3 VSPH 1936/2016-A-15
MSPH 89 INS 17572/2016 3 VSPH 1936/2016-A-15

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jindřicha Havlovce a soudců JUDr. Michala Kubína a JUDr. Petra Trebatického, Ph.D., LL.M. v insolvenční věci dlužníků-manželů: a) Kateřiny anonymizovano , anonymizovano a b) Jiřího anonymizovano , anonymizovano , oba bytem Na Chvalce 1398/4, 193 00 Praha 9, o odvolání dlužníků proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 89 INS 17572/2016-A-10, ze dne 12. září 2016,

takto:

Usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 89 INS 17572/2016- A-10, ze dne 12. září 2016, se z r u š u j e a věc se v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Napadeným usnesením Městský soud v Praze uložil dlužníkům Kateřině anonymizovano a Jiřímu anonymizovano (dále jen dlužníci ), aby do 3 dnů od právní moci usnesení zaplatili zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč.

V odůvodnění usnesení soud prvního stupně uvedl, že se dlužníci insolvenčním návrhem spojeným s návrhem na povolení oddlužení ze dne 27. 7. 2016 domáhali zjištění svého úpadku a povolení jeho řešení oddlužením plněním splátkového kalendáře.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že dlužníci mají závazky v celkové výši 2.331.603,-Kč, z toho dva jejich závazky ve výši 128.148,-Kč pochází z podnikání dlužníka, přičemž Okresní správa sociálního zabezpečení Nymburk (dále jen OSSZ ) se vyjádřila, že žádné souhlasy ani vyjádření vydávat nebude a Oborová zdravotní pojišťovna zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví (dále jen OZP ) výslovný souhlas neudělila.

Cituje ustanovení 389 odst. 1, § 108 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen IZ ), vysvětluje účel institutu zálohy na náklady insolvenčního řízení a odkazuje na usnesení Vrchního soudu v Olomouci č.j. 1 VSOL 918/2015-A-18, KSBR 29 INS 15846/2015 ze dne 24. 9. 2015, soud prvního stupně dospěl k závěru, že dlužníci nedoložili svoji aktivní legitimaci k podání návrhu na povolení oddlužení a ten by měl být dle ustanovení § 390 odst. 3 IZ odmítnut. Protože náklady, které si insolvenční řízení vyžádá, budou činit nejméně 45.000,-Kč bez DPH (54.450,-Kč včetně DPH), uložil jim zálohu na náklady insolvenčního řízení ve stanovené výši. isir.justi ce.cz

Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Praze se dlužníci včas odvolali (dok. č. A-11) a požadovali, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Předně uvádějí, že jim napadené usnesení nebylo vůbec doručeno a bylo pouze zveřejněno v insolvenčním rejstříku. Dále namítají, že insolvenční soud dospěl k nesprávnému závěru, že vzhledem k existenci podnikatelských závazků, u nichž nebyl dán souhlas věřitelů s oddlužením, nelze úpadek dlužníků řešit jinak než konkursem. Rovněž namítají nesprávnost zjištěné souhrnné částky podnikatelských závazků ve výši 128.148,-Kč, neboť dlužníci za podnikatelské závazky označili závazek u OZP ve výši 88.000,-Kč a závazek u OSSZ ve výši 23.148,-Kč. Závazek u OZP ve výši 16.000,-Kč za podnikatelský závazek nikdy neoznačili, neboť v době jeho vzniku neměla dlužnice ještě podnikatelské oprávnění. K ustanovení § 389 odst. 1 písm. a) IZ uvádí, že zákon nestanoví povinnost výslovného souhlasu s oddlužením věřitele, o jehož pohledávku jde. Přípis věřitele OZP ze dne 16. 6. 2016, v němž uvedl, že v případě povolení oddlužení dlužníků, nebude proti tomuto způsobu řešení nikterak vystupovat, nelze vykládat jinak, než že s řešením úpadku věřitel OZP souhlasí. Pokud jde o věřitele OSSZ, tak z insolvenčního návrhu ani jeho příloh nevyplývá, že by tento věřitel nedal s řešením úpadku dlužníků souhlas. Ze zákona navíc vyplývá, že Česká správa sociálního zabezpečení, ani zdravotní pojišťovny se nemohou předem vzdát svých pohledávek a mají povinnost vymoci své pohledávky včetně příslušenství. Požadovat tak jejich výslovné souhlasy by za této situace bylo přepjatým formalismem. Dále dlužníci konstatují, že jejich podnikatelské závazky představují vzhledem k souhrnné výši jejich závazků pouze bagatelní částky, neboť závazek u OSSZ činí 23.148,-Kč, což je 1 % celkové hodnoty jejich závazků a závazek u OZP představuje vzhledem k celkové výši závazků 3,8 % a odkazují přitom na usnesení Vrchního soudu v Praze č.j. 2 VSPH 2450/2014-B-22, KSHK 41 INS 20728/2014 ze dne 18. 9. 2015, z něhož vyplývá, že případné nesouhlasy lze pominout toliko v případě bagatelních pohledávek.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že nejsou dány podmínky pro jeho potvrzení či změnu.

Podle § 108 odst. 1 IZ může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení. Podle § 108 odst. 2 IZ výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000,-Kč. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zálohu zaplatit společně a nerozdílně.

Vrchní soud v Praze již mnohokrát zdůraznil, že byť usnesení o uložení povinnosti zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení je rozhodnutím nemeritorním, nejde o usnesení, jímž by se upravovalo řízení, či o jiné usnesení dle § 169 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ), ani o usnesení vydávané v rámci dohlédací činnosti insolvenčního soudu dle § 11 IZ. Tímto usnesením soud ve smyslu § 10 písm. a) IZ rozhoduje o povinnosti insolvenčního navrhovatele zaplatit zálohu (ukládá mu platební povinnost a rozhoduje o její výši v mezích zákonného limitu), pokud jsou k tomu vzhledem k okolnostem věci splněny podmínky vymezené v § 108 odst. 1 IZ. Odtud plyne, že proti tomuto rozhodnutí je přípustné odvolání, a že ovšem také-s ohledem na povahu věci-nelze dovodit, že jde o rozhodnutí, jež by nebylo nutno odůvodnit.

Nutno vyjít z toho, že povinnost k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení lze uložit jedině insolvenčnímu navrhovateli, který není zaměstnancem dlužníka uplatňujícím toliko pracovněprávní nároky či osobou uvedenou v § 368 odst. 1 IZ, a pokud není tímto navrhovatelem ani sám dlužník, o jehož insolvenčním návrhu může insolvenční soud bezodkladně rozhodnout vydáním rozhodnutí o jeho úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení (§ 108 odst. 1 poslední věta IZ). Ostatním navrhovatelům (v ostatních případech) je možno povinnost k zaplacení zálohy uložit pouze pokud nelze předpokládat, že budoucí náklady insolvenčního řízení bude možno zcela uhradit z majetkové podstaty (tj. prostředky k jejich krytí nelze zajistit jinak než zálohou). Při nedostatku volných finančních prostředků dlužníka je pak požadavek zálohy odůvodněn též jako zdroj úhrady prvotních nákladů, jež si insolvenční řízení (aby mohlo zákonem stanoveným způsobem pokračovat) vyžádá v období následující po rozhodnutí o úpadku.

Pro posouzení, zda je namístě zaplacení zálohy po navrhovateli požadovat a v jaké výši, je tudíž nutné vzít v úvahu skutkové a právní okolnosti dané věci, jež jsou podstatné především pro úsudek o tom, jaký způsob řešení dlužníkova úpadku či hrozícího úpadku lze očekávat, tj. zda nejde o případ očekávaného povolení oddlužení dle § 108 odst. 1 poslední věty IZ, kdy po dlužníku-navrhovateli nelze zaplacení zálohy žádat, a nejde-li o tento případ, jaké náklady, k jejichž krytí záloha slouží, si insolvenční řízení pravděpodobně vyžádá a zda či do jaké míry lze předpokládat uspokojení těchto nákladů z majetkové podstaty, popř. zda je třeba zajistit úhradu prvotních nákladů insolvenčního řízení. Je přitom zřejmé, že výše nákladů insolvenčního řízení se odvíjí nejen od samotné povahy konkrétního způsobu řešení dlužníkova úpadku, ale i v rámci téhož způsobu řešení úpadku je navíc ještě ovlivněna specifickými poměry dané věci. To platí i pro hotové výdaje a odměnu insolvenčního správce, které vždy patří mezi náklady insolvenčního řízení a jejichž výše je pro jednotlivé způsoby řešení úpadku upravena ve vyhlášce č. 313/2007 Sb. odlišně.

Z uvedených důvodů je soudní judikatura ustálena v závěru, že rozhodnutí o povinnosti k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení dle § 108 IZ musí být odůvodněno, a to způsobem zákonem předepsaným (dle § 157 odst. 2 ve spojení s § 167 odst. 2 o.s.ř.) tak, aby z něj bylo ve smyslu výše uvedeného patrné, z jakých konkrétních skutkových a právních závěrů soud při svém závěru o důvodech k zaplacení zálohy a o její potřebné výši vycházel, a na jakém podkladě tyto závěry učinil.

Těmto požadavkům však soud prvního stupně v napadeném usnesení zjevně nedostál, když především nepředestřel fakticky žádné skutkové a právní závěry ke svému primárnímu úsudku, že nelze uvažovat o povolení řešení úpadku dlužníků oddlužením, neboť tomu brání jejich dluhy z podnikání, a proto soud návrh na povolení oddlužení odmítne (dle § 390 odst. 3 IZ) a jejich úpadek tak podle § 396 IZ bude řešen konkursem.

Úprava subjektivní přípustnosti oddlužení obsažená v § 389 IZ a procesu jejího zkoumání v insolvenčním řízení doznala s účinností od 1. 1. 2014 (novelou IZ provedenou zákonem č. 294/2013 Sb.) podstatných změn. Ty spočívají v tom, že jednak je oddlužení výslovně připuštěno také u dlužníka-fyzické osoby, který je podnikatelem (§ 389 odst. 1 písm. b/ IZ), a dále v tom, že nezajištěné závazky (dluhy) z podnikání dlužníka (ať současného nebo předchozího, pokud již podnikatelem není), nejde-li o závazek neuspokojený v předchozím dlužníkově insolvenčním řízením ukončeném zrušením konkursu dle § 308 odst. 1 písm. c) nebo d) IZ, brání-bez ohledu na jejich rozsah a další okolnosti věci-řešení úpadku dlužníka oddlužením, pokud s jeho oddlužením věřitelé příslušných podnikatelských pohledávek nesouhlasí (§ 389 odst. 2 IZ). K tomu současně znění § 397 odst. 1 IZ stanoví, že v pochybnostech o tom, zda dlužník je oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, insolvenční soud oddlužení povolí a tuto otázku prozkoumá v průběhu schůze věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí. Na této schůzi věřitelů totiž věřitelé dle § 403 odst. 2 IZ mohou uplatnit i své námitky o skutečnostech odůvodňujících odmítnutí návrhu na povolení oddlužení, tj. o subjektivní nepřípustnosti oddlužení dle § 389 IZ, s tím, že pokud takové námitky do skončení schůze nevznesou, je nastolena fikce jejich souhlasu s oddlužením bez zřetele k tomu, zda dlužník má dluhy z podnikání. Z uvedeného přitom plyne, že při zkoumání subjektivní přípustnosti oddlužení v režimu úpravy účinné od 1. 1. 2014 již nelze aplikovat závěry usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 3/2009 ze dne 21. 4. 2009, uveřejněného pod č. 79/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ohledně dalších kritérií, za nichž lze dlužníkovy dluhy z podnikání tolerovat.

Předmětnou současnou právní úpravu vyložil dále Vrchní soud v Olomouci v usnesení sen. zn. 1 VSOL 918/2015 ze dne 23. 9. 2015, uveřejněném pod č. 49/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen R 49/2016 ) s právní větou: I. Má-li dlužník dluh z podnikání, je povinen již v návrhu na povolení oddlužení tvrdit skutečnosti, z nichž v souladu § 389 odst. 2 IZ vyplývá, že dluh z podnikání nebrání řešení jeho úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením. II. Jestliže dlužník, který má dluh z podnikání, v návrhu na povolení oddlužení ani k výzvě insolvenčního soudu netvrdí skutečnosti, z nichž v souladu § 389 odst. 2 IZ vyplývá, že dluh z podnikání nebrání řešení jeho úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením insolvenční soud návrh na povolení oddlužení odmítne. Totéž platí, má-li důvod, pro který dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, spočívat v tom, že s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde (§ 389 odst. 2 písm. a/ IZ), a dlužník v návrhu na povolení oddlužení uvede, že takový souhlas nemá, nebo vyjde-li před rozhodnutím o návrhu na povolení oddlužení v řízení najevo, že věřitel, o jehož pohledávku jde, s oddlužením nesouhlasí. Postup podle § 397 odst. 1, věty druhé IZ je v těchto případech vyloučen.

Ze závěrů vyjádřených v této publikované právní větě (viz dikci dlužník, který má dluh z podnikání ) předně vyplývá, že v rámci zkoumání, zda je dlužník dle § 389 IZ oprávněn k podání návrhu na povolení oddlužení, insolvenční soud posuzuje, zda některý z dlužníkových závazků, které v tomto návrhu (připojeném seznamu závazků) uvedl, nepředstavuje dluh z podnikání, který má na mysli § 389 InsZ (dluh, který vznikl v době, kdy dlužník podle norem hmotného práva měl postavení podnikatele, a vzešel z výkonu jeho podnikatelské činnosti), a to bez ohledu na to, jak v tom směru případně kvalifikoval své závazky sám dlužník. Pokud by snad posouzení toho, zda se u určitého dlužníkova závazku vskutku jedná o rozhodný dluh z podnikání, vyžadovalo náročnější zkoumání, ke kterému první fáze řízení (i s ohledem na krátké zákonné lhůty pro rozhodnutí o dlužnickém návrhu-viz § 128, § 134 a § 393 IZ) zjevně není určena a pro které je naopak dán náležitý prostor ve fázi po zjištění úpadku a povolení oddlužení, je podle názoru odvolacího soudu namístě postup podle § 397 odst. 1 věty druhé IZ s tím, že ve vztahu k danému věřiteli, u něhož zatím není definitivně identifikován dluh z podnikání, je dána pochybnost o tom, zda je dlužník oprávněn podat návrh na povolení oddlužení , tj. tehdy oddlužení lze povolit a jeho přípustnost se definitivně dořeší v další fázi řízení, nejpozději na schůzi věřitelů konané dle § 403 IZ.

Při posouzení, které dluhy lze považovat za rozhodné dluhy z podnikání ve smyslu § 389 IZ, se i v režimu stávající právní úpravy uplatní závěry usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 20/2009 ze dne 31. 3. 2011, uveřejněného pod č. 113/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle nichž dluhy vzešlými z podnikání dlužníka mohou být i takové dluhy, které v hmotněprávní rovině nevzešly z (jen) obchodních závazkových vztahů, např. dluhy, jež mají původ v občanskoprávních vztazích, do nichž dlužník vstupoval jako podnikatel, nebo veřejnoprávní dluhy (nedoplatky na daních a na pojistném apod.), měly-li původ v dlužníkově podnikání. Takto vytčené východisko pro identifikaci veřejnoprávních dluhů, které nutno považovat za rozhodné dluhy z podnikání , nelze podle názoru odvolacího soudu interpretovat jinak, než že jde o ty dluhy, které by nevznikly, nebýt dlužníkova podnikání (v něm mají svůj původ-důvod). Pokud jde o nedoplatky z titulu sociálního a zdravotního pojištění, jejich vznik není podmíněn tím, zda dlužník má status podnikatele ve smyslu soukromoprávní úpravy (dřívější nebo současné). Není tu rozhodné, zda příjem (vyměřovací základ) pochází z podnikání dlužníka nebo z jeho závislé činnosti, tj. daný zákonný odvod nemá původ v dlužníkově podnikání potud, že nebýt dlužníkova podnikání, povinnost takového zákonného odvodu by dlužníku nevznikla. Zdravotní pojišťovny i orgány správy sociálního zabezpečení přitom postupují při zařazení osoby do kategorie osoby samostatně výdělečně činné (OSVČ) zcela formálně, v zásadě pouze dle toho, zda dotyčný má platné (trvající) živnostenské oprávnění (či jiné oprávnění k podnikatelské činnosti), aniž by dále zkoumaly, zda skutečně podnikatelskou činnost vykonává. Kategorii OSVČ dle veřejnoprávních předpisů tak nelze bez dalšího ztotožňovat s podnikatelem ve smyslu občanského zákoníku (viz podmínku soustavnosti výkonu výdělečné činnosti obsaženou v § 420 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku a dřívější úpravu účinnou do 31. 12. 2013 zakotvenou v § 2 zákona č. 513/1991 Sb. obchodního zákoníku). Povahu dluhů z podnikání je však nepochybně třeba přiznat nedoplatkům na sociálním a zdravotním pojištění za zaměstnance (tj. kdy dlužník jako zaměstnavatel měl povinnost odvádět pojistné za své zaměstnance). Nedoplatky na daních je pak třeba posuzovat jednotlivě podle toho, zda předmětná daň skutečně měla (výhradně nebo také) původ v dlužníkově podnikání, jak je tomu typicky například u daně z přidané hodnoty.

V napadeném usnesení soud prvního stupně shledal, že řešení úpadku dlužníků oddlužením, jehož se domáhají, brání ve smyslu § 389 IZ jejich dluh z podnikání u věřitele OSSZ v celkové výši 23.148,-Kč a dále vůči věřiteli OZP ve výši 88.000,-Kč a 16.000,-Kč, tj. celkem závazky pocházející z podnikání ve výši 127.148,-Kč.

Soud prvního stupně ponechal stranou otázku, zda nejsou dány skutečnosti, pro které tento dluh nepředstavuje překážku řešení úpadku oddlužením dle § 389 odst. 2 písm. b) a c) IZ a nenabídnul vůbec žádné odůvodnění ke svému závěru, že se (vskutku) jedná o dluh, jež z hlediska subjektivní přípustnosti oddlužení má na mysli ustanovení § 389 IZ, tedy že jde o dluhy, které mají původ v podnikání dlužníků (z něj vzešly).

Soud prvního stupně tak náležitě neobjasnil opodstatněnost svého předpokladu, že návrhu dlužníků na povolení oddlužení nebude vyhověno a jejich úpadek tudíž bude řešen konkursem, a že tak hlediska § 108 odst. 1 poslední věty IZ je možno po dlužnících zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení požadovat. Nijak se nevyslovil dokonce ani k tomu, zda lze očekávat rozhodnutí o úpadku dlužníků, jehož zjištění se svým insolvenčním návrhem domáhají, přestože i v tom insolvenčním řízení, ve které nepřichází v úvahu jiné řešení úpadku, než konkursem, může být požadavek zaplacení zálohy dle § 108 IZ opodstatněn, jen pokud lze očekávat, že insolvenčnímu návrhu bude-rozhodnutím o úpadku dlužníků-vyhověno.

Závěrem odvolací soud uvádí, že námitku dlužníků, že jim napadené usnesení nebylo doručeno, má odvolací soud za lichou, neboť z obsahu insolvenčního spisu se podává, že jim napadené usnesení bylo doručováno dne 16. 9. 2016, a protože nebyli zastiženi, byla jim zásilka dne 30. 9. 2016 vhozena do schránky.

Z těchto důvodů odvolací soud podle § 219a odst. 1 písm. b) o.s.ř. napadené usnesení zrušil a podle § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř. věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí n e n í dovolání přípustné.

V Praze dne 8. listopadu 2016

JUDr. Jindřich H a v l o v e c , v. r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Šárka Mandáková