3 VSPH 1762/2016-A-13
KSPL 54 INS 15493/2016 3 VSPH 1762/2016-A-13

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jindřicha Havlovce a soudců JUDr. Michala Kubína a JUDr. Petra Trebatického, Ph.D., LL.M. v insolvenční věci dlužnice Gabriely anonymizovano , anonymizovano , bytem Jiráskova 783, 339 01 Klatovy, zahájené k návrhu dlužnice, o odvolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Plzni, č.j. KSPL 54 INS 15493/2016-A-8 ze dne 24. srpna 2016

takto:

Usnesení Krajského soudu v Plzni, č.j. KSPL 54 INS 15493/2016-A-8 ze dne 24. srpna 2016 se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Napadeným usnesením Krajský soud v Plzni (dále jen insolvenční soud ) uložil dlužnici Gabriele anonymizovano (dále jen dlužnice ) zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč ve lhůtě deseti dnů od právní moci rozhodnutí bezhotovostně na jeho účet k označenému variabilnímu symbolu.

V odůvodnění napadeného usnesení insolvenční soud uvedl, že mu dlužnice dne 29. 6. 2016 doručila insolvenční návrh s návrhem na povolení oddlužení a jako způsob oddlužení navrhla plnění splátkového kalendáře. Cituje § 108 odst. 1 a 2 a § 389 odst. 1 písm. b) a § 389 odst. 2 písm. a) zákona č. 189/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen insolvenční zákon-IZ ), a odkazuje na usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 1 VSPH 187/2008, KSHK 45 INS 2986/2008 ze dne 8. 10. 2008 a usnesení sp. zn. 3 VSPH 1548/2014, KSPH 60 INS 17261/2014 ze dne 20. 2. 2015, soud prvního stupně dospěl k závěru, že je potřeba dlužnici uložit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč.

Vyšel přitom ze zjištění, že dlužnice vykonává samostatně výdělečnou činnost s příjmem ve výši 6.164,-Kč, doložila smlouvu o důchodu znějící na plnění ve výši 9.000,-Kč, v seznamu majetku uvedla zařízení nájemního bytu ve výši cca 84.980,-Kč, věci osobní potřeby a automobil, jež je předmětem zajištění, a jehož pořizovací cena byla 500.000,-Kč. Má 18 věřitelů, u nich 18 závazků, z nichž 8 pochází z jejího podnikání. Ze seznamu závazků vyplynulo, že celková výše jejích závazků činí 1.105.159,-Kč, z toho závazky z podnikání představují částku ve výši 883.987,-Kč (jedná se např. o závazky vůči Veřejné zdravotní pojišťovně České republiky ve výši 83.499,-Kč, Datavia s.r.o. 20.014,-Kč či AXA Česká republika, s.r.o. ve výši 580.000,-Kč) a dlužnice nepředložila souhlasy těchto věřitelů s řešením jejího úpadku oddlužením. isir.justi ce.cz

Soud prvního stupně má za to, že dlužnice neosvědčila, že je aktivně legitimována k podání návrhu na povolení oddlužení a její návrh na povolení oddlužení tak bude odmítnut a na její majetek prohlášen konkurs. S odkazem na § 1 odst. 5 a § 7 vyhlášky č. 313/2007 Sb. ve spojení s § 38 odst. 1 IZ a s ohledem na zpeněžitelnost majetku dlužnice, ji uložil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve stanovené výši.

Toto usnesení napadla dlužnice v zákonem stanovené lhůtě odvoláním a navrhla, aby je odvolací soud zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. Uvedla, že svoji situaci se snažila řešit sjednáním splátkových kalendářů u věřitelů, ale nebyla úspěšná. Postupně se její situace zhoršovala, až musela podat insolvenční návrh, při jehož zpracování vycházela z insolvenčního zákona a taktéž z usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 1 VSPH 2076/2014-A-26, z něhož vyplývá, že dluhy z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku oddlužením. Jako způsob řešení svého úpadku navrhuje oddlužení plněním splátkového kalendáře. Prohlášení konkursu na její majetek by pro ni i její věřitele mělo fatální následky.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že odvolání dlužnice není opodstatněné.

Podle § 108 IZ může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení (odst. 1). Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000,-Kč. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zálohu zaplatit společně a nerozdílně (odst. 2).

Soud prvního stupně správně vycházel z toho, že záloha podle § 108 IZ slouží jako zdroj placení prvotních nákladů insolvenčního řízení i jako záruka úhrady celkových nákladů insolvenčního řízení, včetně hotových výdajů a odměny insolvenčního správce, pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty (§ 38 odst. 2 IZ). Záloha je tudíž opodstatněna také v případě, kdy sice lze počítat s výtěžkem ze zpeněžení majetkové podstaty postačujícím k úhradě nákladů insolvenčního řízení, není tu však pro období následující po rozhodnutí o úpadku (do zpeněžení majetkové podstaty) dostatek volných finančních prostředků dlužníka, z nichž by bylo možné uhradit prvotní náklady, jež si insolvenční řízení (aby mohlo zákonem stanoveným způsobem pokračovat) nutně vyžádá, anebo v případě, kdy tu sice jsou určité volné finanční prostředky, avšak toliko ve výši, jež nebude postačovat ani na úhradu minimálních nákladů insolvenčního řízení.

Pro posouzení, zda je namístě po navrhovateli požadovat zaplacení zálohy a v jaké výši, je rovněž nutné vzít v úvahu skutkové a právní okolnosti dané věci, jež jsou podstatné pro úsudek o tom, jaký způsob řešení dlužníkova úpadku či hrozícího úpadku lze očekávat, tj. zda nejde o případ očekávaného povolení oddlužení podle § 108 odst. 1 poslední věty IZ, kdy po dlužníku-navrhovateli nelze zaplacení zálohy žádat, a nejde-li o tento případ, jaké náklady, k jejichž krytí záloha slouží, si insolvenční řízení pravděpodobně vyžádá a zda či do jaké míry lze předpokládat uspokojení těchto nákladů z majetkové podstaty, popř. zda je třeba zajistit úhradu prvotních nákladů insolvenčního řízení. Je přitom zřejmé, že výše nákladů insolvenčního řízení se odvíjí nejen od samotné povahy konkrétního způsobu řešení dlužníkova úpadku, ale i v rámci téhož způsobu řešení úpadku je navíc ještě ovlivněna specifickými poměry dané věci. To platí i pro hotové výdaje a odměnu insolvenčního správce, které vždy patří mezi náklady insolvenčního řízení a jejichž výše je pro jednotlivé způsoby řešení úpadku upravena ve vyhlášce č. 313/2007 Sb. (dále jen vyhláška ) odlišně.

Vrchní soud v Praze v usnesení ze dne 25. 8. 2016, č.j. MSPH 91 INS 8511/2016, 2 VSPH 1471/2016-A-16 (jež je v elektronické podobě dostupné v insolvenčním rejstříku a na jehož plné odůvodnění proto odvolací soud odkazuje), podrobně vysvětlil podmínky současné úpravy subjektivní přípustnosti oddlužení obsažené v § 389 IZ a procesu jejího zkoumání v insolvenčním řízení, přičemž ze závěrů obsažených v publikované právní větě usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 9. 2015, sen. zn. 1 VSOL 918/2015, uveřejněného pod č. 49/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dovodil, že v rámci zkoumání, zda je dlužník dle § 389 IZ oprávněn k podání návrhu na povolení oddlužení, insolvenční soud posuzuje, zda některý z dlužníkových závazků, které v tomto návrhu (připojeném seznamu závazků) uvedl, nepředstavuje dluh z podnikání, který má na mysli § 389 IZ (dluh, který vznikl v době, kdy dlužník podle norem hmotného práva měl postavení podnikatele, a vzešel z výkonu jeho podnikatelské činnosti), a to bez ohledu na to, jak v tom směru případně kvalifikoval své závazky sám dlužník. Pokud by snad posouzení toho, zda se u určitého dlužníkova závazku vskutku jedná o rozhodný dluh z podnikání, vyžadovalo náročnější zkoumání, ke kterému první fáze řízení (i s ohledem na krátké zákonné lhůty pro rozhodnutí o dlužnickém návrhu-viz § 128, § 134 a § 393 IZ) zjevně není určena a pro které je naopak dán náležitý prostor ve fázi po zjištění úpadku a povolení oddlužení, je podle názoru odvolacího soudu namístě postup podle § 397 odst. 1 věty druhé IZ s tím, že ve vztahu k danému věřiteli, u něhož zatím není definitivně identifikován dluh z podnikání, je dána pochybnost o tom, zda je dlužník oprávněn podat návrh na povolení oddlužení , tj. tehdy oddlužení lze povolit a jeho přípustnost se definitivně dořeší v další fázi řízení, nejpozději na schůzi věřitelů konané dle § 403 IZ.

K povaze dluhů z podnikání pak Vrchní soud v Praze v citovaném rozhodnutí uvedl, že při posouzení, které dluhy lze považovat za rozhodné dluhy z podnikání ve smyslu § 389 IZ, se i v režimu stávající právní úpravy uplatní závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2011, sen. zn. 29 NSČR 20/2009, uveřejněného pod č. 113/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle nichž dluhy vzešlými z podnikání dlužníka mohou být i takové dluhy, které v hmotněprávní rovině nevzešly z (jen) obchodních závazkových vztahů, např. dluhy, jež mají původ v občanskoprávních vztazích, do nichž dlužník vstupoval jako podnikatel, nebo veřejnoprávní dluhy (nedoplatky na daních a na pojistném apod.), měly-li původ v dlužníkově podnikání. Takto vytčené východisko pro identifikaci veřejnoprávních dluhů, které nutno považovat za rozhodné dluhy z podnikání , nelze podle názoru odvolacího soudu interpretovat jinak, než že jde o ty dluhy, které by nevznikly, nebýt dlužníkova podnikání (v něm mají svůj původ-důvod). Pokud jde o nedoplatky z titulu sociálního a zdravotního pojištění, jejich vznik není podmíněn tím, zda dlužník má status podnikatele ve smyslu soukromoprávní úpravy (dřívější nebo současné). Není tu rozhodné, zda příjem (vyměřovací základ) pochází z podnikání dlužníka nebo z jeho závislé činnosti, tj. daný zákonný odvod nemá původ v dlužníkově podnikání potud, že nebýt dlužníkova podnikání, povinnost takového zákonného odvodu by dlužníku nevznikla. Zdravotní pojišťovny i orgány správy sociálního zabezpečení přitom postupují při zařazení osoby do kategorie osoby samostatně výdělečně činné (OSVČ) zcela formálně, v zásadě pouze dle toho, zda dotyčný má platné (trvající) živnostenské oprávnění (či jiné oprávnění k podnikatelské činnosti), aniž by dále zkoumaly, zda skutečně podnikatelskou činnost vykonává. Kategorii OSVČ dle veřejnoprávních předpisů tak nelze bez dalšího ztotožňovat s podnikatelem ve smyslu občanského zákoníku (viz podmínku soustavnosti výkonu výdělečné činnosti obsaženou v § 420 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku a dřívější úpravu účinnou do 31. 12. 2013 zakotvenou v § 2 zákona č. 513/1991 Sb. obchodního zákoníku). Povahu dluhů z podnikání je však nepochybně třeba přiznat nedoplatkům na sociálním a zdravotním pojištění za zaměstnance (tj. kdy dlužník jako zaměstnavatel měl povinnost odvádět pojistné za své zaměstnance). Nedoplatky na daních je pak třeba posuzovat jednotlivě podle toho, zda předmětná daň skutečně měla (výhradně nebo také) původ v dlužníkově podnikání, jak je tomu typicky například u daně z přidané hodnoty.

Z insolvenčního spisu plyne, že dlužnice doručila insolvenčnímu soudu insolvenční návrh s návrhem na povolení oddlužení při využití formuláře návrhu na povolení oddlužení (dále jen formulář ), v jehož kolonce 07 vyhrazené k uvedení rozhodných skutečností osvědčujících její úpadek uvedla, že má 18 věřitelů, u nich 18 závazků, z toho 17 závazků v celkové výši 1.088.417,-Kč jsou nezajištěné a 1 závazek ve výši 33.000,-Kč je zajištěný, 10 závazků je nevykonatelných a 8 závazků vykonatelných, 8 jejích závazků pochází z podnikání (jsou konkrétně vyznačeny, jedná se např. o závazek vůči společnosti AXA Česká republika, s.r.o. ve výši 580.000,-Kč, vůči společnosti Kaufland ČR, v.o.s. ve výši 21.035,-Kč nebo společnosti Creditum, s.r.o. ve výši 67.163,-Kč) a 10 závazků z jejího soukromého života. Je rozvedená a nemá žádnou vyživovací povinnost.

Soud prvního stupně proto nepochybil, pokud nemajetné dlužnici (ze seznamu majetku dok. č. A-3 se podává, že vlastní pouze obvyklé vybavení domácnosti, věci osobní potřeby a zastavený automobil) uložil povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení v předepsané výši postačující na úhradu minimálních nákladů insolvenčního řízení. Stanovení zálohy v nižší výši by přicházelo v úvahu pouze tehdy, jestliže by dlužník vlastnil majetek zpeněžitelný v insolvenčním řízení. Dlužno dodat, že vymáhání nezaplacené zálohy zásadně přichází v úvahu tam, kde je insolvenčním navrhovatelem věřitel, tedy osoba od dlužníka odlišná, vůči níž, obecně vzato, může soud být s vymáháním takové pohledávky úspěšný. Nutno vyjít z toho, že po případném zjištění úpadku dlužníka je podle § 140e IZ provedení výkonu rozhodnutí a exekuce postihující majetek náležející do jeho majetkové podstaty buď zcela vyloučeno, či umožněno toliko ve vztahu k pohledávkám, u nichž to zákon výslovně stanoví-to ovšem není případ nároku z titulu zálohy na náklady insolvenčního řízení. Z toho plyne, že je-li insolvenční návrh podán dlužníkem, pak pro případ, že lze očekávat zjištění jeho úpadku, nepřichází v úvahu zajištění úhrady nákladů tohoto řízení prostřednictvím vymáhání zálohy v jeho průběhu.

Odvolací soud má za to, že závěr soudu prvního stupně o tom, že je třeba dlužnici uložit zálohu na náklady insolvenčního řízení je ve světle výše uvedených rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a Vrchního soudu v Olomouci zcela namístě. Již z tvrzení dlužnice uvedeného v kolonce 07 formuláře plyne, že její závazky vyplynuly v souvislosti s jejím podnikáním. Správná je i výše této zálohy, neboť v konkursu, který připadá jako jediný k řešení uplatněného úpadku zálohu na náklady insolvenčního řízení, představují mimo jiné vždy odměna insolvenčního správce a náhrada jeho hotových výdajů, která podle § 1 odst. odst. 5 nebo § 2a vyhl. č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů, činí vždy nejméně 45.000,-Kč, tj. jak v případě, kdy dojde ke zpeněžování dlužničina majetku (§ 1 odst. 5 vyhlášky), tak v případě, že ke zpeněžení majetkové podstaty nedojde, avšak správci vznikne nárok na odměnu za přezkum jednotlivých přihlášek pohledávek (§ 2a vyhlášky).

Z uvedených důvodů odvolací soud napadené usnesení z důvodu jeho věcné správnosti podle § 219 o.s.ř. potvrdil.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí n e n í dovolání přípustné.

V Praze dne 4. října 2016

JUDr. Jindřich H a v l o v e c , v. r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Mandáková