3 VSPH 2020/2016-A-16
KSPH 68 INS 18687/2016 3 VSPH 2020/2016-A-16

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jindřicha Havlovce a soudců JUDr. Michala Kubína a Mgr. Věry Modlitbové v insolvenčním řízení dlužníka Radka anonymizovano , anonymizovano , IČO: 69003971, bytem 274 01 Slaný, Tyršova 709, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. září 2016, č.j. KSPH 68 INS 18687/2016-A-11,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. září 2016, č.j. KSPH 68 INS 18687/2016-A-11, se v bodech I., IV. a V. výroku z r u š u j e a věc se v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Praze usnesením ze dne 23. září 2016, č.j. KSPH 68 INS 18687/2016-A-11, v bodě I. výroku odmítl návrh dlužníka Radka anonymizovano (dlužník) na povolení oddlužení, zjistil úpadek dlužníka (bod II. výroku), insolvenční správkyní ustanovil AK2H insolvence v.o.s., IČO: 01885073 (bod III. výroku), na majetek dlužníka prohlásil konkurs, jenž bude projednáván jako nepatrný (body IV. a V. výroku). V dalších výrocích pak soud promítl účinky rozhodnutí o úpadku, vyzval věřitele, aby v dané lhůtě přihlásili své pohledávky a insolvenční správkyni neprodleně sdělili, jaká zajišťovací práva uplatní na majetku dlužníka; stanovil termín přezkumného jednání a svolal schůzi věřitelů; insolvenční správkyni stanovil lhůtu k předložení seznamu přihlášených pohledávek a k podávání pravidelných zpráv o činnosti a stavu řízení.

V odůvodnění svého usnesení soud prvního stupně uvedl, že dlužník se insolvenčním návrhem ze dne 11.8.2016 domáhal zjištění svého úpadku a jeho řešení oddlužením. Jelikož má dlužník více věřitelů, peněžité závazky po dobu delší než třicet dnů po lhůtě jejich splatnosti, není schopen tyto své závazky plnit, neplní je po dobu delší tří měsíců po lhůtě splatnosti, zjistil úpadek dlužníka. Jelikož dlužník ve svém seznamu závazků uvedl, že má závazky vůči věřitelům vzniklé z jeho podnikatelské činnosti a nedoložil souhlasy těchto věřitelů s oddlužením dlužníka, soud prvního stupně konstatoval, že pro povolení oddlužení nejsou dány podmínky, neboť dlužník, který je fyzickou osobou, neosvědčil souhlas nebo přiměřená stanoviska věřitelů, vůči kterým má závazky z podnikání, a tedy to, že tito věřitelé s povolením oddlužení dlužníka souhlasí nebo jej alespoň neodmítají. Za dluh z podnikání považuje soud prvního stupně v souladu s tvrzením dlužníka závazek vůči správci daně, aniž bylo nutné provést důkaz k prokázání uvedené skutečnosti. V řízení tak nebyla naplněna zákonná podmínka povolení oddlužení dlužníka podle § 389 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (IZ). Proto soud prvního stupně podle § 390 odst. 3 IZ odmítl návrh dlužníka na povolení oddlužení a podle § 396 IZ prohlásil na majetek dlužníka konkurs a rozhodl dle § 314 odst. 1 písm. b) a odst. 2 IZ o tom, že jde o nepatrný konkurs. isir.justi ce.cz

V bodě III. výroku soud rozhodl podle § 25 odst. 2 písm. a) IZ; v bodech VI. až XIV. na základě § 136 odst. 2 IZ a § 11 IZ.

Proti tomuto usnesení se do bodů I. a IV. výroku dlužník včas odvolal a žádal, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil. Uvedl, že se snažil souhlasy věřitelů po výzvě soudu prvního stupně opatřit, oslovení věřitelé se hodlali vyjádřit prostřednictvím insolvenčního rejstříku.

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející, aniž ve smyslu ustanovení § 94 odst. 2 písm. c) IZ nařizoval jednání, a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

Podle § 389 IZ, dlužník může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo jeho hrozící úpadek řešil oddlužením, jde-li o a) právnickou osobu, která podle zákona není považována za podnikatele a současně nemá dluhy z podnikání, nebo b) fyzickou osobu, která nemá dluhy z podnikání (odst. 1). Dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže a) s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde, nebo b) jde o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1 písm. c) nebo d), anebo c) jde o pohledávku zajištěného věřitele (odst. 2).

Podle § 390 odst. 3 IZ návrh na povolení oddlužení podaný opožděně nebo někým, kdo k tomu nebyl oprávněn, insolvenční soud odmítne rozhodnutím, které doručí dlužníku, osobě, která takový návrh podala, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání může podat pouze osoba, která takový návrh podala.

Podle § 396 IZ, jestliže insolvenční soud návrh na povolení oddlužení odmítne, vezme na vědomí jeho zpětvzetí nebo jej zamítne, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem.

Nutno zdůraznit, že ve smyslu § 7 IZ usnesení vydaná soudem v insolvenčním řízení musí odpovídat požadavkům vymezeným v příslušných ustanoveních občanského soudního řádu (o.s.ř.). Z toho plyne, že také rozhodnutí o odmítnutí návrhu na povolení oddlužení musí být vždy odůvodněno, a ve smyslu § 167 odst. 2 o.s.ř. se tak musí stát způsobem uvedeným v § 157 odst. 2 o.s.ř. Proto soud v odůvodnění tohoto usnesení musí kromě jiného uvést, které skutečnosti podstatné pro rozhodnutí ve věci má prokázány, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, či které důkazy neprovedl a z jakého důvodu, jaký učinil závěr o skutkovém stavu věci a jak ji posoudil po právní stránce. Přitom dbá o to, aby odůvodnění rozhodnutí bylo přesvědčivé.

Těmto požadavkům však soud prvního stupně v napadeném usnesení zjevně nedostál, když především nepředestřel fakticky žádné skutkové a právní závěry ke svému primárnímu úsudku, že nelze povolit řešení úpadku dlužníka oddlužením, neboť tomu brání jeho dluhy z podnikání.

Úprava subjektivní přípustnosti oddlužení obsažená v § 389 IZ a procesu jejího zkoumání v insolvenčním řízení doznala s účinností od 1.1.2014 (novelou IZ provedenou zákonem č. 294/2013 Sb.) podstatných změn. Ty spočívají v tom, že jednak je oddlužení výslovně připuštěno také u dlužníka-fyzické osoby, který je podnikatelem (§ 389 odst. 1 písm. b/ IZ), a dále v tom, že nezajištěné závazky (dluhy) z podnikání dlužníka (ať současného nebo předchozího, pokud již podnikatelem není), nejde-li o závazek neuspokojený v předchozím dlužníkově insolvenčním řízením ukončeném zrušením konkursu podle § 308 odst. 1 písm. c) nebo d) IZ, brání-bez ohledu na jejich rozsah a další okolnosti věci-řešení úpadku dlužníka oddlužením, pokud s jeho oddlužením věřitelé příslušných podnikatelských pohledávek nesouhlasí (§ 389 odst. 2 IZ). K tomu současně znění § 397 odst. 1 IZ stanoví, že v pochybnostech o tom, zda dlužník je oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, insolvenční soud oddlužení povolí a tuto otázku prozkoumá v průběhu schůze věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí. Na této schůzi věřitelů totiž věřitelé podle § 403 odst. 2 IZ mohou uplatnit i své námitky o skutečnostech odůvodňujících odmítnutí návrhu na povolení oddlužení, tj. o subjektivní nepřípustnosti oddlužení podle § 389 IZ, s tím, že pokud takové námitky do skončení schůze nevznesou, je nastolena fikce jejich souhlasu s oddlužením bez zřetele k tomu, zda dlužník má dluhy z podnikání. Z uvedeného přitom plyne, že při zkoumání subjektivní přípustnosti oddlužení v režimu úpravy účinné od 1.1.2014 již nelze aplikovat závěry usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 3/2009 ze dne 21.4.2009, uveřejněného pod č. 79/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ohledně dalších kritérií, za nichž lze dlužníkovy dluhy z podnikání tolerovat.

Předmětnou současnou právní úpravu vyložil dále Vrchní soud v Olomouci v usnesení sen. zn. 1 VSOL 918/2015 ze dne 23.9.2015, uveřejněném pod č. 49/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen R 49/2016 ) s právní větou: I. Má-li dlužník dluh z podnikání, je povinen již v návrhu na povolení oddlužení tvrdit skutečnosti, z nichž v souladu § 389 odst. 2 IZ vyplývá, že dluh z podnikání nebrání řešení jeho úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením. II. Jestliže dlužník, který má dluh z podnikání, v návrhu na povolení oddlužení ani k výzvě insolvenčního soudu netvrdí skutečnosti, z nichž v souladu § 389 odst. 2 IZ vyplývá, že dluh z podnikání nebrání řešení jeho úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením insolvenční soud návrh na povolení oddlužení odmítne. Totéž platí, má-li důvod, pro který dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, spočívat v tom, že s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde (§ 389 odst. 2 písm. a/ IZ), a dlužník v návrhu na povolení oddlužení uvede, že takový souhlas nemá, nebo vyjde-li před rozhodnutím o návrhu na povolení oddlužení v řízení najevo, že věřitel, o jehož pohledávku jde, s oddlužením nesouhlasí. Postup podle § 397 odst. 1, věty druhé IZ je v těchto případech vyloučen.

Vrchní soud v Praze v usnesení ze dne 25.8.2016, č.j. MSPH 91 INS 8511/2016, 2 VSPH 1471/2016-A-16 (jež je v elektronické podobě dostupné v insolvenčním rejstříku a na jehož plné odůvodnění proto odvolací soud odkazuje), podrobně vysvětlil podmínky současné úpravy subjektivní přípustnosti oddlužení obsažené v § 389 IZ a procesu jejího zkoumání v insolvenčním řízení, přičemž ze závěrů obsažených v publikované právní větě usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23.9.2015, sen. zn. 1 VSOL 918/2015, uveřejněného pod č. 49/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dovodil, že v rámci zkoumání, zda je dlužník podle § 389 IZ oprávněn k podání návrhu na povolení oddlužení, insolvenční soud posuzuje, zda některý z dlužníkových závazků, které v tomto návrhu (připojeném seznamu závazků) uvedl, nepředstavuje dluh z podnikání, který má na mysli § 389 IZ (dluh, který vznikl v době, kdy dlužník podle norem hmotného práva měl postavení podnikatele, a vzešel z výkonu jeho podnikatelské činnosti), a to bez ohledu na to, jak v tom směru případně kvalifikoval své závazky sám dlužník. Pokud by snad posouzení toho, zda se u určitého dlužníkova závazku vskutku jedná o rozhodný dluh z podnikání, vyžadovalo náročnější zkoumání, ke kterému první fáze řízení (i s ohledem na krátké zákonné lhůty pro rozhodnutí o dlužnickém návrhu -viz § 128, § 134 a § 393 IZ) zjevně není určena a pro které je naopak dán náležitý prostor ve fázi po zjištění úpadku a povolení oddlužení, je podle názoru odvolacího soudu namístě postup podle § 397 odst. 1 věty druhé IZ s tím, že ve vztahu k danému věřiteli, u něhož zatím není definitivně identifikován dluh z podnikání, je dána pochybnost o tom, zda je dlužník oprávněn podat návrh na povolení oddlužení , tj. tehdy oddlužení lze povolit a jeho přípustnost se definitivně dořeší v další fázi řízení, nejpozději na schůzi věřitelů konané podle § 403 IZ.

Při posouzení, které dluhy lze považovat za rozhodné dluhy z podnikání ve smyslu § 389 IZ, se i v režimu stávající právní úpravy uplatní závěry usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 20/2009 ze dne 31.3.2011, uveřejněného pod č. 113/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle nichž dluhy vzešlými z podnikání dlužníka mohou být i takové dluhy, které v hmotněprávní rovině nevzešly z (jen) obchodních závazkových vztahů, např. dluhy, jež mají původ v občanskoprávních vztazích, do nichž dlužník vstupoval jako podnikatel, nebo veřejnoprávní dluhy (nedoplatky na daních a na pojistném apod.), měly-li původ v dlužníkově podnikání. Takto vytčené východisko pro identifikaci veřejnoprávních dluhů, které nutno považovat za rozhodné dluhy z podnikání , nelze podle názoru odvolacího soudu interpretovat jinak, než že jde o ty dluhy, které by nevznikly, nebýt dlužníkova podnikání (v něm mají svůj původ-důvod). Pokud jde o nedoplatky z titulu sociálního a zdravotního pojištění, jejich vznik není podmíněn tím, zda dlužník má status podnikatele ve smyslu soukromoprávní úpravy (dřívější nebo současné). Není tu rozhodné, zda příjem (vyměřovací základ) pochází z podnikání dlužníka nebo z jeho závislé činnosti, tj. daný zákonný odvod nemá původ v dlužníkově podnikání potud, že nebýt dlužníkova podnikání, povinnost takového zákonného odvodu by dlužníku nevznikla. Zdravotní pojišťovny i orgány správy sociálního zabezpečení přitom postupují při zařazení osoby do kategorie osoby samostatně výdělečně činné (OSVČ) zcela formálně, v zásadě pouze dle toho, zda dotyčný má platné (trvající) živnostenské oprávnění (či jiné oprávnění k podnikatelské činnosti), aniž by dále zkoumaly, zda skutečně podnikatelskou činnost vykonává. Kategorii OSVČ dle veřejnoprávních předpisů tak nelze bez dalšího ztotožňovat s podnikatelem ve smyslu občanského zákoníku (viz podmínku soustavnosti výkonu výdělečné činnosti obsaženou v § 420 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a dřívější úpravu účinnou do 31.12.2013 zakotvenou v § 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku). Povahu dluhů z podnikání je však nepochybně třeba přiznat nedoplatkům na sociálním a zdravotním pojištění za zaměstnance (tj. kdy dlužník jako zaměstnavatel měl povinnost odvádět pojistné za své zaměstnance). Nedoplatky na daních je pak třeba posuzovat jednotlivě podle toho, zda předmětná daň skutečně měla (výhradně nebo také) původ v dlužníkově podnikání, jak je tomu typicky například u daně z přidané hodnoty.

Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že se dlužník insolvenčním návrhem spojeným s návrhem na povolení oddlužení domáhal zjištění svého úpadku a povolení jeho řešení oddlužením. V seznamu závazků označil čtyři věřitele se závazky v celkové výši 1.319.393,-Kč, z toho závazek vůči správci daně za čtvrtletní platbu daně z přidané hodnoty ve výši 62.000,-Kč nazval jako pocházející z podnikání. K výzvě ze dne 17.8.2016, č.j. KSPH 68 INS 18687/2016-A-7, nechť předloží souhlasy s povolením oddlužení těch věřitelů, jejichž závazky pocházejí z podnikatelské činnosti dlužníka, informoval podáním ze dne 29.8.2016 soud prvního stupně o ochotě věřitelů se po telefonickém vyžádání souhlasů vyjádřit.

Usnesením ze dne 23.9.2016, č.j. KSPH 68 INS 18687/2016-A-11, soud prvního stupně zjistil úpadek dlužníka, odmítl dlužníkův návrh na povolení oddlužení a na jeho majetek prohlásil konkurs, jenž má být projednán jako nepatrný. Soud prvního stupně dospěl k závěru o nutnosti odmítnutí dlužníkova návrhu na povolení oddlužení, jelikož dlužník ve svém seznamu závazků uvedl, že má dluhy z podnikání a souhlasy věřitelů, vůči nimž má dluhy z podnikání, s řešením dlužníkova úpadku oddlužením soudu nedoložil. Soud prvního stupně na základě tvrzení dlužníka o podnikatelském závazku vůči správci daně bez dalšího dospěl k závěru, že dlužník má dluhy z podnikání. Lze sice přisvědčit závěru, že daň z přidané hodnoty má původ v dlužníkově podnikání, nelze však přehlédnout, že v případě veřejnoprávního dluhu, jenž v této věci tvoří necelých 5% celkového objemu dlužníkových závazků, není možno předchozí souhlas správce daně s navrženým řešením dlužníkova úpadku objektivně očekávat. Soud prvního stupně v odůvodnění svého usnesení nenabídnul žádné argumenty ke svému závěru, že se i v případě dalších závazků dlužníka v celkové výši 1,257.393,-Kč (vskutku) jedná o dluhy, jež z hlediska subjektivní přípustnosti oddlužení má na mysli § 389 IZ, tedy že jde o dluhy, které vzešly z podnikání dlužníka. K závěru o subjektivní nepřípustnosti návrhu na povolení oddlužení dospěl, aniž by provedl potřebná zjištění. Z napadeného usnesení není ani zřejmé, které konkrétní dlužníkovy závazky (mimo daňový) a proč lze míti za podnikatelské , tj. takové, jež povolení oddlužení brání. Soud prvního stupně tak náležitě neobjasnil svůj závěr, že nebyla naplněna zákonná podmínka povolení oddlužení dlužníka podle § 389 odst. 2 písm. a) IZ, a proto dlužník není podle § 390 odst. 3 IZ k podání návrhu na povolení oddlužení oprávněn. Napadené usnesení v části odůvodňující odmítnutí návrhu dlužníka na povolení oddlužení tak není podle § 157 odst. 2 o.s.ř. ve spojení s § 167 odst. 2 o.s.ř. dostatečně odůvodněné, proto je nepřezkoumatelné.

Proto odvolací soud napadené usnesení v bodech I. a IV. výroku podle § 219a odst. 1 písm. b) o.s.ř. zrušil a podle § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř. věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení; bod V. výroku byl jako odvoláním nenapadený zrušen s ohledem na závislost na zrušeném bodu IV. výroku.

Poučení: Proti tomuto usnesení j e dovolání přípustné, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.). Dovolání se podává k Nejvyššímu soudu ČR do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu prostřednictvím soudu prvního stupně.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem jeho zveřejnění v insolvenčním rejstříku (§ 71 odst. 2 IZ); lhůta k podání dovolání začíná běžet ode dne, kdy bylo rozhodnutí doručeno adresátu zvláštním způsobem (§ 74 odst. 2 IZ).

V Praze dne 1. listopadu 2016

JUDr. Jindřich H a v l o v e c , v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Šárka Mandáková