3 VSPH 1839/2014-B-829
KSPH 37 INS 23802/2012 3 VSPH 1839/2014-B-829

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jindřicha Havlovce a soudců JUDr. Jaroslava Bureše a JUDr. Michala Kubína v insolvenčním řízení dlužníka: LESS & FOREST, s.r.o., IČO 27106632, se sídlem Bohdaneč 136, za účasti státního zastupitelství, o odvolání Mgr. Moniky Cihelkové, insolvenční správkyně dlužníka se sídlem Praha 1, Lazarská 5, proti usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 37 INS 23802/2012-B-630 ze dne 21. srpna 2014

takto:

I. Usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 37 INS 23802/2012-B-630

ze dne 21. srpna 2014 se v bodu II. výroku ohledně vydání výtěžku

1.699.561,33 Kč potvrzuje; ohledně zbývající částky 863.828,-Kč

se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu

řízení.

II. Odvolání proti bodu IV. písm. b) výroku se odmítá.

Odůvodnění:

Krajský soud v Praze nadepsaným usnesením v bodě I. výroku vyslovil souhlas s vydáním výtěžku zpeněžení zastavených a uhrazených pohledávek dlužníka ve výši 40.956.043,49 Kč zajištěnému věřiteli č. 1513 FARIANTE LTD., reg. č. IC20131776 se sídlem 408, Dubai Real estate centre, AL HINA ROUD SATWA, P.O. Box 501 27 Dubai, UAE (dále jen zajištěný věřitel), v bodě II. výroku vyslovil souhlas s vydáním výtěžku zpeněžení zastavených a uhrazených pohledávek ve výši 2.563.389,33 Kč zajištěnému věřiteli, vyslovil, že zajišťovací práva věřitelů váznoucí na zastavených a uhrazených pohledávkách dlužníka specifikovaných v příloze usnesení zanikají zpeněžením (bod III. výroku), insolvenční správkyni uložil (bod

IV. výroku), aby částky uvedené v bodech (a)) I. a (b)) II. výroku byly vydány zajištěnému věřiteli do 15 dnů ode dne právní moci, aby (c)) správkyně splnění zapsala do upraveného seznamu přihlášených pohledávek a (d)) splnila povinnost podle § 167 odst. 5 insolvenčního zákona č. 182/2006 Sb. (dále též IZ), zajištěnému věřiteli uvedenému v bodě I. výroku uložil povinnost sdělit insolvenční správkyni číslo bankovního účtu k plnění podle bodů I. a II. výroku (bod V. výroku).

V odůvodnění usnesení soud zejména uvedl, že na základě podaného insolvenčního návrhu bylo dne 27.9.2012 zahájeno insolvenční řízení dlužníka. Usnesením ze dne 2.10.2012 (A-13) byl zjištěn úpadek dlužníka a usnesením ze dne 30.1.2013 (B-125) byla povolena reorganizace. Usnesením ze dne 22.4.2014 (B-529) soud rozhodl o přeměně reorganizace v konkurs.

Zajištěný věřitel vstoupil do insolvenčního řízení dlužníka jako nabyvatel pohledávky věřitele NATENDOR, a.s., IČO: 28252888, se sídlem Praha 3, Roháčova 188/37, který byl právním nástupcem věřitele GE Money Bank, a.s., IČO: 25672720, se sídlem Praha 4, Michle, Vyskočilova 1422/1a, jenž uplatnil přihláškou pohledávky č. 825 též pohledávku ve výši 48.747.067,-Kč. Tato pohledávka byla na přezkumném jednání dne 29.1.2013 zjištěna jako pohledávka zajištěná, a to peněžitými pohledávkami dlužníka dle přílohy č. 1 zástavní smlouvy k pohledávkám reg. č. 23209002424 ze dne 1.10.2012, ze dne 27.9.2012, 26.9.2012, 21.9.2012, 10.9.2012, 10.8.2012, 12.7.2012, 12.7.2012, 11.7.2012, 10.7.2012, 11.6.2012, 4.6.2012, 3.5.2012, 6.4.2012, 5.4.2012, očištěné o pohledávky dlužníka, k nimž podle dostupných podkladů a informací zástavního věřitele, zástavní právo zaniklo zaplacením pohledávek ve prospěch účtu dlužníka vedeného u GE Money Bank, a.s. Zastavené a uhrazené pohledávky dlužníka specifikované v příloze tohoto usnesení (dále jen pohledávky) tak sloužily k úhradě zajištěné pohledávky zajištěného věřitele za dlužníkem ve výši 48.747.067,-Kč.

Ke dni 21.4.2014 (den předcházející dni, kdy byla reorganizace dlužníka přeměněna v konkurs) byly na bankovním účtu finanční prostředky náležející do majetkové podstaty představující inkaso pohledávek ode dne 27.9.2012 do dne 21.4.2014 ve výši 60.443.656,70 Kč. Dle společného pokynu věřitele NATENDOR, a.s. a zajištěného věřitele má být výtěžek zpeněžení rozdělen mezi tyto věřitele, a to 28 % věřiteli NATENDOR, a.s. a 72 % zajištěnému věřiteli, na něhož připadá výtěžek zpeněžení ve výši 43.519.432,82 Kč. Nevznikly žádné náklady na zpeněžení, ani náklady spojené se správou inkasa pohledávek. Správkyně navrhla vydání výtěžku zpeněžení ve výši 43.519.432,82 Kč, odměna správkyně činila 1.699.561,33 Kč s tím, že podle § 298 odst. 5 IZ bude z výtěžku zpeněžení odečtena částka připadající na splnění povinnosti podle § 157 odst. 1 IZ, když ke dni podání návrhu na vydání výtěžku zpeněžení pohledávek nebyla do majetkové podstaty uhrazena částka 863.828,-Kč.

Soud odkázal na usnesení Vrchního soudu v Praze č.j. 3 VSPH 88/2012-B-326 ze dne 14.8.2012 a dospěl k závěru, že s ohledem na dispoziční oprávnění dlužníka k majetkové podstatě v době zpeněžování insolvenční správkyně nárok na odměnu neměla. Na této skutečnosti podle soudu I. stupně nic nemění ani to, že některý zajištěný věřitel dával správkyni pokyny ke správě a zpeněžení majetku a že se správkyně podílela na inkasu pohledávek, a konstatoval, že dlužník de iure zpeněžování prováděl.

Soud dospěl k závěru, že zajištění věřitelé měli povinnost uhradit polovinu odměny a hotových výdajů i znalce, který zpracoval první znalecký posudek s odkazem na § 157 IZ.

Soud rozhodl, že zajištěnému věřiteli bude vydán celý výtěžek zpeněžení bez odečtení odměny správkyně, která na ni nemá nárok a bez odečtení částky 863.828,-Kč, kterou insolvenční správkyně po zajištěných věřitelích požadovala podle § 157 odst. 1 IZ, a že částku podle § 157 odst. 1 IZ je správkyně oprávněna od vydávaného výtěžku odečíst až při vydání a podle stavu ke dni vydání.

Soud s ohledem na rychlost uspokojení věřitelů rozhodl o vydání výtěžku zpeněžení dvěma výroky, kdy v bodě I. výroku vyslovil souhlas s vydáním výtěžku nesporné částky a v bodě II. výroku sporné částky.

Proti tomuto usnesení se včas odvolala insolvenční správkyně do bodů II. a IV. písm. b) výroku a namítala, že částka 2.563.389,33 Kč uvedená v bodě II. výroku napadeného usnesení byla součtem částky 1.699.561,33 Kč připadající na její odměnu a částky 863.828,-Kč odpovídající splnění povinnosti podle § 157 odst. 1 IZ, tj. povinné participaci na nákladech znaleckého posudku. Bod II. výroku napadeného usnesení byl učiněn nad rámec návrhu správkyně a byl způsobilý přivodit nezajištěným věřitelům značnou újmu. Soudu I. stupně vytýkala, že při své úvaze mechanicky aplikoval rozhodnutí Vrchního soudu v Praze č.j. 3 VSPH 88/2012-B-326 ze dne 14.8.2012, který vycházel z jiných skutečností a které bylo napadeno dovoláním, a že tím vytvořil soud I. stupně stav, kdy jednoznačným beneficientem insolvenčního řízení byl zajištěný věřitel a náklady spojené s uspokojením jeho pohledávky nesli pouze nezajištění věřitelé. Rozlišování osoby s dispozičním oprávněním je sice s pravidlem, ale nikoli s odkazem na § 229 odst. 4 IZ bezvýjimečným, a že ve fázi, kdy jinak podle § 229 odst. 3 IZ má dispoziční oprávnění dlužník, konkrétně vymezená činnost přísluší správci, pak je zřejmé, že v rozsahu této činnosti se transferovala oprávnění na správce, a to je třeba zohlednit při úvaze o odměně. V době vydání shora uvedeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze znění § 229 odst. 4 IZ, kterým je relativizováno ust. § 229 odst. 3 IZ, nebylo dáno, z čehož správkyně dovozovala redukci použitelnosti dosavadní judikatury. Z hlediska § 229 odst. 4 IZ bylo podle správkyně významné, že § 136 odst. 2 písm. e) IZ v době od zjištění úpadku dlužníka do rozhodnutí o jeho řešení reorganizací, ukládalo správkyni dílčí dispoziční oprávnění spočívající v akceptaci plnění dlužníkových pohledávek, a že správkyně za tím účelem zřídila samostatný bankovní účet.

Soud I. stupně podle správkyně projevil nesprávný právní názor, když v odst. 34 odůvodnění konstatoval, že v dané fázi řízení de iure prováděl zpeněžování dlužník, který sice měl dispoziční oprávnění, ale podle § 136 odst. 2 písm. e) IZ v tehdejším znění bylo povinností správkyně inkasovat plnění závazků třetích osob vůči dlužníkovi. Z uvedeného proto vyplývá, že to byla insolvenční správkyně, a nikoli dlužník, kdo de iure prováděl zpeněžování. To, že insolvenční soud nedocenil význam speciálního (tehdy účinného) ustanovení § 136 odst. 2 písm. e) IZ z hlediska s ním spojeného nevyhnutelného dílčího přesunu dispozičních oprávnění na insolvenčního správce, přičemž svůj úsudek ohledně toho, kdo drží dispoziční oprávnění, opřel pouze o obecnou úvahu podle § 229 odst. 3 IZ, v daném případě poškodilo nezajištěné věřitele a věřiteli zajištěnému tak poskytl zvýhodnění, které je z hlediska § 5 písm. a) IZ nepřípustné.

Dále správkyně odkázala na § 4 vyhlášky č. 313/2007 Sb. a zdůraznila rozdíl v participaci zajištěných a nezajištěných věřitelů na odměně správce v případě konkursu a reorganizace. Proto navrhovala, aby odvolací soud napadené usnesení v bodech II. a IV. b) výroku změnil tak, že je vypustí z výroku usnesení.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jemu předcházející a dospěl přitom k závěru, že odvolání není opodstatněné.

Podle § 298 odst. 1 IZ zajištění věřitelé mají právo, aby jejich pohledávka byla uspokojena z výtěžku zpeněžení věci, práva, pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty, jimiž byla zajištěna.

Výtěžek zpeněžení po odečtení nákladů spojených se správou a zpeněžením podle odstavce 4, nestanoví-li insolvenční soud jinak, a po odečtení částky připadající na odměnu insolvenčního správce vydá insolvenční správce se souhlasem insolvenčního soudu zajištěnému věřiteli (odst. 2).

Proti návrhu insolvenčního správce na vydání výtěžku zpeněžení podle odstavce 2 mohou ostatní věřitelé a dlužník podat námitky do 7 dnů ode dne zveřejnění návrhu v insolvenčním rejstříku; k později podaným námitkám se nepřihlíží. K projednání včas podaných námitek nařídí insolvenční soud do 30 dnů jednání, při kterém rozhodne o tom, zda návrhu insolvenčního správce vyhoví (odst. 3).

Náklady spojené se zpeněžením lze odečíst nejvýše v rozsahu 5% výtěžku zpeněžení; náklady spojené se správou nejvýše v rozsahu 4% výtěžku zpeněžení. Se souhlasem zajištěného věřitele lze odečíst náklady i ve větším rozsahu (odst. 4).

Zajištěnému věřiteli, který dosud nesplnil povinnost podle § 157 odst. 1, se vydá výtěžek zpeněžení po odečtení částky připadající na splnění této povinnosti (odst. 5).

Podle § 155 odst. 1 IZ pro účely ocenění majetkové podstaty na základě rozhodnutí insolvenčního soudu podle § 153 platí, že provoz dlužníkova podniku skončil ke dni podání znaleckého posudku; části majetkové podstaty, ke kterým je uplatněno právo na uspokojení ze zajištění, se ve znaleckém posudku ocení i odděleně.

Znalecký posudek podle odstavce 1 předkládá znalec insolvenčnímu soudu, který neprodleně poté svolá za účelem jeho projednání a schválení schůzí věřitelů, ke které předvolá i znalce; znalecký posudek musí být zveřejněn v insolvenčním rejstříku nejpozději 15 dnů přede dnem, kdy se má schůze věřitelů konat (odst. 2).

Po projednání znaleckého posudku rozhodne schůze věřitelů o tom, zda jej schvaluje; usnesení schůze věřitelů o schválení znaleckého posudku je přijato, jestliže z věřitelů přihlášených ke dni předcházejícímu konání schůze věřitelů pro ně hlasovaly nejméně dvě třetiny všech přítomných věřitelů, počítáno podle výše pohledávek (odst. 3).

Podle § 157 odst. 1 IZ zajištění věřitelé uhradí do majetkové podstaty společně a nerozdílně polovinu odměny a hotových výdajů uhrazených znalci, a to ve lhůtě stanovené ve výzvě insolvenčního správce; mezi sebou se vypořádají podle poměru hodnot jejich zajištění určených znaleckým posudkem.

Podle § 229 odst. 3 IZ nestanoví-li tento zákon jinak, je ve vztahu k majetkové podstatě osobou s dispozičními oprávněními a) dlužník v době do rozhodnutí o úpadku, b) dlužník v době od rozhodnutí o úpadku do rozhodnutí o způsobu řešení úpadku, c) insolvenční správce v době od prohlášení konkursu, d) dlužník v době od povolení reorganizace a e) dlužník v době od povolení oddlužení.

Podle čtvrtého odstavce § 229 IZ ustanovením odstavce 3 nejsou dotčena omezení uložená dlužníku s dispozičními oprávněními insolvenčním zákonem nebo rozhodnutím insolvenčního soudu v průběhu insolvenčního řízení. Má-li dispoziční oprávnění jiná osoba než dlužník, nejsou tím dotčeny povinnosti uložené dlužníku tímto zákonem.

Z obsahu podaného odvolání plyne, že odvolacími důvody jsou jednak otázka odměny insolvenční správkyně při zpeněžování pohledávek a povinnost zajištěného věřitele participovat na nákladech znalečného.

Z obsahu spisu odvolací soud ověřil, že usnesením ze dne 22.4.2014 (B-529) bylo rozhodnuto o přeměně reorganizace v konkurs, čímž došlo mimo jiné k přechodu dispozičních oprávnění k majetkové podstatě z dlužníka na insolvenční správkyni.

Z návrhu správkyně na vydání výtěžku zpeněžení zajištění ze dne 29.6.2014 (B-576) ve znění doplnění ze dne 8.8.2014 (B-624) plyne, že ke dni 21.4.2014, tedy ke dni rozhodnutí o přeměně reorganizace v konkurs, bylo na bankovním účtu inkaso zajištěných pohledávek za dobu od 27.9.2012 do 21.4.2014 (tedy za dobu, kdy měl podle zákona dispoziční oprávnění k majetkové podstatě dlužník) celkem 60.443.656,70 Kč. Podle společného pokynu zajištěných věřitelů č. 1510: NATENDOR, a.s., a č. 1513: FARIANTE LTD., má být výtěžek zpeněžení rozdělen mezi tyto zajištěné věřitele v poměru 28 % (věřitel č. 1510: NATENDOR, a.s.), ku 72 % (věřitel č. 1513: FARIANTE LTD.). Na zajištěného věřitele č. 1513: FARIANTE LTD. tak připadá výtěžek zpeněžení ve výši 43.519.432,82 Kč (72 % výtěžku zpeněžení).

Insolvenční správkyně v odvolání tvrdila, že ačkoliv měl dlužník ze zákona oprávnění k dispozici s majetkovou podstatou, byla to de iure ona, kdo pohledávky zpeněžil. Podle názoru odvolacího soudu je však třeba přihlédnout k tomu, že činnost správkyně spočívala vlastně jen ve zřízení bankovního účtu pro plnění třetími osobami. Přehled fakturovaných pohledávek byl přiložen k doplnění návrhu na vydání výtěžku zajištění zajištěnému věřiteli ze dne 8.8.2014, z něhož však neplyne, že by ohledně inkasa těchto pohledávek dlužníka vyvinula správkyně větší úsilí, které by bylo lze spravedlivě ocenit mimo rámec řádné odměny, na kterou má správkyně během řízení nárok.

Pokud jde o usnesení Vrchního soudu v Praze č.j. 3 VSPH 88/2012-B-326 ze dne 14.8.2012, to sice bylo zrušeno usnesením Nejvyššího soudu č.j. 29 NSČR 4/2013-B-417 ze dne 29.5.2015, avšak nikoli pro argumenty týkající se posuzované věci, ale pro odlišný názor dovolacího soudu na řešení otázky výše vydaného výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli s ohledem na zajištění zástavním právem a s ohledem na to, zda se v majetkové podstatě takové prostředky k uspokojení nároků zajištěného věřitele fakticky vůbec nachází. Závěr odvolacího soudu o tom, že výtěžku zpeněžení bylo dosaženo v případě usnesení č.j. 3 VSPH 88/2012-B-326 převážně před prohlášením konkursu, tedy v době, kdy osobou s dispozičním oprávněním byl dlužník, což má vliv na otázku odměny správce, nebyl zrušovacím usnesením Nejvyššího soudu dotčen.

Ze shora uvedených důvodů je odvolací soud toho názoru, že pokud inkasa pohledávek bylo dosaženo v době, kdy osobou s dispozičními oprávněními byl dlužník, nemá insolvenční správkyně nárok na odměnu za zpeněžení těchto pohledávek, přičemž na tom ničeho nemění ani novelizovaná ustanovení insolvenčního zákona týkající se dané problematiky (§ 136 odst. 2 písm. e/, § 229 odst. 3 písm. b/ a § 229 odst. 4), jimiž ve své podstatě byla dlužníkova dispoziční oprávnění v době konkursu předcházející spíše toliko specifikována, aniž by doznala zásadních změn.

Za situace, kdy činností insolvenční správkyně v rozhodném období (před konkursem) nebylo, pokud se předmětných pohledávek týká, zpeněžování dlužníkova majetku v pravém slova smyslu, ale šlo o pouhé inkaso pohledávek dlužníka za třetími osobami, shledal odvolací soud usnesení soudu I. stupně v napadeném bodu II. výroku co do částky 1.699.561,33 Kč věcně správným, a proto je v tomto rozsahu dle § 219 o.s.ř. potvrdil.

Pokud šlo o otázku úhrady znalečného podle § 157 odst. 1 IZ, má odvolací soud za to, že je povinností zajištěných věřitelů společně a nerozdílně uhradit nároky na znalečné ve výši, jež se řídí předpisy o odměňování znalce mimo soudní řízení (vyhl. č. 37/1967 Sb.) a jak byla schválena věřitelským výborem nebo určena soudem (§ 154 IZ). Nelze připustit, aby bylo rozhodování o úhradě znalečného nahrazeno závěrem o vadnosti znaleckého posudku (odst. 35 odůvodnění napadeného usnesení) a současně aby soud prvního stupně konstatoval, že zajištění věřitelé měli povinnost k úhradě poloviny zaplacené odměny a hotových výdajů znalce (odst. 36 odůvodnění napadeného usnesení). Bylo proto povinností soudu prvního stupně ověřit, zda byla odměna znalce schválena postupem podle § 154 IZ (v řízení byly zhotoveny dva posudky) a zda již nedošlo k úhradě příslušné části odměny a hotových výdajů znalců.

Ze shora uvedených důvodů dospěl odvolací soud k závěru, že napadené usnesení v bodu II. výroku stran částky 863.828,-Kč co participace na nákladech znaleckého posudku neobstojí, a proto je podle § 219a odst. 1 písm. a) o.s.ř. zrušil a věc v uvedeném rozsahu podle § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř. vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

Odvolání proti bodu IV. písm. b) výroku bylo jako nepřípustné odmítnuto (§ 218 písm. c/ o.s.ř., § 91 IZ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí j e dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí prostřednictvím Krajského soudu v Praze k Nejvyššímu soudu ČR.

V Praze dne 1. září 2015

JUDr. Jindřich H a v l o v e c, v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová