3 VSPH 190/2013-A-108
KSPL 29 INS 14491/2011 3 VSPH 190/2013-A-108

USNESENÍ

Vrchní soud V Praze jako soud odvolací rozhodl V senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Bureše a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a Mgr. Ivany Mlejnkové V insolvenčním řízení dlužníka CANNY PLUS, s.r.o. se sídlem Na Vyhlídce 1030/53, 360 01 Karlovy Vary, IČO 62244434, zast. Mgr. Martinem Pechem, advokátem se sídlem Malá 6, 301 00 Plzeň, vedeném k návrhu věřitele Českomoravská záruční a rozvojová banka, a.s. se sídlem Jeruzalémská 964/4, 110 00 Praha 1, IČO 44848943, do něhož vstoupilo státní zastupitelství, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Plzni č.j. KSPL 29 INS 14491/2011-A-81 ze dne 3. ledna 2013, takto:

I. Usnesení Krajského soudu V Plzni č.j. KSPL 29 INS 14491/2011-A-81 ze dne 3. ledna 2013 se V bodě I. výroku p o t V r z u j e .

II. Toto usnesení se V bodech III. a IV. výroku zrušuje a Věc se V tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodněnü

Krajský soud v Plzni usnesením č.j. KSPL 29 INS 14491/2011-A-81 ze dne 3.1.2013 vbodě I. výroku zjistil úpadek dlužníka CANNY PLUS, s.r.o. (dále jen dlužník), vbodě II. výroku vyslovil, že k insolvenčnímu návrhu ROYAL DENT, s.r.o. se nepřihlíží, v bodě III. výroku ustanovil insolvenčním správcem AGENTURU PRO REVITALIZACI A SPRÁVU PODNIKŮ-ARES, v.o.s., vbodě IV. výroku ustanovil Edl a partneři, v.o.s. odděleným správcem pro právní úkony ve vztahu ke společnostem AIA Stavoprojekt, s.r.o. a ROYAL DENT, s.r.o. V dalších výrocích pod body V. až XIII. pak konstatoval, že účinky rozhodnutí o úpadku nastávají okamžikem jeho zveřejnění v insolvenčním rejstříku, vyzval věřitele, aby v dané lhůtě přihlásili své pohledávky a insolvenčnímu správci neprodleně sdělili, jaká zajišťovací práva uplatní na úpadcově majetku, stanovil termín přezkumného jednání a svolal schůzi věřitelů, insolvenčnímu správci uložil procesní povinnosti, zejména mu určil lhůtu pro předložení seznamu přihlášených pohledávek a pro předložení zprávy o hospodářské situaci dlužníka, dlužníku uložil bezodkladně kontaktovat insolvenčního správce a oznámil, že svá rozhodnutí bude zveřejňovat na své úřední desce a v insolvenčním rejstříku. V bodě XIV. výroku rozhodl, že navrhovatelé Českomoravská záruční a rozvojová banka, a.s. a ROYAL DENT, s.r.o. jsou povinni do 3 dnů od právní moci usnesení zaplatit soudní poplatek ve Výši 2.000,-Kč.

V odůvodnění svého usnesení soud prvního stupně uvedl, že mu byl dne 16.8.2011 doručen insolvenční návrh navrhovatele Českomoravské záruční a rozvojové banky, a.s. (dále jen navrhovatel), kterým se domáhal zjištění úpadku dlužníka a prohlášení konkursu na jeho majetek. Tvrdil, že dne 12.10.2006 uzavřel s dlužníkem Smlouvu o poskytnutí bankovní záruky č. 2006-1732-GB (s následnými dodatky). V souladu s čl. I. této smlouvy vystavil Záruční listinu č. 2006-1732-PI, ve které se zavázal za podmínek zde uvedených uspokojit pohledávky beneíicienta-České spořitelny, a.s. vzniklé ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi beneíicientem a dlužníkem. Beneíicient vyzval navrhovatele výzvou ze dne 27.10.2010 k plnění ze Záruční listiny. Protože navrhovatel shledal, že byly splněny podmínky pro plnění z bankovní záruky stanovené v Záruční listině, dne 3.1.2011 poskytl beneíicientovi plnění zčástce 8.646.017,48 Kč. Dopisem ze dne 3.1.2011 vyzval dlužníka kúhradě za plnění z bankovní záruky v uvedené výši do 3.2.2011. Ve stanovené lhůtě však dlužník svůj dluh neuhradil. Splatná pohledávka navrhovatele za dlužníkem činila ke dni 31.7.2011 celkem 9.672.976,04 Kč (včetně úroku zprodlení ve Výši 1.031.245,85 Kč vyčísleného v souladu s čl. V. odst. 5 Obchodních podmínek). Navrhovatel dále tvrdil, že za dlužníkem má dlouhodobě nezaplacenou splatnou pohledávku také beneÍicient. K důkazu navrhovatel předložil v kopii Smlouvu o záruce a j ej í dodatky, vč. Obchodních podmínek, Záruční listinu, výzvu k plnění ze Záruční listiny, potvrzení beneíicienta o obdržení plnění ze záruky, jeho potvrzení o výši splatné pohledávky za dlužníkem (výpis z účtu dlužníka) a výzvu dlužníku k úhradě za plnění ze záruky s dodejkou.

Dne 31.10.2011 přistoupil kinsolvenčnímu návrhu věřitel ROYAL DENT, s.r.o., který ve svém návrhu tvrdil, že mu dlužníkovým jednáním byla způsobena škoda ve výši 124.422,-Kč.

Dlužník ve vyjádření k Věci uvedl, že insolvenční návrh navrhovatele považuje za nedůvodný; je schopen plnit své závazky a navrhovatel nedoložil, že tomu tak není, cestu insolvenčního řízení zvolil zřejmě kvůli vadám žaloby, jíž se domáhá vydání směnečného platebního rozkazu. Dále dlužník namítal, že výzva k úhradě plnění ze záruky mu nebyla řádně doručena na doručovací adresu sjednanou v čl. VI. odst. 1 písm. a) Smlouvy o poskytnutí bankovní záruky (která je zároveň adresou aktuálního sídla dlužníka)-navrhovatel v rozporu s tímto ujednáním zaslal výzvu na adresu, na níž dlužník sídlil pouze do 30.10.2006. Nesprávně pak bylo na směnku doplněno datum splatnosti 3.3.2011, tedy datum předcházející splatnosti závazku, k jehož zajištění byla směnka vystavena, a směnka je proto neplatná. Dlužník nesouhlasil také s výší úroků z prodlení, které jsou podle něj v rozporu s dobrými mravy a zásadami poctivého obchodního styku. Při jednání pak uznal nárok navrhovatele z titulu plnění z bankovní záruky ohledně jistiny ve Výši 8.641.730,19 Kč s tím, že splatnost pohledávky dosud nenastala a že probíhají jednání navrhovatele se zájemci o postoupení předmětné pohledávky vůči dlužníku. Pohledávku uplatňovanou ROYAL DENT, s.r.o. odmítl jako neexistující.

Krajské státní zastupitelství v Plzni, které vstoupilo do řízení, se k Věci vyslovilo tak, že považuje za osvědčené splatné pohledávky za dlužníkem u navrhovatele i u Ceské spořitelny, a.s. a za osvědčený má i úpadek dlužníka.

Soud vycházej e z vyjádření podaných ROYAL DENT, s.r.o., Krajským státním zastupitelstvím a dlužníkem k otázce dlužníkova koncernu, a vzav v úvahu usnesení Vrchního soudu v Praze č.j. 1 VSPH 876/2012-A-56 vydané v dané Věci dne 30.7.2012, dospěl k závěru, že v minulosti dlužník a společnost AIA Stavoprojekt, s.r.o. (dále jen AIA) tvořili koncern (do 18.7.2008, kdy dlužník byl-od 20.11.2006-jediným společníkem AIA), nebylo však prokázáno, že by jejich koncern podle § 66b odst. 3 písm. a) obchodního zákoníku trval iv době, kdy byl podán insolvenční návrh.

Po provedeném dokazování vzal soud za zjištěné, že dlužník dne 12.10.2006 uzavřel s navrhovatelem Smlouvu o poskytnutí bankovní záruky č. 2006-1732-GB (ve znění 2 dodatků z roku 2007) a že v souladu s čl. I. této smlouvy vystavil Záruční listinu č. 2006-1732-PI, ve které se zavázal za zde sjednaných podmínek uspokojit pohledávky beneÍicienta-České spořitelny, a.s. vzniklé ze smlouvy o úvěru, již tento věřitel s dlužníkem uzavřel. Beneíicient vyzval navrhovatele výzvou ze dne 27.10.2010 kplnění ze Záruční listiny, což navrhovatel s ohledem na splnění podmínek pro takové plnění učinil-dne 3.1.2011 poskytl beneíicientovi plnění v částce 8.646.017,48 Kč. Dopisem ze dne 3.1.2011 pak dlužníka vyzval k úhradě tohoto plnění z bankovní záruky do 3.2.2011. Dopis Však nebyl dlužníku zaslán na jeho doručovací adresu Na Vyhlídce 53, 360 01 Karlovy Vary, sjednanou v čl. VI. odst. 1 písm. a) Smlouvy o poskytnutí bankovní záruky, ale na adresu Zengerova 4105, 430 01 Chomutov, kde zásilka zůstala nevyzvednuta. Soud ale vzal za osvědčené, že dlužník se o existenci tohoto svého závazku musel dozvědět. To plyne jak z dlužníkem předloženého seznamu závazků ke dni 30.9.2011, v němž uvedl svůj závazek vůči navrhovateli z titulu bankovní záruky ve výši 8.641.730,19 Kč s příslušenstvím, tak iz předchozího zápisu z jednání mezi navrhovatelem a dlužníkem ze dne 16.9.2011, podle kterého mezi stranami byla uvažována dohoda o narovnání, resp. mělo být jednáno o způsobu úhrady pohledávky. Nejpozději by se splatnost pohledávky navrhovatele odvíjela ode dne 15.9.2011, kdy byl dlužníku doručen navrhovatelův insolvenční návrh, který lze (obdobně jako žalobu) považovat za výzvu k zaplacení dluhu. Přílohami návrhu a přihlášky přitom bylo prokázáno, že pohledávka navrhovatele za dlužníkem činila ke dni 31.7.2011 celkem 9.672.976,04 Kč (včetně sjednaného úroku zprodlení ve Výši 1.031.245,85 Kč), a dlužník také existenci této pohledávky při jednání uznal. Soud tak vzal za osvědčené, že dlužník má vůči navrhovateli závazek, který je více než 3 měsíce po splatnosti, a že tak navrhovateli svědčí legitimace k podání insolvenčního návrhu. Z toho hlediska nemá významu, že navrhovatel v přihlášce uplatnil svoji pohledávku i jako nárok na plnění ze zajišťovací blankosměnky ze dne 12.10.2006. Dlužníkem zmiňované postoupení pohledávky nebylo doloženo.

Dále soud zjistil, že ROYAL DENT, s.r.o. ke svému insolvenčnímu návrhu nepřipojila ověřený podpis osoby oprávněné za ni jednat (svého podepsaného právního zástupce), jak vyžaduje § 97 odst. 2 insolvenčního zákona (dále jen IZ). Proto se k tomuto insolvenčnímu návrhu nepřihlíží, o čemž soud rozhodl v bodě II. výroku.

Zpřihlášek dalších věřitelů soud zjistil, že věřitelé Obec Děpoltovice (P7), Česká správa sociálního zabezpečení (P15), CORSAIR (Luxembourg) No 11 S.A. (P20) a TROMWART LIMITED (P23) přihlásili pohledávky, které jsou na základě vydaných exekučních titulů vykonatelné. Dlužník tvrdil, že zanikly uhrazením, žádné důkazy k tomu ale nenabídl. Také ohledně přihlášených vykonatelných pohledávek Finančního úřadu v Karlových Varech ve výši 358.738,-Kč (P21) dlužník tvrdil, že na tyto pohledávky (aniž by upřesnil na které konkrétně) již zaplatil cca 300.000,-Kč. Osvědčena nebyla pohledávka uplatněná ROYAL DENT, s.r.o. (P2) z titulu náhrady škody ve výši 124.422,-Kč, když k ní věřitel nenabídl žádné důkazy.

Z dokazování listinami připojenými kpřihlášce věřitele České spořitelny, a.s. (P10) soud vzal za osvědčené jeho přihlášené zajištěné pohledávky, a to pohledávku č. 1 v celkové výši 33.180.411,44 Kč (jistina 22.089.913,86 Kč a příslušenství v celkové výši 11.090.497,58 Kč) ztitulu úvěru poskytnutého ve výši 34 mil. Kč dle Smlouvy o úvěru č. 1983/06/LCD z roku 2006, a dále pohledávku č. 2 ve Výši 18.529.585,07 Kč (jistina 11.994.108,-Kč a příslušenství v celkové Výši 6.535 .447 ,07 Kč) z titulu úvěru poskytnutého dlužníku ve výši 12 mil. Kč dle smlouvy o úvěru č. 1785/08/LCD ze dne 18.7.2008. Přitom soud zjistil, že pohledávka č. 1 je splatná od 23.1.2010 a pohledávka č. 2 je splatná od 20.6.2009.



Dlužník zpochybňoval splatnost těchto pohledávek jen tvrzením, že o ní s Českou spořitelnou, a.s. jedná. Jinou splatnost (její změnu) však ničím neprokazoval-k důkazu navrhoval pouze případný budoucí zápis dohody o změně termínu splatnosti předmětných závazků. Proto soud shledal osvědčeným, že také věřitel Česká spořitelna, a.s. má vůči dlužníku Výše uvedené pohledávky splatné déle než 3 měsíce po splatnosti, které ostatně dlužník sám uvedl v seznamu svých závazků ve Výši přesahující 22 mil. Kč.

Soud prvního stupně uzavřel, že úpadek dlužníka dle § 3 odst. 1 IZ byl osvědčen, nebot pohledávky, které jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, resp. které jsou splatné déle než 3 měsíce, má dlužník podle výše uvedených zjištění nejen vůči navrhovateli, ale též minimálně vůči České spořitelně, a.s. Současně je ve smyslu § 3 odst. 2 písm. b) IZ naplněna domněnka, že dlužník tyto závazky není schopen plnit. Úpadek dlužníka osvědčují i listiny a vyjádření dalších jeho věřitelů, z nichž někteří podali přihlášky svých pohledávek do insolvenčního řízení, a další písemnosti, které soudu předložili. Existence pohledávek dalších věřitelů nepřímo vyplývá také z porovnání přihlášených pohledávek s dlužníkovým seznamem závazků ze dne 30.9.2011.

Za této situace soud pro nadbytečnost zamítl provedení navržených dalších důkazů a rozhodl o úpadku dlužníka, když žádné zákonné překážky bránící vydání tohoto rozhodnutí neshledal.

Současně soud ustanovil insolvenčním správcem AGENTURU PRO REVITALIZACI A SPRÁVU PODNIKŮ-ARES, v.o.s. (dále též jen ARES), která byla určena předsedou insolvenčního soudu a která byla v dané věci do této funkce již dříve ustanovena. Dlužník v předchozím průběhu řízení namítal, že tuto osobu nelze insolvenčním správcem ustanovit, nebot již dříve podala jako insolvenční správce AIA proti dlužníku žalobu o určení neúčinnosti kupní smlouvy a tím dochází ke střetu jeho zájmů; týž správce nemůže jednat jako osoba s dispozičním oprávněním za AIA (na jejíž majetek byl prohlášen konkurs) a současně i za dlužníka. Nadto lze podle dlužníka pochybovat o nestrannosti a nepodjatosti ARES, když je propojen s JUDr. Petrem Orctem, který ho zastupuje v incidenčních sporech vedených za AIA a který současně v dlužníkově insolvenčním řízení zastupuje údajného věřitele ROYAL DENT, s.r.o. JUDr. Orct je fakticky kolegou JUDr. Alexandra Kociána (ze společnosti Kocián Šolc Balaštík, advokátní kancelář, s.r.o.), který přihlásil vůči dlužníkovi svoji pohledávku (P4). Uvedená advokátní kancelář je nájemcem objektu dlužníka a tedy je jeho potenciálním dlužníkem. Funkci insolvenčního správce ARES, který je veřejnou obchodní společností, navíc má vykonávat společník, který není ohlášeným společníkem a který dle § 24 odst. 2 IZ nesplňuje podmínky pro ustanovení.

Podjatost insolvenčního správce ARES pro jeho působení v téže funkci u dlužníka AIA, za nějž vede s dlužníkem majetkové spory, namítal i věřitel CORSAIR (Luxembourg) No 11 S.A. Ktomu Krajské státní zastupitelství upozornilo, že podjatost ARES je takto namítána jen pro některé úkony v insolvenčním řízení, nikoliv pro celkový Výkon jeho práv a povinností, a že tato situace je řešitelná ustanovením odděleného insolvenčního správce podle § 34 IZ.

Také ARES považoval obavy ze střetu jeho zájmů v pozici insolvenčního správce dlužníka a insolvenčního správce AIA za neopodstatněné, pokud v případě prohlášení konkursu na majetek dlužníka bude ustanoven oddělený insolvenční správce. Tím bude odstraněna kolize spočívající v tom, že ve vzájemných incidenčních sporech těchto dlužníků nebo při přezkumu jejich pohledávek nemůže vystupovat na obou stranách řízení; to se týká i již probíhajícího sporu vedeného u insolvenčního soudu pod sp. zn. 155 ICm 224/2012. Za neopodstatněné měla ARES dlužníkovy námitky stran její tvrzené podjatosti vůči shora označeným dalším osobám.

Soud po posouzení Věci dospěl kzávěru, že určený insolvenční správce ARES je vyloučen pro poměr k Věci jen ve vztahu k dlužníku AIA, jehož je insolvenčním správcem, avůči ROYAL DENT, s.r.o., za niž jedná JUDr. Petr Orct, který je současně právním zástupcem ARES v incidenčním sporu vedeném mezi dlužníkem a AIA. Věřitel č. 4 Kocián Šolc Balaštík, advokátní kancelář, s.r.o. vzal svoji přihlášku zpět. Předčasná je přitom dlužníkova námitka ohledně společníka, jehož má insolvenční správce jako osobu, která za něj bude funkci vykonávat, podle § 24 odst. 2 IZ soudu oznámit. Kolizi ARES ve vztahu k některým účastníkům lze řešit odděleným správcem dle § 34 IZ, jehož také soud v bodě IV. výroku s vymezením jeho působnosti ustanovil.

O povinnosti navrhovatele zaplatit soudní poplatek soud rozhodl podle§ 4 odst. 1 písm. e) zákona o soudních poplatcích s tím, že Výše poplatku vyplývá z položky 4 písm. c) Sazebníku soudních poplatků.

Proti tomuto usnesení se dlužník Včas odvolal s požadavkem, aby je odvolací soud v rozsahu bodů I. a III. až XIII. výroku změnil a insolvenční návrh odmítl, nebo aby napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Namítal, že vydání rozhodnutí o úpadku brání nedostatky insolvenčního návrhu, že jeho úpadek ani nebyl v řízení osvědčen, a že nebyly dány podmínky ani pro ustanovení insolvenčního správce ARES, ani pro ustanovení odděleného insolvenčního správce.

Podle dlužníka insolvenční návrh Českomoravské záruční a rozvojové banky, a.s. vykazuje vady, pro něž měl být dle § 128 odst. 1 IZ odmítnut, když v rozporu s požadavky § 103 odst. 2 IZ postrádá vylíčení skutečností, jež by osvědčovaly dlužníkovu platební neschopnost (jeho úpadek). Navrhovatel totiž pohledávku dalšího označeného věřitele dlužníka České spořitelny, a.s. speciÍikoval pouze přibližnou výší a vůbec neuvedl údaj o její splatnosti. Na základě takových neúplných tvrzení nelze dovodit, že tato pohledávka je 30 dnů po lhůtě splatnosti, že dlužník byl vyzván k jejímu plnění a že je s tímto plněním v prodlení déle než 3 měsíce.

Nadto je dlužník přesvědčen o tom, že jeho úpadek nebyl v řízení řádně osvědčen, když k jeho zjištění soud dospěl na základě nedostatečných důkazů. Ke zmínce soudu o mnohosti dlužníkových věřitelů vyplývající z porovnání přihlášených pohledávek s jeho seznamem závazků sestaveným dle § 104 IZ dlužník poznamenal, že jen na základě skutečnosti, že dlužník v takovémto seznamu určitou pohledávku (jako jím uznávanou) uvedl, nelze ji mít bez dalšího za osvědčenou. Ve skutečnosti se totiž může jednat např. o pohledávku z absolutně neplatného úkonu, k čemuž soud musí přihlížet z úřední povinnosti. Seznamy dle § 104 IZ nelze postavit na roveň soudnímu rozhodnutí, a proto jimi nelze existenci pohledávky za dlužníkem dokládat.

Dále se dlužník vyjádřil k pohledávkám, které soud prvního stupně-jak dlužník dovozuje-pokládal za prokázané vykonatelné pohledávky a opíral o ně osvědčení dlužníkova úpadku. Ohledně pohledávky Obce Děpoltovice dlužník uvedl, že proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech č.j. 16 C 44/2011-32 ze dne 11.7.2011 podal odvolání, o kterém doposud nebylo rozhodnuto. Doložka právní moci proto byla na předmětném rozhodnutí vyznačena zřejmě omylem. Tato tvrzení dlužník navrhl prokázat podstatným obsahem příslušného spisu vedeného Okresním soudem v Karlových Varech. K pohledávce České správy sociálního zabezpečení dlužník uvedl, že svá vykonatelná rozhodnutí (Výkazy nedoplatku ze dne 18.6.2012) vydala zjevně jen v důsledku předchozího (posléze odvolacím soudem zrušeného) rozhodnutí o jeho úpadku ze dne 6.6.2012 a že předmětný dluh řádně uhradil. Navrhl, aby si tuto skutečnost soud sám zjistil dotazem u České správy sociálního zabezpečení. Pohledávka CORSAIR (Luxembourg) No 11 S.A., je skutečně vykonatelná na základě rozhodnutí soudu, ale protože měla vzniknout dne 20.9.1999, je podle dlužníkova názoru ve smyslu § 401 obchodního zákoníku již promlčena. Pohledávku TROWMART LIMITED uplatněnou ve Výši 3.507 .304,62 Kč dlužník neuznává z důvodů, které objasnil již ve svém odvolání proti předchozímu rozhodnutí o úpadku. K tomu dlužník dodal, že tato údajná pohledávka navíc zřejmě ani není vykonatelná, když v rámci soudního řízení vedeného u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp.zn. 24 Nc 5004/2009 soud dovodil, že notářský zápis (uplatněný exekuční titul) je absolutně neplatný. Tato tvrzení navrhl prokázat podstatným obsahem příslušného spisu Okresního soudu v Karlových Varech. Pohledávku Finančního úřadu v Karlových Varech dlužník postupně splácí, což navrhl ověřit dotazem soudu.

V návaznosti na tuto argumentaci dlužník namítl, že soud prvního stupně nepřipustil jím navržené důkazy, kterými by úhradu uplatňovaných pohledávek doložil, a že skutkový stav věci tudíž nebyl úplně zjištěn. Proto je dlužník přesvědčen o tom, že v insolvenčním řízení nebyl jeho úpadek prokázán, nebot nebyla řádně doložena existence více věřitelů, vůči nimž má nesporné peněžité závazky více než 30 dnů po lhůtě splatnosti a které neplní déle než 3 měsíce. Ohledně dalších svých námitek proti pohledávkám údajných věřitelů dlužník odkázal na své odvolání ze dne 20.6.2012 podané proti předchozímu rozhodnutí o úpadku.

Rozhodnutí o ustanovení ARES insolvenčním správcem napadl dlužník námitkou, že tento správce nebyl soudem náležitě určen. K tomuto určení došlo opatřením předsedy Krajského soudu v Plzni ze dne 12.4.2012 (A-35) vydaném-jak plyne ze žádosti soudce ze dne 11.4.2012 (A-34)-na základě postupu dle § 25 odst. 2 IZ užitého za situace, kdy byl tvrzen koncern mezi dlužníkem a AIA. Opatření bylo vydáno pro účely usnesení rozhodnutí o úpadku dlužníka ze dne 6.6.2012 (A-36), které ale Vrchní soud v Praze usnesením č.j. 1 VSPH 876/2012-A-56 ze dne 30.7.2012 v celém rozsahu zrušil, a to i z důvodu, že existence onoho dlužníkova koncernu nebyla prokázána. K tomuto závěru pak dospěl isoud prvního stupně v napadeném novém rozhodnutí o úpadku. Pro toto rozhodnutí tudíž měl být insolvenční správce opět určen postupem dle § 25 IZ, což se ale nestalo. K ustanovení ARES tak podle dlužníka došlo v rozporu se zákonem, nebot se tak stalo na základě opatření, které bylo vydáno pro účely rozhodnutí posléze zrušeného a které určilo tuto osobu jako insolvenčního správce jen z důvodu tehdy tvrzeného koncernu dlužníka, který ale nakonec prokázán nebyl.

Dále dlužník uvedl, že trvají i jeho pochybnosti o nepodjatosti ARES, a to zejména s ohledem na okolnosti, za kterých k jejímu ustanovení do funkce došlo. Stalo se tak totiž pouze na základě účelových tvrzení ROYAL DENT, s.r.o., která v řízení uplatnila spornou pohledávku a již spojuje s ARES minimálně osoba téhož právního zástupce. Z úkonů ARES (např. jejího podání na A-66) je přitom zřejmý její zájem na prosazení závěru o koncernu dlužníka s AIA, který je nepřípustnou intervencí insolvenčního správce a svědčí o tom, že se ve věci nechová nezávisle a nestranně a že má zájem být insolvenčním správcem dlužníka. Zmíněné podání ARES navíc podepsal Ing. Jan Ulrych, přestože podáním na A-58 ARES soudu sdělila, že za ni bude funkci insolvenčního správce vykonávat její jediný ohlášený společník Ing. Jaroslav Špička. Důvody, pro které není možné ustanovit ARES v dané Věci insolvenčním správcem, rozvedl dlužník již ve svém odvolání proti předchozímu zrušenému rozhodnutí o úpadku.

Dlužník je současně přesvědčen o tom, že ustanovením odděleného insolvenčního správce nelze řešit skutečnost, že mezi ARES a dlužníkem jsou v rámci insolvenčního řízení AIA vedeny incidenční spory. Sepsání nemovitostí dlužníka do majetkové podstaty AIA totiž daleko přesahuje rámec incidenčního sporu. ARES svými úkony učiněnými jako insolvenční správce AIA dlužníka výrazně poškodila, když zablokovala fakticky veškerý jeho majetek a znemožnila mu tak vyřešit dluhy prodejem jeho majetku. Za takovou škodu neodpovídá AIA, ale sama ARES, a těžko lze očekávat, že tuto škodu vůči sobě bude v budoucnu vymáhat.

Pro úplnost dlužník dodal, že vůči ARES jakožto insolvenčnímu správci AIA má také neuhrazenou pohledávku náhrady nákladů řízení, která mu byla přiznána usnesením Vrchního soudu v Praze č.j. 103 VSPH 262/2012-66 ze dne 21.11.2012. Přitom nelze pominout ani vztah ARES k JUDr. Orctovi, resp. ke Kocián Šolc Balaštík, advokátní kanceláři, s.r.o., která je nájemcem budovy č.p. 1030 v Karlových Varech náležející dlužníkovi, a tedy je jeho potenciálním dlužníkem. Tento objekt je navíc předmětem oněch incidenčních sporů vedených mezi dlužníkem a ARES co insolvenčním správcem AIA. Zmíněná advokátní kancelář přitom v minulosti zastupovala i dlužníka, např. v exekučním řízení vedeném u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp.zn. 26 Nc 3983/2009 pro oprávněného CORSAIR (Luxembourg) No 11 S.A.

Z těchto důvodů je podle názoru dlužníka v jeho insolvenční Věci ARES vyloučena z funkce insolvenčního správce pro pochybnost o její nepodjatosti ve vztahu k dlužníku samému, jakož i k jeho dlužníkům, věřitelům a k zástupcům účastníků řízení. Nelze předpokládat, že takové postavení ARES neovlivní způsob výkonu jejích práv a povinností co insolvenčního správce dlužníka, a i proto není postačující řešit Výše popsanou kolizi zájmů ustanovením odděleného insolvenčního správce (což je ostatně opatření zjevně i neekonomické).

Dlužník shledává napadené usnesení nesprávným i co do osoby ustanoveného odděleného insolvenčního správce Edl a partneři, v.o.s., nebot i u ní lze důvodně pochybovat o její nepodjatosti a ani nesplňuje podmínky pro své ustanovení. Podáním ze dne 14.1.2013 tato společnost soudu oznámila, že za ni bude funkci vykonávat Dr.oec. Michal Edl, MBA. Ten ale v rámci exekučního řízení, vedeného proti dlužníku k návrhu věřitele dlužníka CORSAIR (Luxembourg) No 11 S.A. u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp.zn. 26 Nc 3983/2009, vykonával funkci správce podniku. Vztahy mezi dlužníkem a tímto správcem podniku navíc byly v minulosti dosti napjaté, když proti němu dlužník podal několik stížností i žalobu na jeho zproštění funkce. Nadto Dr.oec. Michal Edl, MBA není oprávněn funkci insolvenčního správce za Edl a partneři, v.o.s. vykonávat, nebot není ohlášeným společníkem této společnosti dle § 5 odst. 1 písm. d), § 5 odst. 2 a odst. 3 zákona o insolvenčních správcích. Tím může být jen jediný společník v.o.s., který pro pozici ohlášeného společníka splnil veškeré zákonem stanovené požadavky (Včetně předepsaného vzdělání a složení zkoušky insolvenčního správce). Jediným ohlášeným společníkem Edl apartneři, v.o.s. je dle aktuálního zápisu v seznamu insolvenčních správců Mgr.Ing. Petra Hýsková.

Vrchní soud v Praze v odvoláním dotčeném rozsahu přezkoumal napadené usnesení iřízení jeho vydání předcházející, aniž za souhlasu účastníků řízení a státního zastupitelství nařizoval jednání, a po tomto přezkoumání dospěl kzávěru, že odvolání je zčásti opodstatněno.

Podle § 97 odst. 3 IZ je insolvenční návrh oprávněn podat dlužník nebo jeho věřitel; jde-li o hrozící úpadek, může insolvenční návrh podat jen dlužník. Věřitelem dlužníka je ve smyslu § 105 IZ osoba, která má za dlužníkem splatnou pohledávku.

V případě, kdy je insolvenční řízení zahájeno dle § 97 odst. 1 a 3 IZ na návrh věřitele, je tento navrhovatel ve smyslu § 103 odst. 2 IZ povinen v insolvenčním návrhu mimo jiné uvést rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka, skutečnosti, ze kterých vyplývá jeho oprávnění podat návrh, a označit důkazy, kterých se dovolává, přičemž dle § 105 IZ je povinen doložit, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku, a k návrhu připojit její přihlášku. Doložením splatné pohledávky vůči dlužníku navrhující věřitel jednak prokazuje své oprávnění podat insolvenční návrh (aktivní legitimaci), a jednak zčásti poskytuje skutkový podklad pro zkoumáními tvrzeného dlužníkova úpadku, jehož zjištění je základním předpokladem podmiňujícím rozhodnutí o úpadku.

Podle § 3 odst. 1 IZ je dlužník v úpadku, jestliže má a) více věřitelů a b) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a c) tyto závazky není schopen plnit (dále též jen "platební neschopnost").

K posledně uvedené podmínce § 3 odst. 2 IZ stanoví, že se má za to, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže a) zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo b) je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, nebo c) není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo d) nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1, kterou mu uložil insolvenční soud.

Podle § 3 odst. 3 IZ dlužník, který je právnickou osobou nebo fyzickou osobou-podnikatelem, je v úpadku i tehdy, je-li předlužen. O předlužení jde tehdy, má-li dlužník více věřitelů a souhrn jeho závazků převyšuje hodnotu jeho majetku. Při stanovení hodnoty dlužníkova majetku se přihlíží také k další správě jeho majetku, případně k dalšímu provozování jeho podniku, lze-li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že dlužník bude moci ve správě majetku nebo v provozu podniku pokračovat.

Z dikce Výše citovaných ustanovení vyplývá, že pojem úpadku je vymezen dvojím způsobem, a to jako úpadek projevující se insolvencí dlužníka (nedostatkem platební schopnosti) nebo předlužením, jež přichází v úvahu jen u dlužníka, který je podnikatelem. Není Však nezbytné, aby situace dlužníka-podnikatele naplňovala obě formy úpadku, a k tomu, aby mohlo být rozhodnuto o jeho úpadku, postačuje zjištění, že dlužník je bud insolventní nebo že je předlužen.

Podle § 136 odst. 1 IZ insolvenční soud vydá rozhodnutí o úpadku, je-li osvědčením nebo dokazováním zjištěno, že dlužník je v úpadku nebo že mu úpadek hrozí.

Rozhodnutí o úpadku musí obsahovat Výrok, jímž insolvenční soud ustanovuje insolvenčního správce (§ 136 odst. 2 písm. b/ IZ).



Podle § 141 odst. 1 a 2 IZ se proti rozhodnutí o úpadku vydanému na základě insolvenčního návrhu věřitele může odvolat pouze dlužník; odvoláním Však lze namítat pouze to, že rozhodnutí nemělo být vydáno proto, že úpadek není osvědčen, nebo proto, že tomu brání překážka stanovená v tomto zákoně. Ke skutečnostem, které nastaly nebo vznikly po vydání rozhodnutí soudu prvního stupně, se v odvolacím řízení nepřihlíží. Je-li osvědčen úpadek dlužníka, není důvodem k tomu, aby odvolací soud zrušil nebo změnil rozhodnutí o úpadku, skutečnost, že insolvenční navrhovatel nedoložil, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku, ani skutečnost, že insolvenční navrhovatel ztratil v průběhu odvolacího řízení způsobilost být účastníkem řízení.

Podle § 26 IZ proti rozhodnutí o ustanovení insolvenčního správce je odvolání přípustné. V odvolání lze Však namítat pouze to, že ustanovený insolvenční správce nesplňuje podmínky pro ustanovení nebo že není nepodjatý. Ke skutečnostem, které nastaly nebo vznikly po vydání rozhodnutí soudu prvního stupně, se nepřihlíží.

V daném případě bylo insolvenční řízení zahájeno dne 16.8.2011 na základě insolvenčního návrhu věřitele Českomoravské záruční a rozvojové banky, a.s. O úpadku dlužníka soud rozhodl ponejprv usnesením č.j. KSPL 29 INS 14491/2011-A-36 ze dne 6.6.2012, které však k odvolání dlužníka Vrchní soud v Praze usnesením sen.zn. 1 VSPH 876/2012 (A-56) ze dne 30.7.2012 zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Učinil tak se závěrem o nesprávném obsazení soudu s tím, že nebylo opodstatněno, aby insolvenční věc dlužníka byla dle § 42 odst. 2 zákona o soudech a soudcích přidělena opatřením místopředsedkyně Kraj ského soudu v Plzni JUDr. Vyletové ze dne 23.11.2011 do soudního oddělení 54 INS ke společnému projednání s insolvenční věcí dlužníka AIA, nebot v řízení nebylo prokázáno, že dlužník tvořil s AIA koncern i v době zahájení dlužníkova insolvenčního řízení (tedy i poté, co v červenci 2008 přestal být 100% společníkem AIA). Současně odvolací soud přitakal dlužníkově výtce, že mu soud odepřel právo na řádné projednání věci, když nebyly splněny podmínky pro rozhodnutí Věci bez nařízení jednání dle § 133 IZ a soud bez jakéhokoli odůvodnění neakceptoval dlužníkovu žádost o odročení jednání a uskutečnil je bez jeho účasti. Po novém projednání Věci při jednání konaném dne 5.12.2012, jehož se dlužník zúčastnil a na němž bylo provedeno dokazování, soud vydal napadené usnesení o úpadku dlužníka.

Předtím, dne 31.10.2011 bylo soudu prvního stupně doručeno písemné podání ROYAL DENT, s.r.o. ze dne 26.10.2011 označené jako přistoupení k insolvenčnímu návrhu, které ale nebylo formulováno jako insolvenční návrh věřitele. V tomto podání se ROYAL DENT, s.r.o. neoznačila jako insolvenční navrhovatel (ale jen jako věřitel dlužníka) a nikterak se nedovolávala dlužníkova úpadku ani nenavrhovala jeho zjištění. Místo toho odkázala na svoji tvrzenou pohledávku za dlužníkem z titulu náhrady škody s tím, že se dozvěděla o zahájeném insolvenčním řízení dlužníka a že v něm má zájem uplatňovat jako věřitel svá práva, což také učinila přihláškou pohledávky. V té současně navrhla, aby dlužníku s ohledem na jeho koncern s AIA byla ustanovena insolvenčním správcem ARES, která je insolvenčním správcem AIA. Z těchto důvodů ROYAL DENT, s.r.o. v podání ze dne 26.10.2011 uzavřela, že má zájem přistoupit k návrhu na zahájení řízení a navrhuje, aby insolvenčním správcem dlužníka byla ustanovena ARES. Uvedené podání tedy nebylo možno bez dalšího považovat za insolvenční návrh ROYAL DENT, s.r.o. (směřující proti dlužníku), nicméně i kdyby jej bylo možno takto kvalifikovat, dle § 97 odst. 2 IZ by se kněmu-jako k insolvenčnímu návrhu-nepřihlíželo. Podání totiž bylo za ROYAL DENT, s.r.o. podepsáno jen jeho označeným právním zástupcem-advokátem JUDr. Petrem Orctem, jehož podpis nebyl



úředně ověřen. (Takto ověřen by přitom z hlediska požadavku stanoveného v § 97 odst. 2 IZ musel být-což nebyl-i podpis věřitele na připojené plné moci ze dne 17.10.2011, jíž JUDr. Orct své zmocnění k zastupování věřitele v řízení prokazoval-k tomu viz závěry usnesení Nejvyššího soudu sen.zn. 29 NSČR 51/2011-A ze dne 27.9.2011 uveřejněného pod č. 33/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z uvedeného plyne, že ROYAL DENT, s.r.o. ve skutečnosti žádný insolvenční návrh, kněmuž by se přihlíželo, v řízení nepodala. Proto nebyl namístě závěr soudu prvního stupně, že tato společnost k insolvenčnímu řízení dle § 107 IZ přistoupila a že se tak stala dalším navrhovatelem (označovaným v napadeném usnesení jako navrhovatel b), stejně jako nebylo důvodu k rozhodnutí pod bodem II. výroku, nebot zákon nepředpokládá, že by soud vydával (třebas jen deklaratorní) rozhodnutí o tom, že se k insolvenčnímu návrhu dle § 97 odst. 2 IZ nepřihlíží. Za této situace pak také nebylo nikterak opodstatněno, aby soud ROYAL DENT, s.r.o. (v bodě XIV. výroku) uložil povinnost kzaplacení soudního poplatku za podání insolvenčního návrhu.

Napadenému rozhodnutí o úpadku dlužník oponoval argumentací, že v insolvenčním řízení nebyla prokázána existence vícerých jeho věřitelů s nespornými neuspokojenými pohledávkami, které jsou více než 30 dnů, nebo dokonce déle než 3 měsíce po splatnosti, když soud neprovedl dlužníkem navržené důkazy k prokázání toho, že přihlášené pohledávky Obce Děpoltovice (P7) nejsou pravomocně přiznané-vykonatelné (protože dlužník podal ve Věci odvolání), že nejsou vykonatelné (pro absolutní neplatnost notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti) ani pohledávky TROMWART LIMITED (P23), které neuznává, že pohledávka CORSAIR (Luxembourg) No 11 S.A. (P20) je promlčena, pohledávky České správy sociálního zabezpečení (P15) zanikly úhradou dlužníka a pohledávky Finančního úřadu v Karlových Varech (P21) postupně splácí.

Ani v odvolání Však dlužník nezpochybňoval zjištění soudu prvního stupně, že má vůči navrhovateli peněžitý závazek z titulu plnění, které za něj navrhovatel za dlužníka podle jejich Smlouvy o poskytnutí bankovní záruky č. 2006-1732-GB ze dne 12.10.2006, sjednaných Obchodních podmínek a vystavené Záruční listiny č. 2006-1732-PI poskytl České spořitelně, a.s. (beneficientovi z bankovní záruky) dne 3.1.2011 ve Výši 8.646.017,48 Kč k úhradě její pohledávky za dlužníkem z úvěrové smlouvy č. 1983/06/LCD ze dne 30.6.2006, která byla bankovní zárukou zajištěna. Tímto plněním navrhovateli (v postavení ručitele dle § 313 až 322 obchodního zákoníku) vzniklo vůči dlužníku právu na zaplacení toho, co za něj podle záruční listiny plnil, a to (podle čl. IV./2 Obchodních podmínek) do data uvedeného v navrhovatelově výzvě dlužníku k úhradě plnění z bankovní záruky. Existenci této pohledávky dlužník-minimálně ve výši 8.641.730,19 Kč (v rozsahu poskytnutého plnění, bez sjednaného úroku z prodlení)-při jednání uznal a uvedl ji iv seznamu svých závazků ze dne 30.9.2011. Dlužník v řízení zpochybňoval jen splatnost předmětné pohledávky s tím, že dopis navrhovatele ze dne 3.1.2011, jímž ho vyzval k zaplacení dluhu v rozsahu výše uvedeného plnění z bankovní záruky do 3.2.2011, mu nebyl doručen na korespondenční adresu zadanou v čl. VI. odst. 1 písm. a) Smlouvy o poskytnutí bankovní záruky, ale na jinou (nesprávnou) adresu, kde zůstal dlužníkem nevyzvednut. Jakkoli tato argumentace je věcně opodstatněná, odvolací soud sdílí závěr soudu prvního stupně, že s výzvou navrhovatele k zaplacení jeho plnění ze záruky byl dlužník posléze (jinak) seznámen. Stalo se tak nejpozději dnem 15.9.2011, kdy byl dlužníku doručen navrhovatelův insolvenční návrh, v němž vůči dlužníku předmětný nárok uplatnil. Nato pak dlužník dne 16.9.2011 (jak uvedl ve svém vyjádření ze dne 21.9.2011) zahájil s navrhovatelem jednání o způsobu úhrady této pohledávky (a uvedl ji i v seznamu závazků), k úhradě ovšem nedošlo. Není tedy pochyb o tom, že v době vydání napadeného usnesení byla předmětná pohledávka navrhovatele vůči dlužníku splatná déle než 3 měsíce. Těmto závěrům ostatně dlužník v odvolání nijak neoponoval a na své obraně založené na tvrzení o nesplatnosti pohledávky navrhovatele již tedy v odvolacím řízení netrval.

Stejně tak ovšem dlužník (ani v odvolání) nebrojil proti zjištěním soudu prvního stupně o existenci jeho splatných pohledávek, které vůči němu má Česká spořitelna, a.s., a to -pohledávky přihlášené pod č. 1 ve Výši 22.089.913,86 Kč (s příslušenstvím ve Výši 11.090.497,58 Kč) splatné od 23.1.2010, vyplývající z úvěru poskytnutého dlužníku ve výši 34 mil. Kč dle výše uvedené Smlouvy o úvěru č. 1983/06/LCD, -pohledávky přihlášené pod č. 2 ve Výši 11.994.108,-Kč (s příslušenstvím ve Výši 6.535.447,07 Kč) splatné od 20.6.2009, vyplývající z úvěru poskytnutého dlužníku ve výši 12 mil. Kč dle smlouvy o úvěru č. 1785/08/LCD ze dne 18.7.2008. Pohledávky České spořitelny, a.s. ve Výši 22.089.913,86 Kč s příslušenstvím ostatně dlužník jako své závazky nepopírá, i v předloženém seznamu závazků.

Ohledně přihlášených pohledávek Finančního úřadu v Karlových Varech ve Výši 928.856,-Kč, znichž pohledávky ve Výši 358.738,-Kč jsou zajištěny majetkem dlužníka ave zbývající výši 570.127,-Kč jde o vykonatelné pohledávky, jejichž splatnost nastala vesměs v období od roku 2010 do června 2012, dlužník v řízení jen nekonkrétně tvrdil, že na ně již zaplatil cca 300.000,-Kč, aniž k tomu nabídl jakýkoli důkaz. V odvolání pak jen poznamenal, že tyto pohledávky postupně splácí, což opět ničím nedokládal-místo toho nepřípadně navrhl, aby si soud stav pohledávek dotazem u tohoto věřitele sám zjistil. Nutno dodat, že pohledávky Finančního úřadu v Karlových Varech dlužník posléze při přezkumném jednání konaném dne 25.3.2013 uznal ve výši 1.105.906,-Kč. Stejně tak na tomto jednání uznal i přihlášené pohledávky dalších věřitelů, a to nejen navrhovatele (ve Výši 8.641.730,19 Kč) a České spořitelny, a.s. (ve Výši 23.427.496,-Kč), ale též např. věřitele JUDr. Vespalce ve Výši 221.258,-Kč, Řádek, s.r.o. ve Výši 64.530,-Kč, Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR ve výši 6.690,-Kč, Telefónica O2 Czech Republic, a.s. ve Výši 92.303,23 Kč, Jitky Slezákové ve Výši 35.000,-Kč, Kooperativy Pojišťovny, a.s. ve Výši 20.014,-Kč a Zdravotní pojišťovny ministerstva vnitra ČR ve výši 12.711,-Kč.

Nijak tedy nebyla zpochybněna správnost závěru soudu prvního stupně, že vedle navrhovatele má vůči dlužníku pohledávky minimálně i Česká spořitelna, a.s. a Finanční úřad v Karlových Varech, že tyto pohledávky (bez příslušenství pohledávek prvých zmíněných věřitelů) přesahují 30 mil. Kč a jsou splatné déle než 3 měsíce. Je tudíž dle § 3 odst. 2 písm. b) IZ naplněna zákonná domněnka, že dlužník úhrady těchto svých závazků není schopen. Zákonnou domněnku platební neschopnosti nastolil ostatně i sám dlužník dle § 3 odst. 2 písm. d) IZ tím, že nesplnil řádně povinnost předložit soudu v určené lhůtě 7 dnů seznamy uvedené v § 104 IZ, kterou mu soud uložil usnesením č.j. KSPL 29 INS 14491/2011-A-6 ze dne 8.9.2011 doručeným dlužníku 15.9.2011. Dlužníkem předložené seznamy ze dne 30.9.2011 totiž postrádají předepsané náležitosti. Seznam závazků jednak nelze považovat za úplný, jak o něm dlužník prohlásil, pokud v něm neuvedl žádné z pohledávek finančního úřadu, které byly v insolvenčním řízení zjištěny, a navíc v tomto seznamu nejsou uvedeny údaje o splatnosti jednotlivých vykázaných závazků dlužníka a u závazku vůči České spořitelně, a.s. chybí specifikace zajištění jejích pohledávek. V seznamu majetku-pohledávek dlužníka pak není uvedeno jeho vyjádření k dobytnosti pohledávek, přičemž u nemovitostí dlužníka chybí údaje o soudních řízeních, která se jich týkají (tedy včetně řízení exekučních). Domněnku své platební neschopnosti přitom dlužník v řízení před soudem prvního stupně nevyvrátil, když dispozici potřebnými finančními prostředky netvrdil, a nevyvracel ji nijak ani v podaném odvolání.



Za takto zjištěného stavu úpadku dlužníka nebylo důvodu, aby soud prvního stupně řešil existenci případných dalších splatných závazků dlužníka a aby vyčkával, zda snad posléze dlužník nepředloží důkazy ke svým tvrzením o jejich úplné nebo částečné úhradě (což ostatně neučinil ani v odvolacím řízení). Je tedy naprosto nepřípadná dlužníkova výtka, že nebyl proveden důkaz takovýmito listinami, které nejenže by samy o sobě nemohly na stávajících zjištěních o úpadku dlužníka ničeho změnit, ale které navíc soudu ani nepředložil. Proto odvolací soud-neboť nej de o zjištění rozhodné pro závěr o naplnění stavu úpadku dlužníka-neposuzoval důvodnost námitky promlčení vykonatelné pohledávky věřitele CORSAIR (Luxembourg) No 11 S.A. K tomu nicméně pro úplnost nutno poznamenat, že námitku promlčení této pohledávky vznesl dlužník až v odvolání, a že podle ustálené soudní judikatury (viz usnesení Nejvyššího soudu České republiky sen.zn. 29 NSČR 23/2011 ze dne 30.11.2011 uveřejněné pod č. 43/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) k takto opožděné námitce promlčení uplatněné proti pohledávce, která vyšla najevo jako způsobilá osvědčit úpadek dlužníka v době před vydáním rozhodnutí o úpadku, odvolací soud v řízení o odvolání proti rozhodnutí o úpadku nepřihlíží. Nebyl tím totiž účinně zpochybněn závěr insolvenčního soudu, že v době rozhodnutí o úpadku, jehož správnost k okamžiku vydání rozhodnutí přezkoumává odvolací soud, šlo o pohledávku splatnou a soudně vynutitelnou (k oslabení pohledávky v důsledku vznesené námitky promlčení došlo až po rozhodnutí o úpadku). Odvolací soud by byl povinen zabývat se jen tvrzením dlužníka, že před rozhodnutím o úpadku uplatnil námitku promlčení pohledávky v soudním nebo jiném řízení, v němž věřitel proti němu tuto pohledávku uplatňoval.

Lze tedy uzavřít, že v řízení před soudem prvního stupně bylo prokázáno, že se dlužník nachází v úpadku ve formě insolvence dle § 3 odst. 1 a 2 IZ. Za takové situace (ve smyslu závěrů usnesení Nejvyššího soudu sp.zn. MSPH 88 INS 7327/2009, 29 NSČR 38/2010-A, ze dne 1.3.2011) nemůže mít pro výsledek řízení o odvolání dlužníka proti rozhodnutí o jeho úpadku žádného významu námitka, že insolvenční návrh navrhovatele v rozporu s § 103 odst. 2 IZ postrádal tvrzení osvědčující úpadek dlužníka (údaje o splatnosti pohledávky dalšího věřitele zakládající domněnku jeho platební neschopnosti), pro něž měl být jako nezpůsobilý projednání dle § 128 odst. 1 IZ bez dalšího odmítnut. Tato výtka nadto ani není věcně opodstatněna, neboť navrhovatel v insolvenčním návrhu nabídl dostatečná tvrzení o důvodu vzniku pohledávky dalšího věřitele České spořitelny, a.s. s tím, že ke dni 17.5.2011 jeho nezaplacené splatné pohledávky za dlužníkem činily minimálně 29.400.000,-Kč, a že tudíž jsou (stejně jako pohledávky navrhovatele) splatné déle než 3 měsíce.

Z těchto důvodů odvolací soud usnesení soudu prvního stupně v napadeném výroku o zjištění úpadku dlužníka jako věcně správné potvrdil podle § 219 občanského soudního řádu.

Jiná je ale situace ohledně výroků pod body III. a IV. napadeného usnesení, jimiž soud prvního stupně ustanovil insolvenčním správcem ARES a současně rozhodl o ustanovení odděleného insolvenčního správce Edl a partneři, v.o.s. (pro právní úkony ve vztahu ke společnostem AIA a ROYAL DENT, s.r.o.).

Podle § 25 odst. 1 IZ insolvenčního správce pro insolvenční řízení ustanovuje insolvenční soud. Podle § 25 odst. 2 IZ-nejde-li o případ, kdy je s rozhodnutím o úpadku spojeno rozhodnutí o povolení reorganizace podle § 148 odst. 2 a vpředloženém reorganizačním plánu je určena osoba insolvenčního správce-insolvenční soud ustanoví insolvenčním správcem osobu, kterou určí předseda insolvenčního soudu. Při určení osoby insolvenčního správce předseda insolvenčního soudu se zřetelem k dosavadnímu stavu insolvenčního řízení přihlédne zejména k osobě dlužníka a k jeho majetkovým poměrům, jakož i k odborné způsobilosti insolvenčního správce a k jeho zatížení. Nebrání-li tomu jiné okolnosti, určí předseda insolvenčního soudu insolvenčním správcem dlužníků, kteří tvoří koncern, stejnou osobu.

Podle § 4 odst. 1 a 4 vyhlášky č. 311/2007 Sb., o jednacím řádu pro insolvenční řízení, předseda insolvenčního soudu určuje osobu insolvenčního správce opatřením. Toto opatření nemá povahu rozhodnutí; má písemnou formu a zakládá se do insolvenčního spisu.

Podle § 24 odst. 1 IZ je insolvenční správce z insolvenčního řízení vyloučen, jestliže se zřetelem na jeho poměr k Věci nebo k osobám účastníků je tu důvod pochybovat o jeho nepodjatosti; to neplatí v případě uvedeném v § 34. Jakmile se ustanovený insolvenční správce dozví, že jsou zde důvody pro jeho vyloučení, je povinen oznámit to neprodleně insolvenčnímu soudu.

Podle § 34 IZ je-li insolvenční správce vyloučen z některých úkonů pro svůj poměr jen k některému z dlužníkových věřitelů nebo jen k některému ze zástupců dlužníkových věřitelů a není-li se zřetelem k charakteru pohledávky dlužníkova věřitele a jeho postavení v insolvenčním řízení důvod pochybovat, že tento vztah ovlivní celkový způsob výkonu práv a povinností insolvenčního správce, může insolvenční soud ustanovit pro tyto úkony odděleného insolvenčního správce (odst. 1). Je-li insolvenční správce vyloučen z některých úkonů proto, že mohou odporovat společnému zájmu věřitelů v insolvenčním řízení, ve kterém byl rovněž ustanoven insolvenčním správcem, ustanoví insolvenční soud pro tyto úkony odděleného insolvenčního správce vždy (odst. 2).

V daném případě soud prvního stupně ustanovil ARES insolvenčním správcem jako osobu určenou opatřením předsedy Krajského soudu v Plzni JUDr. Zdeňka Jaroše ze dne 12.4.2012 (A-3 5). Opatření bylo vyžádáno pro ustanovení insolvenčního správce v rozhodnutí o úpadku dlužníka č.j. KSPL 29 INS 14491/2011-A-36 ze dne 6.6.2012, které Však Vrchní soud v Praze k odvolání dlužníka usnesením sen.zn. 1 VSPH 876/2012 (A-56) ze dne 30.7.2012 zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Toto opatření bylo vydáno za situace, kdy soud prvního stupně vycházel z toho, že dlužník s AIA tvoří koncern, a kdy z toho důvodu byla insolvenční věc dlužníka (na základě opatření místopředsedkyně Krajského soudu v Plzni JUDr. Jany Vyletové ze dne 23.11.2011, A-20) projednávána v soudním oddělení 54 INS společně s insolvenční věcí dlužníka AIA vedenou u téhož soudu pod sp.zn. KSPL 54 INS 16244/2010). Právě s odkazem na tyto okolnosti (na dlužníkův koncern s AIA) vyřizující soudce dne 11.4.2012 (A-34) předsedu soudu žádal, aby určil osobu insolvenčního správce dle § 25 odst. 2 věty třetí IZ s tím, že insolvenčním správcem AIA byla ustanovena ARES. Předseda soudu pak také uvedeným opatřením A-35 určil insolvenčním správcem dlužníka ARES. Toto opatření pak bylo užito pro ustanovení ARES do funkce insolvenčního správce dlužníka jak ve zrušeném rozhodnutí o jeho úpadku A-36, tak posléze v novém rozhodnutí o úpadku (napadeném usnesení) vydaném poté, co soud prvního stupně (ve smyslu závěrů kasačního rozhodnutí odvolacího soudu) shledal, že existence koncernu dlužníka a AIA trvající i v době zahájení dlužníkova insolvenčního řízení nebyla prokázána (pročež také byla insolvenční věc dlužníka na základě opatření místopředsedkyně soudu ze dne 1.10.2012, A-65, opět samostatně projednávána v soudním oddělení 29 INS).



Jakkoli obecně vzato není vyloučeno, aby opatření předsedy soudu určující osobu insolvenčního správce bylo užito i pro nové rozhodnutí o úpadku dlužníka vydané poté, co takové předchozí rozhodnutí bylo odvolacím (či dovolacím) soudem zrušeno, lze tak postupovat, jen pokud se v mezidobí procesní (skutková) situace nezměnila, anebo zjevně ne natolik, aby tím mohla být ovlivněna zákonná kriteria, z nichž předseda soudu při určení osoby insolvenčního správce vychází. V daném případě ale k takové změně situace, jež vylučovala užít pro napadené usnesení původní opatření, zcela zjevně došlo. Užité opatření vycházelo z předpokladu, že dlužník s AIA tvoří koncern, a právě z toho důvodu (eliminujícího užití kriterií stanovených v § 25 odst. 2 větě prvé a druhé IZ) určilo dlužníku co insolvenčního správce ( koncernového správce ) ARES, která působí jako insolvenční správce AIA. Jelikož se ale existence koncernu dlužníka nakonec nepotvrdila, musela mu být osoba insolvenčního správce určena novým opatřením předsedy insolvenčního soudu, kterým by tato osoba byla vybrána podle obecných zákonných kriterií stanovených v § 25 odst. 2 větě prvé a druhé IZ. Protože se tak nestalo a ARES byla ustanovena insolvenčním správcem na základě opatření předsedy soudu, které k tomu zcela zjevně nebylo možno použít, nemůže rozhodnutí o ustanovení insolvenčního správce vydané pod bodem III. výroku napadeného usnesení obstát.

Při odklizení rozhodnutí o ustanovení ARES insolvenčním správcem nutně postrádá opodstatnění i rozhodnutí o ustanovení odděleného insolvenčního správce v bodě IV. výroku, jímž soud prvního stupně hodlal vyřešit kolizi zájmů na straně ARES vyplývající především z toho, že do majetkové podstaty AIA jako j ejí insolvenční správce sepsala nemovitosti ve vlastnictví dlužníka, jejichž vyloučení z tohoto soupisu se dlužník domáhá v excindačním řízení, a že tudíž ARES (bude-li současně působit jako insolvenční správce dlužníka) nemůže obhajovat protichůdné zájmy majetkových podstat obou těchto dlužníků a vystupovat v excindačním řízení (jako insolvenční správce) jak na straně žalující, tak na straně žalované. Takovýto střet zájmů majetkových podstat (který se v případě dlužníka týká nejhodnotnějšího majetku, který by mohl do jeho podstaty náležet) navíc-jak dlužník správně dovozoval-nelze řešit ustanovením odděleného správce dle § 34 IZ (z jehož zadání se daná situace zjevně vymyká), ale naopak musí vést k tomu, že dlužníku bude ustanoven jiný insolvenční správce, který předmětnou kolizí zatížen nebude.

Z těchto důvodů odvolací soud napadené usnesení v bodech III. a IV. výroku podle § 219a odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu zrušil a podle § 221 odst. 1 písm. a) téhož zákona věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Plzni dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 4. dubna 2013 JUDr. Jaroslav Bureš, v. r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Borodáčová