3 VSPH 2018/2015-A-19
KSPH 61 INS 16574/2015 3 VSPH 2018/2015-A-19

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jindřicha Havlovce a soudců JUDr. Jaroslava Bureše a JUDr. Michala Kubína v insolvenční věci dlužníka Jana anonymizovano , anonymizovano , bytem nábřeží Kapitána Jaroše 1000/7, 170 00 Praha 7, adresa pro doručování: Nerudova 409, 280 02 Kolín, zahájené k návrhu dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 61 INS 16574/2015-A-14 ze dne 17. září 2015,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 61 INS 16574/2015-A-14 ze dne 17. září 2015, s e p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Napadeným usnesením Krajský soud v Praze (dále jen insolvenční soud) odmítl insolvenční návrh dlužníka (bod I. výroku) a vyslovil, že dlužník nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku).

V napadeném usnesení insolvenční soud uvedl, že mu byl dne 16.9.2015 postoupen Městským soudem v Praze insolvenční návrh dlužníka, kterým se dlužník domáhal rozhodnutí o úpadku a povolení jeho řešení oddlužením. Insolvenční soud vyšel z toho, že v insolvenčním návrhu dlužník dostatečně nevylíčil rozhodující skutečnosti, zejména údaje o splatnosti jeho závazků a to, k jakým věřitelům se jeho závazky vztahují, přičemž tyto údaje nebylo možné vyčíst ani ze seznamu závazků, neboť ten dlužník ke svému návrhu nepřiložil. Insolvenční soud, cituje § 103 a § 3 odst. 1 a 4 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen insolvenční zákon-IZ), dospěl k závěru, že insolvenční návrh dlužníka trpí nedostatky, jež brání jeho projednání, a proto postupoval podle § 128 odst. 1 IZ a insolvenční návrh odmítl. Zároveň rozhodl o nákladech řízení dle § 146 odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.).

Toto usnesení napadl dlužník v zákonem stanovené lhůtě odvoláním a navrhl, aby je odvolací soud změnil tak, že se insolvenční návrh neodmítá, neboť k insolvenčnímu návrhu přiložil veškeré listiny osvědčující jeho úpadek (potvrzení o příjmech, seznam závazků, seznam majetku) a rozhodující skutečnosti osvědčující jeho úpadek jsou z hlediska přiložených příloh zřejmé. K doplnění jakýchkoliv informací nebyl soudem vyzván.

Vrchní soud v Praze podle § 212 a § 212a odst. 1 o.s.ř. přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněno.

Z § 97 odst. 1 a 5 IZ plyne, že insolvenční řízení lze zahájit jen na návrh, který je oprávněn podat dlužník nebo jeho věřitel, a jde-li o hrozící úpadek, může insolvenční návrh podat jen dlužník.

Podle § 3 odst. 1 IZ je dlužník v úpadku, jestliže má: a) více věřitelů a b) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a c) tyto závazky není schopen plnit (platební neschopnost).

K poslední uvedené podmínce § 3 odst. 2 IZ stanoví, že se má za to, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže: a) zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo b) je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, nebo c) není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo d) nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1 IZ, kterou mu uložil insolvenční soud.

O hrozící úpadek jde tehdy, lze-li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že dlužník nebude schopen řádně a včas splnit podstatnou část svých peněžitých závazků (§ 3 odst. 4 IZ).

O úpadek předlužením dle § 3 odst. 3 IZ se může jednat jen v případě dlužníka, který je právnickou osobou nebo fyzickou osobou-podnikatelem.

Soud správně vycházel z toho, že domáhá-li se dlužník insolvenčním návrhem zjištění svého úpadku nebo hrozícího úpadku (§ 97 odst. 5 IZ), je podle § 103 odst. 1 a 2 IZ povinen v insolvenčním návrhu uvést i rozhodující skutečnosti, které jeho tvrzený úpadek nebo hrozící úpadek osvědčují. Současně dlužník podle § 104 odst. 1 IZ musí k insolvenčnímu návrhu připojit především seznam svého majetku včetně svých pohledávek s uvedením svých dlužníků (seznam majetku) a seznam svých závazků s uvedením svých věřitelů (seznam závazků), jež musejí být opatřeny náležitostmi stanovenými v § 104 odst. 2 až 4 IZ. Seznam závazků dlužníka přitom musí obsahovat i údaj o výši a splatnosti jednotlivých závazků v něm uvedených (viz usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 38/2010-A ze dne 1.3.2012, uveřejněné pod č. 83/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a ustanovení § 104 odst. 3 IZ ve znění účinném od 1.1.2014), dále uvedení věřitelů, kteří uplatňují své pohledávky ze zajištění s uvedením předmětu zajištění, resp. že žádný z nich není zajištěným věřitelem. Podle § 104 odst. 4 IZ musejí být všechny osoby uvedené v seznamech označeny způsobem uvedeným v § 103 odst. 1; tyto seznamy musí dlužník podepsat a výslovně v nich uvést, že jsou správné a úplné.

Jestliže dlužník hodlá navrhnout řešení svého úpadku (hrozícího úpadku) oddlužením, musí tak učinit návrhem na povolení oddlužení podaným na předepsaném formuláři (§ 391 odst. 3 IZ), a to současně s insolvenčním návrhem (§ 106 odst. 1 a § 390 odst. 1 IZ). K podání insolvenčního návrhu pak může využít kolonku č. 7 Formuláře, v níž pak musí ve smyslu § 103 odst. 2 IZ vylíčit rozhodující skutečnosti, které dlužníkův úpadek či hrozící úpadek, jehož se dovolává, osvědčují. Insolvenční návrh a návrh na povolení oddlužení jsou samostatná procesní podání se samostatným procesním režimem. Nedostatky insolvenčního návrhu (jímž se dlužník domáhá zjištění svého úpadku) proto nemohou být nahrazeny obsahem či přílohami návrhu, jímž se dlužník domáhá řešení svého úpadku oddlužením.

Požadavky stran povinnosti insolvenčního navrhovatele vylíčit v insolvenčním návrhu skutečnosti osvědčující úpadek nebo hrozící úpadek dlužníka jsou ustáleny judikaturou Nejvyššího soudu uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek-viz jeho usnesení sen. zn. 29 NSČR 7/2008 ze dne 26.2.2009 (91/2009), usnesení sen. zn. 29 NSČR 1/2008 ze dne 27.1.2010 (R 88/2010), usnesení sen. zn. 29 NSČR 22/2009 ze dne 20.5.2010 (R 26/2011) a usnesení sen. zn. 29 NSČR 14/2011 ze dne 21.12.2011 (R 44/2012). Z této judikatury plyne, že v insolvenčním návrhu musí být tvrzeny takové okolnosti, z nichž závěr o úpadku dlužníka nebo o jeho hrozícím úpadku logicky vzato vyplývá. Rozhodujícími skutečnostmi, které osvědčují úpadek dlužníka ve formě insolvence, se tak rozumí vylíčení konkrétních okolností, z nichž insolvenční soud (shledá-li je pravdivými) bude moci uzavřít, že dlužník má více věřitelů (nejméně dva), kteří vůči němu mají pohledávky (vůči nimž má peněžité závazky), jež jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, a tyto závazky není schopen plnit. To znamená, že insolvenční návrh musí ve smyslu ustanovení § 103 odst. 2 IZ obsahovat jako součást vylíčení okolností, které osvědčují úpadek dlužníka ve formě insolvence, nejen konkrétní údaje o věřitelích dlužníka, nýbrž i konkrétní údaje o pohledávkách takových věřitelů, včetně konkrétních údajů o splatnosti těchto pohledávek, a to v míře, která v případě, že tato tvrzení budou shledána pravdivými, dovolí insolvenčnímu soudu uzavřít, že dlužník je úpadku. Dlužník, který označením bodu 7 Formuláře projeví navenek úmysl podat návrh na povolení oddlužení zároveň jako insolvenční návrh , a který současně rezignuje na uvedení ( popis ) jakýchkoliv rozhodujících skutečností, které osvědčují jeho úpadek nebo jeho hrozící úpadek , předkládá insolvenčnímu soudu zásadně neprojednatelný insolvenční návrh, jenž má být bez dalšího odmítnut podle § 128 odst. 1 IZ.

Jakkoli povinnost vylíčit skutečnosti osvědčující úpadek nebo hrozící úpadek dlužníka podle citovaného rozhodnutí R 91/2009 nelze mít za splněnou tím, že insolvenční navrhovatel ohledně těchto skutečností odkáže na listinný důkaz, který připojí k insolvenčnímu návrhu jako přílohu, je soudní praxe ustálena v závěru, že taková skutková tvrzení může dlužník-navrhovatel nabídnout i prostřednictvím připojeného řádného seznamu majetku a závazků. Jinak řečeno, co do povinných rozhodných tvrzení o dlužníkově úpadku či hrozícím úpadku, jež jeho insolvenční návrh postrádá, lze vzít v potaz (jako součást tvrzení o úpadku akceptovat) údaje o věřitelích dlužníka a jejich pohledávkách a o majetkových poměrech dlužníka obsažené v seznamech majetku a závazků, které spolu s insolvenčním návrhem (co jeho obligatorní přílohu dle § 104 odst. 1 písm. a/ a b/ IZ) předložil. To však za předpokladu, že tyto seznamy jsou řádné, tj. opatřené náležitostmi předepsanými v § 104 odst. 2 až 4 IZ, a že tedy k nim lze (i v uvedeném směru) přihlížet.

Podle § 128 odst. 1 IZ insolvenční návrh, který neobsahuje všechny náležitosti nebo který je nesrozumitelný anebo neurčitý, insolvenční soud odmítne, jestliže pro tyto nelze pokračovat v řízení; učiní tak neprodleně, nejpozději do 7 dnů poté, co byl insolvenční návrh podán. Ustanovení § 43 o.s.ř. se nepoužije.

Z insolvenčního spisu plyne, že dlužník doručil insolvenčnímu soudu insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení na předepsaném formuláři Návrhu na povolení oddlužení, jehož kolonky č. 7 využil k formulaci insolvenčního návrhu, v němž uvedl, že se nedokáže dohodnout s věřiteli na splátkách svých závazků tak, aby tyto byly v jeho finančních možnostech, přičemž celková výše jeho závazků činí 200.000,-Kč. Další rozhodující skutečnosti pro posouzení úplnosti insolvenčního návrhu neuvedl. K insolvenčnímu návrhu připojil pouze seznam majetku s označením věcí osobní potřeby a s drobným vybavením domácnosti, tento seznam dlužník podepsal, ale neopatřil prohlášením, že je úplný a správný. Seznam závazků a seznam majetku dlužník nepřiložil vůbec.

Z uvedeného plyne, že dlužník v insolvenčním návrhu nevylíčil řádně skutečnosti, z nichž by plynul závěr, že má více věřitelů s pohledávkami déle než 30 dnů po lhůtě splatnosti a které není schopen uspokojovat, tj. rozhodné skutečnosti osvědčující tvrzený úpadek upravený v § 3 IZ. Vady insolvenčního návrhu může navrhovatel odstranit, jen dokud insolvenční soud nevydá usnesení o odmítnutí návrhu podle § 128 IZ, a proto i kdyby dlužník učinil k odstranění těchto nedostatků v rámci odvolacího řízení doplnění návrhu, neměla by tato skutečnost z hlediska posouzení věcné správnosti napadeného usnesení žádného významu.

Z těchto důvodů odvolací soud postupoval dle § 219 o.s.ř. a napadené usnesení jako věcně správné potvrdil; o nákladech odvolacího řízení odvolací soud nerozhodoval, neboť v případě insolvenčního návrhu dlužníka nepřichází v úvahu o nich rozhodovat (shodně pak v řízení před insolvenčním soudem).

Pouze pro úplnost považuje odvolací soud dodat, že právní mocí usnesení, jímž byl insolvenční návrh odmítnut, se insolvenční řízení dlužníka končí. Taková okolnost dlužníkovi nebrání, jak jej správně poučil insolvenční soud, k podání nového insolvenčního návrhu s návrhem na povolení oddlužení, jenž by splňoval všechny zákonem požadované náležitosti. V případě, že by předepsané náležitosti měl jen insolvenční návrh, jemuž by bylo možné vyhovět, a návrh na povolení oddlužení nikoliv, insolvenční soud by v souvislosti s rozhodnutím o zjištění úpadku dlužníka návrh na povolení oddlužení odmítl a zároveň rozhodl, že jeho úpadek bude řešen konkursem (§ 148 odst. 3 a § 396 IZ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí l z e podat dovolání ve lhůtě 2 měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu prostřednictvím soudu prvního stupně, jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 3. listopadu 2015

JUDr. Jindřich H a v l o v e c , v. r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Mandáková