3 VSPH 1964/2015-A-18
KSPH 64 INS 18978/2015 3 VSPH 1964/2015-A-18

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Kubína a soudců JUDr. Jaroslava Bureše a JUDr. Jindřicha Havlovce v insolvenční věci dlužnice Pextron s.r.o. v likvidaci, se sídlem Dolejší 100, 252 26 Kosoř, IČO 48534951, o zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení, o odvolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 64 INS 18978/2015-A-13 ze dne 15. září 2015,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 64 INS 18978/2015-A-13 ze dne 15. září 2015, s e p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Krajský soud v Praze uložil usnesením č.j. KSPH 64 INS 18978/2015-A-13 ze dne 15. září 2015 (dále jen usnesení ) dlužnici Pextron s.r.o. v likvidaci (dále jen dlužnice ), aby ve lhůtě tří dnů od právní moci usnesení uhradila zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 45.000,-Kč.

V odůvodnění svého usnesení soud prvního stupně uvedl, že se dlužnice insolvenčním návrhem ze dne 22. července 2015 domáhala zjištění svého úpadku a jeho řešení konkursem.

Cituje ustanovení § 108 insolvenčního zákona (dále jen IZ) soud prvního stupně uvedl, že účelem institutu zálohy na náklady insolvenčního řízení je především zajistit dostatek disponibilních finančních prostředků, které by mohl insolvenční správce použít bezprostředně po rozhodnutí o úpadku, resp. po svém ustanovení do funkce. Podmínky pro uložení zálohy jsou dle názoru soudu prvního stupně dány, neboť úpadek dlužníka bude řešen konkursem a uspokojení nákladů insolvenčního správce by nebylo z majetkové podstaty možné. S odkazem na § 1 odst. 5 vyhlášky č. 313/2007 Sb., proto soud prvního stupně určil zálohu v uvedené výši, přičemž uvedl, že uložení zálohy a její výši považuje za legitimní, neboť nelze přenášet povinnost nést náklady insolvenčního řízení z dlužnice na stát. Proti tomuto usnesení se dlužnice řádně a včas odvolala a žádala, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil, neboť likvidátor dlužnice nemá k dispozici žádnou finanční hotovost a ani dlužnice nedisponuje žádným majetkem, proto nemůže zálohu ve stanovené výši uhradit. Jestliže odvolací soud jejímu návrhu nevyhoví, může dle názoru dlužnice nastat situace, že ji likvidátor nebude moci vymazat z obchodního rejstříku. Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněno. Povinnost navrhovatele uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení vyplývá z § 108 odst. 1 až 3 IZ, podle nějž insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do částky 50.000,-Kč, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. To platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit. Soud prvního stupně správně vystihl účel institutu zálohy podle § 108 IZ, kterým je poskytnout zdroj úhrady prvotních nákladů insolvenčního řízení a současně zajistit úhradu jeho celkových nákladů, včetně hotových výdajů a odměny insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty (§ 38 odst. 2 IZ). Záloha je tak opodstatněna i v případě, kdy sice lze počítat s výtěžkem ze zpeněžení majetkové podstaty postačujícím (byť částečně) k úhradě nákladů insolvenčního řízení, není tu však pro období následující po rozhodnutí o úpadku (do zpeněžení majetkové podstaty) dostatek volných finančních prostředků dlužníka, z nichž by bylo možné uhradit prvotní náklady, jež si insolvenční řízení (aby mohlo zákonem stanoveným způsobem pokračovat) nutně vyžádá. Konečná výše nákladů insolvenčního řízení se pak odvíjí od konkrétního způsobu řešení dlužníkova úpadku (konkursu, reorganizace nebo zvolené formy oddlužení) a specifických poměrů věci, jež výši sledovaných nákladů v rámci daného způsobu řešení úpadku ovlivňují. To platí i pro hotové výdaje a odměnu insolvenčního správce, které vždy patří mezi náklady insolvenčního řízení a jejichž výše je pro jednotlivé způsoby řešení úpadku upravena ve vyhlášce odlišně.

K tomu odvolací soud považuje za nutné zdůraznit, že účelem insolvenčního řízení (§ 1 IZ) není vytváření podmínek pro zánik nefunkčních obchodních společností, ale řešení úpadku a hrozícího úpadku dlužníka některým ze zákonem stanovených způsobů tak, aby došlo k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem nebo hrozícím úpadkem a k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů. Z této výchozí koncepce zákona vyplývá, že insolvenční řízení může mít smysl jedině za předpokladu, že v majetkové podstatě existuje majetek, z něhož by mohly být-v závislosti na způsobu řešení úpadku dlužníka-alespoň částečně uspokojeny pohledávky věřitelů. Nemá-li dlužník majetek použitelný pro účely insolvenčního řízení, nedává zákon žádného podkladu pro jeho další pokračování. V takovém případě lze požadovat, aby insolvenční řízení proběhlo alespoň v režimu nepatrného konkursu jen za předpokladu, že dlužník zaplatí zálohu na náklady insolvenčního řízení. Pokud není její úhrady schopen, je namístě závěr, že další pokračování insolvenčního řízení by bylo zjevným zneužitím postupů podle insolvenčního zákona namísto likvidace dlužníka.

Z obsahu spisu vyplývá, že se dlužnice insolvenčním návrhem ze dne 22. července 2015 domáhala zjištění svého úpadku s tvrzením, že má více věřitelů s pohledávkami splatnými déle než 30 dnů, které není schopna plnit, a že je rovněž předlužena, neboť nemá žádný majetek. Podle insolvenčního návrhu a jeho příloh nemá dlužnice žádného zaměstnance a má vůči 2 věřitelům 2 závazky ve výši 2.000,-Kč a 6.638,78 EUR, které jsou splatné déle než 3 měsíce. Nemá žádný majetek ani pohledávky za třetími osobami.

Výsledky dosavadního řízení tak nasvědčují tomu, že dlužnice nemá majetek, z něhož by mohl být získán výtěžek postačující pro úhradu očekávaných nákladů insolvenčního řízení (konkursu nebo nepatrného konkursu), a nemá ani žádné příjmy, které by mohly být na úhradu nákladů insolvenčního řízení využity.

Soud prvního stupně správně vycházel z toho, že v tomto případě lze očekávat řešení úpadku dlužnice konkursem, v němž náklady insolvenčního řízení tvoří mimo jiné vždy i hotové výdaje a odměna insolvenčního správce, která dle § 1 odst. 5 nebo § 2a vyhlášky č. 313/2007 Sb., bude činit nejméně 45.000,-Kč. Na základě poskytnutých údajů však nelze předpokládat, že finanční prostředky postačující k úplné úhradě očekávaných nákladů insolvenčního řízení mohou být získány zpeněžením majetku dlužnice, a proto je třeba tyto náklady insolvenčního řízení zajistit zálohou.

Vzhledem ke skladbě a hodnotě majetku dlužnice, k počtu jejích věřitelů a souhrnné výši jejích závazků je zřejmé, že soudem prvního stupně stanovená maximální výše zálohy není nepřiměřeně vysoká, neboť jen ta může za stávající situace zajistit smysl pokračování v insolvenčním řízení.

Proto odvolací soud napadené usnesení podle § 219 o.s.ř. jako věcně správné potvrdil.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.

V Praze dne 14. října 2015

JUDr. Michal K u b í n, v. r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: I. Bedrníčková