3 VSPH 1771/2012-B-56
KSHK 40 INS 7787/2010 3 VSPH 1771/2012-B-56

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Bureše a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a Mgr. Ivany Mlejnkové v insolvenčním řízení dlužníka Stanislava anonymizovano , anonymizovano , bytem Komenského 281, 541 01 Trutnov, zast. JUDr. Václavem Markem, advokátem se sídlem Nad Lávkou 5, 160 00 Praha 6, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č.j. KSHK 40 INS 7787/2010-B-47 ze dne 6. září 2012,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č.j. KSHK 40 INS 7787/2010-B-47 ze dne 6. září 2012 se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Krajský soud v Hradci Králové usnesením č.j. KSHK 40 INS 7787/2010-B-47 ze dne 6.9.2012 prohlásil konkurs na majetek dlužníka Stanislava anonymizovano (dále jen dlužník) a konstatoval, že účinky prohlášení konkursu nastávají dne 6.9.2012 v 8:00 hodin.

V odůvodnění svého rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že usnesením č.j. KSHK 40 INS 7787/2010-A-22 ze dne 24.9.2010 zjistil úpadek dlužníka, insolvenčním správcem ustanovil Mgr. Jana Urbana, vyzval věřitele k přihlášení pohledávek a na den 19.11.2010 nařídil konání přezkumného jednání a schůze věřitelů. Toto usnesení k odvolání dlužníka Vrchní soud v Praze usnesením č.j. KSHK 40 INS 7787/2010, KSHK 40 INS 7794/2010, 1 VSPH 1018/2010-A-37 ze dne 16.12.2010 (které nabylo právní moci dne 4.1.2011) potvrdil v bodě II. výroku o zjištění úpadku a v bodě III. výroku o společném konkursu dlužníků je zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Učinil tak s odůvodněním, že úpadek obou manželů-dlužníků lze řešit zásadně odděleně, a to vzhledem k účinkům prohlášení konkurzu na SJM, jež zaniká a je třeba provést jeho vypořádání; proto je třeba rozdělit věci do dvou samostatných řízení a dlužnici ustanovit jiného insolvenčního správce. Úpadek dlužníka ve formě platební neschopnosti měl odvolací soud shodně jako soud prvního stupně za osvědčený. Vycházel z toho, že existenci svých splatných a vykonatelných pohledávek za dlužníkem osvědčili jak navrhovatelka (ve výši 3.659.339,21 Kč a 195.995,90 Kč), tak i další věřitelé Matco, s.r.o. (ve výši 87.766,40 Kč s příslušenstvím) a Východočeská plynárenská, a.s. (ve výši 54.500,84 Kč s příslušenstvím). Tyto pohledávky jsou přitom splatné již několik let a byly pro ně zahájeny exekuce, dlužník je uvedl v seznamu svých závazků a také je (stejně jako insolvenční správce) uznal na přezkumném jednání konaném dne 19.11.2010, na kterém byly dlužníkem uznány a zjištěny i další přihlášené pohledávky. Svoji schopnost tyto pohledávky uhradit dlužník neprokázal.

Soud prvního stupně odkázal na § 4 insolvenčního zákona (dále jen IZ) a uzavřel, že dlužník nepodal návrh na řešení jeho úpadku reorganizací či oddlužením, a tudíž nebylo možno rozhodnout o jiném řešení jeho úpadku než konkursem.

Proti tomuto usnesení se dlužník včas odvolal a požadoval, aby je odvolací soud zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Uvedl, že jeho platební neschopnost způsobilo šikanózní jednání Komerční banky, a.s., která mu znemožnila nakládat s majetkem převyšujícím jeho dluhy tím, že nepokračovala v probíhající exekuci a místo toho podala insolvenční návrh. Pokud by nezůstalo v platnosti nařízení exekuce, zakazující dlužníku zpeněžit jeho majetek (rodinný dům), mohl by osvědčit svoji schopnost odvrátit platební neschopnost do 3 měsíců. Dlužník si je nicméně vědom toho, že rozhodnutí o úpadku je pravomocné a že z něj insolvenční soud při dalším postupu v insolvenčním řízení vychází. Přesto je přesvědčen o tom, že rozhodnutí o prohlášení konkursu na jeho majetek je nezákonné, neboť nebylo vydáno do 3 měsíců po rozhodnutí o úpadku, o němž soud prvního stupně rozhodl dne 13.7.2010 a které bylo potvrzeno odvolacím soudem dne 16.12.2010. Uvedená lhůta stanovená v § 149 odst. 1 IZ není podle dlužníka pouhou pořádkovou lhůtou, a tudíž nebylo možno prohlásit konkurs s takovým zpožděním, jak soud učinil, ale bylo nutno celou proceduru insolvenčního řízení znovu zopakovat. Soud prvního stupně se navíc dopustil pochybení i tím, že ponechal beze změny stav, který sám označil za protiprávní, totiž ponechal oběma dlužníkům stejného insolvenčního správce Mgr. Urbana. Veškeré jeho úkony týkající se společného majetku manželů jsou tudíž podle dlužníka neplatné.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející (§ 212 a § 212a občanského soudního řádu-dále jen o.s.ř.) a dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněno.

Podle § 148 IZ insolvenční soud spojí s rozhodnutím o úpadku rozhodnutí o prohlášení konkursu, je-li dlužníkem osoba, u které tento zákon vylučuje řešení úpadku reorganizací nebo oddlužením (odstavec 1). Jestliže dlužník společně s insolvenčním návrhem, ve kterém jako způsob řešení úpadku navrhuje reorganizaci, předloží reorganizační plán přijatý alespoň polovinou všech zajištěných věřitelů, počítanou podle výše jejich pohledávek, a alespoň polovinou všech nezajištěných věřitelů, počítanou podle výše pohledávek, spojí insolvenční soud s rozhodnutím o úpadku i rozhodnutí o způsobu řešení úpadku (odstavec 2).

Z § 149 IZ vyplývá, že nejde-li o případ podle § 148, rozhodne insolvenční soud o způsobu řešení úpadku samostatným rozhodnutím; v případě, kdy dlužník podal návrh na povolení oddlužení v insolvenčním řízení zahájeném na základě insolvenčního návrhu jiné osoby, tak soud učiní rozhodnutím vydaným do 30 dnů po rozhodnutí o úpadku (odstavec 2), a v ostatních případech tak učiní rozhodnutím vydaným do 3 měsíců po rozhodnutí o úpadku s tím, že nesmí rozhodnout dříve než po skončení schůze věřitelů svolané rozhodnutím o úpadku (odstavec 1).

Ustanovení § 150 IZ pak určuje, že má-li insolvenční soud rozhodnout o způsobu řešení úpadku podle § 149 odst. 1, schůze věřitelů svolaná rozhodnutím o úpadku může též přijmout usnesení o způsobu řešení dlužníkova úpadku. Podle § 152 IZ přijme-li schůze věřitelů usnesení podle § 150, rozhodne insolvenční soud o způsobu řešení úpadku podle tohoto usnesení. To neplatí, je-li v době přijetí usnesení o způsobu řešení úpadku dlužníkem osoba, u které zákon tento způsob řešení úpadku vylučuje, nebo je-li přijaté usnesení v rozporu s reorganizačním plánem přijatým všemi skupinami věřitelů, který dlužník předložil insolvenčnímu soudu po rozhodnutí o úpadku; § 54 odst. 1 se nepoužije.

Podle § 389 odst. 1 IZ dlužník, který není podnikatelem, může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo hrozící úpadek řešil oddlužením. Podle § 390 odst. 1 IZ návrh na povolení oddlužení musí dlužník podat spolu s insolvenčním návrhem. podá-li insolvenční návrh jiná osoba, lze návrh na povolení oddlužení podat nejpozději do 30 dnů od doručení insolvenčního návrhu dlužníku; o tom musí být dlužník při doručení insolvenčního návrhu poučen. Podle § 390 odst. 3 návrh na povolení oddlužení podaný opožděně nebo někým, kdo k tomu nebyl oprávněn, insolvenční soud odmítne.

Podle § 316 odst. 2 IZ reorganizací lze řešit úpadek nebo hrozící úpadek dlužníka, který je podnikatelem; reorganizace se týká jeho podniku.

Podle § 158 IZ před rozhodnutím o způsobu řešení úpadku podle § 149 rozhodne insolvenční soud i bez návrhu, že dlužník není v úpadku, zjistí-li, že a) ani po rozhodnutí o úpadku nebyl osvědčen dlužníkův úpadek, nebo b) zde není žádný přihlášený věřitel a všechny pohledávky za majetkovou podstatou a pohledávky jim postavené na roveň jsou uspokojeny (odstavec 1).

Před rozhodnutím o způsobu řešení úpadku podle § 149 rozhodne insolvenční soud, že dlužník není v úpadku, též na návrh dlužníka, jestliže dlužník k tomuto návrhu připojil listinu, na které všichni věřitelé a insolvenční správce vyslovili s tímto návrhem souhlas a na které je úředně ověřena pravost podpisu osob, které ji podepsaly (odstavec 2).

Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 23.3.2011, sp.zn. MSPH 76 INS 8711/2009, 29 NSČR 12/2011-B, uveřejněném pod č. 110/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vyslovil, že opravný prostředek (odvolání, dovolání, žaloba pro zmatečnost) směřující proti rozhodnutí insolvenčního soudu o prohlášení konkursu na majetek dlužníka může uspět jen tehdy, jsou-li jeho prostřednictvím zpochybněny předpoklady pro vydání rozhodnutí o prohlášení konkursu, k nimž patří předchozí vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka a závěr, že dlužníkův úpadek nelze řešit některým ze sanačních způsobů (reorganizací či oddlužením), případně závěr, že namísto přijetí rozhodnutí o způsobu řešení dlužníkova úpadku (ve smyslu § 4 odst. 2 IZ) mělo být vydáno rozhodnutí o tom, že dlužník není v úpadku (§ 158 IZ). Skutečnost, že rozhodnutí o prohlášení konkursu na majetek dlužníka může být (v podobě závislého výroku) zrušeno (a to i tehdy, nebylo-li vůbec napadeno opravným prostředkem) v důsledku úspěšně podaného opravného prostředku proti rozhodnutí o úpadku, nemá žádného vlivu na závěr, že argumenty, jimiž lze účinně brojit proti rozhodnutí o úpadku, jsou ve vztahu k rozhodnutí o prohlášení konkursu právně bezvýznamné.

Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že dne 13.7.2010 bylo k insolvenčnímu návrhu věřitele Komerční banky, a.s. zahájeno insolvenční řízení dlužníka, vedené pod sp.zn. KSHK 40 INS 7787/2010, a insolvenční řízení manželky dlužníka Ivy Trunkátové (dále též jen dlužnice), vedené pod sp.zn. KSHK 40 INS 7794/2010. Tyto insolvenční věci soud prvního stupně spojil ke společnému projednání v insolvenčním řízení dlužníka usnesením č.j. KSHK 40 INS 7787/2010-A-22, KSHK 40 INS 7794/2010-A-16 ze dne 24.9.2010 (bod I. výroku), jímž současně v bodě II. výroku rozhodl o zjištění úpadku obou dlužníků, v bodě III. výroku na jejich majetek prohlásil konkurs a v bodě IV. výroku ustanovil insolvenčním správcem Mgr. Jana Urbana. Toto usnesení Vrchní soud v Praze k odvolání dlužníků usnesením sen.zn. 1 VSPH 1018/2010 (A-37) ze dne 16.12.2010 v bodě II. výroků o zjištění úpadku jako věcně správné potvrdil a v bodě II. výroku o řešení úpadku dlužníků konkursem je zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Zrušující výrok odůvodnil odvolací soud tím, že jakkoli za současného procesního stavu již není možný jiný způsob řešení úpadku dlužníků než konkursem (návrh na povolení reorganizace ani návrh na povolení oddlužení podán nebyl), není možno konkurs (který s sebou nese zánik SJM a potřebu jeho vypořádání dle § 268 a násl. IZ) prohlásit na majetek obou dlužníků-manželů společně, nýbrž je třeba o něm rozhodnout samostatně u každého z dlužníků poté, co budou jejich věci rozděleny do samostatných insolvenčních řízení. Pak by též soud měl dlužnici ustanovit jiného insolvenčního správce, než kterého ustanovil dlužníkům společně. Dovolání dlužníka proti usnesení Vrchního soud v Praze sen.zn. 1 VSPH 1018/2010 (A-37) ze dne 16.12.2010 Nejvyšší soud odmítl usnesením č.j. KSHK 40 INS 7787/2010, 29 NSČR 40 /2011-B-38 ze dne 21.2.2012.

Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí o úpadku dlužníka již nabylo právní moci, a tudíž dlužník správně vychází z toho, že jeho nesouhlas s tímto rozhodnutím nemá žádného významu pro posouzení správnosti napadeného usnesení, kterým soud rozhodl o způsobu řešení jeho úpadku (o jeho řešení konkursem). Z toho hlediska je ovšem bez významu i okolnost, že soud prvního stupně, který s rozhodnutím o úpadku dlužníka nespojil rozhodnutí o způsobu jeho řešení dle § 148 IZ a rozhodoval o něm tedy-v režimu § 149 odst. 1 IZ-samostatným usnesením, vydal toto usnesení později než za 3 měsíce po rozhodnutí o úpadku. Jakkoli je zřejmé, že důvodem tohoto prodlení byla především okolnost, že soud vyčkával výsledku rozhodnutí o námitce podjatosti vyřizujícího soudce vznesené dlužníky a poté výsledku shora zmíněného dovolacího řízení, podstatné je pouze to, zda v době rozhodnutí o prohlášení konkursu na majetek dlužnice byly předpoklady pro vydání takového rozhodnutí (shrnuté ve výše cit. R 110/2011) splněny. Ty přitom mohou být splněny i dříve, než se uskuteční schůze věřitelů svolaná rozhodnutím o úpadku, před jejímž skončením jinak (nejde-li o případ dle § 149 odst. 2) podle § 141 odst. 1 IZ nelze o způsobu řešení úpadku rozhodnout (k tomu viz závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.1.2011, sp.zn. KSBR 27 INS 3089/2009, 29 NSČR 30/2010-B, uveřejněného pod č. 96/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Protože splnění předpokladů pro rozhodnutí o prohlášení konkursu nespočívá nikterak na rozhodnutí o osobě insolvenčního správce, je nepřípadná i odvolací námitka dlužníka, že soud prvního stupně (ve smyslu pokynu kasačního rozhodnutí odvolacího soudu) měl dlužnici-po vyloučení její insolvenční věci k samostatnému řízení, o němž rozhodl usnesením č.j. KSHK 40 INS 7787/2010-B-12 ze dne 25.1.2011-ustanovit jiného insolvenčního správce, než kterého oběma dlužníkům ustanovil v rozhodnutí o jejich úpadku. Nutno dodat, že pokyn odvolacího soudu v tom směru ani nebyl nijak kategorický, přičemž rozhodně nelze dovozovat, že insolvenční správce pravomocně ustanovený v insolvenčních věcech obou dlužníků není v těchto věcech (po jejich rozdělení k samostatnému řízení) oprávněn svoji funkci nadále vykonávat.

Dlužníkem uplatněné argumenty tedy zjevně nemohou zpochybnit, že po rozhodnutí o jeho úpadku byly dány předpoklady k rozhodnutí o řešení tohoto úpadku konkursem. Žádné okolnosti vyvracející správnost napadeného usnesení se přitom nepodávají ani z obsahu spisu.

Z živnostenského rejstříku odvolací soud ověřil, že dlužník není podnikatelem, jeho živnostenská oprávnění zanikla již dne 30.3.1995. Podle § 316 odst. 2 IZ je tudíž vyloučeno řešení dlužníkova úpadku reorganizací. Dlužník přitom nijak nezpochybňoval ani to, že nevyužil možnosti podat do 30 dnů od doručení insolvenčního návrhu věřitele Komerční banky, a.s. návrh na povolení oddlužení, ač byl o tomto svém právu soudem prvního stupně dle § 390 odst. 1 a 3 IZ řádně poučen. Stalo se tak usnesením č.j. KSHK 40 INS 7787/2010-A-7 ze dne 23.7.2010, kterým byl dlužník vyzván k vyjádření k připojenému insolvenčnímu návrhu věřitele a k předložení seznamů dle § 104 IZ a které mu bylo s insolvenčním návrhem doručeno do vlastních rukou náhradním způsobem (§ 49 odst. 4 o.s.ř.) dnem 9.8.2010 (tj. desátým dnem od uložení nepřevzaté zásilky, která byla pro dlužníka uložena doručujícím orgánem dne 29.7.2010 a zůstala v úložní době nevyzvednuta).

Za popsané situace, kdy reorganizace dlužníka je absolutně nepřípustná a kdy dlužník návrh na povolení oddlužení ve stanovené lhůtě nepodal, se stal nezvratným závěr, že jediným možným způsobem řešení jeho úpadku je konkurs. Ve smyslu výše citovaného R 96/2011 pak soud prvního stupně ani nebyl vázán požadavkem vyčkat skončení (první) schůze věřitelů svolané rozhodnutím o úpadku (§ 149 odst. 1 IZ), neboť ta by žádné usnesení o způsobu řešení úpadku dlužníka, které by bylo pro soud závazné, přijmout nemohla, resp. takovým jejím případným rozhodnutím by nebyl insolvenční soud vázán (srov. § 152 IZ), a to dokonce ani kdyby schůze věřitelů přijala usnesení o tom, že způsobem řešení úpadku dlužníka má být konkurs. I bez něj soud musel konkurs na jeho majetek prohlásit, což napadeným usnesením také učinil.

Přijetí rozhodnutí o prohlášení konkursu přitom nebylo v kolizi ani s úpravou § 158 IZ, neboť zjevně nebyly dány podmínky k tomu, aby namísto tohoto rozhodnutí (o způsobu řešení úpadku dlužnice) bylo vydáno rozhodnutí o tom, že dlužník není v úpadku. Dlužník nedal soudu návrh dle § 158 odst. 2 IZ ani nebyly splněny podmínky stanovené v § 158 odst. 1 IZ, za nichž může insolvenční soud i bez návrhu rozhodnout, že dlužník není v úpadku (nebyly tu žádné nové okolnosti nastalé po rozhodnutí o úpadku, které by vyvracely v něm přijatý-a odvolacím soudem posléze potvrzený-závěr, že dlužníkův úpadek byl osvědčen).

Z těchto důvodů odvolací soud napadené usnesení podle § 219 o.s.ř. jako věcně správné potvrdil.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí j e dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Hradci Králové dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 6. února 2013

JUDr. Jaroslav B u r e š, v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Brožová Eva