3 VSPH 1791/2012-A-12
KSUL 44 INS 29869/2012 3 VSPH 1791/2012-A-12

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Kubína a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a Mgr. Ivany Mlejnkové v insolvenčním řízení dlužníka: Jiří anonymizovano , anonymizovano , bytem Mikulovice 101, 435 45 Nová Ves v Horách, zahájeném na návrh věřitele: Josef anonymizovano , anonymizovano , bytem Most, Obránců míru 2893/19, o odvolání navrhovatele proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. prosince 2012, č.j. KSUL 44 INS 29869/2012-A-6,

takto:

I. Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. prosince 2012, č.j. KSUL 44 INS 29869/2012-A-6, s e p o t v r z u j e .

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 3.12.2012, č.j. KSUL 44 INS 29869/2012-A-6 odmítl insolvenční návrh věřitele Josefa anonymizovano (dále jen navrhovatel).

V odůvodnění svého rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že navrhovatel dne 28.11.2012 doručil soudu insolvenční návrh, jenž neobsahuje všechny náležitosti stanovené v § 103 odst. 2 insolvenčního zákona (dále jen IZ) a z něhož neplyne dlužníkův úpadek podle § 3 IZ. Navrhovatel uvedl, že uzavřel s dlužníkem smlouvu o půjčce dne 18.9.2010 (dále jen smlouva), na jejímž základě půjčil dlužníku 85.000,-Kč, kterou se dlužník zavázal vrátit do 28.2.2011, což nesplnil, takže mu vznikl ještě nárok na zaplacení zákonného úroku z prodlení ode dne data splatnosti; uvedené navrhovatel osvědčoval smlouvou a výzvou k úhradě dluhu, kterou dlužník převzal dne 3.1.2012. Navrhovatel tvrdil, že je dlužník v úpadku, o čemž nasvědčuje fakt, že má řadu jiných věřitelů, vůči nimž své závazky rovněž dlouhodobě neplní, uvedl výčet několika věřitelů, aniž by dostatečně specifikoval jejich pohledávky, které by svědčily o platební neschopnosti dlužníka. Zejména neuvedl splatnost a právní titul ostatních pohledávek, pouze další věřitele vyjmenoval a u některých uvedl výši pohledávky. Důvodem odmítnutí insolvenčního návrhu je podle soudu absence tvrzení osvědčujících tvrzenou platební neschopnost dlužníka, resp. naplnění podmínek fikce platební neschopnosti podle § 3 odst. 2 IZ nebo jeho předlužení. Dále soud vysvětlil, jaké účinky a rizika jsou spojené se zahájením insolvenčního řízení, a též odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 7/2008 z 26.2.2009, v němž soud formuloval závěr, podle něhož povinnost vylíčit v insolvenčním návrhu rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek, není splněna tím, že insolvenční navrhovatel ohledně těchto skutečností odkáže na listinný důkaz, který připojí k návrhu jako přílohu. Pokračoval, že úprava insolvenčního zákona zdůrazňuje odpovědnost věřitele-insolvenčního navrhovatele za zahájení insolvenčního řízení, s nímž jsou spojeny významné účinky stanovené v § 109 až § 111 IZ, jimž lze dát průchod jedině za předpokladu, že věřitel v návrhu poskytne soudu zákonem požadované informace o věřitelích dlužníka a jeho majetkových poměrech. Věřitel nemá právní povinnost podat insolvenční návrh, ani právní nárok na insolvenční návrh, tím méně nárok na pomoc soudu, které se věřitel dožaduje.

Soud uzavřel, že insolvenční návrh odmítl podle § 128a odst. 2 písm. b) IZ, neboť se jedná již o třetí návrh navrhovatele, a přestože insolvenční soud opakovaně uvedl, v čem spočívají nedostatky a odvolací soud opakovaně potvrdil rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem, navrhovatel podal téměř totožný návrh jako v předchozích případech. Navrhovateli nic nebránilo v tom, aby podal řádný insolvenční návrh se všemi náležitostmi.

Proti tomuto usnesení se navrhovatel včas odvolal a požadoval, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Uvedl, že podle jeho názoru je dlužník v úpadku, ačkoliv nedokáže přesně specifikovat pohledávky dalších věřitelů, tedy jejich výši, splatnost a právní titul, neboť tyto informace nebylo možné ke dni podání návrhu od dlužníka zjistit, což však neznamená, že by dlužník nebyl proto v úpadku a bylo namístě jeho insolvenční návrh odmítnout. Má povědomost o tom, že dlužník má více věřitelů a že souhrn jeho závazků převyšuje hodnotu jeho majetku. Uzavřel, že soud pochybil, pokud nevyzval podle § 128 odst. 3 IZ dlužníka k předložení seznamů dle § 104 odst. IZ, neboť podle tohoto ustanovení má-li insolvenční navrhovatel vůči dlužníku vykonatelnou pohledávku, uloží soud tuto povinnost dlužníku vždy.

Vrchní soud v Praze, aniž dle § 94 odst. 2 písm. c) IZ nařizoval jednání, přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

Podle § 103 odst. 2 IZ musí být v insolvenčním návrhu vždy uvedeny i rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek (§ 3 IZ), skutečnosti, ze kterých vyplývá oprávnění podat návrh, není-li insolvenčním navrhovatelem dlužník, musí být označeny důkazy, kterých se insolvenční navrhovatel dovolává, a musí z něj být patrno, čeho se jím insolvenční navrhovatel domáhá.

Podle § 3 odst. 1 IZ je dlužník v úpadku, jestliže má a) více věřitelů a b) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a c) tyto závazky není schopen plnit (platební neschopnost). K posledně uvedené podmínce § 3 odst. 2 IZ stanoví vyvratitelné domněnky, podle nichž se má za to, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže a) zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo b) je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, nebo c) není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo d) nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1 IZ, kterou mu uložil insolvenční soud.

Podle § 3 odst. 3 IZ je dlužník, který je právnickou osobou nebo fyzickou osobou-podnikatelem, v úpadku i tehdy, je-li předlužen. O předlužení jde tehdy, má-li dlužník více věřitelů a souhrn jeho závazků převyšuje hodnotu jeho majetku. Při stanovení hodnoty dlužníkova majetku se přihlíží také k další správě jeho majetku, případně k dalšímu provozování jeho podniku, lze-li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že dlužník bude moci ve správě majetku nebo v provozu podniku pokračovat.

Nutno zdůraznit, že vzhledem k závažnosti dopadů, jež může i vadný insolvenční návrh vyvolat v poměrech dlužníka nebo třetích osob, soudní praxe důsledně trvá na tom, aby insolvenční navrhovatel-lhostejno, zda je jím dlužník či věřitel-řádně splnil zákonem předepsanou povinnost skutkových tvrzení, jež jsou dle § 103 odst. 2 IZ povinnými obsahovými náležitostmi insolvenčního návrhu, tj. aby vylíčil rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek. Jde-li o návrh podaný věřitelem, musí tento navrhovatel navíc řádně vylíčit skutečnosti, ze kterých vyplývá jeho oprávnění podat návrh, tj. skutečnosti svědčící o tom, že má proti dlužníku splatnou pohledávku (§ 105 IZ). Doložení aktivní legitimace navrhujícího věřitele je primárním předpokladem projednání dlužníkova úpadku (je průkazem navrhovatelova oprávnění požadovat, aby soud na podkladě jeho insolvenčního návrhu tvrzený úpadek dlužníka zjišťoval). Procesní povinnost tvrzení dle § 103 odst. 2 IZ není možno mít za splněnou (nelze ji nahradit) tím, že insolvenční navrhovatel ohledně příslušných rozhodných skutečností odkáže na listinný důkaz, který připojí k insolvenčnímu návrhu jako přílohu (viz usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 7/2008-A ze dne 26.2.2009, uveřejněné pod č. 91/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Požadavky stran povinnosti insolvenčního navrhovatele vylíčit v insolvenčním návrhu skutečnosti osvědčující úpadek nebo hrozící úpadek dlužníka jsou ustáleny judikaturou Nejvyššího soudu uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek-viz jeho usnesení sen. zn. 29 NSČR 7/2008 ze dne 26.2.2009 (91/2009), usnesení sen. zn. 29 NSČR 1/2008 ze dne 27.1.2010 (R 88/2010), usnesení sen. zn. 29 NSČR 22/2009 ze dne 20.5.2010 (R 26/2011) a usnesení sen. zn. 29 NSČR 14/2011 ze dne 21.12.2011 (R 44/2012). Z této judikatury plyne, že v insolvenčním návrhu musí být tvrzeny takové okolnosti, z nichž závěr o úpadku dlužníka nebo o jeho hrozícím úpadku logicky vzato vyplývá. Rozhodujícími skutečnostmi, které osvědčují úpadek dlužníka ve formě insolvence, se rozumí vylíčení konkrétních okolností, z nichž insolvenční soud (shledá-li je pravdivými) bude moci uzavřít, že dlužník má více věřitelů (nejméně dva), kteří vůči němu mají pohledávky (vůči nimž má peněžité závazky), jež jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, a tyto závazky není schopen plnit. Insolvenční návrh tak musí obsahovat jako součást vylíčení okolností, které osvědčují úpadek dlužníka ve formě insolvence, nejen konkrétní údaje o věřitelích dlužníka, nýbrž i konkrétní údaje o pohledávkách takových věřitelů, včetně konkrétních údajů o splatnosti těchto pohledávek, a to v míře, která v případě, že tato tvrzení budou shledána pravdivými, dovolí insolvenčnímu soudu uzavřít, že dlužník je v úpadku. Naproti tomu při úpadku dlužníka (právnické osoby nebo fyzické osoby-podnikatele) ve formě předlužení se podmínka mnohosti jeho věřitelů neodvozuje pouze od jeho závazků již splatných, ale rozhodné tu je to, zda souhrn dlužníkových závazků (splatných i nesplatných) převyšuje reálnou hodnotu jeho majetku. Na posouzení, zda insolvenční návrh má náležitosti předepsané insolvenčním zákonem a zda není namístě jeho odmítnutí podle § 128 odst. 1 IZ, přitom nemá vliv okolnost, že při zkoumání, zda dlužník je v úpadku, se v insolvenčním řízení prosazuje vyšetřovací zásada.

Lze tedy shrnout, že navrhující věřitel musí v insolvenčním návrhu náležitě vymezit svoji pohledávku za dlužníkem co do důvodu jejího vzniku (rozhodných okolností, na nichž se zakládá), výše a splatnosti, a současně takto (v případě tvrzeného úpadku insolvencí i co do splatnosti) identifikovat další věřitele dlužníka a jejich pohledávky a nabídnout i potřebná další konkrétní skutková tvrzení, z nichž se podává závěr o dlužníkově platební neschopnosti (objektivní či založené některou ze zákonných domněnek), nebo o jeho předlužení (je-li podnikatelem).

Podle § 128 odst. 1 IZ odmítne insolvenční soud insolvenční návrh, který neobsahuje všechny náležitosti nebo který je nesrozumitelný anebo neurčitý, jestliže pro tyto nedostatky nelze pokračovat v řízení; učiní tak neprodleně, nejpozději do 7 dnů poté, co byl insolvenční návrh podán. Ustanovení § 43 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) se nepoužije.

Podle § 128a IZ insolvenční návrh podaný věřitelem insolvenční soud odmítne také tehdy, je-li zjevně bezdůvodný; učiní tak neprodleně, nejpozději do 7 dnů poté, co byl insolvenční návrh podán (odst. 1). Insolvenční návrh je zjevně bezdůvodný zejména tehdy, jestliže insolvenční navrhovatel dokládá oprávnění jej podat pohledávkou, ke které se pro účely rozhodnutí o úpadku nepřihlíží (odst. 2 písm. a), jde o insolvenční návrh podaný opětovně a insolvenční navrhovatel při jeho podání nedoloží, že splnil povinnosti uložené mu případně předchozím rozhodnutím o insolvenčním návrhu (odst. 2 písm. b), nebo jeho podáním insolvenční navrhovatel zjevně sleduje zneužití svých práv na úkor dlužníka (odst. 2 písm. c).

Soud prvního stupně správně vycházel ze shora citovaných judikatorních závěrů a správně dovodil, že ve věřitelském insolvenčním návrhu musí dle § 103 odst. 2 IZ být tvrzeny takové okolnosti, z nichž závěr o úpadku dlužníka nebo o hrozícím úpadku dlužníka logicky vzato vyplývá.

Navrhovatel ve svém insolvenčním návrhu uvedl skutečnosti vztahující se pouze k jeho pohledávce vzniklé ze smlouvy. Ohledně posouzení splnění podmínek mnohosti věřitelů a platební neschopnosti dlužníka toliko příkladem uvedl další věřitele dlužníka, jež buď jen řádně označil bez uvedení jakékoliv pohledávky za dlužníkem, nebo je sice ve dvou případech řádně označil i s uvedením výše pohledávky, avšak bez uvedení jejich splatnosti s tím, že dle jeho vědomí je vedeno na majetek dlužníka několik exekucí, avšak bez konkrétního označení exekučních titulů.

Na základě takovýchto tvrzení nelze přijmout závěr, že dlužník má více věřitelů, vůči nimž má závazek splatný déle než 30 dnů [§ 3 odst. 1 písm. a) a b) IZ]. Pak je ovšem pojmově vyloučeno uvažovat o naplnění podmínky platební neschopnosti dlužníka dle § 3 odst. 1 písm. c) IZ, když ta se připíná teprve ke skutečnostem svědčícím o naplnění podmínek úpadku dle § 3 odst. 1 písm. a) a b)

IZ, jež v daném případě absentují. Navrhovatel rovněž neuvedl žádná tvrzení, ze kterých by bylo možno dovodit úpadek dlužníka předlužením podle § 3 odst. 3 IZ (tj. údaje o dalších věřitelích, souhrnu závazků a hodnotě majetku dlužníka).

Pro úplnost odvolací soud považuje za potřebné zdůraznit, že jakkoli je dokazování skutečností potřebných k osvědčení dlužníkova úpadku ovládáno vyšetřovací zásadou vtělenou do § 86 IZ, tato zásada sama o sobě nenahrazuje na prvním místě stojící povinnost tvrzení, jež stíhá insolvenčního navrhovatele, tedy jeho povinnost uvést konkrétní skutková tvrzení o skutečnostech, jež jsou z hlediska rozhodování o insolvenčním návrhu právně významné. Teprve za předpokladu, že soud má k dispozici bezvadný insolvenční návrh, může přistoupit k další fázi řízení, tedy ke zjišťování věřitelovy legitimace k podání tohoto návrhu a poté i ke zjišťování dlužníkova úpadku. Není-li tu takový návrh, nesmí insolvenční soud činit žádné další úkony (ani vyzývat navrhovatele k odstranění vad návrhu či podle § 128 odst. 3 IZ vyzývat dlužníka k předložení seznamů jeho majetku, závazků a zaměstnanců), nýbrž je povinen podle § 128 odst. 1 IZ insolvenční návrh bez dalšího neprodleně, nejpozději do 7 dnů od jeho podání, odmítnout.

Věřitel nemá-na rozdíl od dlužníka-právní povinnost podat insolvenční návrh a nemá ani právní nárok na insolvenční návrh, jak správně dovodil soud prvního stupně. Jestliže věřitel nemá dostatečné a věrohodné informace o dalších dlužníkových věřitelích, o jejich déle splatných pohledávkách, o dlužníkově platební neschopnosti či dalších okolnostech, jež o dlužníkově úpadku ve formě insolvence nebo ve formě předlužení (jde-li o dlužníka podnikatele) svědčí, pak není nikterak opodstatněno, aby se zjištění úpadku insolvenčním návrhem domáhal. Za takové situace je namístě, aby věřitel k ochraně svých práv (k vymožení pohledávky za dlužníkem) zvolil standardní postup, tj. cestu individuálního výkonu rozhodnutí. Insolvenční řízení není a nemůže být nástrojem nahrazujícím (ve sporu o pohledávku mezi věřitelem a dlužníkem) cestu nalézání práva před orgány k tomu povolanými. Jeho účelem není vyřešení individuálního sporu o pohledávku mezi věřitelem (insolvenčním navrhovatelem) a jeho dlužníkem, nýbrž řešení úpadku a hrozícího úpadku dlužníka soudním řízením některým ze stanovených způsobů tak, aby došlo k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem nebo hrozícím úpadkem a k co nevyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů [§ 1 písm. a) IZ].

Z uvedených důvodů odvolací soud dospěl k závěru, že navrhovatelův insolvenční návrh vykazuje nedostatky, pro něž v řízení nelze pokračovat a pro něž musí být dle § 128 odst. 1 IZ bez dalšího odmítnut. Navrhovatel může odstranit vady insolvenčního návrhu, jen dokud soud prvního stupně nevydal usnesení o odmítnutí návrhu podle § 128 IZ, a proto odstranění jeho nedostatků by nebylo možné případně provést v rámci odvolacího řízení (viz usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17.3.2008, sp. zn. KSPL 20 INS 437/2008, 1 VSPH 5/2008, uveřejněné pod č. 11/2009 Sb. NS).

K závěru soudu prvního stupně, že odmítl navrhovatelův insolvenční návrh podle § 128a odst. 2 písm. b) IZ, odvolací soud má zato, že se neuplatní, neboť z insolvenčního rejstříku se podává, že se v daném případě jedná o druhý insolvenční návrh navrhovatele (nikoliv třetí) aniž by insolvenčnímu navrhovateli byla uložena nějaká povinnost předchozím rozhodnutím o insolvenčním návrhu, jak toto ustanovení předpokládá. Je však zřejmé, že předchozí navrhovatelův insolvenční návrh, jenž byl soudem prvního stupně odmítnut usnesením ze dne 4.dubna 2012, č.j. KSUL 44 INS 7791/2012-A-6, a k navrhovatelovu odvolání bylo toto rozhodnutí Vrchním soudem v Praze jako soudem odvolacím usnesením č.j. KSUL 44 INS 7791/2012, 3 VSPH 599/2012-A-11 ze dne 4. října 2012 jako věcně správné potvrzeno, vykazoval shodné vady, jako návrh, jenž je předmětem přezkoumání tohoto řízení, a proto je namístě hodnotit navrhovatelův druhý insolvenční návrh jako zneužívající jeho práv na úkor dlužníka ve smyslu § 128a odst. 2 písm. c) IZ. To však nic nemění na tom, že navrhovatelův insolvenční návrh vykazoval vady, pro něž je bylo namístě odmítnout z obou uvedených důvodů.

Odvolací soud proto napadené usnesení podle § 219 o.s.ř. jako věcně správné potvrdil.

Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn podle § 142 odst. 1 o.s.ř. a § 224 odst. 1 o.s.ř. s respektováním skutečnosti, že v odvolacím řízení zcela úspěšnému dlužníkovi žádné náklady řízení nevznikly.

Odvolací soud upozorňuje insolvenční soud na to, že na základě jeho rozhodnutí insolvenční řízení se končí, a proto bude namístě doplňujícím usnesením podle § 166 a § 167 odst. 2 o.s.ř. rozhodnout o nákladech řízení.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí j e dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.). Dovolání se podává do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Ústí nad Labem.

V Praze dne 14. února 2014

JUDr. Michal K u b í n , v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Kateřina Vaněčková