3 VSPH 199/2012-A-113
KSCB 28 INS 4816/2009 3 VSPH 199/2012-A-113

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Bureše a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a Mgr. Ivany Mlejnkové v insolvenčním řízení dlužníka Mgr. Libora Zemance, bytem Stará cesta 2144/7, České Budějovice, zahájeném na návrh věřitele a) HORA HOLDING, s.r.o., sídlem Skuherského 53, České Budějovice, a b) NEFIO, a.s., sídlem Pod Vlachovkou 1269/5, Praha 8, oba zast. JUDr. Vladimírem Krčmou, advokátem se sídlem Střelecká 437, Hradec Králové, o odvolání navrhovatelů a) a b) proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích č.j. KSCB 28 INS 4816/2009-A-96 ze dne 30. listopadu 2011,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích č.j. KSCB 28 INS 4816/2009-A-96 ze dne 30. listopadu 2011 se zrušuje a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením č.j. KSCB 28 INS 4816/2009-A-96 ze dne 30.11.2011 zamítl insolvenční návrhy věřitelů HORA HOLDING, s.r.o. (dále jen navrhovatel a) a NEFIO, a.s. (dále jen navrhovatel b) a rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

V odůvodnění svého rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že navrhovatel a) se domáhal vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka insolvenčním návrhem ze dne 27.7.2009. Tvrdil, že vůči dlužníkovi má splatné pohledávky, jež jsou předmětem soudních řízení. Jedná se o řízení vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp.zn. 13 Cm 90/2009 o částku 162.525,-Kč představující škodu, kterou dlužník měl navrhovateli a) způsobit nesprávnými právními radami, o řízení vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp.zn. 15 C 272/2009 o částku 1.152.304,50 Kč představující škodu, kterou dlužník měl způsobit navrhovateli a) tím, že řádně neuplatnil jeho práva jako majitele směnky proti Ing. Jiřímu Markovi, o řízení vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp.zn. 23 C 577/2007 o částku 575.000,-Kč představující škodu, kterou dlužník měl způsobit navrhovateli a) tím, že tuto částku převzal od Ing. Jiřího Marka, ale navrhovateli a) ji nepředal, a o řízení vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp.zn. 34 C 322/2008 o částku 74.974,50 Kč představující bezdůvodné obohacení, jež dlužník měl získat na úkor navrhovatele a) tím, že si jako jeho bývalý zástupce nechal zasílat na svůj účet částky náležející navrhovateli a), tomu je však nevydal a použil je k započtení na pohledávku, kterou vůči navrhovateli a) neměl. Navrhovatel a) tvrdil, že má vůči dlužníkovi i další, soudně neuplatněné pohledávky, nic bližšího o nich ale neuvedl. Jako další věřitele dlužníka označil Vladimíra Kocmana, Hypoteční banku, a.s., Československou obchodní banku, a.s., Ing. Milana Horu, Taťánu Horovou, Lubomíra Svrchokryla, AURIT, s.r.o. a Finanční úřad v Českých Budějovicích.

Dlužník s návrhem nesouhlasil, namítal, že je nepravdivý a šikanózní a že žádné splatné závazky nemá. Pohledávky uplatňované vůči němu navrhovatelem a) neuznává a neuznal je ani v nalézacích řízeních, jak plyne z jejich dosavadních výsledků. Hypoteční úvěr (zajištěný zástavním právem) řádně splácí. Vůči ČSOB, a.s. (dále jen ČSOB) dlužník pouze zajišťuje kontokorentní úvěr poskytnutý společností TAROTEX, s.r.o., závazky z něj jsou hrazeny. Vladimír Kocman v předloženém prohlášení uvedl, že veškeré jeho pohledávky za dlužníkem byly uhrazeny. Dlužník neuznal ani existenci závazků vůči Ing. Milanu Horovi a Taťáně Horové z bezdůvodného obohacení, o nichž probíhají řízení u Okresního soudu v Českých Budějovicích, řízení o žalobě T. Horové bylo již pravomocně skončeno. Neexistuje ani tvrzený závazek dlužníka vůči Lubomíru Svrchokrylovi. Jde o majitele společnosti LOX, s.r.o., která pro navrhovatele a) vymáhá pohledávky. Z insolvenčního návrhu nevyplývá, z jakých skutečností dovozuje navrhovatel a) vznik bezdůvodného obohacení a povinnosti k náhradě škody, kterou by měl dlužník L. Svrchokrylovi uhradit. Ani tvrzený dluh vůči AURIT, spol. s r.o. nikdy neexistoval. Již v roce 2005 byla tato společnost v likvidaci a vystřídalo se u nich několik likvidátorů, od 17.6.2009 je v konkursu. Žádný z likvidátorů ani správce konkursní podstaty však vůči dlužníku neuplatnil jakýkoli škodní nárok nebo jiné pohledávky. Dlužník nemá žádné závazky ani vůči finančnímu úřadu, takové nebyly nikdy uplatněny. Podle dlužníka navrhovatel a) nedoložil, že má vůči němu jakoukoli splatnou pohledávku, a nebylo ani osvědčeno, že dlužník má více věřitelů, kterým by nebyl schopen hradit své splatné závazky.

Soud usnesením ze dne 15.12.2009 insolvenční návrh zamítl s odůvodněním, že navrhovatel a) nedoložil, že vůči dlužníkovi má splatnou pohledávku a že je oprávněn k podání insolvenčního návrhu, a úpadek dlužníka nebyl osvědčen. Toto rozhodnutí odvolací soud na základě odvolání navrhovatele a) usnesením ze dne 7.5.2010 zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení s tím, že soud o zamítnutí insolvenčního návrhu rozhodl v rozporu s § 133 insolvenčního zákona (dále jen IZ) bez jednání, a účastníkům tak odňal právo jednat před soudem. Navíc v průběhu odvolacího řízení nastaly nové (soudem prvního stupně proto zatím neřešené) okolnosti, když nabylo právní moci rozhodnutí, jímž byla navrhovateli a) vůči dlužníkovi přisouzena pohledávka, proti níž dlužník následně namítl započtení vzájemné pohledávky.

Dne 1.6.2010 pak podáním dalšího insolvenčního návrhu přistoupil k řízení navrhovatel b), jenž tvrdil, že dlužníkovi za úplatu postoupil pohledávku vůči ČSOB ve výši 75 mil. Kč, kterou dlužník dále postoupil Zdislavu Šuléřovi. Žádnou úplatu za toto postoupení však dlužník navrhovateli b) nezaplatil, a ani to netvrdí. S ohledem na výši postoupené pohledávky (75 mil. Kč) a na to, že tato pohledávka směřuje vůči jedné z největších bank ve střední Evropě, je podle navrhovatele b) zřejmé, že výše úplaty za postoupení musela odpovídat výši postoupené pohledávky, tzn. částce 75 mil. Kč. Z titulu této pohledávky je proto věřitelem dlužníka. Z veřejně přístupných zdrojů navíc vyplývá, že vůči dlužníku je vedeno exekuční řízení exekutorem Mgr. Kamilem Košinou (dle exekučních příkazů v návrhu označených). Dlužník je tedy v úpadku.

V písemném vyjádření dlužník předložil soudu zápočet ze dne 16.4.2010, ve kterém proti pohledávkám navrhovatele a) v celkové výši 745.132,70 Kč, k jejichž zaplacení byl zavázán pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích sp.zn. 23 C 577/2007 ze dne 31.8.2009, dlužník započítává svoje pohledávky vůči navrhovateli a) ve výši 1 mil. Kč, představující nárok dlužníka na 25% podíl z výnosu za prodej pohledávek ve výši 332.500.000,-Kč společnosti DG GENERALL, s.r.o. uskutečněný za částku 11 mil. Kč. Tento nárok podle dlužníka vyplývá z předložené smlouvy o spolupráci a rozdělení výnosů z této spolupráce mezi dlužníkem a navrhovatelem a) uzavřené dne 2.2.2006. K tomu předložil též smlouvu o postoupení pohledávky mezi navrhovatelem a) a DG GENERALL, s.r.o. ze dne 22.6.2009 (bez poslední strany textu), včetně dodatku smlouvy. Vydání podílu 1 mil. Kč je uplatněno žalobou na vydání rozhodčího nálezu u dohodnutého rozhodce JUDr. Jiřího Nováka, Ph.D. Dále dlužník uvedl, že navrhovateli b) ničeho nedluží, z tvrzení o odkoupení výše uvedené pohledávky za ČSOB žádný závěr o jeho dluhu ve výši 75 mil. Kč činit nelze. Navrhovatel b) se jen neuměle snaží vytvořit alespoň trochu reálnou fikci, že má vůči dlužníku pohledávky, ač žádné důkazy k tomu není schopen předložit.

Po jednání konaném dne 7.9.2010 soud prvního stupně usnesením ze dne 22.11.2010 insolvenční návrhy obou navrhovatelů zamítl. I po projednání věci setrval na původním stanovisku, že navrhovatelé nedoložili svou aktivní legitimaci, neboť neosvědčili, že mají vůči dlužníku splatné pohledávky, které ten není schopen zaplatit. Proti tomuto usnesení se oba navrhovatelé odvolali s námitkou, že zatímco existence vykonatelné pohledávky navrhovatele a) přiznané mu pravomocným soudním rozhodnutím byla prokázána, dlužník nedoložil, že zanikla tvrzeným započtením. Existence dalších věřitelů a jejich přihlášených pohledávek se soud nezabýval.

Na základě těchto odvolání Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 3.3.2011 zrušil napadené rozhodnutí ze dne 22.11.2010 a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Současně nařídil, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl o ní jiný soudce. Odvolací soud sice neshledal důvodnou námitku, že napadené usnesení vydal vyloučený soudce, dospěl však k závěru, že soud prvního stupně opřel toto rozhodnutí o zcela nedostatečná skutková zjištění. Založil je totiž pouze na souhlasném prohlášení navrhovatele a) a dlužníka ze dne 1.6.2010, že nabyl právní moci rozsudek ze dne 9.3.2010, jímž byl dlužník zavázán uhradit navrhovateli a) 575.000,-Kč s příslušenstvím, a na provedení důkazů, které dlužník předložil k doložení existence vzájemné pohledávky, již započetl proti pohledávce navrhovatele a). Neprovedl ale žádné důkazy ohledně zjištění, zda existují další pohledávky tvrzené navrhovatelem a) a pohledávka tvrzená navrhovatelem b). Nezkoumal ani, zda zápočtem vykonatelná pohledávka navrhovatele a) skutečně zanikla, a neučinil k tomu dostatečná skutková zjištění. Místo toho jen konstatoval, že není vyloučeno, že tato pohledávka dlužníkovým zápočtem zanikla. Neměl tedy podkladu pro závěr, že navrhovatel a) splatnou pohledávku vůči dlužníkovi nemá.

Po změně soudce soud prvního stupně věc znovu projednal při jednání konaném dne 21.7.2011, kde oba navrhovatelé zrekapitulovali své nároky, které vůči dlužníku v insolvenčních návrzích uplatňují. Po tomto projednání soud dospěl k závěru, že insolvenční návrhy nejsou důvodné.

Navrhovatel a) tvrdil, že má vůči dlužníku čtyři různé pohledávky, které dlužník od počátku neuznával a o nichž proto byla vedena nalézací řízení. V průběhu insolvenčního řízení pak ohledně 2 tvrzených pohledávek byla žaloba navrhovatele a) vůči dlužníku pravomocně zamítnuta. Jde o řízení o škodní pohledávce ve výši 162.525,-Kč (sp.zn. 13 Cm 90/2009), ohledně nějž soud lustrací zjistil, že Krajský soud v Českých Budějovicích žalobu navrhovatele a) na zaplacení této pohledávky zamítl, odvolání navrhovatele a) Vrchní soud v Praze nevyhověl; o jeho podaném dovolání doposud nebylo rozhodnuto. Také žaloba navrhovatele a) podaná proti dlužníku na zaplacení pohledávky 74.974,50 Kč z bezdůvodného obohacení projednávaná (sp.zn. 34 C 322/2008) byla rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ve spojení s potvrzujícím rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích pravomocně zamítnuta. Existenci těchto pohledávek za dlužníkem tedy navrhovatel a) neosvědčil.

Další tvrzená pohledávka navrhovatele a) ve výši 1.152.304,50 Kč má představovat škodu, kterou měl dlužník způsobit navrhovateli a) tím, že neuplatnil řádně jeho práva jako majitele směnky vůči dlužníku Ing. Jiřímu Markovi. Pohledávka byla vůči dlužníku uplatněna u Okresního soudu v Českých Budějovicích, poté byla postoupena Krajskému soudu v Českých Budějovicích, u nějž je vedena pod sp.zn. 13 Cm 1973/2009. Řízení dosud nebylo ukončeno. První (a zatím poslední) jednání ve věci konané dne 4.3.2011 bylo odročeno za účelem předložení listinných důkazů navrhovatelem, což ten posléze učinil. K prokázání svých žalobních tvrzení navrhl provedení celkem 15 listinných důkazů (jež soud v napadeném usnesení označil) a rovněž výslechy 11 svědků. Tytéž důkazy žádal navrhovatel a) provést k osvědčení své pohledávky i v insolvenčním řízení (předmětné listinné důkazy jsou založeny jako dokument A-2).

K důvodu této škodní pohledávky navrhovatel a) uvedl, že dlužník jako jeho tehdejší právní zástupce, kterému byla směnka předána, namísto aby nárok z ní vymohl anebo směnku navrhovateli a) vrátil, nic z toho neučinil. Dlužník namítal, že šlo o biankosměnku, kterou takto od navrhovatele a) převzal a sám neměl žádné právo ji dopisovat. Pokud by byla vypsána podle listin navrhovatele a), byl by nárok promlčen. Podle smluvních dokumentů, které byly předmětem postoupení z ČSOB na navrhovatele a), zajišťující směnkou je biankosměnka vystavená jako dlužníkem společností Brooklyn Dance, s.r.o. Směnka, na kterou poukazuje navrhovatel a), je ale jinou směnkou, totiž směnkou, kterou vystavil Ing. Jiří Marek jako výstavce, a která tudíž nemůže být zajišťujícím instrumentem k nároku navrhovatele a) vůči Brooklyn Dance, s.r.o. Navrhovatel a) poté předložil soudu kopii směnky č. 2410/99 s originálem kvitance o zaplacení 575.000,-Kč a kopii předávacího protokolu o převzetí směnek indosovaných na navrhovatele a) na základě smlouvy o postoupení pohledávek č. 6724/2004 ze dne 13.8.2004. K tomu uvedl, že z protokolu o předání indosovaných směnek je zřejmé, že mu byla předána směnka výstavce Ing. Jiřího Marka a nikoli Brooklyn Dance, s.r.o. Tomu odpovídá i odkaz na směnce na příslušnou smlouvu. Dlužník oponoval, že biankosměnka měla mít charakter zajišťovacího instrumentu ke smlouvě o postoupení pohledávky mezi C Leasing, a.s. a ČSOB (tehdy IPB, a.s.). Jednalo se o směnku, kterou měla vystavit Brooklyn Dance, s.r.o. jako dlužník, tedy nikoli o navrhovatelem uváděnou směnku vystavenou Ing. Markem. Banka si tak nechala vystavit směnku, která nemá souvztažnost s tehdejší postupovanou pohledávkou společnosti C Leasing, a.s.; před postoupením svého nároku navrhovateli a) uplatňovala v konkursním řízení Brooklyn Dance, s.r.o. nárok hluboko pod 500.000,-Kč. Pokud by směnka byla řádně vystavena dlužníkem dle vepisovacího oprávnění blankosměnky, bylo by možno doplnit termín splatnosti nikoli v datu pozdějším než 2 měsíce po první neuhrazené splátce, což by ovšem činilo směnku promlčenou. K takovému datu pak jedině mohla být dopočítána dlužná částka, která v žádném případě nemohla dosahovat hodnoty 1.725.000,-Kč, jak tvrdí navrhovatel a). Důkazy k těmto svým tvrzením dlužník předložil Krajskému soudu v Českých Budějovicích v řízení sp.zn. 13 Cm 1973/2009 a jsou tam předmětem dokazování. Jde zejm. o smlouvu s ČSOB o podmínkách postoupení pohledávek, když v rámci této smlouvy se předávaly i zajišťující instituty-biankosměnky. Navrhovatel a) namítl, že ve spisu sp.zn. 13 Cm 1973/2009 není žádná jiná směnka vystavená Brooklyn Dance, s.r.o., ani žádná dohoda mezi C Leasing, a.s. a Brooklyn Dance, s.r.o. o vystavení nějaké směnky. K tomu předložil kopii e-mailu, který zaslal dne 11.4.2005 dlužníku s výpočtem opraveného vyúčtování k LS2510/99 na částku 1.727.304,50 Kč. Obdržení této zprávy dlužník popřel.

S ohledem na uvedené soud prvního stupně-ve smyslu závěrů vyjádřených pod bodem VIII. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu Cpjn 19/98 publikovaného pod č. Rc 52/98 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek-dospěl k závěru, že k posouzení otázky, zda navrhovatel a) prokázal svůj tvrzený nárok na náhradu škody vůči dlužníku ve výši 1.152.304,50 Kč, tedy zda jsou v daném případě splněny předpoklady odpovědnosti dlužníka za tvrzenou škodu spočívající v porušení jeho právní povinnosti, vzniku škody a jejich příčinné souvislosti, by bylo potřeba provést rozsáhlé dokazování listinami a výslechy svědků. Takové dokazování však zjevně přesahuje meze insolvenčního řízení a přísluší řízení nalézacímu, které také probíhá. Soud tedy uzavřel, že ani tuto navrhovatelovu pohledávku za dlužníkem nelze mít za osvědčenou.

Posledním tvrzeným nárokem navrhovatele a) vůči dlužníku je pohledávka ve výši 575.000,-Kč s příslušenstvím, která mu v průběhu insolvenčního řízení byla pravomocně přiznána, když dlužník byl rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích v řízení pod sp.zn. 23 C 577/2007 zavázán k jejímu zaplacení. O tom není mezi účastníky řízení sporu a tato pohledávka navrhovatele a) vůči dlužníku tak byla postavena najisto. Dlužník však má právo započítat proti této vykonatelné pohledávce svoji splatnou pohledávku vůči navrhovateli a). To učinil nejprve zápočtem ze dne 16.4.2010 doručeným navrhovateli a) dne 19.4.2010, jímž započítal vůči nároku navrhovatele a) v celkové výši 745.132,70 Kč svůj vzájemný nárok, který vyčíslil (prozatím částečně) ve výši 1 mil. Kč. Jeho právním důvodem měl být nárok na 25% podíl z výnosu prodeje pohledávek ve výši 332.500.000,-Kč společnosti DG GENERALL, s.r.o. za částku 11 mil. Kč, vyplývající ze smlouvy o spolupráci a rozdělení výnosů z této spolupráce ze dne 2.2.2006 uzavřené mezi navrhovatelem a), dlužníkem a Ing. Miroslavem Homolkou a smlouvy o postoupení pohledávky mezi navrhovatelem a) a DG GENERALL, s.r.o. ze dne 22.6.2009 a jejího dodatku č. 1. Podle smlouvy o spolupráci a rozdělení výnosu měl mít navrhovatel a) vůči ČSOB nárok na zaplacení smluvní pokuty vyplývající z porušení podmínek smlouvy o postoupení pohledávek č. 6724/2004 uzavřené dne 13.8.2004 mezi ním a ČSOB. Podle dlužníka se on, navrhovatel a) a Ing. Miroslav Homolka dohodli na založení sdružení ad hoc bez právní subjektivity s cílem uplatnit a vymoci na ČSOB uvedené pohledávky v maximální možné výši. Navrhovatel a) tyto své pohledávky vložil do sdružení, dlužník měl pro naplnění cíle sdružení zabezpečovat právní servis a komunikaci s třetími osobami a Ing. Homolka měl zabezpečovat ekonomický a administrativní servis v nezbytné míře a firemní zázemí NEFIO, a.s. (navrhovatele b). Článek IV. této smlouvy upravoval rozdělení plnění dosaženého od ČSOB nejpozději do 31.3.2006 tak, že na dlužníka z něj mělo připadnout 25%. V článku V. účastníci dohodli, že spor bude rozhodován oboustranně zvoleným nezávislým rozhodcem JUDr. Jiřím Novákem, CSc. Navrhovatel b) však k tomu namítal, že na základě uvedené smlouvy nebylo ze strany ČSOB do 31.3.2006 ničeho plněno, a tudíž vůči němu nevznikl dlužníku žádný nárok, který by pak proti jeho pohledávkám mohl k započtení použít. Dlužník ale tvrdil, že ke vzniku jeho vzájemného nároku došlo dle článku IV. smlouvy tím, že v roce 2009 byla mezi navrhovatelem a) a DG GENERALL, s.r.o. uzavřena smlouva o postoupení pohledávek, podle níž postupník DG GENERALL, s.r.o. zaplatil navrhovateli a) 11 mil. Kč. To navrhovatel a) nadále odmítal s tím, že uvedená postupní smlouva navíc zanikla, neboť od ní bylo dne 20.7.2009 odstoupeno (k tomu předložil kopii ručně psané dohody o odstoupení). Dlužník označil dohodu za kompilát dvou listin psaný Ing. Horou, v němž navíc podpis Jana Hrocha za DG GENERALL zjevně není pravý.

Soud prvního stupně dospěl k závěru, že se dlužníku nepodařilo prokázat existenci jeho nároku vůči navrhovateli a) ze smlouvy o spolupráci ze dne 6.2.2006 (25% podílu na plnění dosaženého od ČSOB), když k žádnému plnění ČSOB dle článku IV. do 31.3.2006 zjevně nedošlo a podle článku VI. platnost smlouvy k tomu datu zanikla. Dlužník ani neprokázal žádnou pozdější platbu od ČSOB. Z těchto důvodů soud shledal, že na základě zápočtu ze dne 16.4.2010 dlužník zánik výše uvedené vykonatelné pohledávky navrhovatele a) neprokázal.

Na jednání konaném dne 21.7.2011 však dlužník předložil soudu a navrhovateli a) další zápočet této jeho pohledávky. K němu použil pohledávky, které nabyl smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 18.7.2011 od KLAOS, s.r.o. v celkové výši 839.237,-Kč, a které s dlužníkem připočtenými úroky přirostlými od 29.7.2010 do data zápočtu činí celkem 1.027.314,60 Kč. Právním důvodem vzniku těchto postoupených pohledávek jsou 2 smlouvy o půjčce dopravního prostředku (označených automobilů BMW) ze dne 4.5.2006 a 4.4.2005, podle nichž KLAOS, s.r.o. pronajala navrhovateli a) tyto vozy za sjednané leasingové splátky dle schváleného kalendáře nájemních splátek, které podle dlužníka navrhovatel a) neplatil. Navrhovatel a) k této tvrzené pohledávce dlužníka při jednání uvedl, že je postaven před zcela novou skutečnost a tudíž není schopen se k relevantnosti zápočtu vyjádřit. Obecně však popřel, že by z uváděného titulu společnosti KLAOS, s.r.o. cokoli dlužil, a tudíž od této společnosti dlužník nemohl žádnou pohledávku nabýt. Navrhovatel sám má naopak vůči KLAOS, s.r.o. mnohamilionové pohledávky. Nato dlužník předložil kopii rozhodnutí Krajského soudu v Praze č.j. 59 Cm 121/2009-128 ze dne 5.5.2011, jímž byl zamítnut nárok navrhovatele a vůči KLAOS, s.r.o. na zaplacení částky 1.097.362,-Kč s příslušenstvím. Navrhovatel a) uvedl, že ve věci podá dovolání. Za této důkazní situace byli navrhovatelé a) a b) soudem vyzváni k doplnění svých důkazních návrhů ve lhůtě 1 týdne. To však v dané lhůtě neučinili, žádné další vyjádření k věci nepodali.

Za tohoto stavu věci soud shledal, že dlužník osvědčil právní důvod své pohledávky uplatněné při jednání konaném dne 21.7.2011 ve výši 1.027.314,60 Kč, jímž jsou smlouvy o půjčce dopravního prostředku ze dne 4.4.2005 a 4.5.2006, podle kterých půjčila KLAOS, s.r.o. navrhovateli a) dvě motorová vozidla. Ten však nájemné splátky neplatil a jeho dluh dosáhl výše 1.027.314,60 Kč. Dlužník také prokázal, že tyto pohledávky dne 18.7.2011 od KLAOS, s.r.o. postoupením nabyl, a že je pak započetl podle § 580 občanského zákoníku vůči pohledávce navrhovatele a) ve výši 575.000,-Kč, která po dopočítání příslušenství činí 745.132,70 Kč. Navrhovatel a) se tomuto zápočtu bránil při jednání jen tím, že pohledávku použitou dlužníkem k započtení neuznává a že sám má vůči KLAOS, s.r.o. značné pohledávky. Žádné důkazy o neexistenci dlužníkem uplatněné pohledávky však přes výzvu soudu nepředložil. Proto soud dospěl k závěru, že předmětná vykonatelná pohledávka navrhovatele a) zanikla dne 21.7.2011 započtením vzájemného nároku dlužníka.

Navrhovatel b) tvrdil, že vůči dlužníku uvedl nárok ze smlouvy o postoupení pohledávek ve výši 75 mil. Kč. K přihlášce své pohledávky připojil kopii smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 18.4.2006, podle níž postoupil dlužníkovi pohledávku 75 mil. Kč vůči ČSOB. V článku II. bodu 1 této smlouvy je uvedeno, že cena postoupené pohledávky je na základě oboustranné dohody tajná a že s její výší a způsobem úhrady je oprávněn se seznámit toliko níže stanovený rozhodce, pokud mezi postupitelem a postupníkem v budoucnu dojde ke sporu. Tímto rozhodcem strany v článku IV. zvolili JUDr. Jiřího Nováka, CSc. z Českých Budějovic. Dlužník potvrdil jen uzavření této smlouvy, popřel však existenci tvrzeného nároku navrhovatele b) ve výši 75 mil. Kč s tím, že výše úplaty je tajná a že ve smyslu smluvních ujednání je ochoten ji sdělit jen rozhodci. Navrhovatel b) navrhl k prokázání svých tvrzení-výše sjednané úplaty za postoupenou pohledávku-pouze výslech svědka Ing. Miroslava Homolky. Dlužník z opatrnosti, byť pohledávku navrhovatele b) neuznává, vznesl námitku jejího promlčení s tím, že smlouvu uzavíral jako občan podle občanského zákoníku a tříletá promlčecí lhůta již skončila před podáním insolvenčního návrhu. Navrhovatel b) namítl, že v době podepisování smlouvy byl dlužník podnikatelem podle živnostenského zákona (zřejmě byl i advokátem).

Na základě uvedeného dospěl soud prvního stupně k závěru, že ani navrhovatel b) existenci svého splatného nároku vůči dlužníku neosvědčil. Předně vůbec netvrdil, zda a kdy nastala jeho splatnost, a žádný listinný důkaz k prokázání této rozhodné skutečnosti ani nepředložil. Takový důkaz nenabídl ani ohledně tvrzené výše úplaty za postoupení pohledávky, která je podle smlouvy tajná. To potvrdil i dlužník s tím, že popírá úplatu ve výši 75 mil. Kč. V tom směru navrhl navrhovatel b) k důkazu jen výslech svědka, který by ovšem představoval dokazování vybočující z rámce insolvenčního řízení. Pro úplnost soud dodal, že navrhovatelé a) a b) podali proti dlužníku dne 15.10.2010 Okresnímu soudu v Českých Budějovicích žalobu na určení vlastnictví pohledávek (vedenou pod sp.zn. 15 C 355/2010), jejímž předmětem je i ona pohledávka ve výši 75 mil. Kč vůči ČSOB. Oba v žalobě mimo jiné tvrdí, že dlužník se nikdy nestal věřitelem uvedené pohledávky a že smlouva o postoupení pohledávek ze dne 18.4.2006 je absolutně neplatná, takže nemůže mít žádné právní důsledky.

Protože soud prvního stupně z uvedených důvodů shledal, že navrhovatel a) ani navrhovatel b) ve smyslu § 105 IZ neosvědčili, že mají vůči dlužníku splatné pohledávky, jejich insolvenční návrhy podle § 143 odst. 1 a 2 IZ zamítl. Za této situace bylo nadbytečné zabývat se zjišťováním, zda zde existují i další věřitelé, kteří mají za dlužníkem splatné pohledávky. V předchozím průběhu řízení nicméně část oslovených tvrzených dalších věřitelů uvedla, že žádné pohledávky vůči dlužníku nemá, někteří na dotaz soudu nereagovali.

O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) se zřetelem k tomu, že procesně úspěšnému dlužníku žádné náklady řízení nevznikly (žádné neuplatnil).

Proti tomuto usnesení se oba navrhovatelé včas odvolali a požadovali, aby je odvolací soud zrušil a současně nařídil, aby věc v dalším řízení projednal a rozhodl jiný soud. Navrhovatelé shodně namítali, že se soud řádně nezabýval jimi tvrzenými skutečnostmi a nevzal v úvahu, že o pohledávce vůči dlužníku ve výši 575.000,-Kč (s náklady řízení) již bylo pravomocně rozhodnuto. K takové pohledávce nelze přistupovat tak, jak učinil soud prvního stupně, a zpochybnit ji údajným započtením proti neprokázané pohledávce, kterou měl dlužník nabýt za podezřelých okolností. Podle navrhovatelů se soud měl řádně zabývat i ostatními tvrzeními a pohledávkami navrhovatelů, což se nestalo. Kdyby tak učinil, zjistil by, že dlužník je v úpadku, a insolvenčním návrhům by proto muselo být vyhověno.

Dlužník ve vyjádření k odvoláním navrhl napadené usnesení jako věcně správné potvrdit. Uvedl, že svoji pohledávku získanou smlouvou o postoupení pohledávky, již použil k zápočtu vykonatelné pohledávky navrhovatele a) ve výši 575.000,-Kč, při jednání konaném dne 21.7.2011 jednoznačně doložil. Soud proto nemohl dospět k jinému závěru, než že tímto zápočtem pohledávka navrhovatele a) zanikla. Navrhovatelé nijak neupřesnili, co míní podezřelými okolnostmi, za nichž dlužník pohledávku užitou zápočtu nabyl, žádné důkazy v tom směru nenavrhují. Soud jim přitom k zaujetí stanoviska v této věci poskytl přiměřenou lhůtu. Takové písemné stanovisko sice právní zástupce navrhovatelů na jednání avizoval, dosud však žádné nepředložil. Pak nutno vycházet z toho, že navrhovatelé nenalezli žádné argumenty, jimiž by proti předmětnému zápočtu brojili. Jestliže navrhovatelé-v odvoláních, která osobně podali-současně namítají, že se soud nezabýval řádně jejich tvrzeními a ostatními pohledávkami, činí tak zřejmě jen z neznalosti průběhu řízení. Zřejmě nebyli svým právním zástupcem informováni o tom, že na jednání konaném dne 21.7.2011, jehož se sami nezúčastnili, bylo za účasti jejich právního zástupce provedeno obšírné dokazování ohledně všech jejich v řízení uplatněných nároků. Přitom není pravda, že při řádném projednání věci by musel být zjištěn dlužníkův úpadek. Dlužník opakovaně uvedl, že vyjma oné posléze započtené pohledávky všechny ostatní tvrzené pohledávky navrhovatelů či ostatních osob jednajících s nimi ve vzájemné shodě neexistují a byly vůči němu uplatněny toliko účelově.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že nejsou dány podmínky pro jeho potvrzení či změnu.

Podle § 136 odst. 1 IZ vydá insolvenční soud rozhodnutí o úpadku, je-li osvědčením nebo dokazováním zjištěno, že dlužník je v úpadku nebo že mu úpadek hrozí.

Podle § 143 odst. 1 a 2 IZ insolvenční soud zamítne insolvenční návrh, nejsou-li splněny zákonem stanovené předpoklady pro vydání rozhodnutí o úpadku, tj. v případech, kdy insolvenční řízení bylo zahájeno na návrh věřitele, jenž nedoložil, že má vůči dlužníkovi splatnou pohledávku, nebo nebyl osvědčen úpadek dlužníka.

Soud prvního stupně správně vycházel z toho, že základním předpokladem úspěchu insolvenčního návrhu podaného jinou osobou než dlužníkem je doložení legitimace této osoby k podání insolvenčního návrhu, tedy toho, že je věřitelem dlužníka, vůči němuž má peněžitou pohledávku, a to pohledávku již splatnou (§ 97 odst. 3 a § 105 IZ). Teprve pokud navrhovatel (či některý z dalších navrhovatelů, kteří pozdějším insolvenčním návrhem k řízení dle § 107 odst. 1 IZ přistoupili) prokáže svoji věcnou legitimaci, může se insolvenční soud zabývat tím, co je v dané fázi řízení jeho předmětem, totiž zkoumáním tvrzeného dlužníkova úpadku. Jestliže navrhovatel (žádný z případných vícerých navrhovatelů-věřitelů) existenci splatné pohledávky vůči dlužníku nedoloží, musí soud insolvenční návrh bez dalšího dle § 143 odst. 2 IZ zamítnout, tedy bez ohledu na to, zda snad z dalších zjištění lze usuzovat na úpadek dlužníka.

V otázce aktivní legitimace navrhujícího věřitele, jež je předpokladem projednání dlužníkova úpadku, spočívá břemeno tvrzení i břemeno důkazní výhradně na insolvenčním navrhovateli. Proto mu § 103 odst. 2 a 3 IZ-co do povinných náležitostí insolvenčního návrhu, jejichž absence vede v režimu § 128 odst. 1 a 2 IZ k odmítnutí insolvenčního návrhu-zvlášť ukládá uvést v návrhu i skutečnosti, ze kterých vyplývá jeho oprávnění podat návrh, označit důkazy, kterých se k prokázání těchto skutečností dovolává, a rovněž takto označené důkazy, včetně přihlášky pohledávky jakožto speciální přílohy předepsané v § 105 IZ, k návrhu připojit. Uvedenému odpovídají i nároky na kvalitu navrhovatelem nabízených důkazních prostředků a vymezení procesního prostoru, jenž je v insolvenčním řízení zkoumání jeho aktivní legitimace určen. To platí bez zřetele k tomu, že průkazem věcné legitimace může navrhovatel současně zčásti poskytovat i skutkový podklad pro zjištění dlužníkova úpadku. Proto jakkoli není povinností navrhovatele dosáhnout před podáním insolvenčního návrhu vykonatelnosti jeho pohledávky za dlužníkem, není v řízení o insolvenčním návrhu otevřen ke zjišťování věřitelovy pohledávky stejný prostor, jako v řízení nalézacím. Rozhodnutí o tomto jeho právu totiž není úkolem dané fáze insolvenčního řízení.

Teprve pokud navrhující věřitel (či některý z vícerých takových navrhovatelů) svoji splatnou pohledávku za dlužníkem doloží, prokáže své oprávnění požadovat, aby soud na podkladě jeho insolvenčního návrhu tvrzený úpadek dlužníka zjišťoval. Při zkoumání dlužníkova úpadku však již soud není vázán důkazními návrhy účastníků a dle potřeby je povinen provést k osvědčení tvrzeného úpadku i důkazy jimi nenavržené (§ 86 IZ).

Shodně se vyslovil Nejvyšší soud např. v usnesení č.j. KSPH 37 INS 4935/2008, 29 NSČR 30/2009-A-64 ze dne 29.4.2010, uveřejněném pod č. 14/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Zde ve vztahu k požadavku osvědčení věcné legitimace insolvenčního navrhovatele-věřitele vysvětlil, že insolvenční řízení není a nemůže být nástrojem nahrazujícím (ve sporu o pohledávku mezi věřitelem a dlužníkem) cestu nalézání práva před orgány k tomu povolanými, a proto není povinností insolvenčního soudu provádět v insolvenčním řízení dokazování o tom, zda pohledávka věřitele (insolvenčního navrhovatele) v právu skutečně existuje. Důvodem k zamítnutí insolvenčního návrhu věřitele je tedy i to, že v insolvenčním řízení vyjde najevo, že sporné skutečnosti týkající se pohledávky, kterou je insolvenční navrhovatel povinen doložit, nebude možné osvědčit pouze listinami, a že provedením věcně (okruhem sporných skutečností) opodstatněných důkazů (výslechem účastníků, výslechem svědků, znaleckými posudky, ohledáním apod.) by insolvenční soud nahrazoval sporné řízení o takové pohledávce. Současně dovolací soud zdůraznil, že rozhodnutí, jímž soudu zamítá insolvenční návrh věřitele proto, že by dokazováním sporných skutečností o jeho pohledávce nahrazoval sporné řízení o takové pohledávce, nemůže rezignovat na popis konkrétních sporných skutečností, jejichž dokazování by nahrazovalo sporné řízení ani na co nejkonkrétnější označení důkazů, jejichž prostřednictvím by se tak (ve sporném řízení) podle soudu rozhodujícího v insolvenčním řízení muselo stát.

Úprava rozhodování o insolvenčním návrhu věřitele obsažená v § 133 IZ je vybudována na zásadě, že o jeho návrhu soud vždy nařídí jednání (a tedy provede dokazování podle § 122 a násl. o.s.ř.) v případě sporu o úpadek , tj. pokud nejde o případ, kdy tvrzenému úpadku dlužník neodporuje, a rozhodnutí tak závisí na zjištění sporných skutečností o tom, zda je dlužník v úpadku. Výjimkou jsou situace, kdy se účastníci práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí, a o návrhu lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů. K otázce zkoumání aktivní legitimace navrhovatele-věřitele, jež je předpokladem zjišťování dlužníkova úpadku, pak Vrchní soud v řadě svých rozhodnutí (např. v usnesení č.j. KSUL 45 INS 3773/2009, 1 VSPH 639/2009-A-50 ze dne 24.3.2010) formuloval závěr, podle nějž zjistí-li insolvenční soud již na základě předběžného posouzení skutkových tvrzení a navrhovatelem předložených listinných důkazů (§ 103 odst. 2 a 3 IZ), že tyto důkazy existenci sporné navrhovatelovy pohledávky za dlužníkem zjevně neosvědčují, anebo že vzhledem k povaze nároku nebo obraně dlužníka se jeví nezbytným provádět dokazování, jež náleží nalézacímu řízení, není důvodu, aby insolvenční soud o insolvenčním návrhu nařizoval jednání. V takovém případě insolvenční soud insolvenční návrh podle § 143 odst. 2 IZ pro nedoložení navrhovatelovy aktivní legitimace bez dalšího zamítne. Ve svém usnesení sp.zn. MSPH 76 INS 2762/2011, 3 VSPH 436/2011-A ze dne 14.6.2011 pak Vrchní soud v Praze vysvětlil, proč i nadále-i ve světle dalších judikatorních výstupů, jež k procesním podmínkám zamítnutí věřitelského insolvenčního návrhu formuloval Nejvyšší soud v již zmíněném R 14/2011-pokládá za správný svůj závěr, že zamítnout insolvenční návrh věřitele pro nedoložení jeho aktivní legitimace lze ve výše uvedených specifických případech (jedině tehdy) i bez nařízení jednání (a že pak věc i v odvolacím přezkumu podléhá režimu § 94 odst. 2 písm. c/ IZ).

V daném případě soud prvního stupně postavil napadené usnesení na závěru, že navrhovatel a) ani navrhovatel b), který podle § 107 odst. 1 IZ později podaným insolvenčním návrhem k řízení přistoupil, nedoložili svoji věcnou legitimaci, neboť u žádného z nich nelze mít existenci jejich splatné pohledávky za dlužníkem za osvědčenou.

Zjevně správný-a navrhovateli také nezpochybňovaný-je závěr soudu, že věcná legitimace navrhovatelů nemůže být prokázána prostřednictvím přistoupivšího navrhovatele b). Ten uplatňoval vůči dlužníku pohledávku úplaty za postoupení pohledávky vůči ČSOB ve výši 75 mil. Kč (nabyté od navrhovatele a), k němuž mělo dojít na základě smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené navrhovatelem b) jako postupitelem a dlužníkem jako postupníkem dne 18.4.2006. Nejenže se však navrhovatel b) co do specifikace této pohledávky (úplaty za postoupení) omezil v zásadě jen na spekulaci o její výši, když podle čl. II. bodu 1 smlouvy jsou na základě dohody stran cena postoupené pohledávky i způsob její úhrady tajné, ale navíc ani netvrdil, že jde o pohledávku, která je již splatná. S ohledem na smluvené utajení ceny postupované pohledávky a způsobu její úhrady přitom není vyloučeno, že ekvivalent za postoupení byl ve skutečnosti dohodnut v jiné formě než zaplacením finanční částky. Za dané situace by tedy průkaz navrhovatelova tvrzení o sjednané peněžité úplatě a o tom, že je tato pohledávka již splatná, mohl být reálně založen jen na shodném tvrzení účastníků smlouvy, které ovšem dlužník odmítá. Rozhodným by tak nemohl být navržený důkaz výslechem Ing. Miroslava Homolky, který za navrhovatele b) jako předseda jeho představenstva postupní smlouvu s dlužníkem podepsal a který tudíž může reprodukovat jen stanovisko toho účastníka smlouvy. Strany navíc vyhradily rozhodnutí o nárocích plynoucích z dané postupní smlouvy zvolenému rozhodci (čl. IV. smlouvy), a to s tím, že rozhodčí nález bude vydán jen na základě písemných materiálů, bez účasti stran sporu. Uvedené však nic nemění na skutečnosti, že navrhovatel b) v insolvenčním řízení ani netvrdil, že vůči dlužníku má splatnou pohledávku.

Navrhovatelé přitom v odvolání nijak neoponovali ani závěru soudu o tom, že ze 4 pohledávek, o něž opíral legitimaci k podání insolvenčního návrhu navrhovatel a), byl tento navrhovatel v případě 2 pohledávek-ve výši 162.525,-Kč z titulu náhrady škody a ve výši 74.974,50 Kč z titulu bezdůvodného obohacení-s jejich uplatněním v nalézacích řízeních neúspěšný, neboť žaloby, jimiž se domáhal vůči dlužníku zaplacení těchto pohledávek, byly pravomocně zamítnuty. Za takové situace samozřejmě nelze mít předmětné pohledávky za dlužníkem za osvědčené.

Žádnou konkrétní argumentací navrhovatelé nevyvraceli ani závěr soudu, že bez provedení dokazování, jež přesahuje meze insolvenčního řízení, nelze mít za osvědčenou pohledávku navrhovatele a) ve výši 1.152.304,50 Kč z titulu škody, již měl dlužník způsobit navrhovateli a) tím, že neuplatnil řádně jeho práva jako majitele směnky vůči směnečnému dlužníku Ing. Jiřímu Markovi. Tato pohledávka, již dlužník neuznává, je předmětem dosud neukončeného řízení vedeného u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp.zn. 13 Cm 1973/2009, v němž navrhovatel a)-stejně jako v daném insolvenčním řízení-navrhuje k prokázání svého nároku množství listinných důkazů i řadu svědeckých výslechů. Stejně tak dlužník navrhuje další listinné důkazy na podporu své procesní obrany. Za této situace je zcela opodstatněn závěr soudu prvního stupně, že takto rozsáhlé dokazování, jež by ke zkoumání rozhodných sporných skutečností týkajících se existence navrhovatelovy pohledávky-vzniku tvrzené škody a splnění ostatních předpokladů odpovědnosti dlužníka za takovou škodu (porušení jeho právní povinnosti a jeho příčinné souvislosti se vzniklou škodou)-muselo být provedeno, zjevně přesahuje důkazní rámec insolvenčního řízení, jenž je k průkazu navrhovatelovy věcné legitimace vymezen. Takové dokazování přísluší řízení nalézacímu, které je ve věci také vedeno.

Neobstojí však závěr soudu prvního stupně o tom, že pohledávka navrhovatele a) ve výši 575.000,-Kč s příslušenstvím, k jejímuž zaplacení byl dlužník tomuto navrhovateli zavázán rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích č.j. 23 C 577/2007-396 ze dne 31.8.2009 pravomocným dne 16.4.2010, zanikla dlužníkovým jednostranným zápočtem ze dne 21.7.2011 (doručeným navrhovateli a/ při jednání konaném téhož dne).

Soud vzal za osvědčené, že existuje pohledávka vůči navrhovateli a), již dlužník k tomuto zápočtu použil, totiž pohledávka v celkové výši 1.027.314,60 Kč (839.237,-Kč s úroky z prodlení od 29.7.2010 do data zápočtu) představující navrhovatelem neuhrazené nájemné za pronájem automobilů ze 2 smluv o půjčce dopravního prostředku ze dne 4.4.2005 a 4.5.2006, které uzavřel s navrhovatelem a) pronajímatel-původní věřitel-KLAOS, s.r.o., jenž poté tuto pohledávku smlouvou ze dne 18.7.2011 postoupil dlužníku. Soud vzal dále za osvědčené, že dlužníkův kompenzační úkon byl řádný a že na jeho základě došlo k zániku pohledávek navrhovatele a), proti nimž směřoval, totiž jeho vykonatelné pohledávky ve výši 575.000,-Kč a jejího příslušenství, tj. celkem částky 745.132,70 Kč. Taková zjištění však soud za situace, kdy navrhovatel a) existenci (vznik) tvrzené vzájemné pohledávky dlužníka, a tedy i účinnost zápočtu popíral, mohl učinit jen na základě provedeného dokazování. Takto však soud nepostupoval, když neprovedl důkaz žádnou z listin (výše uvedenými smlouvami o půjčce dopravního prostředku, postupní smlouvou, kompenzačním úkonem), které dlužník k prokázání tvrzeného zániku navrhovatelových pohledávek zápočtem nabídl. Stejně tak neprovedl ani důkaz o přísudku navrhovatelovy pohledávky 575.000,-Kč s příslušenstvím (jež také ani nijak nekonkretizoval). Je tedy zřejmé, že soud své rozhodné skutkové závěry, na nichž závěr o zániku předmětných pohledávek navrhovatele a) postavil, vůbec přijmout nemohl, neboť k tomu neměl potřebný procesní podklad spočívající v konkrétních zjištěních vzešlých z provedeného dokazování.

Navíc nutno dodat, že v této věci soud fakticky žádná konkrétní zjištění a právní závěry ani neprezentoval. Ohledně existence pohledávky užité dlužníkem k zápočtu se soud v zásadě omezil jen na konstatování, že navrhovateli a) výše uvedené smlouvy o půjčce označených automobilů s pronajímatelem KLAOS, s.r.o. uzavřel, aniž by uvedl cokoli o obsahu těchto smluv, a tedy i o tom, zda z nich skutečně vyplývají dlužníkem tvrzené nároky (jež měl od KLAOS, s.r.o. postoupením nabýt). Soud jen zmínil, že má jít (v částce 839.237,-Kč) o nezaplacené nájemné dle sjednaného splátkového kalendáře, aniž by konkretizoval, o které nájemné (za jaké období a v měsíční výši) se jedná. Podle listin předložených dlužníkem (postupní smlouvy a zápočtu) přitom částka 839.237,-Kč má sestávat jen zčásti z dlužného nájemného. Zbytek má být smluveným úrokem z prodlení do 29.7.2010, k němuž pak dlužník připočetl úrok z prodlení do data zápočtu s výsledným vyčíslením dluhu 1.027.314,60 Kč. Zkoumáním důvodu a výše těchto jednotlivých pohledávek se však soud zjevně nezabýval, žádné konkrétní skutkové a právní závěry k nim nečinil.

Stejně tak soud neuvedl ničeho o obsahu dlužníkova jednostranného zápočtu a o tom, zda byl co identifikace vzájemně započítávaných pohledávek (pokud jsou kompenzabilní) dostatečně určitý. Soud jen bez dalšího konstatoval, že dlužník započetl proti svým výše uvedeným pohledávkám v celkové výši 1.027.314,60 Kč pohledávku navrhovatele a) v původní výši 575.000,-Kč, jež po dopočítání příslušenství činí 745.132,70 Kč. O tomto příslušenství (jeho druhu, důvodu a výši) však ničeho neuvedl. Ve svém kompenzačním

úkonu přitom dlužník vyčíslil započítávané pohledávky navrhovatele celkovou částkou 820.765,70 Kč s tím, že do výše 376.083,20 Kč jde o úroky z prodlení (přihlášené pod P17 jako pohledávka č. 1), o soudně přiznané náklady řízení před soudem prvního stupně a soudem odvolacím (přihlášené pod P14 jako pohledávky č. 1 a 2) a o náklady právního zastoupení navrhovatele v probíhajícím exekučním řízení (přihlášené pod P15 jako pohledávka č. 1); ve zbytku jde o soudně přiznanou částku (jistinu), jež původně činila 575.000,-Kč a po zápočtech navrhovatele a) aktuálně činí jen 444.682,50 Kč. Tyto zápočty zmínil sám navrhovatel a) v přihlášce úroků z prodlení pod P17 (podané soudu dne 15.7.2011), kde ovšem tvrdil, že proti pohledávkám dlužníka provedl na svoji vzájemnou pohledávku v původní výši 575.000,-Kč postupně 2 zápočty, po nichž mu z této pohledávky zbývá částka 538.906,50 Kč, nikoli částka 444.682,50 Kč, jak uvedl dlužník v zápočtu. Je tedy zřejmé, že dlužník vedl zápočet proti pohledávkám navrhovatele a) nikoli v celkové výši 745.132,70 Kč, jak soud uvedl, ale ve výši 820.765,70 Kč. Tato částka má přitom zahrnovat jednak příslušenství, které soud nijak neřešil, žádné důkazy o něm neprováděl a bez dalšího je uvažoval v jiné výši než navrhovatel b) přihlásil (a dlužník započítával), a dále má tato částka představovat dlužnou jistinu pohledávky, kterou ovšem soud uvažoval v původní výši 575.000,-Kč, ač dlužník ji do zápočtu zahrnul jako pohledávku sníženou navrhovatelovými zápočty na 444.682,50 Kč, což ovšem nekoresponduje s tvrzeními navrhovatele o rozsahu jeho zápočtů uvedenými v přihlášce P17 (podané ještě před posledním jednáním ve věci). Ani těmito zápočty a s tím související aktuální výší pohledávek navrhovatele a) se soud prvního stupně zjevně nezabýval.

Z uvedeného tak plyne, že závěry soudu prvního stupně ohledně celkové výše započítávaných pohledávek navrhovatele a) a o tom, že dlužníkovým zápočtem ze dne 21.7.2011 zanikly, nejenže nejsou opřeny o řádná a úplná skutková zjištění a jejich příslušné právní hodnocení, ale navíc soud bez provedeného dokazování taková rozhodná zjištění učinit ani nemohl.

Z těchto důvodů odvolací soud napadené usnesení dle § 219a odst. 1 písm. a) o.s.ř. zrušil a dle § 221 odst. 1 písm. a) téhož zákona věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.

V Praze dne 24. srpna 2012

JUDr. Jaroslav B u r e š , v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová