3 VSPH 176/2013-A-17
MSPH 96 INS 27749/2012 3 VSPH 176/2013-A-17

U S N E S E N ͨ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Kubína a soudců JUDr. Jaroslava Bureše a JUDr. Jindřicha Havlovce v insolvenčním řízení dlužníka: TechCentrum ZTM, s.r.o. se sídlem Hvězdova 1716/2b, Praha 4, IČO: 277 02 961, zahájeném na návrh: a) Raromíra anonymizovano , anonymizovano , bytem Sychrov 57, 755 01 Vsetín, b) Petry Viktoříkové, nar. 19.1.1973, bytem Bratřejov 129, 763 12 Vizovice, c) Ing. Josefa Hnátka, bytem Benátky 1289, 755 01 Vsetín, o odvolání Raromíra anonymizovano proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 96 INS 27749/2012-A-7 ze dne 17. prosince 2012,

takto:

I. Usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 96 INS 27749/2012-A-7 ze dne 17. prosince 2012 se p o t v r z u j e .

II. Ve vztahu navrhovatelé a) a b) a dlužník nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze usnesením č.j. MSPH 96 INS 27749/2012-A-7 ze dne 17.12.2012 odmítl insolvenční návrhy obou věřitelů (Radomíra anonymizovano a Petry Viktoříkové-dále jen navrhovatelé) ze dne 7.11. 2012. Uvedl, že se navrhovatelé ve svém insolvenčním návrhu domáhali zjištění úpadku a prohlášení konkurzu na majetek dlužníka s tvrzením, že je dlužník v úpadku, neboť má vůči nim závazky spočívající v nezaplacení mezd (splatné). K návrhu přiložili jen seznam dlužných mezd a své mzdové listy za rok 2012. Soud s odkazem na § 3 a 103 odst. 1 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon-IZ), uvedl, co musí být obsahem insolvenčního návrhu, jímž je uvedení rozhodujících skutečností, jež dlužníkův úpadek osvědčují. Vylíčením rozhodných skutečností se rozumí, že v návrhu budou tvrzeny takové skutečnosti, ze kterých bude závěr o úpadku dlužníka vyplývat a které musí být v návrhu tvrzeny a následně osvědčeny přílohami, což plyne z definice úpadku v ust. § 3 odst. 1 IZ (úpadek ve formě platební neschopnosti), resp. ust. § 3 odst. 3 IZ (úpadek ve formě předlužení). Soud pokračoval, že v projednávané věci věřitelé shora uvedeným požadavkům insolvenčního zákona na vylíčení rozhodujících skutečností týkajících se úpadku dlužníka nedostáli, neboť v insolvenčním návrhu navrhovatelé nespecifikovali, na základě jakých právních skutečností jejich závazky vznikly a rovněž neuvedli, kdy se jejich jednotlivé závazky staly splatnými. Z insolvenčního návrhu nevyplývá, kdy se dlužník dostal do prodlení s platbami a jak dlouho prodlení trvá. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ČR č.j. 31 INS 1583/2008, 29 NSČR 7/2008-A-16 dovodil, že není možno pokládat povinnost vylíčit rozhodující skutečnosti osvědčující úpadek za splněnou pouze na základě údajů obsažených v přílohách k insolvenčnímu návrhu, tj. z předložených mzdových listů. Soud uzavřel, že insolvenční návrh je vadný a pro tyto nedostatky nelze pokračovat v řízení. Jelikož ust. § 128 odst. 1 IZ vylučuje možnost vyzvat navrhovatele k opravě, postupoval podle ustanovení § 128 odst. 1 IZ a insolvenční návrh odmítl. Soud doplnil, že uvedená kvalifikace insolvenčního návrhu navrhovatelům nebrání, aby po právní moci tohoto usnesení podali řádný insolvenční návrh znovu.

Proti tomuto usnesení se navrhovatel a) včas odvolal a požadoval, aby soud prvního stupně prohlásil na majetek dlužníka konkurs. Uvedl, že navrhovatelé mají za dlužníkem pohledávky specifikované co do výše a splatnosti v příloze č. 1) Přihlášky pohledávky věřitele a) a v příloze č. 2) Přihlášky pohledávky věřitelky b), které k odvolání přiložili společně se mzdovými listy obou navrhovatelů, potvrzením o jejich zdanitelných příjmech a prohlášením dlužníka, že jim za období 4 až 12/2012 nebyla dlužníkem vyplacena mzda vystavených navrhovatelkou b) jako mzdovou účetní dlužníka.

V průběhu odvolacího řízení učinil jednatel dlužníka Ing. Josef Hnátek (navrhovatel c) prohlášení doručené odvolacímu soudu dne 25.3.2012, v němž uvedl, že dlužník je v trvalé platební neschopnosti a nemá žádné finanční prostředky k uspokojení pohledávek věřitelů, ani k vyplácení mzdových nároků zaměstnanců a na dlužné platby vůči státním organizacím. Jeho platební neschopnost trvá již od roku 2012, a proto žádá, aby Vrchní soud v Praze rozhodl o zahájení řízení. Toto podání jednatelova dlužníka považuje odvolací soud za přistoupení k tomuto řízení podle § 107 odst. 1 IZ a pro navrhovatele c) platí podle § 107 odst. 2 IZ stav řízení v době jeho přistoupení. Podáním ze dne 31.7.2013 (doručené soudu 6.8.2013) navrhovatel c) pak prohlásil, že bere zpět svou žádost o zahájení insolvenčního řízení vůči dlužníku, jenž jedná o vstupu strategického investora do společnosti.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněno.

Podle § 128 odst. 1 IZ (ve znění účinném do 31.12.2013, jež bude použito v dalším textu tohoto rozhodnutí při citace tohoto zákona) insolvenční soud odmítne insolvenční návrh, který neobsahuje všechny náležitosti nebo který je nesrozumitelný anebo neurčitý, jestliže pro tyto nedostatky nelze pokračovat v řízení; učiní tak neprodleně, nejpozději do 7 dnů poté, co byl insolvenční návrh podán. Ustanovení § 43 o.s.ř. se nepoužije.

Podle § 107 odst. 1 až 3 IZ další insolvenční návrh podaný na majetek téhož dlužníka dříve, než insolvenční soud vydá rozhodnutí o úpadku, se považuje za přistoupení k řízení. Od okamžiku, kdy takový návrh dojde insolvenčnímu soudu, u kterého probíhá řízení o původním insolvenčním návrhu, se osoba, která jej podala, považuje za dalšího insolvenčního navrhovatele. Pro dalšího insolvenčního navrhovatele platí stav řízení v době jeho přistoupení k řízení. Byl-li další insolvenční návrh podán v době, kdy insolvenční soud již rozhodl o původním insolvenčním návrhu jinak než rozhodnutím o úpadku, avšak toto rozhodnutí dosud nedoručil účastníkům insolvenčního řízení, insolvenční soud vydané rozhodnutí doručí i dalšímu insolvenčnímu navrhovateli. Došel-li další insolvenční návrh insolvenčnímu soudu až po doručení rozhodnutí o původním insolvenčním návrhu, avšak předtím, než toto rozhodnutí nabylo právní moci, může další insolvenční navrhovatel podat proti takovému rozhodnutí odvolání ve lhůtě počítané od jeho doručení poslednímu z těch účastníků, kteří jsou oprávněni podat proti rozhodnutí odvolání; to neplatí, jestliže rozhodnutí o původním insolvenčním návrhu bylo dalšímu insolvenčnímu navrhovateli již dříve doručeno.

Podle § 103 odst. 2 IZ musí být v insolvenčním návrhu vždy uvedeny i rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek (§ 3 IZ), skutečnosti, ze kterých vyplývá oprávnění podat návrh, není-li insolvenčním navrhovatelem dlužník, označeny důkazy, kterých se insolvenční navrhovatel dovolává, a musí z něj být patrno, čeho se jím insolvenční navrhovatel domáhá.

Podle § 3 odst. 1 IZ je dlužník v úpadku, jestliže má a) více věřitelů a b) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a c) tyto závazky není schopen plnit (platební neschopnost). K posledně uvedené podmínce § 3 odst. 2 IZ stanoví vyvratitelné domněnky, podle nichž se má za to, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže a) zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo b) je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, nebo c) není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo d) nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1 IZ, kterou mu uložil insolvenční soud.

Podle § 3 odst. 3 IZ dlužník, který je právnickou osobou nebo fyzickou osobou-podnikatelem, je v úpadku i tehdy, je-li předlužen. O předlužení jde tehdy, má-li dlužník více věřitelů a souhrn jeho závazků převyšuje hodnotu jeho majetku. Při stanovení hodnoty dlužníkova majetku se přihlíží také k další správě jeho majetku, případně k dalšímu provozování jeho podniku, lze-li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že dlužník bude moci ve správě majetku nebo v provozu podniku pokračovat.

Pojmovým znakem úpadku v obou jeho formách je mnohost věřitelů dlužníka. V případě úpadku ve formě insolvence (jak plyne z kumulativních podmínek stanovených v § 3 odst. 1 písm. a/ až c/ IZ) musí jít o víceré (alespoň 2) věřitele s pohledávkami již splatnými, a to nejméně po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, s tím, že tyto závazky dlužník není schopen plnit (platební neschopnost). Naproti tomu při úpadku předlužením se podmínka mnohosti věřitelů dlužníka neodvozuje pouze od jeho závazků již splatných; rozhodné tu je to, zda souhrn dlužníkových závazků (splatných i nesplatných) převyšuje reálnou hodnotu jeho majetku.

Nutno zdůraznit, že vzhledem k závažnosti dopadů, jež může i vadný insolvenční návrh vyvolat v poměrech dlužníka nebo třetích osob, soudní praxe důsledně trvá na tom, aby insolvenční navrhovatel-lhostejno, zda je jím dlužník či věřitel-řádně splnil zákonem předepsanou povinnost skutkových tvrzení, jež jsou dle § 103 odst. 2 IZ povinnými obsahovými náležitostmi insolvenčního návrhu, tj. aby vylíčil rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek. Jde-li o návrh podaný věřitelem, musí tento navrhovatel navíc řádně vylíčit skutečnosti, ze kterých vyplývá jeho oprávnění podat návrh, tj. skutečnosti svědčící o tom, že má proti dlužníku splatnou pohledávku (§ 105 IZ). Doložení aktivní legitimace navrhujícího věřitele je primárním předpokladem projednání dlužníkova úpadku (je průkazem navrhovatelova oprávnění požadovat, aby soud na podkladě jeho insolvenčního návrhu tvrzený úpadek dlužníka zjišťoval). Procesní povinnost tvrzení dle § 103 odst. 2 IZ není možno mít za splněnou (nelze ji nahradit) tím, že insolvenční navrhovatel ohledně příslušných rozhodných skutečností odkáže na listinný důkaz, který připojí k insolvenčnímu návrhu jako přílohu (viz usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 7/2008 ze dne 26.2.2009, uveřejněné pod č. 91/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Požadavky stran povinnosti insolvenčního navrhovatele vylíčit v insolvenčním návrhu skutečnosti osvědčující úpadek nebo hrozící úpadek dlužníka jsou ustáleny judikaturou Nejvyššího soudu uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek-viz jeho usnesení sen. zn. 29 NSČR 7/2008 ze dne 26.2.2009 (91/2009), usnesení sen. zn. 29 NSČR 1/2008 ze dne 27.1.2010 (R 88/2010), usnesení sen. zn. 29 NSČR 22/2009 ze dne 20.5.2010 (R 26/2011) a usnesení sen. zn. 29 NSČR 14/2011 ze dne 21.12.2011 (R 44/2012). Z této judikatury plyne, že v insolvenčním návrhu musí být tvrzeny takové okolnosti, z nichž závěr o úpadku dlužníka nebo o jeho hrozícím úpadku logicky vzato vyplývá. Rozhodujícími skutečnostmi, které osvědčují úpadek dlužníka ve formě insolvence, se rozumí vylíčení konkrétních okolností, z nichž insolvenční soud (shledá-li je pravdivými) bude moci uzavřít, že dlužník má více věřitelů (nejméně dva), kteří vůči němu mají pohledávky (vůči nimž má peněžité závazky), jež jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, a tyto závazky není schopen plnit. Součástí vylíčení takových rozhodujících skutečností tedy musí být nejen konkrétní údaje o věřitelích dlužníka, nýbrž i konkrétní údaje o pohledávkách takových věřitelů, včetně konkrétních údajů o splatnosti těchto pohledávek, a to v míře, která v případě, že tato tvrzení budou shledána pravdivými, dovolí insolvenčnímu soudu uzavřít, že dlužník je v úpadku. Takový požadavek nesplňuje insolvenční návrh, v němž jsou sice konkrétně označeni další věřitelé dlužníka, avšak konkrétní údaje o pohledávkách takových věřitelů a o jejich splatnosti jsou nahrazovány obecným tvrzením, že dlužník má peněžité závazky, které jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, respektive že neplní své peněžité závazky po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti. Na posouzení, zda insolvenční návrh má náležitosti předepsané insolvenčním zákonem a zda není namístě jeho odmítnutí podle § 128 odst. 1, přitom nemá vliv okolnost, že při zkoumání, zda dlužník je v úpadku, se v insolvenčním řízení prosazuje vyšetřovací zásada.

Lze tedy shrnout, že navrhující věřitel dle § 103 odst. 2 IZ musí v insolvenčním návrhu náležitě vymezit svoji pohledávku za dlužníkem co do důvodu jejího vzniku (rozhodných okolností, na nichž se zakládá), výše a splatnosti, a současně takto identifikovat další věřitele dlužníka a jejich pohledávky (v případě tvrzeného úpadku insolvencí i co do splatnosti) a nabídnout též potřebná další konkrétní skutková tvrzení, z nichž se podává závěr o dlužníkově platební neschopnosti (objektivní či založené některou ze zákonných domněnek), nebo o jeho předlužení (je-li podnikatelem).

V dané věci však navrhovatelé tuto svoji povinnost tvrzení dle § 103 odst. 2 IZ vskutku nesplnili. V insolvenčním návrhu totiž nenabídli dostatečná skutková tvrzení o existenci svých splatných pohledávek za dlužníkem, jejichž prostřednictvím by prokázali svoji legitimaci k podání insolvenčního návrhu a na nichž také stavěli svůj úsudek o dlužníkově úpadku, který ve formě insolvence dle § 3 odst. 1 IZ dovozovali.

V insolvenčním návrhu navrhovatelé tvrdili, že jsou zaměstnanci dlužníka, že dlužník má vůči nim závazky z nezaplacených mezd po splatnosti, když v příloze č. 2 návrhu je přiložen seznam dlužných mezd, které dlužník dluží současným a bývalým zaměstnancům. Uzavřeli, že jsou přesvědčeni o dlužníkově úpadku, neboť má více věřitelů, peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto závazky není schopen plnit ve stanoveném termínu, a proto by měl soud rozhodnout o zjištění dlužníkova úpadku a řešit jej konkursem.

Navrhovatelé tak v insolvenčním návrhu své pracovní poměry vůči dlužníku, z nichž mají jejich pohledávky z titulu dlužných mezd pocházet, nijak nespecifikovali a své pohledávky dokonce ani nevyčíslili, takže ani není zřejmá výše jejich pohledávek za dlužníkem. Insolvenční návrh navrhovatelů tak postrádá rozhodná skutková tvrzení, na jejichž základě by soud prvního stupně-pokud byla tato tvrzení v řízení prokázána-mohl učinit závěr o existenci a splatnosti pohledávek navrhovatelů za dlužníkem. Vylíčení takových rozhodných skutečností přitom-jak soud prvního stupně správně zdůraznil-musí být vtěleno do insolvenčního návrhu samého. Tuto procesní povinnost tvrzení dle § 103 odst. 2 IZ nelze-jak plyne z citovaného R 91/2009 (na nějž soud prvního stupně správně odkázal)-nahradit tím, že insolvenční navrhovatel ohledně příslušných rozhodných skutečností odkáže na připojený listinný důkaz. Břemeno tvrzení o skutečnostech svědčících o navrhovatelově splatné pohledávce za dlužníkem spočívá výhradně na navrhovateli, a co není tvrzeno, nemůže být ani dokázáno.

Jelikož navrhovatelé v insolvenčním návrhu žádné další věřitele dlužníka neoznačili a tedy mnohost jeho věřitelů (podmínku úpadku insolvencí dle § 3 odst. 1 písm. a/a b/ IZ i úpadku předlužením dle § 3 odst. 3 IZ) stavěli na existenci svých vlastních pohledávek za dlužníkem, jež ale v návrhu řádně nevymezili, je pojmově vyloučeno uvažovat o naplnění podmínky platební neschopnosti dlužníka dle § 3 odst. 1 písm. c) IZ, když ta se připíná teprve ke skutečnostem svědčícím o naplnění podmínky mnohosti dlužníkových věřitelů, nebo o dlužníkově úpadku předlužením. Z hlediska úpadku dlužníka ve formě předlužení pak ostatně navrhovatelé jakákoliv tvrzení v tomto směru žádná neuvedli.

Lze tak shrnout, že navrhovatelé nenabídli skutková tvrzení ani ohledně existence svých splatných pohledávek za dlužníkem, ani o jeho úpadku.

Pro úplnost považuje odvolací soud za potřebné zdůraznit, že požadavky na vylíčení rozhodujících skutečností v insolvenčním návrhu nelze nikterak směšovat s pravidly důkazního řízení. Aby mohly být právně významné skutečnosti předmětem osvědčení či dokazování-lhostejno přitom, o kterých skutečnostech je soud povinen provádět i důkazy účastníky nenavržené-musí tu být úplná a dostatečně konkrétní skutková tvrzení o skutečnostech, jež svědčí o existenci splatné pohledávky insolvenčního navrhovatele a jež naplňují skutkovou podstatu úpadku. Jakkoli je dokazování skutečností potřebných k osvědčení dlužníkova úpadku ovládáno vyšetřovací zásadou vtělenou do § 86 IZ, tato zásada sama o sobě nenahrazuje na prvním místě stojící povinnost tvrzení, jež stíhá insolvenčního navrhovatele, tedy jeho povinnost uvést konkrétní skutková tvrzení o skutečnostech, jež jsou z hlediska rozhodování o insolvenčním návrhu právně významné. Teprve pokud má soud k dispozici bezvadný insolvenční návrh, může přistoupit k další fázi řízení, tedy ke zjišťování věřitelovy legitimace k podání tohoto návrhu a poté i ke zjišťování dlužníkova úpadku. Není-li tu takový návrh, nesmí insolvenční soud činit žádné další úkony (ani vyzývat navrhovatele k odstranění vad návrhu či podle § 128 odst. 3 IZ či vyzývat dlužníka k předložení seznamů jeho majetku, závazků a zaměstnanců), nýbrž je povinen podle § 128 odst. 1 IZ insolvenční návrh bez dalšího neprodleně, nejpozději do 7 dnů od jeho podání, odmítnout.

Věřitel nemá-na rozdíl od dlužníka-právní povinnost podat insolvenční návrh a nemá ani právní nárok na insolvenční návrh. Jestliže věřitel nemá dostatečné a věrohodné informace svědčící o tom, že jsou u dlužníka naplněny znaky úpadku ve formě insolvence nebo předlužení (jde-li o dlužníka podnikatele), nebo dokonce ani není schopen náležitě vymezit svoji vlastní pohledávku za dlužníkem, pak není nikterak opodstatněno, aby se zjištění jeho úpadku insolvenčním návrhem domáhal. Účelem insolvenčního řízení není vyřešení individuálního sporu o pohledávku mezi věřitelem a jeho dlužníkem, nýbrž řešení úpadku (či hrozícího úpadku) dlužníka soudním řízení některým ze stanovených způsobů tak, aby došlo k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem (či hrozícím úpadkem) a k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů (§ 1 písm. a/ IZ).

Z uvedených důvodů odvolací soud shodně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že insolvenční návrh navrhovatelů vykazuje nedostatky, pro něž v řízení nelze pokračovat, a pro něž musí být dle § 128 odst. 1 IZ bez dalšího odmítnut. Protože vady insolvenčního návrhu může navrhovatel odstranit, jen dokud soud prvního stupně nevydal usnesení o odmítnutí návrhu podle § 128 IZ, nemohou mít z hlediska posouzení věcné správnosti napadeného usnesení žádného významu doplnění insolvenčního návrhu, která by navrhovatel učinil k odstranění jeho nedostatků až v rámci odvolacího řízení (viz usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. KSPL 20 INS 437/2008, 1 VSPH 5/2008 ze dne 17.3.2008 uveřejněné pod č. 11/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Za této situace bylo namístě, aby insolvenční soud postupem podle § 128 odst. 1 IZ insolvenční návrh navrhovatelů a) a b) odmítl, jak se správně v projednávané věci i stalo. Odvolací soud proto podle ustanovení § 219 o.s.ř. napadené usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil. V řízení bude dále pokračováno k návrhu věřitele c).

Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. s respektováním skutečnosti, že v odvolacím řízení zcela úspěšnému dlužníkovi žádné náklady nevznikly.

Odvolací soud upozorňuje insolvenční soud na to, že na základě jeho rozhodnutí se insolvenční řízení ve vztahu navrhovatelů a) a b) k dlužníkovi končí, a proto bude namístě, aby doplňujícím usnesením podle § 166 a § 167 odst. 2 o.s.ř. rozhodl o nákladech řízení ve vztahu těchto účastníků.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení j e dovolání přípustné, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.). Dovolání lze podat k Nejvyššímu soudu ČR do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu prostřednictvím Městského soudu v Praze.

V Praze dne 27. května 2014

JUDr. Michal K u b í n, v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Andrea Synková