3 VSPH 1990/2015-A-44
MSPH 76 INS 10030/2015 3 VSPH 1990/2015-A-44

USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Kubína a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a JUDr. Petra Trebatického, Ph.D. v insolvenční věci dlužníka: RABOT DUTILLEUL ČR, s.r.o. se sídlem Praha 8, Pobřežní 620/3, IČO: 25782495, zast. Mgr. Eliškou Barthelemy, advokátkou se sídlem Praha 1, Voršilská 130/10, zahájené k návrhu navrhovatele: GREBNER-projektová a inženýrská kancelář spol. s r.o. se sídlem Praha 3, Jeseniova 1196/52, IČO: 25076655, zast. JUDr. Ivanem Peclem, advokátem se sídlem Brno, Zábrdovická 15/16, o odvolání Kolora stavební s.r.o. se sídlem Pulečný 171, IČO: 24283151, zast. Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem Praha 1, Na Florenci 15, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. září 2015, č.j. MSPH 76 INS 10030/2015-A-38,

takto:

Odvolání s e o d m í t á .

Odůvodnění:

Napadeným usnesením soud prvního stupně odmítl návrh na nařízení předběžného opatření, dle kterého měl uložit bývalému jednateli dlužníka Jean-Francois Dutilleulovi složit do úschovy soudu částku 1.200.000,-Kč na náhradu škody způsobenou porušením povinnosti podat včas návrh na zjištění úpadku dlužníka (bod I. výroku), rozhodl, že se navrhovateli Kolora stavební, s.r.o. (dále jen navrhovatel) vrací složená jistota ve výši 10.000,-Kč a soudní poplatek ve výši 1.000,-Kč (body II. a III. výroku) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod IV. výroku).

Cituje ustanovení § 100 z.č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, dále jen InsZ, a vycházeje z toho, že následující den po podání předmětného návrhu na nařízení předběžného opatření insolvenční soud zjistil úpadek dlužníka a prohlásil na jeho majetek konkurs, soud prvního stupně dospěl k závěru, že z povahy daného předběžného opatření, vyplývá, že jej lze vydat jen od okamžiku zahájení insolvenčního řízení do rozhodnutí o úpadku dlužníka. V pozdějších fázích řízení pozbývá jakýkoliv smysl, neboť insolvenčnímu věřiteli nic nebrání v tom, aby podal u příslušného insolvenčního soudu návrh na nařízení zcela shodného předběžného opatření podle § 74 o.s.ř. nebo žalobu o náhradu škody nebo jiné újmy a spojil ji s návrhem na nařízení téhož předběžného opatření.

Proti tomuto usnesení se navrhovatel včas odvolal a navrhl, aby jej odvolací soud zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení, neboť nebyly splněny podmínky pro odmítnutí jeho návrhu. Vyjádřil přesvědčení, že názor, že předběžné opatření je možné nařídit jen do rozhodnutí o úpadku dlužníka z § 100 InsZ nevyplývá, byť vychází z rozhodovací praxe Vrchního soudu v Praze, která však s ohledem na obsah usnesení tohoto soudu ze dne 4.9.2014, č.j. 4 VSPH 1725/2014-B-31, ve kterém odvolací soud připouští, že předběžné opatření dle § 100 InsZ lze nařídit i po rozhodnutí o úpadku dlužníka, není jednotná. Nesouhlasí ani s názorem, že žalobce je oprávněn po rozhodnutí o úpadku dlužníka podat návrh na vydání obdobného předběžného opatření nebo žalobu spojenou s takovým návrhem u obecného soudu žalovaného. Odkazuje na odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11.4.2012, č.j. 29 Cdo 4968/2009, má za to, že podání žaloby na náhradu škody dříve, než skončí insolvenční řízení nese sebou riziko jejího odmítnutí pro předčasnost.

Vrchní soud v Praze se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou splněny podmínky pro to, aby mohl přezkoumat věcnou správnost napadeného rozhodnutí a řízení jemu předcházející a dospěl k závěru, že tomu tak není.

Podle § 99 InsZ osoba, která v rozporu s ustanovením § 98 nepodala insolvenční návrh, odpovídá věřiteli za škodu nebo jinou újmu, kterou způsobí porušením této povinnosti. Škoda nebo jiná újma podle odstavce 1 spočívá v rozdílu mezi v insolvenčním řízení zjištěnou výší pohledávky přihlášené věřitelem k uspokojení a částkou, kterou věřitel v insolvenčním řízení na uspokojení této pohledávky obdržel. Osoba uvedená v odstavci 1 se odpovědnosti za škodu nebo jinou újmu podle odstavce 2 zprostí, jen prokáže-li, že porušení povinnosti podat insolvenční návrh nemělo vliv na rozsah částky určené k uspokojení pohledávky přihlášené věřitelem v insolvenčním řízení, nebo že tuto povinnost nesplnila vzhledem ke skutečnostem, které nastaly nezávisle na její vůli a které nemohla odvrátit ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze po ní spravedlivě požadovat.

Podle § 100 InsZ je-li již v průběhu insolvenčního řízení zřejmé, že věřiteli vznikla škoda nebo jiná újma porušením povinnosti podat insolvenční návrh, může insolvenční soud nařídit předběžné opatření, kterým povinné osobě uloží, aby na náhradu této škody nebo jiné újmy složila do úschovy u soudu přiměřenou peněžitou částku. Učiní tak jen na návrh oprávněného věřitele. Nařízení předběžného opatření nebrání, že celkovou výši škody nebo jiné újmy dosud nelze vyčíslit. Výši částky, která má být složena, určí insolvenční soud tak, aby kryla podstatnou část předpokládané škody nebo jiné újmy. Při nařízení předběžného opatření uloží insolvenční soud navrhovateli, aby ve lhůtě, kterou mu určí a která nesmí skončit dříve, než skončí insolvenční řízení, podal u příslušného soudu žalobu o náhradu škody nebo jiné újmy; řízení o této žalobě není incidenčním sporem. V rozsahu, ve kterém soud vyhověl žalobě o náhradu škody nebo jiné újmy podle odstavce 2, se jeho rozhodnutí považuje za rozhodnutí o udělení souhlasu s vydáním předmětu úschovy žalobci.

Z uvedeného odvolací soud dovozuje, že návrhu na nařízení předběžného opatření podle § 100 InsZ lze vyhovět v případech zcela zjevného selhání povinných osob a za situace, kdy skutkové okolnosti případu umožňují bez dalšího přijmout závěr o naplnění podmínek v tomto ustanovení uvedených. Tedy v dosavadním průběhu insolvenčního řízení musí již být dostatečně zřejmé, že potřebné skutečnosti je možné osvědčit pouze listinami, přičemž lze důvodně očekávat, že k vyvrácení či zpochybnění tvrzení navrhovatele nebudou vznášeny takové věcně opodstatněné důkazní návrhy (výslechem účastníků či svědků, znaleckými posudky, apod.), jejichž provedením by insolvenční soud fakticky nahrazoval sporné řízení (blíže k tomu viz usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20.5.2009, sp. zn. KSUL 69 INS 2058/2008, 1 VSPH 190/2009-B).

Odvolací soud již ve svém usnesení ze dne 24.2.2011, č.j. MSPH 93 INS 3195/2009, 3 VSPH 1247/2010-B-44, vyjádřil závěr, že z povahy předběžného opatření podle § 100 InsZ, jež sleduje zajištění výkonu soudního rozhodnutí posléze vydaného (§ 100 odst. 3 InsZ), a z jeho zařazení v systematice insolvenčního zákona, je lze vydat jen v rámci insolvenčního řízení, tj. zásadně jen v té jeho fázi od zahájení insolvenčního řízení (§ 97 InsZ) do rozhodnutí o úpadku dlužníka (§ 136 InsZ); v pozdějších fázích insolvenčního řízení (po rozhodnutí o úpadku dlužníka) pozbývá jakýkoliv smysl, neboť insolvenčnímu věřiteli nic nebrání v tom, aby i bez výzvy insolvenčního soudu podle § 100 odst. 2 InsZ podal u příslušného soudu návrh na nařízení zcela shodného předběžného opatření, avšak podle § 74 o.s.ř. nebo žalobu o náhradu škody nebo jiné újmy a spojil ji s návrhem na nařízení téhož předběžného opatření podle § 102 o.s.ř. Na těchto závěrech odvolací soud trvá a pro stručnost na ně odkazuje.

Z obsahu spisu se podává, že návrh na vydání předběžného opatření byl k insolvenčnímu soudu podán dne 21.5.2015. Soud prvního stupně rozhodnutím č.j. MSPH 76 INS 10030/2015-A-25 ze dne 22.5.2015, tedy den poté, zjistil dlužníkův úpadek a prohlásil na jeho majetek konkurs.

Pozbývá-li ve smyslu uvedeného výkladu zákona vydání předběžného opatření dle § 100 InsZ po rozhodnutí o úpadku dlužníka svůj smysl, nelze než dospět k závěru, že s účinností tohoto rozhodnutí již důvod pro nařízení navrhovatelem požadovaného předběžného opatření odpadl. Nic mu totiž nebrání v tom, aby se svého práva odpovídajícím způsobem (např. návrhem na nařízení předběžného opatření dle § 74 o.s.ř.) domáhal u příslušného soudu v rámci standardního řízení sporného. V souladu s názorem vyjádřeným odvolacím soudem v jeho usnesení ze dne 10.8.2015, sp. zn. 3 VSPH 1160/2015, odvolací soud konstatuje, že k projednání sporů o náhradu škody nebo jiné újmy, která vznikla porušením povinností podat insolvenční návrh jsou věcně příslušené krajské soudy (v daném případě Městský soud v Praze) a místně příslušným je insolvenční soud.

Protože se z uvedených důvodů stalo navrhovatelovo odvolání proti napadenému usnesení bezpředmětným, postupoval odvolací soud dle § 218 písm. c) o.s.ř., a toto odvolání odmítl.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí n e n í dovolání přípustné.

V Praze dne 20. října 2015

JUDr. Michal K u b í n , v.r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Jana Berná