3 VSPH 1795/2013-A-17
KSLB 54 INS 20930/2013 3 VSPH 1795/2013-A-17

USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Kubína a soudců JUDr. Jaroslava Bureše a JUDr. Jindřicha Havlovce v insolvenční věci dlužníka Roberta Dreithalera, nar. 19.3.1983, bytem v Liberci, Valdštejnská 285/9, zahájené k návrhu dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočky v Liberci č.j. KSLB 54 INS 20930/2013-A-10 ze dne 10.září 2013

takto:

Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočky v Liberci č.j. KSLB 54 INS 20930/2013-A-10 ze dne 10.září 2013 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Napadeným usnesením Krajský soud v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci (insolvenční soud) uložil dlužníkovi uhradit ve lhůtě 7 dnů od právní moci rozhodnutí zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 9.000,--Kč na uvedený bankovní účet soudu k označenému variabilnímu symbolu.

V odůvodnění napadeného usnesení insolvenční soud uvedl, že mu byl doručen 29.7.2013 insolvenční návrh dlužníka s návrhem na povolení oddlužení plněním splátkového kalendáře. Vyšel z dlužníkova tvrzení, že má závazky ve výši 388.313,--Kč. Konstatoval, že jako jediný zdroj příjmu uvedl, že dlužník připojil k insolvenčnímu návrhu smlouvu o důchodu uzavřenou 24.7.2013 s Franzem Dreithalerem (dárce), který se zavázal poskytovat dlužníkovi po dobu trvání oddlužení plněním splátkového kalendáře měsíčně 3.050,--Kč, a později tuto smlouvu nahradil smlouvou o důchodu uzavřenou s Jiřinou Dreithalerovou (dárkyně) z 27.8.2013 s tím, že se zavázala poskytovat dlužníkovi po dobu trvání oddlužení plněním splátkového kalendáře částku 3.050,--Kč měsíčně s doložkou, že smlouva uzavřená s dárcem 24.7.2013 se touto smlouvou ruší. Insolvenční soud zkoumal majetkové poměry dárce a dárkyně a dospěl k závěru, že ani v jednom případě nejsou schopni vzhledem ke svým příjmům svým závazkům dostát. Dárce má příjem měsíčně 9.179,--Kč, avšak vyživovací povinnost ke své manželce, takže v situaci, že by se dostal sám do oddlužení, mohla by mu být sražena částka pouze 523,--Kč, a neobstojí jeho argument, že žije ve společné domácnosti s manželkou, která se dělí s ním o náklady spojené s vedením domácnosti. V případě smlouvy uzavřené s dárkyní insolvenční soud dovodil, že ta má pouze starobní důchod ve výši 8.304,--Kč a příjem z podnikatelské činnosti ve výši 6.000,--Kč, jež je ale doložena jen čestným prohlášením. Za situace, že by byla v oddlužení, z uvedeného příjmu by bylo lze srážet nikoliv více než 2.241,--Kč (nikoliv 3.050,--Kč, jak se oba zavázali). Zdůraznil, že povinnost hradit splátky v oddlužení je primárně povinností dlužníka a že tuto povinnost nelze nahrazovat plněním ze smluv uzavřených s dlužníkovými rodinnými 3 VSPH 1795/2011 příslušníky, tj. s jeho rodiči. Aniž by se blíže zabýval tvrzeným příjmem dlužníka uvedeným v insolvenčním návrhu, cituje ustanovení § 395 odst. 1 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (InsZ), dovozoval, že dlužník nenabízí svým nezajištěným věřitelům uspokojení jejich pohledávek v rozsahu alespoň 30 %, a učinil právní závěr, že lze v insolvenčním řízení očekávat řešení dlužníkova úpadku konkursem.

K majetkovým poměrům dlužníka insolvenční soud konstatoval, že je vlastníkem běžného vybavení domácnosti a věcí osobní potřeby (v ceně 3.500,--Kč) bez finančního majetku, který by mohl využít ke své činnosti insolvenční správce bezprostředně po svém ustanovení do této funkce v souvislosti se zjištěním dlužníkova úpadku. Dovodil tak, že je třeba dlužníkovi uložit zálohu na náklady insolvenčního řízení podle § 108 InsZ. Při stanovení výše této zálohy kalkuloval, že bude třeba vynaložit náklady v souvislosti s místním šetřením (cestovní náhrady) ve výši 3.000,--Kč, dále náklady spojené s běžnou administrativou a organizací v rámci řešení úpadku také ve výši 3.000,--Kč a dále 3.000,--Kč v souvislosti s odměnou správce při zpeněžování dlužníkova majetku, tj. celkem 9.000,--Kč, přičemž zároveň uvedl, že odměna insolvenčního správce podle § 1 odst. 5 vyhl. č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů (Vyhláška) činí v případě, že dojde ke zpeněžení, nejméně 45.000,--Kč, a že nebude možné z výtěžku zpeněžení tuto odměnu uhradit.

Toto usnesení napadl dlužník v zákonem stanovené lhůtě odvoláním a navrhl, aby je odvolací soud změnil tak, že se mu ukládá záloha na náklady insolvenčního řízení ve výši 2.000,--Kč s odůvodněním, podle něhož od vydání napadeného usnesení došlo k podstatným změnám v jeho majetkových poměrech. Uvedl zejména, že má s účinností od 1.10.2013 zajištěn pravidelný příjem u zaměstnavatele B2 STAV, spol. s r.o. ve výši 9.900,--Kč měsíčně, na základě dohody o provedení práce, kterou připojil, a dále má zajištěn příjem od dárkyně na základě smlouvy o poskytování důchodu z 8.10.2013, podle níž se dárkyně zavázala po dobu trvání oddlužení plněním splátkového kalendáře přispívat dlužníkovi 1.500,--Kč, s tím, že smlouva o důchodu, kterou s dárkyní uzavřel 27.8.2013, se ruší.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že nejsou dány podmínky pro jeho potvrzení či změnu.

Povinnost insolvenčního navrhovatele-věřitele zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení je upravena v ustanovení § 108 odst. 1 a 2 InsZ, jež pro tyto případy nedoznalo rozhodné změny ani po jeho novelizaci provedené s účinností ode dne 1.1.2014 zákonem č. 294/2013 Sb. (tzv. revizní novela InsZ). Z uvedených ustanovení plyne, že insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do částky 50.000,--Kč, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Podle § 108 odst. 3 InsZ nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit. 3 VSPH 1795/2011

Podle § 169 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) vyhotovení každého usnesení, kterým se zcela vyhovuje návrhu na předběžné opatření, návrhu na zajištění důkazu, návrhu na zajištění předmětu důkazního prostředku ve věcech týkajících se práv z duševního vlastnictví nebo jinému návrhu, jemuž nikdo neodporoval, nebo usnesení, které se týká vedení řízení, anebo usnesení podle § 104a, nemusí obsahovat odůvodnění. Odůvodnění nemusí obsahovat rovněž usnesení, kterým bylo rozhodnuto nikoli ve věci samé, připouští-li to povaha této věci a je-li z obsahu spisu zřejmé, na základě jakých skutečností bylo rozhodnuto; v tomto případě se ve výroku usnesení uvedou zákonná ustanovení, jichž bylo použito, a důvod rozhodnutí.

Ačkoli je usnesení o uložení povinnosti hradit zálohu na náklady insolvenčního řízení rozhodnutím nemeritorním, nejde o usnesení, jímž by se upravovalo řízení, ani o usnesení vydávané v rámci dohlédací činnosti insolvenčního soudu dle § 11 InsZ. Tímto usnesením soud ve smyslu § 10 písm. a) InsZ rozhoduje o povinnosti insolvenčního navrhovatele zaplatit zálohu (ukládá mu platební povinnost a rozhoduje o její výši v mezích zákonného limitu), pokud jsou k tomu vzhledem k okolnostem věci splněny podmínky vymezené v § 108 odst. 1 InsZ. Odtud plyne, že proti tomuto rozhodnutí je přípustné odvolání a že ovšem také-s ohledem na povahu věci-nelze dovodit, že jde o rozhodnutí, jež by nebylo nutno odůvodnit.

Nutno vyjít z toho, že povinnost k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení lze uložit insolvenčnímu navrhovateli (který není zaměstnancem dlužníka uplatňujícím toliko pracovněprávní nároky či osobou uvedenou v § 368 odst. 1 InsZ), anebo solidárně všem navrhovatelům, jedině pokud v daném případě nelze předpokládat, že budoucí náklady insolvenčního řízení bude možno zcela uhradit z majetkové podstaty (tj. prostředky k jejich krytí nelze zajistit jinak než zálohou). Při nedostatku volných finančních prostředků dlužníka je požadavek zálohy odůvodněn též jako zdroj úhrady prvotních nákladů, jež si insolvenční řízení (aby mohlo zákonem stanoveným způsobem pokračovat) vyžádá v období následující po rozhodnutí o úpadku.

Pro posouzení, zda je namístě zaplacení zálohy po navrhovateli požadovat a v jaké výši, je tudíž nutné vzít v úvahu skutkové a právní okolnosti dané věci, jež jsou podstatné především pro úsudek o tom, jaký způsob řešení dlužníkova úpadku či hrozícího úpadku lze očekávat, jaké náklady, k jejichž krytí záloha slouží, si tento způsob pravděpodobně vyžádá, a zda či do jaké míry lze předpokládat uspokojení těchto nákladů z majetkové podstaty, popř. zda je třeba zajistit úhradu prvotních nákladů insolvenčního řízení. Je přitom zřejmé, že výše nákladů insolvenčního řízení se odvíjí nejen od samotné povahy konkrétního způsobu řešení dlužníkova úpadku (konkursu, reorganizace nebo zvolené formy oddlužení), ale i v rámci téhož způsobu řešení úpadku je navíc ještě ovlivněna specifickými poměry dané věci. To platí i pro hotové výdaje a odměnu insolvenčního správce, které vždy patří mezi náklady insolvenčního řízení a jejichž výše je pro jednotlivé způsoby řešení úpadku upravena ve Vyhlášce; tato odlišnost se týká i obou forem oddlužení.

Z uvedených důvodů je namístě závěr, že rozhodnutí o povinnosti k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení dle § 108 IZ musí být odůvodněno, a to způsobem zákonem předepsaným (dle § 157 odst. 2 ve spojení s § 167 odst. 2 o.s.ř.) 3 VSPH 1795/2011 tak, aby z něj bylo patrné, z jakých konkrétních skutkových a právních závěrů soud při svém závěru o důvodech k zaplacení zálohy a o její potřebné výši vycházel, a na jakém podkladě tyto závěry učinil.

Insolvenční soud v napadeném usnesení při zkoumání otázky, jaký způsob řešení úpadku lze v případě dlužníka očekávat, se nevypořádal s dlužníkovým tvrzením, podle kterého má příjem měsíčně ve výši 7.573,--Kč. Při posuzování dlužníkovy nabídky nezajištěným věřitelům vycházel výlučně z příjmů generovaných smlouvami o důchodu a zkoumal, zda dárce, resp. dárkyně jsou schopni svým závazkům v uzavřených smlouvách, v nichž se shodně zavázali poskytovat dlužníkovi měsíčně plnění ve výši 3.050,--Kč, dostát, když z jejich dosahovaných příjmů by zákonné srážky (shodně jako v oddlužení) činily částky, na základě kterých by neuspokojil dlužník po odečtení odměny insolvenčního správce na náhradě jeho nákladů své nezajištěné věřitele za dobu plnění splátkového kalendáře nejméně ve výši 30 %, a pokud by plnili své závazky, pak by jim zbývalo méně než by jim zůstalo při zákonných srážkách. Odvolací soud má za to, že měsíčně ke splnění této podmínky by byla nutná nabídka ve výši 3.030,--Kč, neboť 30 % pohledávek nezajištěných věřitelů činí 116.493,--Kč a po připočtení nároků insolvenčního správce ve výši 65.340,--Kč by nabídka za 60 měsíců musela činit 181.833,--Kč. Tuto částku by dlužník v oddlužení nabídl, neboť zabavitelná částka z příjmu dlužníka 7.573,--Kč činí 923,--Kč a spolu s plněním dárce nebo dárkyně by byl schopen plnit dlužník měsíčně splátky ve výši 3.973,--Kč a uspokojit pohledávky nezajištěných věřitelů více než v míře 30 %. Zkoumání solventnosti dárce, resp. dárkyně nebylo namístě, neboť smlouvy dárci uzavřeli jistě vážně a byli si vědomi svých povinností ze smluv vyplývajících. Případný není ani závěr insolvenčního soudu, podle kterého primárně má povinnost splácet své závazky dlužník, neboť si lze představit i situaci, kdy dlužník by nabídl svým nezajištěným věřitelům splátky, jež pocházejí pouze z plnění třetích osob na základě smlouvy o důchodu. Závěr insolvenčního soudu o tom, že lze očekávat řešení dlužníkova úpadku konkursem, tak není namístě.

Insolvenční soud pak při stanovení výše zálohy na náklady insolvenčního řízení správně argumentoval ustanovením § 1 odst. 5 Vyhlášky (odměna insolvenčního správce při zpeněžování majetku nejméně 45.000,--Kč), avšak dovodil při zjištění, že dlužníkův majetek dosahuje jen hodnoty 3.500,--Kč, nelogický závěr, že postačí uložit zálohu na odměnu jen 3.000,--Kč, tento závěr však neobstojí ani při uložení zálohy v celkové výši 9.000,--Kč.

Odvolací soud však nemohl vzhledem k výše uvedeným závěrům napadené usnesení změnit, neboť v mezidobí došlo k podstatným změnám v poměrech dlužníka, který tvrdí příjmy měsíčně 9.900,--Kč, jež však nepředstavují čistý příjem a nejedná se ani o příjem z pracovního poměru, nýbrž z dohody o provedení práce, z níž plyne, že dohoda byla uzavřena na dobu určitou do 31.12.2013; nadto v důsledku v napadeném usnesení prezentovaného právního názoru o tom, že dárkyně není dostatečně solventní, aby měsíčně dlužníkovi poskytovala 3.050,--Kč, byla smlouva s dárkyní zrušena a nahrazena smlouvou další, v níž závazek dárkyně činí pouze 1.500,--Kč. Za uvedené situace, kdy není doložen pravidelný příjem dlužníka a příjem z důchodu nepředstavuje dostatečnou nabídku, odvolací soud dospěl k závěru, že závěr o očekávatelném způsobu řešení dlužníkova úpadku je předčasný a bude namístě prošetřit znovu majetkové poměry dlužníka. 3 VSPH 1795/2011

Z těchto důvodů odvolací soud napadené usnesení jako nepřezkoumatelné podle § 219a odst. 1 písm.b) o.s.ř. zrušil a podle § 221 odst. 1 písm.a) o.s.ř. věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat dovolání ve lhůtě 2 měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu prostřednictvím soudu prvního stupně, jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 10.září 2014

JUDr. Michal K u b í n , v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová