3 VSPH 1772/2012-B-42
KSHK 40 INS 7794/2010 3 VSPH 1772/2012-B-42

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Bureše a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a Mgr. Ivany Mlejnkové v insolvenčním řízení dlužnice Ivy anonymizovano , anonymizovano , bytem Komenského 281, 541 01 Trutnov, IČO 73981915, zast. JUDr. Václavem Markem, advokátem se sídlem Nad Lávkou 5, 160 00 Praha 6, o odvolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č.j. KSHK 40 INS 7794/2010-B-33 ze dne 6. září 2012,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č.j. KSHK 40 INS 7794/2010-B-33 ze dne 6. září 2012 se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Krajský soud v Hradci Králové usnesením č.j. KSHK 40 INS 7794/2010-B-33 ze dne 6.9.2012 prohlásil konkurs na majetek dlužnice Ivy anonymizovano (dále jen dlužnice) a konstatoval, že účinky prohlášení konkursu nastávají dne 6.9.2012 ve 13:21 hodin.

V odůvodnění svého rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že usnesením č.j. KSHK 40 INS 7794/2010-A-16 ze dne 24.9.2010 zjistil úpadek dlužnice, insolvenčním správcem ustanovil Mgr. Jana Urbana, vyzval věřitele k přihlášení pohledávek a na den 19.11.2010 nařídil konání přezkumného jednání a schůze věřitelů. Toto usnesení k odvolání dlužnice Vrchní soud v Praze usnesením č.j. KSHK 40 INS 7787/2010, KSHK 40 INS 7794/2010, 1 VSPH 1018/2010-A-37 ze dne 16.12.2010 potvrdil v bodě II. výroku o zjištění úpadku a v bodě III. výroku o společném konkursu dlužníků je zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Učinil tak s odůvodněním, že úpadek obou manželů-dlužníků lze řešit zásadně odděleně, a to vzhledem k účinkům prohlášení konkurzu na SJM, jež zaniká a je třeba provést jeho vypořádání; proto je třeba rozdělit věci do dvou samostatných řízení. Úpadek dlužnice ve formě platební neschopnosti měl odvolací soud shodně jako soud prvního stupně za osvědčený. Vycházel z toho, že existenci svých splatných a vykonatelných pohledávek za dlužnicí osvědčili jak navrhovatelka (ve výši 3.659.339,21 Kč a 195.995,90 Kč), tak i další věřitelé ESSOX s.r.o. (ve výši 26.543,82 Kč) a Česká pojišťovna, a.s. (ve výši 7.242,-Kč a ve výši 23.533,-Kč). Tyto pohledávky jsou přitom splatné již několik let a byly pro ně zahájeny exekuce, dlužnice je uvedla v seznamu svých závazků a také je (stejně jako insolvenční správce) uznala na přezkumném jednání konaném dne 19.11.2010, na kterém byly dlužnicí uznány a zjištěny i další přihlášené pohledávky. Svoji schopnost tyto pohledávky uhradit dlužnice neprokázala. Soud prvního stupně odkázal na § 4 insolvenčního zákona (dále jen IZ) a uzavřel, že dlužnice nepodala návrh na řešení jejího úpadku reorganizací či oddlužením, a tudíž nebylo možno rozhodnout o jiném řešení jejího úpadku než konkursem. Jelikož shora uvedené rozhodnutí o ustanovení insolvenčního správce nebylo odvolacím soudem zrušeno a je pravomocné, zůstává Mgr. Jan Urban insolvenčním správcem u obou manželů.

Proti tomuto usnesení se dlužnice včas odvolala a požadovala, aby je odvolací soud zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Uvedla, že její platební neschopnost způsobilo šikanózní jednání Komerční banky, a.s., která jí znemožnila nakládat s majetkem převyšujícím její dluhy tím, že nepokračovala v probíhající exekuci a místo toho podala insolvenční návrh. Pokud by nezůstalo v platnosti nařízení exekuce, zakazující dlužnici zpeněžit její majetek (rodinný dům), mohla by osvědčit svoji schopnost odvrátit platební neschopnost do 3 měsíců. Dlužnice si je nicméně vědoma toho, že rozhodnutí o úpadku je pravomocné a že z něj insolvenční soud při dalším postupu v insolvenčním řízení vychází. Přesto je přesvědčena o tom, že rozhodnutí o prohlášení konkursu na její majetek je nezákonné, neboť nebylo vydáno do 3 měsíců po rozhodnutí o úpadku, o němž soud prvního stupně rozhodl dne 13.7.2010 a které bylo potvrzeno odvolacím soudem dne 16.12.2010. Uvedená lhůta stanovená v § 149 odst. 1 IZ není podle dlužnice pouhou pořádkovou lhůtou, a tudíž nebylo možno prohlásit konkurs s takovým zpožděním, jak soud učinil, ale bylo nutno celou proceduru insolvenčního řízení znovu zopakovat. Soud prvního stupně se navíc dopustil pochybení i tím, že ponechal beze změny stav, který sám označil za protiprávní, totiž ponechal oběma dlužníkům stejného insolvenčního správce Mgr. Urbana. Veškeré jeho úkony týkající se společného majetku manželů jsou tudíž podle dlužnice neplatné.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející (§ 212 a § 212a občanského soudního řádu-dále jen o.s.ř.) a dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněno.

Podle § 148 IZ insolvenční soud spojí s rozhodnutím o úpadku rozhodnutí o prohlášení konkursu, je-li dlužníkem osoba, u které tento zákon vylučuje řešení úpadku reorganizací nebo oddlužením (odstavec 1). Jestliže dlužník společně s insolvenčním návrhem, ve kterém jako způsob řešení úpadku navrhuje reorganizaci, předloží reorganizační plán přijatý alespoň polovinou všech zajištěných věřitelů, počítanou podle výše jejich pohledávek, a alespoň polovinou všech nezajištěných věřitelů, počítanou podle výše pohledávek, spojí insolvenční soud s rozhodnutím o úpadku i rozhodnutí o způsobu řešení úpadku (odstavec 2).

Z § 149 IZ vyplývá, že nejde-li o případ podle § 148, rozhodne insolvenční soud o způsobu řešení úpadku samostatným rozhodnutím; v případě, kdy dlužník podal návrh na povolení oddlužení v insolvenčním řízení zahájeném na základě insolvenčního návrhu jiné osoby, tak soud učiní rozhodnutím vydaným do 30 dnů po rozhodnutí o úpadku (odstavec 2), a v ostatních případech tak učiní rozhodnutím vydaným do 3 měsíců po rozhodnutí o úpadku s tím, že nesmí rozhodnout dříve než po skončení schůze věřitelů svolané rozhodnutím o úpadku (odstavec 1). Ustanovení § 150 IZ pak určuje, že má-li insolvenční soud rozhodnout o způsobu řešení úpadku podle § 149 odst. 1, schůze věřitelů svolaná rozhodnutím o úpadku může též přijmout usnesení o způsobu řešení dlužníkova úpadku. Podle § 152 IZ přijme-li schůze věřitelů usnesení podle § 150, rozhodne insolvenční soud o způsobu řešení úpadku podle tohoto usnesení. To neplatí, je-li v době přijetí usnesení o způsobu řešení úpadku dlužníkem osoba, u které zákon tento způsob řešení úpadku vylučuje, nebo je-li přijaté usnesení v rozporu s reorganizačním plánem přijatým všemi skupinami věřitelů, který dlužník předložil insolvenčnímu soudu po rozhodnutí o úpadku; § 54 odst. 1 se nepoužije.

Podle § 389 odst. 1 IZ dlužník, který není podnikatelem, může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo hrozící úpadek řešil oddlužením.

Podle ustanovení § 316 IZ lze reorganizací řešit úpadek nebo hrozící úpadek dlužníka, který je podnikatelem; reorganizace se týká jeho podniku (odstavec 2). Reorganizace není přípustná, je-li dlužníkem právnická osoba v likvidaci, obchodník s cennými papíry nebo osoba oprávněná k obchodování na komoditní burze podle zvláštního právního předpisu (odstavec 3). Reorganizace je přípustná, jestliže celkový obrat dlužníka podle zvláštního právního předpisu za poslední účetní období předcházející insolvenčnímu návrhu dosáhl alespoň částku 100.000.000,-Kč, nebo zaměstnává-li dlužník nejméně 100 zaměstnanců v pracovním poměru; ustanovení odstavce 3 tím není dotčeno (odstavec 4). Jestliže dlužník společně s insolvenčním návrhem nebo nejpozději do 15 dnů po rozhodnutí o úpadku předložil insolvenčnímu soudu reorganizační plán přijatý alespoň polovinou všech zajištěných věřitelů počítanou podle výše jejich pohledávek a alespoň polovinou všech nezajištěných věřitelů počítanou podle výše pohledávek, omezení podle odstavce 4 se nepoužije (odstavec 5).

Podle § 318 odst. 1 IZ dlužník, který podal insolvenční návrh pro hrozící úpadek, může podat návrh na povolení reorganizace nejpozději do rozhodnutí o úpadku. V ostatních případech lze návrh na povolení reorganizace podat nejpozději do 10 dnů před první schůzí věřitelů, která se má konat po rozhodnutí o úpadku.

Podle § 158 IZ před rozhodnutím o způsobu řešení úpadku podle § 149 rozhodne insolvenční soud i bez návrhu, že dlužník není v úpadku, zjistí-li, že a) ani po rozhodnutí o úpadku nebyl osvědčen dlužníkův úpadek, nebo b) zde není žádný přihlášený věřitel a všechny pohledávky za majetkovou podstatou a pohledávky jim postavené na roveň jsou uspokojeny (odstavec 1).

Před rozhodnutím o způsobu řešení úpadku podle § 149 rozhodne insolvenční soud, že dlužník není v úpadku, též na návrh dlužníka, jestliže dlužník k tomuto návrhu připojil listinu, na které všichni věřitelé a insolvenční správce vyslovili s tímto návrhem souhlas a na které je úředně ověřena pravost podpisu osob, které ji podepsaly (odstavec 2). Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 23.3.2011, sp.zn. MSPH 76 INS 8711/2009, 29 NSČR 12/2011-B, uveřejněném pod č. 110/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vyslovil, že opravný prostředek (odvolání, dovolání, žaloba pro zmatečnost) směřující proti rozhodnutí insolvenčního soudu o prohlášení konkursu na majetek dlužníka může uspět jen tehdy, jsou-li jeho prostřednictvím zpochybněny předpoklady pro vydání rozhodnutí o prohlášení konkursu, k nimž patří předchozí vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka a závěr, že dlužníkův úpadek nelze řešit některým ze sanačních způsobů (reorganizací či oddlužením), případně závěr, že namísto přijetí rozhodnutí o způsobu řešení dlužníkova úpadku (ve smyslu § 4 odst. 2 IZ) mělo být vydáno rozhodnutí o tom, že dlužník není v úpadku (§ 158 IZ). Skutečnost, že rozhodnutí o prohlášení konkursu na majetek dlužníka může být (v podobě závislého výroku) zrušeno (a to i tehdy, nebylo-li vůbec napadeno opravným prostředkem) v důsledku úspěšně podaného opravného prostředku proti rozhodnutí o úpadku, nemá žádného vlivu na závěr, že argumenty, jimiž lze účinně brojit proti rozhodnutí o úpadku, jsou ve vztahu k rozhodnutí o prohlášení konkursu právně bezvýznamné.

Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že dne 13.7.2010 bylo k insolvenčnímu návrhu věřitele Komerční banky, a.s. zahájeno insolvenční řízení dlužnice, vedené pod sp.zn. KSHK 40 INS 7794/2010, a insolvenční řízení manžela dlužnice Stanislava Trunkáta (dále též jen dlužník), vedené pod sp.zn. KSHK 40 INS 7787/2010. Tyto insolvenční věci soud prvního stupně spojil ke společnému projednání v insolvenčním řízení dlužníka usnesením č.j. KSHK 40 INS 7787/2010-A-22, KSHK 40 INS 7794/2010-A-16 ze dne 24.9.2010 (bod I. výroku), jímž současně v bodě II. výroku rozhodl o zjištění úpadku obou dlužníků, v bodě III. výroku na jejich majetek prohlásil konkurs a v bodě IV. výroku ustanovil insolvenčním správcem Mgr. Jana Urbana. Toto usnesení Vrchní soud v Praze k odvolání dlužníků usnesením sen.zn. 1 VSPH 1018/2010 (A-37) ze dne 16.12.2010 v bodě II. výroků o zjištění úpadku jako věcně správné potvrdil a v bodě II. výroku o řešení úpadku dlužníků konkursem je zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Zrušující výrok odůvodnil odvolací soud tím, že jakkoli za současného procesního stavu již není možný jiný způsob řešení úpadku dlužníků než konkursem (návrh na povolení reorganizace ani návrh na povolení oddlužení podán nebyl), není možno konkurs (který s sebou nese zánik SJM a potřebu jeho vypořádání dle § 268 a násl. IZ) prohlásit na majetek obou dlužníků-manželů společně, nýbrž je třeba o něm rozhodnout samostatně u každého z dlužníků poté, co budou jejich věci rozděleny do samostatných insolvenčních řízení. Pak by soud měl též dlužnici ustanovit jiného insolvenčního správce, než kterého ustanovil dlužníkům společně. Dovolání dlužníka proti usnesení Vrchního soud v Praze sen.zn. 1 VSPH 1018/2010 (A-37) ze dne 16.12.2010 Nejvyšší soud odmítl usnesením č.j. KSHK 40 INS 7787/2010, 29 NSČR 40/2011-B-38 ze dne 21.2.2012.

Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí o úpadku dlužnice již nabylo právní moci, a tudíž dlužnice správně vychází z toho, že její nesouhlas s tímto rozhodnutím nemá žádného významu pro posouzení správnosti napadeného usnesení, kterým soud rozhodl o způsobu řešení jejího úpadku (o jeho řešení konkursem). Z toho hlediska je ovšem bez významu i okolnost, že soud prvního stupně, který s rozhodnutím o úpadku dlužnice nespojil rozhodnutí o způsobu jeho řešení dle § 148 IZ a rozhodoval o něm tedy-v režimu § 149 odst. 1 IZ-samostatným usnesením, vydal toto usnesení později než za 3 měsíce po rozhodnutí o úpadku. Jakkoli je zřejmé, že důvodem tohoto prodlení byla především okolnost, že soud vyčkával výsledku rozhodnutí o námitce podjatosti vyřizujícího soudce vznesené dlužníky a poté výsledku shora zmíněného dovolacího řízení, podstatné je pouze to, zda v době rozhodnutí o prohlášení konkursu na majetek dlužnice byly předpoklady pro vydání takového rozhodnutí (shrnuté ve výše cit. R 110/2011) splněny. Ty přitom mohou být splněny i dříve, než se uskuteční schůze věřitelů svolaná rozhodnutím o úpadku, před jejímž skončením jinak (nejde-li o případ dle § 149 odst. 2) podle § 141 odst. 1 IZ nelze o způsobu řešení úpadku rozhodnout (k tomu viz závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.1.2011, sp.zn. KSBR 27 INS 3089/2009, 29 NSČR 30/2010-B, uveřejněného pod č. 96/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Protože splnění předpokladů pro rozhodnutí o prohlášení konkursu nespočívá nikterak na rozhodnutí o osobě insolvenčního správce, je nepřípadná i odvolací námitka dlužnice, že jí soud prvního stupně-po vyloučení její insolvenční věci k samostatnému řízení, o němž rozhodl usnesením ze dne 25.1.2011 (B-12)-měl (ve smyslu pokynu kasačního rozhodnutí odvolacího soudu) ustanovit jiného insolvenčního správce, než kterého oběma dlužníkům ustanovil v rozhodnutí o jejich úpadku. Nutno dodat, že pokyn odvolacího soudu v tom směru ani nebyl nijak kategorický, přičemž rozhodně nelze dovozovat, že insolvenční správce pravomocně ustanovený v insolvenčních věcech obou dlužníků není v těchto věcech (po jejich rozdělení k samostatnému řízení) oprávněn svoji funkci nadále vykonávat.

Dlužnicí uplatněné argumenty tedy zjevně nemohou zpochybnit, že po rozhodnutí o jejím úpadku byly dány předpoklady k rozhodnutí o řešení tohoto úpadku konkursem. Žádné okolnosti vyvracející správnost napadeného usnesení se přitom nepodávají ani z obsahu spisu.

Z výpisu z živnostenského rejstříku vyplývá, že dlužnice má dosud platné živnostenské oprávnění pro předmět podnikání Výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona . Podle zprávy insolvenčního správce ze dne 28.6.2012 (založené ve spisu dlužníka jako dokument B-45) dlužnice stále podniká, podle jejího sdělení je jediným jejím příjmem právě příjem z podnikatelské činnosti, který podle daňových přiznání, jež správci předložila, za rok 2009 (tj. za poslední účetní období předcházející insolvenčnímu návrhu) činil 166.910,-Kč (posléze se její příjmy ještě mírně snížily). Dlužnice tedy je podnikatelkou a jejího úpadek tudíž dle § 389 odst. 1 IZ nelze řešit oddlužením, ani kdyby návrh na povolení oddlužení podala (což se nestalo). I když dlužnice není osobou uvedenou v § 316 odst. 3 IZ, u které je reorganizace vyloučena, s ohledem na výše uvedené údaje o jejích předchozích příjmech a s ohledem na její prohlášení, že nemá žádné zaměstnance (viz seznam zaměstnanců, A-10), zjevně nesplňuje kritéria přípustnosti reorganizace dle § 316 odst. 4 IZ (ostatně nic takového ani v odvolání netvrdila). Předpoklady pro řešení úpadku dlužnice tímto způsobem by tak byly dány jen pokud by v zákonem stanovených lhůtách podala návrh na povolení reorganizace se schváleným reorganizačním plánem dle § 316 odst. 5 IZ, kterým by nepřípustnost své reorganizace dle § 316 odst. 4 IZ mohla prolomit. To však dlužnice neučinila. Úspěšný by pak nemohl být ani návrh na povolení reorganizace podaný některým z přihlášených věřitelů; žádný však ve stanovené lhůtě podán nebyl. Za této situace se stal nezvratným závěr, že jediným možným způsobem řešení úpadku dlužnice je konkurs. Ve smyslu výše citovaného R 96/2011 pak soud prvního stupně ani nebyl vázán požadavkem vyčkat skončení (první) schůze věřitelů svolané rozhodnutím o úpadku (§ 149 odst. 1 IZ), neboť ta by usnesení o způsobu řešení úpadku dlužnice reorganizací přijmout nemohla, resp. takovým jejím případným rozhodnutím by nebyl insolvenční soud vázán (srov. § 152 IZ). Na schůzi věřitelů konané dne 19.11.2010 k přijetí jejího usnesení o způsobu řešení úpadku dlužnice (reorganizací či konkursem) také ani nedošlo, neboť hlasování o tom žádný z přítomných věřitelů nenavrhl. Za popsané situace by ale pro soud nebylo závazné dokonce ani případné schůzí přijaté usnesení o tom, že způsobem řešení úpadku dlužnice má být konkurs. I bez něj soud musel konkurs na její majetek prohlásit, což napadeným usnesením také učinil.

Přijetí rozhodnutí o prohlášení konkursu přitom nebylo v kolizi ani s úpravou § 158 IZ, neboť zjevně nebyly dány podmínky k tomu, aby namísto tohoto rozhodnutí (o způsobu řešení úpadku dlužnice) bylo vydáno rozhodnutí o tom, že dlužnice není v úpadku. Dlužnice nedala soudu návrh dle § 158 odst. 2 IZ ani nebyly splněny podmínky stanovené v § 158 odst. 1 IZ, za nichž může insolvenční soud i bez návrhu rozhodnout, že dlužník není v úpadku (nebyly tu žádné nové okolnosti nastalé po rozhodnutí o úpadku, které by vyvracely v něm přijatý-a odvolacím soudem posléze potvrzený-závěr, že úpadek dlužnice byl osvědčen).

Z těchto důvodů odvolací soud napadené usnesení podle § 219 o.s.ř. jako věcně správné potvrdil.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí j e dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Hradci Králové dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 6. února 2013

JUDr. Jaroslav B u r e š, v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Brožová Eva