3 VSPH 1950/2015-A-14
KSPH 62 INS 20490/2015 3 VSPH 1950/2015-A-14

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jindřicha Havlovce a soudců JUDr. Michala Kubína a JUDr. Petra Trebatického, Ph.D. v insolvenční věci dlužníka: Václav anonymizovano , anonymizovano , bytem Křivoklát, Velká Buková 61, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. září 2015, č.j. KSPH 62 INS 20490/2015-A-9,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. září 2015, č.j. KSPH 62 INS 20490/2015-A-9, se m ě n í tak, že povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení se dlužníku n e u k l á d á.

Odůvodnění:

Napadeným usnesením soud prvního stupně uložil dlužníku, aby ve lhůtě 3 dnů ode dne nabytí právní moci tohoto usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč.

Své rozhodnutí odůvodnil tím, že dne 11.8.2015 mu byl doručen insolvenční návrh dlužníka, ve kterém se dlužník domáhá zjištění svého úpadku a povolení oddlužení, přičemž vyšel z toho, že dlužník má také závazky z podnikání, v důsledku čehož je zde reálný předpoklad, že věřitelé těchto závazků nebudou souhlasit s řešením dlužníkova úpadku oddlužením, pročež by náklady insolvenčního řízení musel hradit stát. S přihlédnutím k výši závazků dlužníka a jeho majetku vyměřil zálohu na náklady řízení ve výši 50.000,-Kč, aby i v případě, že bude na majetek dlužníka prohlášen konkurs, insolvenční správce měl k dispozici potřebné finanční prostředky nezbytné k výkonu své funkce bezprostředně po rozhodnutí o úpadku.

Proti tomuto usnesení se dlužník včas odvolal a žádá, aby odvolací soud napadené usnesení změnil tak, že záloha se neukládá. Domnívá se, že dle stávající zákonné úpravy a judikatury se nevyžaduje, aby dlužník připojil k návrhu na povolení oddlužení souhlasy věřitelů s řešením úpadku oddlužením, ale že věřitel může namítat nesouhlas v další fázi řízení. Vyjádřil přesvědčení, že za situace, kdy není v řízení namítán žádný nesouhlas věřitele s řešením úpadku oddlužením a je osvědčen jeho úpadek, měl by soud postupovat tak, že zjistí jeho úpadek a s tímto rozhodnutím spojí rozhodnutí o povolení oddlužení.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení, jakož i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že odvolání je opodstatněné.

Podle § 108 odst. 1-3 InsZ insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000,-Kč. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zaplatit zálohu společně a nerozdílně. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit.

Pro posouzení, zda uložit povinnost zaplatit zálohu, a pokud ano, v jaké výši, je podstatné, jaký způsob řešení dlužníkova úpadku lze očekávat. Insolvenční soud v tomto ohledu uzavřel, že definitivní závěr o způsobu řešení jeho úpadku bude učiněn až na schůzi věřitelů konané podle § 403 InsZ a je třeba počítat s tím, že věřitelé pohledávek souvisejících s podnikáním vysloví nesouhlas s oddlužením dlužníka, a proto nelze vyloučit, že bude řešen úpadek dlužníka konkursem, ačkoliv navrhoval povolení oddlužení.

Při rozhodování o návrhu na povolení oddlužení je (bylo) třeba vzít v potaz, že § 397 odst. 1 InsZ stanoví, že v pochybnostech o tom, zda je dlužník oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, insolvenční soud oddlužení povolí a tuto otázku prozkoumá v průběhu schůze věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí. Na této schůzi věřitelů totiž věřitelé dle ust. § 403 odst. 2 InsZ mohou uplatnit i své námitky o skutečnostech odůvodňujících odmítnutí návrhu na povolení oddlužení, tj. o subjektivní nepřípustnosti oddlužení dle ust. § 389 InsZ, s tím, že pokud takové námitky do skončení schůze nevznesou, je nastolena fikce jejich souhlasu s oddlužením bez zřetele k tomu, zda dlužník má dluhy z podnikání, či nikoli. Jinými slovy, podle úpravy účinné od 1.1.2014 již dluhy z podnikání nebrání oddlužení obecně a zákonodárce ponechává na věřitelích takových pohledávek, aby svým případným rozhodnutím hlasováním na schůzi věřitelů spojeným s podáním námitek podle ust. § 403 InsZ definitivně rozhodli, zda má být úpadek dlužníka řešen oddlužením.

Otázka subjektivní přípustnosti oddlužení se v režimu nové právní úpravy zásadně koncentruje do fáze po povolení oddlužení, a to na schůzi věřitelů dle ust. § 403 odst. 2 InsZ, kde teprve mohou dotčení věřitelé své kvalifikované stanovisko k oddlužení (zda je hodlají umožnit či nikoli) zaujmout, a kdy tak teprve může být nastolena případná fikce jejich souhlasu s oddlužením. Takový výklad má podle názoru odvolacího soudu zcela zřejmou procesní logiku. Nelze považovat za adekvátní, aby ihned po podání návrhu na povolení oddlužení byla vyslovena jeho subjektivní nepřípustnost pro dlužníkovy označené podnikatelské dluhy jen proto, že jejich věřitelé zatím souhlas s oddlužením nevyslovili. Jednak v této fázi řízení nelze předvídat, zda se dotčení označení věřitelé do insolvenčního řízení vůbec přihlásí (a pak jejich podnikatelské pohledávky nemohou oddlužení bránit), a navíc tito věřitelé (jestliže své pohledávky přihlásí) ve fázi po povolení oddlužení, kdy budou mít již ze spisu k dispozici podstatné informace o situaci dlužníka a jeho nabídce pro oddlužení, mohou dojít k závěru, že tento způsob řešení úpadku dlužníka pro ně bude výhodnější než konkurs, takže z těchto (či jiných) důvodů, anebo prostě jen v důsledku svého nezájmu o věc, nebudou svoje podnikatelské pohledávky (na schůzi věřitelů ani jinak) namítat a založí tím svůj souhlas s oddlužením.

Se shora uvedeného plyne, že dluhy z podnikání nebrání oddlužení obecně a zákonodárce ponechává na věřitelích takových pohledávek, aby svým případným rozhodnutím hlasováním na schůzi věřitelů spojeným s podáním námitek podle § 403 InsZ definitivně rozhodli, zda má být úpadek dlužníka řešen oddlužením. Pokud jsou ustanovení hlavy páté insolvenčního zákona vnímána ve vzájemných souvislostech, je vyloučeno interpretovat ust. § 389 odst. 2 InsZ tohoto zákona tak, že by předpokladem soudem akceptovatelného návrhu na povolení oddlužení bylo doložení výslovného souhlasu všech věřitelů (s pohledávkami z podnikání dlužníka) s řešením úpadku či hrozícího úpadku oddlužením. V obecné rovině by požadavek aktivního souhlasu takových věřitelů měl v praxi za následek faktickou nemožnost oddlužení u naprosté většiny subjektů, jež mají závazky z podnikání.

Odvolací soud tak shrnuje, že ve stadiu rozhodování o uložení povinnosti ke složení zálohy na náklady insolvenčního řízení je závěr insolvenčního soudu o tom, že lze očekávat řešení dlužníkova úpadku konkursem, předčasný.

Z obsahu insolvenčního spisu se podává, že se dlužník insolvenčním návrhem ze dne 11.8.2015 (A-1), doplněným dne 31.8.2015 (A-8), domáhá zjištění svého úpadku a jeho řešení oddlužením plněním splátkového kalendáře. Z návrhu a z jeho příloh (A-1, A-4, A-8) vyplývá, že dlužník má podle svého tvrzení splatné závazky vůči 10 nezajištěným věřitelům v celkové výši 593.633,64 Kč. Dva z nich jsou vykonatelné. Má jednu vyživovací povinnost vůči dítěti. Kromě osobního automobilu v hodnotě 16.000,-Kč nevlastní žádný jiný majetek. Je zaměstnán u NERA Hořovice s.r.o. s průměrným měsíčním výdělkem 10.200,-Kč, z kterého s přihlédnutím k jeho vyživovací povinnosti lze srážet 1.702,-Kč měsíčně. Dlužník uzavřel darovací smlouvu, ve které se dárkyně zavázala poskytovat mu 3.500,-Kč měsíčně. Pro účely oddlužení je tedy možné použít částku 102.120,-Kč + 210.000,-Kč za 5 let trvání oddlužení. Po odečtení odměny insolvenčního správce (ve výši 65.340,-Kč, je-li plátcem DPH) by byl dlužník schopen uspokojit cca 41,5 % pohledávek nezajištěných věřitelů, čímž naplňuje zákonem požadovanou hranici pro povolení oddlužení.

Za popsané situace (pokud v dalším průběhu řízení nedozná rozhodné změny) tak lze mít návrh dlužníka na povolení oddlužení i jeho insolvenční návrh za řádný a způsobilý dalšího projednání. Lze přitom očekávat, že na jejich podkladě bude možno rozhodnout současně o úpadku dlužníka i o povolení jeho oddlužení (dle § 397 odst. 1 IZ). Zároveň lze i předpokládat, že úpadek dlužníka bude možno

řešit oddlužením ve formě splátkového kalendáře, neboť jeho majetek tvoří mimo osobního automobilu nízké hodnoty jen věci osobní potřeby. Namístě je tak závěr, že insolvenční soud může rozhodnout o insolvenčním návrhu bez zbytečného odkladu a spojit s ním i rozhodnutí o povolení oddlužení (§ 108 odst. 1).

S ohledem na výše uvedené odvolací soud dospěl k závěru, že nejsou dány podmínky k tomu, aby bylo po dlužníku požadováno zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení. Proto napadené usnesení podle § 220 odst. 1 písm. a) změnil tak, že se dlužníkovi povinnost k zaplacení této zálohy neukládá.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí n e n í dovolání přípustné.

V Praze dne 7. prosince 2015

JUDr. Jindřich H a v l o v e c , v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Jana Berná