3 VSPH 1775/2015-A-51
KSUL 46 INS 14121/2014 3 VSPH 1775/2015-A-51

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jindřicha Havlovce a soudců JUDr. Michala Kubína a JUDr. Petra Trebatického, Ph.D. v insolvenční věci dlužníka: TG-mont s.r.o. se sídlem Dobroměřice, Pražská 30, IČO: 27357562, zast. Mgr. Martinou Pekárkovou, advokátkou se sídlem Horoměřice, Nebušická 709, zahájené k návrhu navrhovatele: Československá obchodní banka, a.s. se sídlem Praha 5, Radlická 333/150, IČO: 00001350, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. srpna 2015, č.j. KSUL 46 INS 14121/2014-A-44,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. srpna 2015, č.j. KSUL 46 INS 14121/2014-A-44, se zr u š u j e a věc se vr a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Napadeným usnesením soud prvního stupně bodem I. výroku zjistil úpadek dlužníka. Bodem II. výroku ustanovil insolvenčním správcem JUDr. Ing. Petra Štillipa. V ostatních bodech výroku svého rozhodnutí promítl povinné náležitosti rozhodnutí podle § 136 odst. 2 InsZ, resp. svůj další procesní postup a navrhujícímu věřiteli uložil zaplatit soudní poplatek za insolvenční návrh ve výši 2.000,-Kč (bod XIII výroku).

V odůvodnění napadeného usnesení soud prvního stupně uvedl, že navrhovatel se insolvenčním návrhem domáhá zjištění dlužníkova úpadku, neboť má za ním splatné pohledávky ze dvou smluv o úvěru ve výši 4.213.077,83 Kč a 4.644.549,11 Kč s tím, že dlužník vlastní nemovité věci, na nichž vázne zástavní právo ve prospěch navrhovatele. Za další dlužníkovy věřitele navrhovatel označil: WOODCOTE BEK s.r.o., Euler Hermes Europe SA, organizační složka, Všeobecnou zdravotní pojišťovnu ČR a Finanční úřad pro Ústecký kraj. Ti k výzvě soudu prvního stupně sdělili, že skutečně pohledávky za dlužníkem mají.

Dlužník ve svém vyjádření potvrdil, že má 10 věřitelů a peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po splatnosti, ale popřel, že by byl v úpadku. S navrhovatelem jedná o splátkovém kalendáři a své dluhy ve výši 6.980.000,-Kč, resp. 9.071.027,18 Kč je schopen splnit ve splátkách, příp. v rámci exekuce, neboť hodnota jeho majetku je vyšší než výše jeho závazků. Konkrétně disponuje majetkem, jehož hodnota dosahuje 6.555.000,-Kč a má pohledávky za 4 vlastními dlužníky ve výši 10.840.000,-Kč. Probíhá rekonstrukce jeho účetnictví a po jeho opravě nebude mít žádný dluh. Všechny přihlášené pohledávky popřel. Zdůraznil, že pohledávka Euler Hermes Europe SA je vedena jako vykonatelná na základě titulu, který vydal nezmocněný rozhodce. Má dva zaměstnance. K pohledávkám navrhovatele uvedl, že s ním uzavřel 2 úvěrové smlouvy a mělo dojít k čerpání peněz na základě třetí smlouvy, a proto své finanční prostředky investoval. Jeho podnikatelský záměr, odsouhlasený navrhovatelem, nemohl být realizován, neboť navrhovatel další prostředky odmítl vyplatit, a požadoval po něm odstoupení od smlouvy. Své závazky vůči navrhovateli nemohl hradit z důvodu nevymožení vlastních pohledávek za svými dlužníky. Návrh označil za šikanózní, neboť z důvodu jeho podání se dlužník nemohl ucházet o veřejné zakázky. Vůči pohledávkám navrhovatele uplatnil započtení svých pohledávek za ním vzniklých z důvodu škody ve výši 2.000.000,-Kč, kterou mu navrhovatel způsobil a ušlého zisku ve výši 70.000.000,-Kč.

Soud prvního stupně vyjmenoval důkazy, které provedl a dlužníkem navržené důkazy, které zamítl. Aniž uvádí, jaké konkrétní skutečnosti z jednotlivých provedených důkazů zjistil, dospěl k závěru, že jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro rozhodnutí o úpadku dlužníka, neboť navrhovatel má za dlužníkem splatné pohledávky uvedené v insolvenčním návrhu, a je tedy k podání insolvenčního návrhu aktivně legitimován. Proti pohledávkám navrhovatele dlužník žádné konkrétní námitky neuplatnil a potvrdil, že od dubna 2013 ani jeden z poskytnutých úvěrů nesplácí. Návrh však považuje za šikanózní, neboť jeho platební neschopnost vznikla z důvodu neposkytnutí úvěru třetího. Dlužník potvrdil existenci pohledávky dvou z přihlášených věřitelů. Soudu známí věřitelé mají za dlužníkem pohledávky, z nichž jsou některé vykonatelné a některé i vymáhány. Z provedených listinných důkazů tedy vyplývá, že dlužník má kromě navrhovatele ještě nejméně další 2 věřitele se splatnými pohledávkami . Navrhovatel a uvedení věřitelé mají vůči dlužníku splatné pohledávky po dobu delší 30 dnů po splatnosti, které dlužník neplní déle než 3 měsíce po splatnosti, pročež je dána domněnka jeho platební neschopnosti.

Na základě uvedeného soud prvního stupně, cituje ust. § 3, § 97 a § 105 z.č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, dále jen InsZ, dospěl k závěru, že dlužník je v úpadku.

Proti rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž byl zjištěn jeho úpadek, se dlužník včas odvolal a navrhl, aby bylo zrušeno a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení (příp. aby bylo řízení zastaveno). Má za to, že úpadek dlužníka nebyl osvědčen, neboť především není naplněna podmínka, že by nebyl schopen své závazky plnit. Vyjádřil přesvědčení, že pohledávky věřitelů lze bez obtíží uspokojit exekucí z jeho majetku. Účel insolvenčního řízení tak nemůže být naplněn. Namítl také, že soud prvního stupně se nevypořádal s jeho námitkou započtení své pohledávky za navrhovatelem, ani s námitkou, že insolvenční návrh je šikanózní, dostatečně nezohlednil skutečnost, že probíhá rekonstrukce jeho účetnictví, z něhož vyplyne, že přihlášené pohledávky buďto nejsou dány vůbec nebo jsou v jiné výši.

Navrhovatel se k odvolání dlužníka nevyjádřil.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že nejsou dány podmínky pro jeho potvrzení či změnu.

Podle § 136 odst. 1 InsZ vydá insolvenční soud rozhodnutí o úpadku, je-li osvědčením nebo dokazováním zjištěno, že dlužník je v úpadku nebo že mu úpadek hrozí.

Podle § 3 odst. 1 InsZ je dlužník v úpadku, jestliže má a) více věřitelů a b) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a c) tyto závazky není schopen plnit (dále jen "platební neschopnost"). K posledně uvedené podmínce § 3 odst. 2 InsZ stanoví, že se má za to, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže a) zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo b) je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, nebo c) není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo d) nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1, kterou mu uložil insolvenční soud.

V případě, kdy je insolvenční řízení zahájeno dle § 97 odst. 1 a 5 InsZ na návrh věřitele, je tento navrhovatel ve smyslu § 103 odst. 2 InsZ povinen v insolvenčním návrhu mimo jiné uvést rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka, skutečnosti, ze kterých vyplývá jeho oprávnění podat návrh, a označit důkazy, kterých se dovolává, přičemž dle § 105 InsZ je povinen doložit, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku, a k návrhu připojit její přihlášku. Doložením splatné pohledávky vůči dlužníku navrhující věřitel jednak prokazuje své oprávnění podat insolvenční návrh (aktivní legitimaci), a jednak zčásti poskytuje skutkový podklad pro zkoumáními tvrzeného dlužníkova úpadku, jehož zjištění je základním předpokladem podmiňujícím rozhodnutí o úpadku. Teprve poté, co je postavena najisto pohledávka navrhovatele-věřitele za dlužníkem ve smyslu § 105 InsZ, a dlužno poznamenat, že v této otázce je na navrhujícím věřiteli, aby doložil svou pohledávku za dlužníkem (naplnění zásady projednací), je namístě se zabývat otázkou, zda má dlužník více věřitelů déle než 30 dnů po lhůtě splatnosti. Tento závěr pak předchází zkoumání třetí podmínky úpadku, tj. otázky, zda je dlužník neschopen pohledávky svých věřitelů splácet. Na tento závěr lze usuzovat z některých domněnek uvedených v ustanovení § 3 odst. 2 InsZ, jež jsou domněnkami vyvratitelnými, a je na dlužníkovi, zda osvědčí nebo prokáže opak. Obě další podmínky úpadku pak šetří insolvenční soud ex offo, tj. při uplatnění zásady vyšetřovací.

Ústavní soud ve svém nálezu IV. ÚS 283/2000 formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého podle § 132 o.s.ř. důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, přičemž přihlíží pečlivě ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod), neboť jinak se může stát, že soud provede celou řadu důkazů, přitom přihlédne jen k některým z nich a učiní jen tyto předmětem svých úvah a hodnocení, zatímco jiné důkazy sice konstatuje, uvedeným předmětem úvah a hodnocení je však vůbec neučiní. Pojem přihlédnutí lze přitom chápat v jeho pojmovém významu jen tak, že soud je povinen každý důkaz, který provede, předmětem svých úvah a hodnocení učinit; nestane-li se tak, zatíží své rozhodování projevem libovůle.

Vrchní soud v Praze již dříve (viz např. usnesení sp. zn. KSUL 69 INS 3755/2008, 1 VSPH 277/2008-A, 1 VSPH 24/2009-B ze dne 21.1.2009 nebo usnesení sp. zn. KSHK 41 INS 1042/2009, 1 VSPH 269/2009-A ze dne 19.6.2009) vyslovil, že ve smyslu § 7 InsZ usnesení vydaná soudem v insolvenčním řízení musí odpovídat požadavkům vymezeným v příslušných ustanoveních občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.), a to s tím, že rozhodnutí o úpadku dlužníka vydané k insolvenčnímu návrhu jeho věřitele musí být s ohledem na povahu tohoto rozhodnutí (bez zřetele ke stanovisku dlužníka k věci) vždy odůvodněno (tj. užití § 169 odst. 2 o.s.ř. zde nepřichází v úvahu), a ve smyslu § 167 odst. 2 o.s.ř. se tak musí stát způsobem uvedeným v § 157 odst. 2 téhož zákona. Proto soud v odůvodnění tohoto usnesení musí kromě jiného uvést, co bylo obsahem insolvenčního návrhu a jaké stanovisko k němu dlužník zaujal, které skutečnosti podstatné pro rozhodnutí ve věci má prokázány, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, jaký učinil závěr o skutkovém stavu věci a jak ji posoudil po právní stránce. Přitom dbá o to, aby odůvodnění rozhodnutí bylo přesvědčivé.

Těmto požadavkům však soud prvního stupně v odůvodnění napadeného usnesení nedostál. Z tohoto odůvodnění totiž neplyne jasný skutkový a právní závěr ohledně naplnění podmínek úpadku ve formě insolvence, jejž soud shledal prokázaným, a to jak co do posuzování věcné legitimace navrhovatele, tak i co do osvědčení existence vícerých věřitelů dlužníka s pohledávkami nejméně 30 dnů po splatnosti a zejména pak ohledně platební neschopnosti dlužníka.

K otázce věcné legitimace navrhovatele podat insolvenční návrh (jež je předpokladem toho, aby se soud vůbec jeho insolvenčním návrhem mohl zabývat) soud prvního stupně uzavřel, že jeho věcná legitimace je dána, neboť dlužník proti jeho pohledávkám žádné konkrétní relevantní námitky neuplatnil a potvrdil, že od dubna roku 2013 nejsou hrazeny splátky dvou poskytnutých úvěrů . Tento závěr je však pro nedostatek důvodů odvolacím soudem nepřezkoumatelný. Odůvodnění rozhodnutí totiž postrádá vylíčení skutkových zjištění, o které soud prvního stupně svůj závěr opírá a jejich adekvátní právní posouzení. Nesrozumitelně navíc vyznívá jeho úvaha o tom, že dlužník proti pohledávkám navrhovatele žádné konkrétní relevantní námitky neuplatnil v situaci, kdy je zároveň konstatováno (aniž by se soud prvního stupně s těmito námitkami dostatečně vypořádal), že dlužník proti pohledávkám navrhovatele namítl započtení vlastních pohledávek za ním a to, že návrh považuje za šikanózní.

Nedostatky v odůvodnění aktivní legitimace navrhovatele jsou o to závažnější, že soud prvního stupně pohledávky tohoto navrhovatele má za významné (osvědčené) i z hlediska svého závěru o mnohosti věřitelů dlužníka za stavu, kdy z odůvodnění napadeného rozhodnutí není jednoznačně zřejmé, které pohledávky kterých dalších věřitelů (vedle navrhovatele) má za osvědčené. Soud prvního stupně v tomto směru uzavírá, že dlužník má nejméně další 2 věřitele se splatnými pohledávkami bez toho, aby specifikoval, o jaké konkrétní pohledávky se jedná.

K otázce dlužníkovy platební neschopnosti se soud prvního stupně omezil na závěr, že navrhovatel a uvedení věřitelé mají vůči dlužníku splatné pohledávky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, které dlužník neplní po dobu delší než 3 měsíce ve smyslu § 3 odst. 2, písm. b) InsZ. Konkrétní pro věc rozhodná skutková zjištění a jejich hodnocení odůvodnění napadeného rozhodnutí neobsahuje. S argumentací dlužníka, že rozsah a hodnota jeho majetku umožňují uspokojení jeho věřitelů v exekučním řízení, se soud prvního stupně nevypořádal vůbec. Odůvodnění napadeného rozhodnutí postrádá v tomto směru významná jednoznačná skutková zjištění k rozsahu a hodnotě majetku dlužníka a možnosti úhrady pohledávek, jež má soud prvního stupně pro účely rozhodnutí o úpadku za osvědčené (k tomu srov. R 80/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2012, sen. zn. 29 NSČR 46/2011, usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 36/2009, R 43/2012 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. prosince 2013, sen. zn. 29 NSCR 113/2013). Platební neschopnost dlužníka jako podmínka úpadku (srov. také § 141 InsZ) má být, jak výše uvedeno, insolvenčním soudem šetřena při uplatnění zásady vyšetřovací. Přitom je třeba vycházet z toho, že dlužník vyvrátí domněnku své platební neschopnosti ve smyslu § 3 odst. 2 InsZ jakmile v insolvenčním řízení osvědčí nebo prokáže schopnost uhradit všechny splatné závazky těch věřitelů, jež má insolvenční soud pro účely rozhodnutí o věřitelském insolvenčním návrhu za osvědčené (doložené) (srov. také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1.3.2012, č.j. 29 NSČR 38/2010-A-62, publikované pod R 83/2012).

Z uvedeného je zřejmé, že napadené rozhodnutí je pro nedostatek důvodů nezpůsobilé přezkoumání. Při takovýchto nedostatcích odůvodnění je vyloučeno, aby dlužník seznal, na jakých zjištěních (skutečnostech) soud závěr o splnění podmínek pro rozhodnutí o jeho úpadku vlastně staví, a aby mohl tomuto rozhodnutí odvoláním konkrétně věcně oponovat.

Proto odvolací soud postupoval podle § 219a odst. 1 písm. b) o.s.ř. za použití § 7 InsZ, napadené usnesení zrušil a věc podle § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř. vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí l z e podat dovolání ve lhůtě 2 měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu prvního stupně, jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 4. prosince 2015

JUDr. Jindřich H a v l o v e c , v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Kateřina Vaněčková