3 VSPH 20/2011-A-13
MSPH 76 INS 14855/2010 3 VSPH 20/2011-A-13

USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Bureše a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a Mgr. Ivany Mlejnkové v insolvenčním řízení dlužníka Agentura MAGNUS CZ, s.r.o. se sídlem v Praze 10-Strašnicích, Pod Altánem 9/105, identifikační číslo 27064981, zahájeném na návrh věřitele Česká Unigrafie, a.s. se sídlem v Praze 9, Poděbradská 540, identifikační číslo 61858200, zast. JUDr. Tomášem Leuchterem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1079/3a, o odvolání navrhovatele proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 76 INS 14855/2010-A-8 ze dne 10. prosince 2010,

takto:

I. Usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 76 INS 14855/2010- A-8 ze dne 10. prosince 2010 se p o t v r z u j e . II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze usnesením č.j. MSPH 76 INS 14855/2010-A-8 ze dne 10.12.2010 odmítl insolvenční návrh věřitele Česká Unigrafie, a.s. (dále jen navrhovatel) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

V odůvodnění svého usnesení soud prvního stupně uvedl, že mu byl dne 6.12.2010 doručen navrhovatelův insolvenční návrh, jímž se domáhal zjištění úpadku dlužníka Agentura MAGNUS CZ, s.r.o. s tím, že jsou u něj naplněny podmínky stanovené v § 3 odst. 1) písm. b), c) a v § 3 odst. 2 písm. b) insolvenčního zákona (dále též jen IZ). Navrhovatel tvrdil, že má za dlužníkem pohledávku ve výši 2,571.303,-Kč splatnou déle než 3 měsíce, jež představuje nedoplatek ceny za dílo provedené na základě písemných objednávek dlužníka. K zákonnému požadavku plurality věřitelů označil obchodním jménem, sídlem a identifikačním číslem 4 subjekty s tvrzením, že mají za dlužníkem splatné pohledávky. Odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 29 NSCR 7/2008-A-16, ze kterého dovozuje, že není povinen uvádět v návrhu konkrétní částky a konkrétní data splatnosti pohledávek označených dalších věřitelů.

Soud citoval § 3 odst. IZ definující úpadek ve formě insolvence a zdůraznil, že dlužníkovu objektivní neschopnost platit své splatné závazky (podmínku pod písmenem c) nelze zaměňovat za pouhou neochotu platit sporné závazky, a že odstavec druhý tohoto ustanovení stanoví možné vyvratitelné domněnky dlužníkovy platební neschopnosti. Dále vyšel z toho, že podle § 103 odst. 2 IZ musí být v insolvenčním návrhu uvedeny rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek dle § 3 IZ-které vedou k závěru o jeho naplnění, přičemž insolvenční navrhovatel-věřitel musí uvést také skutečnosti, ze kterých vyplývá jeho oprávnění podat návrh (existence jeho splatné pohledávky za dlužníkem).

V daném případě však soud z hlediska těchto předepsaných náležitostí shledal insolvenční návrh neúplným, neboť navrhovatel v něm nevylíčil všechny rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka. Navrhovatel toliko označil další osoby, o nichž tvrdil, že jde o dlužníkovy věřitele se splatnými pohledávkami, aniž by uvedl údaje o splatnosti jejich pohledávek a o neschopnosti dlužníka tyto peněžité závazky plnit. V návrhu tedy absentují konkrétní údaje svědčící o pluralitě věřitelů dlužníka s pohledávkami za dlužníkem splatnými déle než 30 dnů, nebo dokonce déle než 3 měsíce, a dlužníkově platební neschopnosti. Nepřípadným shledal soud navrhovatelův odkaz na závěry judikátu Nejvyššího soudu, neboť v něm byla řešena jiná situace, totiž případ, kdy navrhovatel osvědčoval existenci dalšího věřitele odkazem na listinné důkazy.

Stran svého závěru, že konkrétní údaje o pohledávkách dalších označených věřitelů dlužníka a jejich splatnosti, je třeba v insolvenčním řízení (obdobně jako v řízení vedeném podle zákona o konkursu a vyrovnání) považovat za nezbytnou součást insolvenčního návrhu, soud prvního stupně odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu. Zmínil stanovisko jeho občanskoprávního a obchodního kolegia sp.zn. Cpjn 19/1998 (zveřejněného pod č. 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) ve spojení s rozhodnutím sp.zn. 29 Odo 1121/2004, dle kterého nelze požadavek zákona na pluralitu věřitelů posuzovat odděleně od požadavku splatných závazků dlužníka; o úpadek v žádné z jeho forem tak nejde například tehdy, má-li dlužník jediného věřitele s (více) pohledávkami po lhůtě splatnosti, avšak pohledávky dalších věřitelů dosud splatné nejsou. V usnesení sp.zn. 29 Odo 870/2001 Nejvyšší soud vyslovil, že v úpadku může být pouze takový dlužník, který se objektivně ocitne v situaci, která mu brání uspokojení pohledávek věřitelů v určené lhůtě splatnosti. K tomu uzavřel, že věřitel je povinen v návrhu uvést konkrétní údaje o dalším věřiteli ( dalších věřitelích) se splatnou pohledávkou proti dlužníkovi, a poukázal na svůj opakovaně formulovaný závěr podle nějž, jestliže věřitel v návrhu na prohlášení konkursu na majetek dlužníka neuvede okolnosti, z nichž vyplývá, že dlužník má více věřitelů, jde o podání, které neobsahuje všechny zákonem stanovené náležitosti. V návaznosti na to pak Nejvyšší soud v usnesení sen.zn. 29 NSCR 7/2008 dodal, že posouzení náležitostí insolvenčního návrhu dle insolvenčního zákona se od uváděného stanoviska liší pouze potud, že § 128 odst. 1 IZ vylučuje aplikaci § 43 občanského soudního řádu-dále jen o.s.ř. ( výzva soudu k odstranění vad podání), takže insolvenční návrh, pro jehož nedostatky nelze pokračovat v insolvenčním řízení se bez dalšího odmítá. Jinak jsou citované judikatorní závěry i nadále aplikovatelné. Není tak povinností soudu provádět dokazování o tom, zda pohledávka dalšího označeného věřitele dlužníka skutečně existuje a kdy nastala její splatnost (srov. např. 29 Odo 1036/2003). V té souvislosti Nejvyšší soud zdůraznil, že vadný insolvenční návrh může vyvolat v poměrech dlužníka i třetích osob závažné dopady, a nelze proto v insolvenčním řízení tolerovat praxi, která by nerespektovala povinnost vylíčit rozhodující skutečnosti, které osvědčují dlužníkův úpadek. Požadavek, aby navrhující věřitel důsledně splnil požadavky kladené v § 103 IZ na obsah insolvenčního návrhu je-jak plyne z citovaného rozhodnutí-odvozena od zásady zakotvené v § 5 písm. a) IZ a má rovněž prevenční charakter ve vztahu k nedbalým či procesně neopatrným insolvenčním navrhovatelům.

Jelikož v daném případě insolvenční návrh neobsahuje všechny zákonem stanovené náležitosti, a tyto nedostatky brání dalšímu pokračování v insolvenčním řízení, soud tento návrh dle § 128 odst. 1 IZ bez dalšího odmítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl v souladu s § 7 odst. 1 IZ dle § 150 o.s.ř.

Proti tomuto usnesení Městského soudu v Praze se navrhovatel včas odvolal a požadoval, aby je odvolací soud zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Vyjádřil přesvědčení, že v insolvenčním návrhu rozhodující okolnosti osvědčující úpadek dlužníka řádně vylíčil. Popsal svoje pohledávky za dlužníkem splatné déle než 3 měsíce (z nichž závazek splatný déle než 12 měsíců dlužník uznal), čímž byla naplněna podmínka existence vícerých peněžitých závazků splatných déle než 30 dnů i předpoklad, že dlužník-vzhledem k domněnce dle § 3 odst. 2 písm. b) IZ-tyto závazky není schopen plnit. Svými dalšími tvrzeními pak naplnil navrhovatel i podmínku mnohosti věřitelů dlužníka, když řádně označil další jeho věřitele se splatnými pohledávkami.

Požadavek insolvenčního soudu, aby uvedl údaje o splatnosti pohledávek těchto věřitelů, podle navrhovatele nemá oporu v zákoně ani v judikatuře Nejvyššího soudu. K tomu zopakoval závěry usnesení sen.zn. 29 NSCR 7/2008, podle nichž věřitel musí v návrhu uvést konkrétní údaje o dalším věřiteli dlužníka, tedy takové, které ho nezaměnitelně identifikují. Ve shora zmíněném stanovisku R 52/98 Nejvyšší soud-ve vztahu k § 4 odst. 1 a § 1 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání-vyslovil, že věřitel zpravidla nemá k dispozici listiny, jimiž by mohl již při podání návrhu doložit (osvědčit), že pohledávky dalších věřitelů za dlužníkem skutečně existují. Proto zákon navrhovateli povinnost průkazu takových skutečností neukládá. Soud je i bez výslovného návrhu navrhovatele povinen prověřit, zda tito další označení věřitelé mají splatné pohledávky proti dlužníku. Jde o projev vyšetřovací zásady, jež se v dané fázi řízení prolíná se zásadou projednací a je tu omezena pouze tím, že z úřední povinnosti soud zkoumá další splatné závazky dlužníka jen u osob, které jsou v návrhu na prohlášení konkursu jako další věřitelé dlužníka označeny. Za této situace je pojmově vyloučeno zamítnout návrh na prohlášení konkursu jen proto, že ony osoby na výzvu soudu k potvrzení (případně i doložení) jejich pohledávek vůči dlužníku nereagovaly; je na soudu, aby jejich odpověď na výzvu vynutil, třeba i za použití pořádkového opatření.

Proto podle navrhovatele nutno dovodit, že absence údaje o důvodu, výši a splatnosti pohledávek jím označených dalších 4 věřitelů dlužníka neodůvodňovala odmítnutí jeho insolvenčního návrhu, a že soud sám byl povinen prověřit (z úřední povinnosti zkoumat), zda splatné pohledávky za dlužníkem mají. Je však současně přesvědčen, že i kdyby odvolací soud shledal, že insolvenční návrh vytýkanými nedostatky trpí, nedosahují rozhodně takové intenzity, aby bránily pokračovat v insolvenčním řízení, jak § 128 odst. 1 IZ pro odmítnutí insolvenčního návrhu vyžaduje.

Vrchní soud v Praze, aniž nařizoval jednání [ustanovení § 94 odst. 2 písm. c) IZ], přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející, a dospěl přitom k závěru, že odvolání není opodstatněno.

Podle § 128 odst. 1 IZ insolvenční soud odmítne insolvenční návrh, který neobsahuje všechny náležitosti nebo který je nesrozumitelný anebo neurčitý, jestliže pro tyto nedostatky nelze pokračovat v řízení; učiní tak neprodleně, nejpozději do 7 dnů poté, co byl insolvenční návrh podán. Ustanovení § 43 o.s.ř. se nepoužije.

Náležitosti insolvenčního návrhu vymezuje § 103 odst. 1 a 2 IZ. Kromě požadavku, aby obsahoval obecné náležitosti podání a aby v něm byli insolvenční navrhovatel a dlužník označeni zde uvedeným způsobem (odstavec 1), musí v něm být uvedeny rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek (§ 3 IZ), skutečnosti, ze kterých vyplývá oprávnění podat návrh, není-li insolvenčním navrhovatelem dlužník, musí být označeny důkazy, kterých se insolvenční navrhovatel dovolává, a musí z něj být patrno, čeho se jím insolvenční navrhovatel domáhá (odstavec 2).

Podle § 3 odst. 1 IZ je dlužník v úpadku, jestliže má a) více věřitelů a b) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a c) tyto závazky není schopen plnit (dále jen platební neschopnost ). K posledně uvedené podmínce § 3 odst. 2 IZ stanoví vyvratitelné domněnky, podle nichž se má za to, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže a) zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo b) je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, nebo c) není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo d) nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1, kterou mu uložil insolvenční soud.

Podle § 3 odst. 3 IZ dlužník, který je právnickou osobou nebo fyzickou osobou -podnikatelem, je v úpadku i tehdy, je-li předlužen. O předlužení jde tehdy, má-li dlužník více věřitelů a souhrn jeho závazků převyšuje hodnotu jeho majetku. Při stanovení hodnoty dlužníkova majetku se přihlíží také k další správě jeho majetku, případně k dalšímu provozování jeho podniku, lze-li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že dlužník bude moci ve správě majetku nebo v provozu podniku pokračovat.

Pojmovým znakem úpadku v obou jeho formách je mnohost věřitelů dlužníka. V případě úpadku ve formě insolvence (jak plyne z kumulativních podmínek stanovených v § 3 odst. 1 písm. a/ až c/ IZ) musí jít o víceré (alespoň 2) věřitele s pohledávkami již splatnými, a to nejméně po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, s tím, že tyto závazky dlužník není schopen plnit (platební neschopnost). Naproti tomu při úpadku předlužením se podmínka mnohosti věřitelů dlužníka neodvozuje pouze od jeho závazků již splatných; rozhodné tu je to, zda souhrn dlužníkových závazků (splatných i nesplatných) převyšuje reálnou hodnotu jeho majetku.

Nutno zdůraznit, že již se zahájením insolvenčního řízení (§ 101 odst. 1 věta první IZ) se pojí účinky vymezené v § 109 až § 111 IZ, které mají závažný dopad do poměrů dlužníka i třetích osob. V té souvislosti Nejvyšší soud v navrhovatelem zmiňovaném usnesení sp.zn. KSBR 31 INS 1583/2008, 29 NSČR 7/2008-A ze dne 26.2.2009 (publikovaném pod č. 91/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) zdůraznil, že insolvenční návrh (podaný u věcně příslušného soudu, opatřený úředně ověřeným podpisem osoby, která jej podala, nebo jejím zaručeným elektronickým podpisem-§ 97 IZ) vyvolává účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení bez zřetele k tomu, že posléze vyjde najevo, že z hlediska obsahových nedostatků jde o návrh neprojednatelný. Riziko škody nebo jiné újmy, jež by mohla vzniknout dlužníku nebo třetím osobám zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu do doby odmítnutí neprojednatelného insolvenčního návrhu, pak snižuje úprava, která brání prodlužování řízení o vadném insolvenčním návrhu tím, že na jedné straně zbavuje insolvenční soud povinnosti odstraňovat vady insolvenčního návrhu, pro které nelze v insolvenčním řízení pokračovat, postupy podle § 43 o.s.ř., na druhé straně zavazuje soud k tomu, aby důsledky plynoucí z neprojednatelnosti insolvenčního návrhu vyvodil (aby insolvenční návrh odmítl) neprodleně, nejpozději však do 7 dnů poté, co byl podán (§ 128 odst. 1 IZ).

S ohledem na tyto okolnosti soudní praxe důsledně trvá na tom, aby insolvenční navrhovatel-lhostejno, zda je jím dlužník či věřitel-řádně splnil zákonem předepsanou povinnost skutkových tvrzení, jež jsou dle § 103 odst. 2 IZ povinnými obsahovými náležitostmi insolvenčního návrhu, tj. aby vylíčil rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek. Jde-li o návrh podaný věřitelem, musí tento navrhovatel navíc řádně vylíčit skutečnosti, ze kterých vyplývá jeho oprávnění podat návrh, tj. skutečnosti svědčící o tom, že má proti dlužníku splatnou pohledávku (§ 105 IZ). Doložení aktivní legitimace navrhujícího věřitele je primárním předpokladem projednání dlužníkova úpadku (je průkazem navrhovatelova oprávnění požadovat, aby soud na podkladě jeho insolvenčního návrhu tvrzený úpadek dlužníka zjišťoval). Procesní povinnost tvrzení dle § 103 odst. 2 IZ-jak zdůrazňuje R 91/2009-není možno mít za splněnou (nelze ji nahradit) tím, že insolvenční navrhovatel ohledně příslušných rozhodných skutečností odkáže na listinný důkaz, který připojí k insolvenčnímu návrhu jako přílohu. Uvedené platí tím více, že insolvenční zákon výslovně zavádí odlišný režim pro odstraňování vad insolvenčního návrhu na straně jedné (§ 128 odst. 1 IZ) a pro odstraňování vad týkajících se příloh insolvenčního návrhu na straně druhé (§ 128 odst. 2 IZ).

Vzhledem k popsané závažnosti dopadů, jež může i vadný insolvenční návrh vyvolat v poměrech dlužníka nebo třetích osob, není důvodu formulovat rozdílně požadavky na kvalitu jednotlivých skutkových tvrzení, z nichž se odvíjí posouzení úpadku dlužníka. To mimo jiné znamená, že při tvrzeném úpadku dlužníka insolvencí není zásadního rozdílu v požadavku na náležitou identifikaci splatné pohledávky insolvenčního navrhovatele za dlužníkem a na kvalitu údajů, jejichž prostřednictvím musí být v insolvenčním návrhu identifikován další věřitel (věřitelé) se splatnou pohledávkou za dlužníkem.

Tyto závěry jsou zcela v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, a to jak s výše cit. R 91/2009, tak se závěry usnesení sen.zn. 29 NSČR 22/2009 ze dne 20.5.2010 (publikovaným pod 26/2011 Sbírky soudních rozhodnutí), podle nichž v insolvenčním návrhu musí být tvrzeny takové okolnosti, z nichž závěr o úpadku dlužníka nebo o hrozícím úpadku dlužníka logicky vzato vyplývá. Shodně již v usnesení sen.zn. 29 NSČR 1/2008-A ze dne 27.1.2010 (publikovaném pod č. 88/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) Nejvyšší soud vysvětlil, že rozhodujícími skutečnostmi, které osvědčují úpadek dlužníka ve formě insolvence, se rozumí vylíčení konkrétních okolností, z nichž insolvenční soud (shledá-li je pravdivými) bude moci uzavřít, že dlužník má více věřitelů (nejméně dva), kteří vůči němu mají pohledávky (vůči nimž má peněžité závazky), jež jsou po dobu delší

30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto závazky není schopen plnit. Z toho plyne, že osoba či osoby dalšího věřitele dlužníka musí být v návrhu přesně označeny, jejich pohledávky musí být co do svého důvodu a splatnosti náležitě identifikovány.

V dané věci navrhovatel v insolvenčním návrhu řádně popsal vznik svých pohledávek za dlužníkem v celkové výši 2,571.303,-Kč, včetně údajů o jejich splatnosti, podle nichž jde o pohledávky splatné již 8 a více měsíců. Úpadek dlužníka dovozoval ve formě insolvence, co do naplnění podmínek stanovených dle § 3 odst. 1 IZ se však navrhovatel vedle zmíněného popisu svých vlastních pohledávek za dlužníkem omezil jen na označení 4 osob, vůči nimž má mít dlužník splatné závazky. Neuvedl, jaké pohledávky tito věřitelé vůči dlužníku mají (jejich je právní důvod) a v jaké výši a kdy nastala jejich splatnost. Na základě takovýchto tvrzení zjevně nelze přijmout závěr, že dlužník má vedle navrhovatele i dalšího (nejméně jednoho) věřitele, vůči němuž má závazek, a to závazek splatný déle než 30 dnů, popř. že jde rovněž o závazek více než 3 měsíce po splatnosti. Za takové situace je pojmově vyloučeno uvažovat o naplnění podmínky platební neschopnosti dlužníka dle § 3 odst. 1 písm. c) IZ, když ta se připíná teprve ke skutečnostem svědčícím o naplnění podmínek úpadku dle § 3 odst. 1 písm. a) a b) IZ, jež v daném případě absentují. Je přitom zjevné, že navrhovatelova tvrzení nanaplňují ani skutkovou podstatu úpadku ve formě předlužení, když neuvedl ničeho o majetkových poměrech dlužníka, tedy ani o hodnotě jeho majetku, a tvrzení o existenci a výši dalších (vícerých) závazků dlužníka nenabídl.

Navrhovatel, argumentující v odvolání tím, že jeho jedinou povinností bylo další věřitele dlužníka pouze označit, nepřípustně směšuje požadavky na vylíčení rozhodujících skutečností v návrhu na zahájení insolvenčního řízení s pravidly důkazního řízení. Aby mohly být právně významné skutečnosti předmětem osvědčení či dokazování-lhostejno přitom, o kterých skutečnostech je soud povinen provádět i důkazy účastníky nenavržené-musí tu být úplná a dostatečně konkrétní skutková tvrzení o skutečnostech, jež naplňují skutkovou podstatu úpadku. Navrhovatel nepatřičně požaduje, aby za něj povinnost tvrzení splnil soud svou vlastní aktivitou. Jakkoli § 86 IZ ukládá insolvenčnímu soudu provést i jiné důkazy potřebné k osvědčení dlužníkova úpadku, než byly účastníky navrhovány, jde o projev vyšetřovací zásady, jejíž aplikace neznamená povinnost soudu pátrat po skutečnostech, které mají (mohou) být dokazovány. Tato zásada sama o sobě nenahrazuje na prvním místě stojící povinnost tvrzení, jež stíhá insolvenčního navrhovatele. Povinnost insolvenčního soudu stanovená v § 86 IZ, je pojmově spojena s dokazováním. To znamená jediné; výsledek dokazování dlužníkova úpadku není závislý jen na důkazech navržených účastníky. Tato zásada se však může uplatnit pouze v insolvenčním řízení zahájeném řádným insolvenčním návrhem. Teprve za předpokladu, že soud má k dispozici bezvadný insolvenční návrh, může přistoupit k další fázi řízení, tedy též ke zjišťování, zda dlužník je v úpadku. Není-li tu takový návrh, nesmí insolvenční soud činit žádné další úkony (ani vyzývat navrhovatele k odstranění vad návrhu) a je povinen podle § 128 odst. 2 neprodleně insolvenční návrh odmítnout.

Věřitel nemá-na rozdíl od dlužníka-právní povinnost podat insolvenční návrh a nemá ani právní nárok na insolvenční návrh; tím méně pak má nárok na pomoc soudu, které se navrhovatel dožaduje. Jestliže věřitel nemá dostatečné a věrohodné informace o dalších dlužníkových věřitelích, o jejich déle splatných pohledávkách, o dlužníkově platební neschopnosti či dalších okolnostech, jež o dlužníkově úpadku ve formě insolvence nebo ve formě předlužení svědčí, pak není nikterak opodstatněno, aby se zjištění jeho úpadku insolvenčním návrhem domáhal. Za takové situace je namístě, aby věřitel k ochraně svých práv (k vymožení pohledávky za dlužníkem) zvolil standardní postup, tj. cestu nalézacího řízení a individuálního výkonu rozhodnutí. Totéž platí i pro případ, kdy si věřitel svojí splatnou pohledávku za dlužníkem, z níž by měla vyplývat jeho legitimace k podání insolvenčního návrhu, není jist, a kdy není schopen svoji pohledávku bezpochybně listinami osvědčit, nebo dokonce ani není s to ji řádně skutkově vymezit. Věřitel nese sám ve svých poměrech následky svého rozhodnutí podat insolvenční návrh na dlužníka o jehož věřitelích a majetku nemá dostatečné informace, nebo pokud k podání takového návrhu není vybaven nepochybnou věcnou legitimací.

Z uvedeného je zřejmé, že insolvenční návrh věřitele neobsahuje povinná tvrzení, jež by byla způsobilá (doložena listinami) osvědčit dlužníkův úpadek, a protože pro takové nedostatky-jak plyne z výše citované judikatury-v řízení nelze pokračovat, postupoval soud prvního stupně správně, když návrh dle § 128 odst. 1 IZ bez dalšího odmítl. Vady insolvenčního návrhu mohl navrhovatel odstranit, jen dokud soud prvního stupně nevydal usnesení o odmítnutí návrhu podle § 128 IZ. Proto i kdyby navrhovatel učinil k odstranění těchto nedostatků v rámci odvolacího řízení doplnění návrhu (což se nestalo), nemělo by to z hlediska posouzení věcné správnosti napadeného usnesení žádného významu. Z těchto důvodů odvolací soud napadené usnesení podle § 219 o.s.ř. jako věcně správné potvrdil.

Insolvenční návrh byl odmítnut, dlužník má proto podle § 146 odst. 3 o.s.ř. vůči navrhovateli právo na náhradu nákladů řízení, jež mu ovšem ani v odvolacím řízení nevznikly. Proto o nich odvolací soud rozhodl za použití § 224 odst. 1 o.s.ř., jak uvedeno v bodě II. výroku tohoto usnesení.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení lze podat dovolání do dvou měsíců od jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Městského soudu v Praze.

V Praze dne 6. června 2011

JUDr. Jaroslav Bureš, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: V. Chalupová