3 VSPH 1782/2012-B-64
KSPL 27 INS 701/2010 3 VSPH 1782/2012-B-64

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Kubína a soudců JUDr. Jaroslava Bureše a JUDr. Jindřicha Havlovce v insolvenční věci dlužníka: Jan anonymizovano , anonymizovano , podnikatel, IČO 64403955, bytem v Plzni, K Lutové 4C, o odvolání věřitele č. 32: Misan, spol. s r.o., IČO 62959221, se sídlem v Lysé nad Labem, Ke Vrutici 1795, zast. Mgr. Ing. Markem Luhanem, advokátem se sídlem v Lysé nad Labem, Masarykova 1250/50, proti usnesení Krajského soudu v Plzni č.j. KSPL 27 INS 701/2010-B-58 ze dne 13.listopadu 2012

takto:

Usnesení Krajského soudu v Plzni č.j. KSPL 27 INS 701/2010-B-58 ze dne 13.listopadu 2012 se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Napadeným usnesením Krajský soud v Plzni (insolvenční soud) schválil konečnou zprávu Ing. Petra Bendla, bytem v Plzni, Soukenická 5, insolvenčního správce dlužníka, zveřejněnou pod č.j. KSPL 27 INS 701/2010-B-49 v insolvenčním rejstříku 5.3.2012 (bod I. výroku) a schválil odměnu insolvenčního správce v částce 373.477,--Kč včetně DPH a hotové výdaje v částce 4.488,--Kč včetně DPH s tím, že tyto částky budou hrazeny z majetkové podstaty (bod II. výroku).

V odůvodnění napadeného usnesení insolvenční soud uvedl, že usnesením č.j. KSPL 27 INS 701/2010-A-8 z 12.3.2010, které nabylo právní moci 17.3.2010, prohlásil na dlužníkův majetek konkurs, a že po zpeněžení majetku zapsaného do soupisu majetkové podstaty mu insolvenční správce podal konečnou zprávu o průběhu konkursu a jeho výsledcích včetně vyúčtování svých nároků na odměnu a náhradu hotových výdajů. Vyšel ze zjištění, podle něhož insolvenční správce mu předložil k projednání konečnou zprávu o zpeněžení majetkové podstaty spolu s vyúčtováním výdajů a odměny z 29.2.2012, konečná zpráva byla vyvěšena na úřední desce od 10.9.2012 do 26.9.2012 a věřitel č. 32-Misan, spol. s r.o., IČO 62959221 (Věřitel) proti ní podal námitky, v nichž požadoval posouzení svého postavení jako zajištěného věřitele a uspokojení své zajištěné pohledávky z výtěžku zpeněžení předmětu zajištění (dokument B-50). Insolvenční soud především konstatoval, že usnesením z 26.9.2011 (dokument B-41), jež nabylo právní moci 6.10.2011, návrh na vydání výtěžku zpeněžení Věřiteli zamítl. Při posuzování důvodnosti vznesené námitky vycházel ze stanoviska insolvenčního správce zveřejněného 14.8.2012 (dokument B-53), v němž insolvenční správce poukázal na ustanovení § 248 odst. 2 InsZ a na usnesení Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 3550/2011 z 31.1.2012 (dokument B-48), v němž se Ústavní soud ztotožnil se závěrem insolvenčního soudu vyjádřeného v usnesení z 26.9.2011 (dokument B-41) a postup insolvenčního soudu při aplikaci ustanovení § 248 odst. 2 InsZ shledal jako ústavně konformní, neboť na jeho základě nedošlo k žádnému porušení práva stěžovatele, a ústavní stížnost odmítl. Z uvedeného důvodu insolvenční soud dovodil, že námitka Věřitele vůči konečné zprávě a vyúčtování není důvodná a po projednání na jednání 13.11.2012 podle

§ 304 odst. 4 písm.a) InsZ tuto zprávu včetně vyúčtování odměny a výdajů insolvenčního správce schválil. Doplnil, že poté, co usnesení nabude právní moci, vyplatí insolvenční správce z prostředků majetkové podstaty dosud nevyplacené zapodstatové pohledávky, tj. odměnu a hotové výdaje, a poté předloží návrh rozvrhového usnesení.

Toto rozhodnutí napadl Věřitel v zákonem stanovené lhůtě odvoláním a navrhl, aby je odvolací soud změnil v bodu I. výroku tak, že se nařizuje doplnění konečné zprávy o konstatování, že Věřitel bude uspokojen v celém rozsahu, tj. v rozsahu 843.696,60 Kč a příslušným způsobem budou upraveny ostatní položky konečné zprávy, nebo ji odmítl a v bodu II. výroku zrušil s tím, že o odměně insolvenčního správce bude rozhodnuto spolu s rozhodováním o nové, popř. doplněné, konečné zprávě. Uvedl, že insolvenční soud odmítl námitku zajištěného Věřitele pouze odkazem na své dosavadní stanovisko v průběhu řízení, že s aplikací § 248 odst. 2 InsZ se ztotožnil i Ústavní soud ve svém usnesení sp.zn. I.ÚS 3550/2011. K jeho závěrům zdůraznil, že Ústavní soud nezkoumal meritorně správnost aplikace § 248 odst. 2 InsZ z hlediska jednoduchého práva, nýbrž pouze dovodil, že při svém rozhodování insolvenční soud nevybočil z mezí ústavnosti. Konstatoval, že s jeho námitkou o nepřípustnosti aplikace uvedeného ustanovení v dané fázi insolvenčního řízení se insolvenční soud věcně nevypořádal. Připomněl, že při přezkumném jednání 27.4.2010 byla jeho pohledávka přezkoumána s tím, že byla zjištěna co do výše, pravosti a pořadí, tj. byla zjištěna jako zajištěná. Pokud insolvenční správce měl za to, že zajištění jeho pohledávky je neúčinné ve smyslu § 248 odst. 2 InsZ, mohl tuto pohledávku právě při jejím přezkumu popřít co do pořadí. Svým postupem, kdy pohledávku insolvenční správce uznal a popřel ji teprve následně po zpeněžení předmětu zajištění, vzal mu možnost se jakkoli proti popření pohledávky co do pořadí bránit. Tvrdil, že pro přihlášené zajištěné pohledávky musí platit, že zpochybňovat platnost či účinnost zajištění lze nejpozději při jejím přezkumu, a dovozoval, že v další fázi insolvenčního řízení již otázku pořadí zjištěné pohledávky nelze řešit. Připomněl, že insolvenční správce o skutečnostech, jež by opravňovaly postup podle § 248 odst. 2 InsZ, věděl již v době přezkumu zajištěné pohledávky. Aplikace tohoto ustanovení až ve fázi uspokojování pohledávek by znamenalo popřít smysl faktického rozdělení insolvenčního řízení na fázi přihlašování pohledávek, fázi jejich přezkumu a fázi jejich uspokojování. Odkázal na usnesení Vrchního soudu v Praze č.j. MSPH 99 INS 8008/2009, 1 VSPH 313/2012-B-84, z 28.3.2012, které dopadá i na projednávanou věc a v němž soud vyjádřil závěr, že problematika zjištění a zajištění přihlášené pohledávky má být posuzována zásadně na přezkumném jednání a nemůže být již předmětem úvah soudu při rozhodování o vydání výtěžku ze zpeněžení předmětu zajištění.

Vrchní soud v Praze, aniž nařizoval jednání [ustanovení § 94 odst. 2 písm. c) InsZ], přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející, a dospěl přitom k závěru, že odvolání věřitele není důvodné.

Podle § 302 odst. 1 InsZ v závěru zpeněžení majetkové podstaty insolvenční správce předloží insolvenčnímu soudu konečnou zprávu.

Podle § 304 InsZ insolvenční soud přezkoumá konečnou zprávu insolvenčního správce a jeho vyúčtování a odstraní po slyšení insolvenčního správce chyby a nejasnosti v ní obsažené (odst. 1). O konečné zprávě insolvenčního správce po její úpravě uvědomí insolvenční soud účastníky řízení tím, že ji zveřejní vyhláškou. Současně je uvědomí o tom, že do 15 dnů od zveřejnění konečné zprávy v insolvenčním rejstříku mohou proti ní podat námitky (odst. 2). K projednání konečné zprávy insolvenčního správce a jeho vyúčtování nařídí insolvenční soud jednání. Termín a místo tohoto jednání uvede ve vyhlášce na úřední desce; předvolání k tomuto jednání insolvenční soud zvlášť doručí insolvenčnímu správci, dlužníku, věřitelům, kteří podali námitky proti konečné zprávě, a věřitelskému výboru (odst. 3). Na jednání o konečné zprávě a vyúčtování insolvenčního správce projedná insolvenční soud námitky, které byly proti ní vzneseny. Na základě toho rozhodne buď tak, že a) schválí konečnou zprávu a vyúčtování, nejsou-li námitky vůči nim důvodné, b) nařídí doplnění nebo změnu konečné zprávy nebo vyúčtování, jestliže shledá, že některé z námitek proti němu jsou důvodné, avšak nemění její základní obsah, c) odmítne přijmout konečnou zprávu, shledá-li, že námitky proti ní vznesené důvodně zpochybňují zprávu jako celek; v tomto případě uloží insolvenčnímu správci, aby předložil novou konečnou zprávu ve lhůtě, kterou určí (odst. 4). Rozhodnutí podle odst. 4 insolvenční soud vyvěsí na úřední desce soudu. Zvlášť toto rozhodnutí doručí insolvenčnímu správci, dlužníku a věřitelům, o jejichž námitkách bylo rozhodováno. Odvolání proti tomuto rozhodnutí mohou podat věřitelé, jejichž námitkám nebylo vyhověno (odst. 5).

Podle § 201 odst. 1 písm.a) InsZ pohledávka je zajištěna, jestliže ji nepopřel insolvenční správce ani žádný z přihlášených věřitelů.

Podle § 204 odst. 1 InsZ zajištění věřitelé, kteří mají právo, aby jejich pohledávka byla uspokojena v průběhu insolvenčního řízení, uplatňují její uspokojení vůči insolvenčnímu správci. Pokud jim insolvenční správce nevyhoví, mohou se nápravy domáhat u insolvenčního soudu v rámci jeho dohlédací činnosti; sporné skutečnosti o tom, zda jde o zajištěné věřitele a zda a v jakém rozsahu trvá zajištěná pohledávka nebo zajištění, přitom nelze řešit.

Podle § 248 InsZ dlužníkovi věřitelé mohou po prohlášení konkursu svá práva uplatnit jen způsobem a za podmínek stanovených tímto zákonem; to platí i pro ty věřitele, kteří se nestali účastníky insolvenčního řízení (odst. 1). Nejde-li o zajištění poskytnuté podle § 41, stávají se neúčinnými práva na uspokojení ze zajištění, která se týkají majetkové podstaty a která dlužníkovi věřitelé získali poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení; to platí i pro zřízení soudcovského zástavního práva na nemovitostech. Byl-li majetek sloužící k zajištění v této době také zpeněžen, náleží do majetkové podstaty výtěžek získaný zpeněžením a jeho nabyvatel je povinen jej do ní vydat na výzvu insolvenčního správce (odst. 2).

K uvedené problematice se vyjádřil Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí sen.zn. 29 NSČR 16/2011 ze 30.11.2011, jež bylo publikováno pod číslem 54/2012 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (R 54/2012), v němž dovodil, že na základě soudcovského zástavního práva na nemovitostech, které vzniklo (právní mocí soudního rozhodnutí o jeho zřízení) poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, aniž šlo o případ uvedený v § 41 InsZ, nenabývá věřitel právo na uspokojení pohledávky z takového zajištění bez zřetele k tomu, zda návrh na zřízení soudcovského zástavního práva na nemovitostech podal před zahájením insolvenčního řízení nebo v jeho průběhu. Nabylo-li rozhodnutí soudu o nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech náležejících do majetkové podstaty dlužníka právní moci poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, stává se právo věřitele na uspokojení z takového zajištění neúčinným od prohlášení konkursu na majetek dlužníka (účinky upravené v § 245 odst. 1 InsZ).

Skutečnost, že za výše uvedených podmínek se stávají neúčinnými práva na uspokojení ze zajištění [byť při přezkumu bylo toto právo zjištěno ve smyslu § 201 odst. 1 písm.a) InsZ], znamená, že tato práva jsou sice platně nabytá, avšak s ohledem na absenci účinnosti vůči konkursnímu řízení není možno je vykonat.

Z insolvenčního spisu plyne, že při přezkumném jednání konaném 27.4.2010 (dokument B-3) byla pohledávka Věřitele zjištěna i s právem na její uspokojení ze zajištění (zřízením soudcovského zástavního práva), že tento závěr pak je vyjádřen i v upraveném seznamu přihlášených pohledávek dlužníka (dokument B-6), podle něhož pohledávka Věřitele byla zjištěna ve výši 843.696,60 Kč s právem na její uspokojení ze zajištění v této výši. Usnesením č.j. KSPL 27 INS 701/2010-B-41 z 26.9.2011 (dokument B-41) byl návrh Věřitele uplatněný podle § 204 odst. 1 InsZ v rámci dohledu insolvenčního soudu zamítnut.

Usnesením Ústavního soudu sp.zn. I.ÚS 3550/2011 z 31.1.2012 byla odmítnuta ústavní stížnost Věřitele se závěrem, že tu jsou důvody pro odmítnutí stížnosti podle § 43 odst. 2 písm. a) zák. o Ústavním soudu, neboť je zjevně neopodstatněná bez jakýchkoliv důvodných pochybností o tom, že by jí nebylo možné vyhovět, a že proto není třeba ústavní stížnost podrobně zkoumat a lze ji posoudit ve zjednodušené proceduře. Nad rámec toho Ústavní soud se přesto věcně ke stížnosti vyjádřil tak, že se závěrem insolvenčního soudu v usnesení z 26.9.2011 (dokument B-41) se ztotožňuje s obdobnými závěry, jež učinil Nejvyšší soud v R 54/2012.

Proti konečné zprávě insolvenčního správce (dokument B-49) Věřitel podal včas námitku, jež se shoduje s tou, kterou uvedl v odvolání proti napadenému usnesení, neboť podle ní byl zařazen mezi nezajištěné věřitele s tím, že jeho pohledávka bude uspokojena v rozsahu 4,60 %, ač měl být uspokojen jako zajištěný věřitel ze zajištění zcela, neboť jeho pohledávka byla zjištěna včetně práva na její uspokojení ze zajištění. Insolvenční správce odkázal ve svém vyjádření na závěry usnesení Ústavního soudu.

Odvolací soud dospěl k závěru, že námitka Věřitele proti konečné zprávě o zpeněžení majetkové podstaty s vyúčtováním výdajů a odměny správce není důvodná. Není sporu o tom, že insolvenční řízení bylo zahájeno 27.1.2010, zatímco k zajištění Věřitelovy pohledávky soudcovským zástavním právem došlo 1.2.2010, tj. poté, co nastaly účinky zahájeného insolvenčního řízení upravené v § 109 a násl. InsZ, že konkurs na dlužníkův majetek byl prohlášen 12.3.2010 a pohledávka Věřitele přihlášena jako zajištěná nebyla při přezkumném jednání popřena insolvenčním správcem ani žádným z přihlášených věřitelů.

Přesto nemůže být Věřitelova pohledávka v insolvenčním řízení uspokojena z výtěžku zpeněžení zajištění, neboť ze zákona se toto zajištění po prohlášení konkursu na dlužníkův majetek stalo neúčinným ve smyslu § 248 odst. 2 InsZ bez ohledu na výsledek přezkumu pohledávky Věřitele, a proto je nelze vykonat. Odvolací soud odkazuje na výše uvedené závěry Nejvyššího soudu publikované v R 54/2012, ztotožňuje se s nimi a pro stručnost na ně odkazuje.

Nadto nelze přitakat odvolací argumentaci Věřitele, podle níž se Ústavní soud ve svém rozhodnutí, jímž jeho ústavní stížnost odmítl, nezabýval věcí samou. Naopak právě postup podle § 43 odst. 2 písm.a) zák. č. 183/1993 o Ústavním soudu potvrzuje, že stížnost Věřitele byla zjevně neopodstatněná, a proto nebylo třeba se jí zabývat podrobně; Ústavní soud se však v odůvodnění svého usnesení přihlásil k závěrům insolvenčního soudu, jímž byl zamítnut návrh Věřitele podaný podle § 204 odst. 1 InsZ.

Věřitelův odkaz na usnesení Vrchního soudu v Praze sen.zn. 1 VSPH 313/2012-B není přiléhavý. V tomto rozhodnutí Vrchní soud v Praze konstatoval, že insolvenčnímu soudu v zásadě nepřísluší zpochybňovat pravost, výši či pořadí pohledávek již pokládaných za zjištěné, což plyne i z ustanovení § 204 odst. 1 InsZ, z něhož se podává oprávnění soudu v rámci dohlédací činnosti zjednat nápravu nesprávného postupu insolvenčního správce, avšak s vyloučením možnosti řešit opakovaně sporné skutečnosti, zda jde o zajištěné věřitele a zda a v jakém rozsahu trvá zajištěná pohledávka nebo zajištění. Odvolací soud proto odmítl postup insolvenčního soudu, který dodatečně zhodnotil smlouvu o zajištění pohledávky postoupením pohledávky dlužníka na věřitele jako neplatnou. V projednávané věci se však o obdobnou situaci nejedná, neboť insolvenční soud při rozhodování o návrhu Věřitele podle § 204 odst. 1 InsZ sporné otázky související s platností zajištění nebo s jeho neúčinností, jíž by se byl insolvenční správce úspěšně dovolal (podle § 235 a násl. InsZ), neřešil, nýbrž jen respektoval, že se jedná o zákonnou neúčinnost zajištění pohledávky, která nastává i bez toho, že by ji insolvenční správce namítal a odporoval (podle § 235 a násl. InsZ).

Protože usnesení insolvenčního soudu nebylo z jiných než odvolatelem uváděných důvodů, jež nejsou opodstatněny, napadeno, odvolací soud na základě výše uvedených závěrů je podle § 219 odst. 1 o.s.ř. z důvodu jeho věcné správnosti potvrdil.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat dovolání ve lhůtě 2 měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu prostřednictvím soudu prvního stupně, jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 23. července 2013

JUDr. Michal K u b í n , v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová