013, sen. zn. 29 NSČR 113/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1.3.2012, č.j. 29 NSČR 38/2010-A-62, publikované pod R 83/2012). Prosté poměřování hodnoty dlužníkova majetku (jakkoli je toto jak po skutkové tak i po právní stránce nedostatečné) a výše přihlášených pohledávek dlužníkových věřitelů tedy není pro účely posouzení otázky dlužníkovy platební neschopnosti bez dalšího významné.

Z uvedeného je zřejmé, že napadené rozhodnutí je pro nedostatek důvodů nezpůsobilé přezkoumání. Při takovýchto nedostatcích odůvodnění je vyloučeno, aby odvolatelé seznali, na jakých zjištěních (skutečnostech) soud závěr o nedůvodnosti jejich návrhů vlastně staví, a mohli tomuto rozhodnutí odvoláním konkrétně věcně oponovat.

Proto odvolací soud postupoval podle § 219a odst. 1 písm. b) o.s.ř. za použití § 7 InsZ, napadené usnesení zrušil a věc podle § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř. vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí l z e podat dovolání ve lhůtě 2 měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu prvního stupně, jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 15. ledna 2016

JUDr. Jindřich H a v l o v e c , v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Kateřina Vaněčková