3 VSPH 18/2016-A-234
KSPH 35 INS 29389/2012 3 VSPH 18/2016-A-234

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Kubína a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a JUDr. Petra Trebatického, Ph.D. v insolvenční věci dlužníka Centrum Dolní Břežany, spol. s r.o., IČO 27251110, se sídlem v Dolních Břežanech, 5. května 78, zast. JUDr. Michaelou Jorgensen, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Klimentská 36, o insolvenčním návrhu: a) N.L. service, spol. s r.o., IČO 28713061, se sídlem v Litvínově, Hamerská 173, zast. Mgr. Veronikou Beerovou, advokátkou, se sídlem v Litvínově, Masarykovo nám. 292, b) Česká spořitelna, a.s., IČO 45244782, se sídlem v Praze 4, Olbrachtova 62, zast. Mgr. Jiřím Tomolou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Platnéřská 4, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 35 INS 29389/2012-A-193 ze dne 3. prosince 2015 ve znění opravného usnesení č.j. KSPH 35 INS 29389/2012-A-218 ze dne 17. února 2016

takto:

Usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 35 INS 29389/2012-A-193 ze dne 3. prosince 2015 ve znění opravného usnesení č.j. KSPH 35 INS 29389/2012-A-218 ze dne 17. února 2016 se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Navrhovatel a) se domáhá proti dlužníkovi zjištění jeho úpadku s odůvodněním, podle něhož je dlužníkovým věřitelem pohledávky ve výši 308.278,80 Kč, již nabyl na základě postupní smlouvy od Stavební společnosti RBK, a.s., IČO 25030884 (Společnost RBK), dále uvedl, že má věřitele ve Společnosti RBK s pohledávkou ve výši přes 3 mil. Kč, Finančním úřadu Praha západ s pohledávkou ve výši 361.271,--Kč, a společnosti BETONSTAV TEPLICE, a.s. s pohledávkou ve výši 600.000,--Kč a v osobě JUDr. Jana Suka s pohledávkou ve výši minimálně 200.000,--Kč, jež jsou déle než 30 dnů po lhůtě splatnosti a neplní je déle než 3 měsíce po lhůtě splatnosti.

K insolvenčnímu řízení v jeho průběhu přistoupila Česká spořitelna, a.s. (Navrhovatel b) s odůvodněním, že má dlužník nejméně 16 věřitelů a závazky v úhrnné výši nejméně 651.500.123,25 Kč, z nichž závazky nejméně ve výši 651.242.432,78 Kč jsou déle než 3 měsíce po lhůtě splatnosti. Má za dlužníkem splatné pohledávky ve výši 353.349.612,94 Kč, jež jsou déle než 3 měsíce po lhůtě splatnosti a mají svůj původ v úvěrové smlouvě

č. 3838/06/LCD z 12.4.2007 ve znění dodatků č. 1 až č. 6 ve výši 280.599.610,94 Kč, již přihlásil do insolvenčního řízení jako pohledávku vykonatelnou poté, co ji dlužník uznal v notářském zápise z 12.4.2011, sp. zn. NZ 93/2011 sepsaného notářem JUDr. Miloslavem Jindřichem, se svolením vykonatelnosti, a pohledávky z úvěrové smlouvy č. 2484/10/LCD ve výši 72.750.002,--Kč, jež nabyla do výše 216.667,--Kč splatnosti 31.10.2012 a do výše 72.533.335,--Kč splatnosti 6.11.2012. Dalšími dlužníkovými věřiteli je Navrhovatel a) s pohledávkou ve výši 308.278,80 Kč splatnou 22.7.2011, JUDr. Jan Suk s pohledávkou ve výši 232.696,--Kč, se lhůtou splatnosti 27.1.2012, Společnost RBK s pohledávkou ve výši 245.184,--Kč, z titulu provize podle zprostředkovatelské smlouvy, jež nabyla splatnosti 24.1.2012 do výše 1.205.385,20 Kč a 11.7.2012 a ve výši 3,6 mil. Kč z titulu odměny ze smlouvy o dílo se lhůtou splatnosti 15.7.2012, společnost BETONSTAV TEPLICE, a.s., s pohledávkou z titulu smluvní pokuty ve výši 600.000,--Kč se lhůtou splatnosti 6.8.2012 a společnost DOMUS Bohemia, spol. s r.o., s pohledávkou z titulu provize podle zprostředkovatelské smlouvy ve výši 121.764,80 Kč, se lhůtou splatnosti 8.8.2012 a dále označil 10 dalších věřitelů s pohledávkami déle než 30 dnů po lhůtě splatnosti. Dovozoval dlužníkovu platební neschopnost z důvodu § 3 odst. 2 písm. b) zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (InsZ). Nadto vyjádřil závěr, dlužník je předlužen, neboť podle účetní závěrky k 31.12.2011 činila hodnota dlužníkova majetku 536.647.000,--Kč, zatímco vykazoval závazky o celkové výši 6.890.949,--Kč. Navrhl, aby byla povolena reorganizace jeho úpadku; návrh však vzal posléze zpět.

K insolvenčnímu návrhu se připojil i dlužník, který však posléze svůj návrh vzal zpět.

Dlužník navrhl zamítnutí insolvenčního návrhu s odůvodněním, podle něhož by nebyl předlužen, pokud by do insolvenčního řízení nepřihlásil svou pohledávku pan Pavlica a Arcibiskupství Pražské (o celkové výši 197.750.370,80 Kč) a pak by jeho majetek převyšoval jeho závazky. Uvedl, že má závazky po lhůtě splatnosti vůči svým věřitelům, avšak ty může uspokojit z výtěžku zpeněžení svého majetku. Ve vyjádření ze 16.11.2015 zdůraznil, že dlužník má majetek, který by mohl zpeněžovat, ale brání mu v tom navrhovatel b), který odmítá uvolňovat proti částečnému uspokojování úvěru, zástavní práva k jednotlivým nemovitostem. Na jeho pohledávky nemohlo být nic uhrazeno, neboť tomu brání InsZ a jeho účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení.

Usnesení Krajského soudu v Praze (insolvenční soud) č.j. KSPH 35 INS 29389/2012-A-150 z 20.4.2015, jímž byl zjištěn dlužníkův úpadek, byl mu ustanoven insolvenční správce a v něm uvedeny další náležitosti podle § 136 odst. 2 InsZ bylo k odvolání dlužníka zrušeno usnesením Vrchního soudu v Praze pod sen. zn. 3 VSPH 1269/2015-164 ze 30.9.2015, se závěrem, že usnesení insolvenčního soudu trpí vadami, jež ho činí nepřezkoumatelným, neboť své právní závěry insolvenční soud neopřel o skutková zjištění, jež neformuloval. Závěrem odvolací soud uvedl, že závěr o předluženosti dlužníka nelze postavit jen na seznamech závazků a majetku dlužníka k 1.10.2014, resp. účetních závěrek za roky 2011 a 2013 za situace, kdy se dlužník svému předlužení brání, a proto bylo namístě poskytnout dlužníkovi právo prokazovat opak, tj. že předlužen není, byť i prostřednictvím znaleckého posudku, resp. právo dlužníka na to, aby se insolvenční soud s jeho obranou kvalifikovaně vypořádal namísto toho, že bez dalšího dlužníkův návrh na ocenění jeho majetku znaleckým posudkem zamítl.

Napadeným usnesením insolvenční soud zjistil dlužníkův úpadek (bod I. výroku), insolvenčním správcem ustanovil společnost 1. správcovská a konkurzní, v.o.s., IČO 26126788 (bod III. výroku-dále Správce) a do dalších bodů výroku IV.-VIIII. a v bodě X. promítl svůj další procesní postup v souladu s náležitostmi rozhodnutí podle § 136 odst. 2 InsZ. V bodu IX. výroku citoval dikci ustanovení § 140 odst. 2 InsZ. Insolvenční soud vzal za prokázané, že má dlužník více věřitelů s pohledávkami déle než 30 dnů po lhůtě splatnosti, neboť zjistil, že vůči věřiteli b) má závazky v celkové výši 492.108.133,88 Kč, to ve výši 387.490.462,71, na základě úvěrové smlouvy č. 3838/06/LCD z 12.4.2007, jejíž platnost nastala nejpozději 31.3.2012 a ve výši 104.617.671,17, na základě úvěrové smlouvy č. 2484/10/LCD ze 6.4.2011 se splatností nejpozději 6.11.2012 a dále vůči navrhovateli a) s pohledávkou 308.278,80 Kč splatnou 22.7.2012, jež mu byla postoupena původním věřitelem Společností RBK.

Z účetních závěrek dlužníka za roky 2011 a 2013 vzal za prokázané, že dlužník vykazoval majetek ve výši 567 mil. Kč, resp. 505 mil. Kč a závazky ve výši 690 mil. Kč, resp. 668 mil. Kč. Ze seznamu majetku, závazků a pohledávek vzal za prokázané, že k 31.10.2014 činil dlužníkův majetek 527.328.686,79 Kč a pohledávky 662.803.950,46 Kč. Dovozoval, že od roku 2010 vykazuje dlužník záporné výsledky hospodaření, a že jeho situace se nemění a je v platební neschopnosti.

Při posouzení dlužníkovy platební neschopnosti dlužníka odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 113/2013 z 12.12.2013 (publikované pod číslem 45/2014 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek), podle něhož dlužník může domněnku neschopnosti plnit závazky, vyvrátit tím, že osvědčí nebo prokáže schopnost uhradit všechny splatné pohledávky těch věřitelů, jejichž pohledávky v insolvenčním řízení byly zjištěny a dále na rozhodnutí sen. zn. 29 NSČR 10/2009 z 2.12.2010 (publikovaného pod číslem 80/2011 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek), v němž Nejvyšší soud dovodil, že dlužník se nachází v platební neschopnosti, není-li schopen využít pohledávky, které má za svými dlužníky, k úhradě svých závazků a rozhodnutí sen. zn. 29 NSČR 36/2009 z 27.11.2011, v němž Nejvyšší soud předchozí závěr doplnil tak, že má zjevně obecnou platnost i ve vazbě na jiný majetek (nejen pohledávky) dlužníka, který by měl či mohl být použit k uhrazení pohledávek dlužníkových věřitelů. Konstatoval, že dlužník poté, co byl poučen podle § 118a o.s.ř., aby doplnil svá tvrzení ke schopnosti využít svého majetku k uspokojení pohledávek věřitelů, předložil soudu 470 stran příloh s tím, že žádá, aby byly přístupny pouze účastníkům řízení, k těmto přílohám však nepřihlédl, neboť povinností soudu je zveřejňovat všechny všechna podání účastníků v insolvenčním řízení. Nadto akcentoval, že se mělo jednat pouze o smlouvy o nájmu nebytových prostor a parkovacích stání, nikoliv o důkazy prokazující, že dlužník má dostatek aktiv, kterými by bylo možné bez obtíží uspokojit pohledávky svých věřitelů, přičemž odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sen. zn. 29 NSČR 39/2009 z 27.10.2011, podle něhož se nepřihlíží při úvaze o platební neschopnosti k hodnotě dlužníkova majetku tam, kde ho nelze bez obtíží a rychle zpeněžit. K argumentaci dlužníka, že nemovitosti, jež má ve svém vlastnictví, může zpeněžit, uvedl, že není sporu o tom, že jsou tyto nemovitosti zastaveny ve prospěch zástavního věřitele, jak uvedl i v seznamu svého majetku. Uzavřel tak, že dlužník je v platební neschopnosti, a že se mu nepodařilo vyvrátit její domněnky ve smyslu § 3 odst. 2 InsZ.

Nad rámec uvedeného dovodil, že dlužník je zároveň předlužen, neboť v průběhu let 2011-2013 jeho závazky převyšovaly jeho majetek o 135 až 163 mil. Kč; nedoložil, že by pan Pavlica a Arcibiskupství pražské, se svých pohledávek vůči němu vzdali.

Toto usnesení napadl dlužník v zákonem stanovené lhůtě odvoláním a navrhl, aby je odvolací soud zrušil. Předně namítl, že insolvenční soud tím, že k posouzení hodnoty jeho majetku nenařídil důkaz znaleckým posudkem, nedodržel pro něj závazný právní názor odvolacího soudu formulovaný v jeho zrušujícím usnesení. Akcentoval, že zjištění z účetních závěrek za roky 2010 až 2013 nemohou reflektovat tržní cenu jeho majetku a odmítl závěr insolvenčního soudu, že pro dokazování v insolvenčním řízení znaleckým posudkem není místo. Nadto insolvenční soud vycházel z dokladů, které byly více než rok staré. Po poučení podle § 118a občanského soudního řádu (o.s.ř.), navrhl insolvenčnímu soudu řadu důkazů, jimiž dokládal, že má dostatečný majetek, z něhož by byl schopen uspokojit pohledávky svých věřitelů. Nesouhlasil s tím, aby důkazní materiál byl uveřejněn v insolvenčním rejstříku, avšak souhlasil s tím, aby se stal součástí insolvenčního spisu. Insolvenční soud k těmto důkazům nepřihlédl, protože je nezveřejnil, nicméně k nim nepřihlížel, neboť insolvenční soud postupuje podle § 421 InsZ, kdy povinností soudu jsou všechna podání, která se vkládají do soudního spisu zveřejnit . Tento postup insolvenčního soudu označil za nezákonný a upozornil také na ustanovení § 422 InsZ, podle něhož může soud rozhodnout k žádosti účastníka, že některé údaje obsažené v podání nebudou v insolvenčním rejstříku veřejně přístupné. Napadené usnesení označil v této situaci jako nepředvídatelné a porušující zásadu rovnosti účastníků insolvenčního řízení, neboť řadu listinných důkazů navrhovatele b) sice nezveřejnil v insolvenčním rejstříku, avšak přesto z nich vycházel. Insolvenčnímu soudu zároveň vytkl, že při posuzování dlužníkových pohledávek vycházel z neúplného skutkového stavu. Odmítl pak, že by pro závěry insolvenčního soudu bylo rozhodující i to, že původně se k insolvenčnímu návrhu připojil. Doplnil, že nemá k dispozici objem měsíčních pohledávek z nájemních smluv, jež měsíčně dlužníkovi vznikají. Nebýt právní úpravy § 111 InsZ, že pohledávky svých věřitelů uspokojil. S navrhovatelem b) uzavřel dohodu s tím, že jednotlivé nemovitosti, jak budou prodávány, uvolní ze zástavního práva, přičemž dohoda nebyla vázána na řádné plnění úvěrových povinností.

Navrhovatel b) navrhl, aby napadené usnesení odvolací soud potvrdil. Za spornou mezi stranami označil otázku, zda-li je dlužník s to své závazky přihlášeným věřitelům plnit. Dlužník sice k poučení soudem navrhl další důkazy, avšak tvrdil pouze, že je schopen své závazky plnit z prodeje nemovitostí a z pronájmu nemovitostí. Nedostatek tvrzení, který vytkl dlužníkovi insolvenční soud při poučení podle § 118a o.s.ř. však dlužník neodstranil tím, že přiložil 38 nájemních smluv prokazujících, že má dlužník provozuschopný závod (vyjádření ze 16.11.2015) a hradí závazky při jeho provozu, neboť předmětem insolvenčního řízení je uspokojení všech závazků dlužníka. Uvedl, že je věcí soudu, které důkazy ve smyslu 120 odst. 1 o.s.ř. provede a pokud dlužník vyvracel svou platební neschopnost založenými nájemními smlouvami, jimi vyvrátit svou platební neschopnost nemohl a provedením těchto důkazů by insolvenční soud nezjistil žádné rozhodující skutečnosti. Z přihlášených pohledávek ve výši 1.042.691.587,--Kč dlužník uznal své závazky ve výši 817.782.411,12 Kč, všechny jsou déle než 30 dnů po lhůtě splatnosti.

K námitce, že insolvenční soud nenařídil znalecký posudek k posouzení hodnoty dlužníkova majetku uvedl, že podle § 127 odst. 1 o.s.ř. soud ustanoví znalce pouze tam, kdy rozhodnutí závisí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, přičemž nebylo sporu o tom, že hodnota dlužníkových nemovitostí nedosahuje výše nesporných závazků. Znění bodu IX. výroku zhodnotil jako nedopatření. Upozornil zároveň na to, že v exekučním řízení dlužník argumentuje tím, že se nachází v úpadku. Své vyjádření doplnil tak, že předložené nájemní smlouvy nejsou podloženy dlužníkovým tvrzením k vyvrácení jeho platební neschopnosti, a že znalecký posudek by nepřinesl nic k likviditě dlužníkova majetku (na němž vázne zástavní právo). Dlužník v řízení neuvedl žádná tvrzení, kdy a za jakých podmínek by zpeněžil svůj majetek a shrnul, že jeho aktiva jsou blokována po dobu 3 let a brání jeho rozvoji. Připustil, že uzavřel s dlužníkem dohodu o postupném uvolňování zástavního práva k jednotlivým nemovitostem tak, jak bude dlužník hradit svůj závazek, avšak tato dohoda předpokládala, že dlužník bude úvěrové povinnosti řádně plnit, což nečinil, a proto pohledávky z úvěru zesplatnil a přestal se cítit být dohodou vázán.

Navrhovatel a) se k odvolání dlužníka nevyjádřil.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl po doplnění dokazování, že není opodstatněno.

Z protokolu o přezkumném jednání a upraveného soupisu přihlášek pohledávek odvolací soud zjistil, že do insolvenčního řízení byly přihlášeny pohledávky o celkové výši 1.104.430.668,24 Kč, ve výši 519.482.221,35 Kč jako zajištěné, přičemž zjištěny byly ve výši 586.958.292,35 Kč včetně pohledávky navrhovatele b) ve výši 519.591.645,35 Kč, zajištěné do výše 519.482.221,35 Kč.

Podle § 136 odst. 1 InsZ insolvenční soud vydá rozhodnutí o úpadku, je-li osvědčením nebo dokazováním zjištěno, že dlužník je v úpadku nebo že mu úpadek hrozí.

Podle § 3 InsZ dlužník je v úpadku, jestliže má a) více věřitelů a b) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a c) tyto závazky není schopen plnit (odst. 1). Má se za to, že dlužník není schopen své peněžité závazky, jestliže a) zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo b) je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, nebo není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo d) nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1, kterou mu uložil insolvenční soud (odst. 2). Dlužník, který je právnickou osobou nebo fyzickou osobou-podnikatelem, je v úpadku i tehdy, je-li předlužen. O předlužení jde tehdy, má-li dlužník více věřitelů a souhrn jeho závazků převyšuje hodnotu jeho majetku. Při stanovení hodnoty dlužníkova majetku se přihlíží také k další správě jeho majetku, případně k dalšímu provozování jeho podniku, lze-li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že dlužník bude moci ve správě majetku nebo v provozu podniku pokračovat (odst. 3).

Z dikce výše citovaných ustanovení vyplývá, že pojem úpadku je vymezen dvojím způsobem, a to jako úpadek projevující se insolvencí dlužníka (nedostatkem platební schopnosti) nebo předlužením, jež přichází v úvahu jen u dlužníka, který je podnikatelem. Není však nezbytné, aby situace dlužníka-podnikatele naplňovala obě formy úpadku, a k tomu, aby mohlo být rozhodnuto o jeho úpadku, postačuje zjištění, že dlužník je, buď insolventní, nebo že je předlužen.

K výkladu ustanovení § 3 odst. 2 InsZ se opakovaně vyjádřil Nejvyšší soud v rozhodnutích, jež shora citoval i insolvenční soud. Ve svém rozhodnutí pod sp. zn. 29 Cdo 4476/2007 Nejvyšší soud uvedl, že jestliže dlužník není schopen využít pohledávky, jež má za svými dlužníky, k úhradě svých závazků, nepřihlíží se pro účely závěru, zda dlužník je v úpadku, ani k výši těchto pohledávek; to platí i o jiném majetku dlužníka, jenž by měl či mohl být použit k uhrazení pohledávek dlužníkových věřitelů. Smyslem těchto závěrů je přikročit ke zjištění úpadku dlužníka jako ke krajnímu řešení a naopak v těch případech, kdy pohledávky věřitelů jsou bez obtíží vymahatelné jinak, tj. v exekuci (při výkonu rozhodnutí) na základě exekučního titulu, kdyby jej věřitel měl, nepostupovat podle InsZ. Pokud však dlužník má majetek, s jehož dispozicí je omezován právy třetích osob (zástavním právem), takže jej nelze bez obtíží zpeněžit, pak pro účely zjištění úpadku je takový majetek včetně pohledávek bez významu. Přitom je věcí dlužníka, aby domněnku platební neschopnosti v průběhu insolvenčního řízení vyvrátil. To však nelze učinit jen prostým tvrzením, že se v platební neschopnosti nenachází, nýbrž kalkulací, z níž vyplyne reálnost zpeněžení jeho majetku a časový horizont uspokojení pohledávek věřitelů. Tuto kalkulaci pak je dlužník povinen podložit důkazy.

V projednávané věci není sporu o tom, že dlužník má více věřitelů s pohledávkami déle než 30 dnů po lhůtě splatnosti (§ 3 odst. 1 InsZ), a tato skutečnost je podporována i výší pohledávek, jež byly v insolvenčním řízení zjištěny, sporné je, zda se dlužník nachází v platební neschopnosti.

Dlužník domněnku své platební neschopnosti nevyvrátil, neboť důkazy předložené insolvenčnímu soudu poté, co jej poučil podle § 118a o.s.ř., nemají návaznost na odpovídající tvrzení. Dlužník pak nedokázal při jednání odvolacího soudu vyčíslit příjmy, které měsíčně získává z jednotlivých založených nájemních smluv (po odečtení nákladů spojených s údržbou nemovitostí), tj. zisk, který by mohl nabídnout svým věřitelům k uspokojení svých pohledávek, resp. jiné příjmy (z prodeje nemovitostí). Nehledě na to však dlužník sám ve svém vyjádření akcentoval, že ve zpeněžení majetku mu brání navrhovatel b), jemuž svědčí zástavní právo k jednotlivým nemovitostem. Na tom nic nemění výše uváděná dohoda mezi dlužníkem a navrhovatelem b), neboť ten má zastavené nemovitosti k dispozici k zajištění své pohledávky a nelze mu přičítat k tíži, že je ochoten uvolňovat zástavní práva k jednotlivým nemovitostem teprve poté, co mu bude složena prodejní cena kupujícím, za koupi zástavním právem zatížené nemovitosti do notářské úschovy, což dlužník zhodnotil jako nereálné. Dlužník tak nejen netvrdí skutečnosti, jejichž prokázáním by vyvrátil svou platební neschopnost, nýbrž sám konstatuje, že jeho majetek není likvidní a nelze jej bez obtíží zpeněžit. Stranou pak ponechává odvolací soud dlužníkovu námitku, že ve zpeněžování mu brání zároveň účinky zahájení insolvenčního řízení.

Odvolací soud dospěl k závěru, že byť je napadené usnesení obtížně přezkoumatelné, a nelze například souhlasit s tím, že by nad rámec dokazování v insolvenčním řízení bylo provádění znaleckého dokazování (neboť tento závěr se týká jen prokazování věcné legitimace podle § 105 InsZ), přesto jeho závěry o platební neschopnosti dlužníka obstojí.

Nad rámec uvedeného odvolací soud považuje za potřebné zdůraznit, že ve zrušovacím usnesení odvolacího soudu nebyl vyjádřen závazný právní názor, že v insolvenčním řízení je třeba doplnit dokazování znaleckým posudkem na ocenění dlužníkova majetku, jak dovozuje v odvolání dlužník, neboť odvolací soud jen upozornil na to, že je třeba dát dlužníkovi právo bránit se domněnce platební neschopnosti (byť i znaleckým posudkem). Jeho obrana však vedla k výše uvedeným závěrům, jež by dlužník takovým důkazem nevyvrátil.

Odvolací soud tak shrnuje, že dlužník má více věřitelů s pohledávkami déle než 30 dnů po lhůtě splatnosti, jež není schopen splnit ve smyslu § 3 odst. 2 InsZ. Z uvedeného důvodu pak bylo nadbytečné zabývat se otázkou, zda se dlužník nachází v úpadku pro předlužení podle § 3 odst. 3 InsZ. Bod IX. výroku napadeného usnesení představuje prostou citaci ustanovení § 140 odst. 2 InsZ nemající žádný normativní obsah.

Na základě výše uvedeného proto odvolací soud napadené usnesení z důvodu jeho věcné správnosti podle § 219 o.s.ř. potvrdil.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí l z e podat dovolání ve lhůtě 2 měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu prostřednictvím soudu prvního stupně, jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 13. dubna 2016

JUDr. Michal K u b í n , v. r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Mandáková