3 VSPH 1818/2015-A-24
KSPH 68 INS 10190/2015 3 VSPH 1818/2015-A-24

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Kubína a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a JUDr. Petra Trebatického, Ph.D. v insolvenční věci dlužnice: Kristina anonymizovano , anonymizovano , bytem Dobřichovice, Ke Králům 1151, zast. JUDr. Vladimírem Šmeralem, advokátem se sídlem Praha 4, Staňkova 44, zahájené k návrhu navrhovatele: Česká spořitelna, a.s. se sídlem Praha 4, Olbrachtova 1929/62, IČO: 45244782, o odvolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. srpna 2015, č.j. KSPH 68 INS 10190/2015-A-19,

takto:

I. Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. srpna 2015, č.j. KSPH 68 INS 10190/2015-A-19 se v bodě II. výroku m ě n í tak, že navrhovatel je povinen zaplatit dlužnici na náhradu nákladů řízení 8.228,-Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám jejího advokáta.

II. Navrhovatel je povinen zaplatit dlužnici na náhradu nákladů odvolacího řízení 2.238,-Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta.

Odůvodnění:

Napadeným usnesením soud prvního stupně bodem I. výroku zastavil insolvenční řízení dlužnice. Rozhodl, v bodě II. výroku, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a v bodě III. výroku, že se navrhovateli vrací záloha na náklady řízení ve výši 50.000,-Kč.

Rozhodnutí o zastavení insolvenčního řízení soud prvního stupně odůvodnil tím, že řízení bylo zahájeno na základě insolvenčního návrhu navrhovatele, který byl v průběhu řízení vzat zpět z důvodu uzavření nového splátkového kalendáře s dlužnicí. Proto soud podle § 129 a § 130 z.č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, dále jen InsZ, insolvenční řízení zastavil. O nákladech řízení rozhodl podle § 146 odst. 1 z.č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen o.s.ř. proto, že navrhovateli žádné náklady nevznikly a dlužnice neplnila svoji povinnost vůči navrhovateli a měla ke dni 10.6.2015 minimálně jednoho dalšího věřitele (ČR-ČSSZ) s pohledávkou ve výši 150.260,-Kč.

Jen proti bodu II. výroku tohoto usnesení se dlužnice včas odvolala. Požadovala, aby odvolací soud napadený výrok o nákladech řízení změnil tak, že jí přizná jejich náhradu. Namítla, že závazek vůči ČR-ČSSZ je výlučným závazkem jejího bývalého manžela, že návrh na zahájení řízení byl šikanózní s tím, že nelze na ní spravedlivě požadovat, aby nesla jeho náklady ze svého.

Vrchní soud v Praze napadené usnesení v odvoláním dotčeném bodu II. výroku přezkoumal a dospěl k závěru, že odvolání je opodstatněné.

Dlužnice se odvolala pouze proti výroku o nákladech řízení; výrok o zastavení insolvenčního řízení, který odvoláním nebyl napaden tak nabyl samostatně právní moci (§ 206 odst. 2 o.s.ř.).

Jelikož důvodem zastavení insolvenčního řízení bylo to, že navrhovatel podáním ze dne 11.8.2015 vzal svůj insolvenční návrh zpět, náleželo (ve smyslu § 7 InsZ) užít k rozhodování o nákladech řízení úpravu obsaženou v § 146 odst. 2 o.s.ř., a to ve spojení s ustanovením § 130 odst. 5 InsZ.

Podle § 146 odst. 2 o.s.ř. soud v případě zastavení řízení rozhoduje o náhradě nákladů řízení s ohledem na to, zda některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno. Zavinění se tu posuzuje výlučně z procesního hlediska, tj. podle procesního výsledku. Jestliže došlo k zastavení insolvenčního řízení pro zpětvzetí insolvenčního návrhu, pak-ve smyslu věty druhé cit. ustanovení-insolvenční navrhovatel (věřitel) nezavinil zastavení tohoto řízení-a tudíž má vůči dlužníku právo na náhradu nákladů řízení-jen pokud vzal zpět insolvenční návrh, který podal důvodně, a ke zpětvzetí došlo pro chování dlužníka. K tomu ovšem § 130 odst. 5 ZKV stanoví speciální domněnku zavinění dlužníka tak, že byl-li insolvenční návrh vzat zpět proto, že dlužník po zahájení insolvenčního řízení uhradil pohledávku insolvenčního navrhovatele, má se při rozhodování o náhradě nákladů insolvenčního řízení v pochybnostech za to, že dlužník zavinil zastavení insolvenčního řízení. V takovém případě se tudíž nezkoumá, zda insolvenční návrh byl vskutku podán důvodně.

V dané věci soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí o zastavení insolvenčního řízení sice uvedl, že dlužnice má závazky i vůči dalšímu věřiteli, obsah spisu však správnost takového zjištění nepotvrzuje. Žádný další dluh dlužnice vůči jinému věřiteli v řízení zjištěn nebyl. Žádné další okolnosti, které by ve smyslu výše uvedeného mohly vést k závěru, že vinu na zastavení řízení je třeba přičíst nikoli navrhovateli, ale dlužníku soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí neprezentoval, a takové okolnosti se ani z obsahu spisu, včetně navrhovatelova zpětvzetí, nepodávají.

Soud prvního stupně tudíž nepostupoval správně, když podle § 146 odst. 1 o.s.ř. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Správně mělo být o nákladech řízení rozhodnuto podle § 151 odst. 1,2, § 137 a § 146 odst. 2, věta prvá vzhledem k tomu, že zastavení řízení zavinil navrhovatel, tak, že on je také povinen hradit náklady, které dlužnici vznikly.

Proto odvolací soud výrok o nákladech řízení před soudem prvního stupně změnil podle § 220 odst. 1 ve spojení s § 167 odst. 2 o.s.ř. tak, že dlužnici přiznal právo na náhradu nákladů v podobě (i) odměny advokáta za zastupování dlužnice v řízení před soudem prvního stupně v rozsahu 2 úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, vyjádření k návrhu) po 3.100,-Kč podle § 7 bod 5 a § 9 odst. 4 písm. c) a § 11 odst. 1 písm. a), d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen advokátní tarif), (ii) dále náhrady hotových výdajů advokáta dlužnice za 2 úkony právní služby ve výši 2x300,-Kč podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu a (iii) částky ve výši 1.428,-Kč odpovídající dani z přidané hodnoty v sazbě 21%, kterou je ve smyslu ust. § 137 odst. 3 o.s.ř. advokát dlužnice povinen z odměny a z náhrad odvést podle z.č. 235/2004 Sb. Celkem tedy 8.228,-Kč. Lhůta k plnění byla stanovena v délce 3 dnů od právní moci rozhodnutí v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 část věty před středníkem a § 151 odst. 6 o.s.ř. Povinnost navrhovatele nahradit náklady řízení dlužnice k rukám jeho advokáta se opírá o ustanovení § 149 odst. 1 o.s.ř.

O náhradě nákladů odvolacího řízení soud rozhodl podle ustanovení § 151 odst. 1, 2, § 137 a § 142 odst. 1 o.s.ř. a § 224 odst. 1,2 o.s.ř. Vycházel přitom z toho, že dlužnice byla v tomto řízení zcela úspěšná, a proto má vůči navrhovateli právo na náhradu nákladů vynaložených k účelnému bránění svého práva v plné výši. Ty představují: (i) odměna advokáta za zastupování dlužnice v řízení před odvolacím soudem ve výši 1.550,-Kč, jež tvoří 1 úkon právní služby (podání odvolání) po 3.100,-Kč, krácený o 50% podle ust. § 1 odst. 2 věty první, § 6 odst. 1, § 7, § 9 odst. 4, písm. c) a § 11 odst. 2 písm. c) advokátního tarifu a (ii) náhrada hotových výdajů advokáta dlužnice za 1 úkon právní služby ve výši 300,-Kč podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu a (iii) částka ve výši 388,-Kč odpovídající dani z přidané hodnoty v sazbě 21%, kterou je ve smyslu ust. § 137 odst. 3 o.s.ř. advokát dlužnice povinen z odměny a z náhrad odvést podle z.č. 235/2004 Sb. Celkem tedy po zaokrouhlení 2.238,-Kč.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí n e n í dovolání přípustné.

V Praze dne 20. října 2015

JUDr. Michal K u b í n , v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Jana Berná