3 VSPH 176/2011-A-39
KSPH 37 INS 3081/2010 3 VSPH 176/2011-A-39

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Kubína a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a Mgr. Ivany Mlejnkové v insolvenčním řízení dlužníka: MAX-TELEKOM, v.o.s. se sídlem v Benešově u Prahy, Křižíkova 1427, IČ: 46354921, zahájeném na návrh Československé obchodní banky, a.s. se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150, IČ: 00001350, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 3. ledna 2011, č.j. KSPH 37 INS 3081/2010-A-25,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 3. ledna 2011, č.j. KSPH 37 INS 3081/2010-A-25, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Praze usnesením ze dne 3. ledna 2011, č.j. KSPH 37 INS 3081/2010-A-25, v bodě I. výroku rozhodl, že se zjišťuje úpadek dlužníka MAX-TELEKOM, v.o.s. (dále jen dlužník), v bodě II. výroku prohlásil na majetek dlužníka konkurs, v bodě III. ustanovil insolvenčním správcem Mgr. Karla Knypla, v bodě IV. výroku vyslovil, že účinky rozhodnutí o úpadku nastávají okamžikem jejich zveřejnění v insolvenčním rejstříku, tj. dne 3.1.2011. V dalších bodech V. až VIII. výroku soud vyzval věřitele, kteří dosud nepřihlásili své pohledávky, aby tak učinili ve lhůtě 30 dnů ode dne zveřejnění tohoto usnesení v insolvenčním rejstříku, aby insolvenčnímu správci neprodleně sdělili, jaká zajišťovací práva uplatní na dlužníkových věcech, právech, pohledávkách, nebo jiných majetkových hodnotách a též vyzval osoby, které mají závazky vůči dlužníkovi, aby napříště plnění neposkytovaly dlužníkovi, ale insolvenčnímu správci, nařídil přezkumné jednání na den 2.3.2011 a svolal schůzi věřitelů tak, že se bude konat bezprostředně po skončení přezkumného jednání. V bodech IX. a X. výroku soud uložil insolvenčnímu správci, aby mu nejpozději do 14.2.2011 předložil zpracovaný seznam přihlášených pohledávek a do 22.2.2011 zprávu o hospodářské situaci dlužníka, a že rozhodnutí insolvenčního soudu budou zveřejňována v insolvenčním rejstříku.

Soud prvního stupně zejména uvedl, že insolvenční řízení bylo zahájeno 25.3.2010 na základě insolvenčního návrhu Československé obchodní banky, a.s. (dále jen navrhovatel), jímž se domáhal zjištění úpadku dlužníka. Navrhovatel tvrdil, že má za dlužníkem pohledávku mající původ ve smlouvě o revolvingovém úvěru č. 0182/03/5032 uzavřené dne 11.3.2003 (ve znění jejích 3 dodatků z roku 2003-dále též Smlouva). Tento závazek dlužník zajistil zástavním právem zřízeným k jeho nemovitostem zapsaných na LV č. 3175 pro k.úz. a obec Benešov u Prahy, a dne 27. března 2007 jej uznal co do důvodu a výše, avšak závazek nezaplatil, přestože jeho splatnost již uplynula. Jako další věřitele dlužníka navrhovatel označil Finanční úřad v Benešově (dále jen FÚ), Okresní správu sociálního zabezpečení v Benešově (dále jen OSSZ) a Všeobecnou zdravotní pojišťovnu ČR, jež mají ke svým pohledávkám rovněž zřízeno zástavní právo ke shora označeným dlužníkovým nemovitostem s tím, že uvedené skutečnosti svědčí o tom, že dlužník je v úpadku, má více věřitelů a své splatné závazky není schopen plnit.

Dlužník žádal zamítnutí insolvenčního návrhu; tvrdil, že nemá více věřitelů, s FÚ se dohodl na postupném splácení svého dluhu, není předlužen, neboť má majetek v účetní hodnotě 113,732 mil. Kč, pohledávky ve výši 83,141 mil. Kč, z toho vůči Dial Telecom, a.s. (dále jen Dial) 81,312 mil. Kč, své závazky je schopen plnit a nemůže být tedy v úpadku. Uvedl, že navrhovatel, FÚ a OSSZ mají své pohledávky zajištěny zástavním právem zřízeným k jeho nemovitostem. Zdůraznil, že jeho platební neschopnost je důsledkem nezaplacení částky cca 84 mil. Kč, o níž vede spor, závazek vůči navrhovateli uznává a navrhl mu, aby mu umožnil realizovat přímý prodej zastavených nemovitostí, což navrhovatel odmítl a požadoval prodej formou nedobrovolné dražby, k níž nedošlo. Navrhovatel pak podal návrh na nařízení prodeje zástavy u Okresního soudu v Benešově, k němuž též nedošlo. Namítl, že k výzvě soudu ze 30.7.2010 se do konkursu přihlásila toliko firma PRIMAGAS, jež však v přihlášce pohledávky žádnou pohledávku neuvedla. Uzavřel, že nemá žádné zaměstnance a jeho hospodářská činnost je omezena pouze na pronájem nemovitostí, z nichž mu plynou jediné příjmy, a že u Krajského soudu v Brně vede spor se společností Dial, jehož předmětem je zrušení rozhodčího nálezu, kterým byla zamítnuta jeho žaloba vůči tomuto subjektu na zaplacení fakturované ceny mající původ ve smlouvě o dílo. Žaloba na zrušení tohoto nálezu byla zamítnuta a řízení se nachází ve fázi odvolací. Doplnil, že v případě vymožení pohledávky od Dial bude schopen zaplatit veškeré své dluhy, a proto není namístě řešit tuto situaci konkursem.

Soud prvního stupně vzal za zjištěné, že se dlužník v rozhodčím řízení vedeném před Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky domáhal proti Dial zaplacení částky 81.312.004,25 Kč, avšak rozhodčím nálezem ze 2.6.2007, sp. zn. Rsp 363/05 (dále jen Nález) byla jeho žaloba zamítnuta. Poznamenal, že rozhodčí doložku si dlužník s Dial sjednal ve smlouvě o dílo. Dále zjistil, že se dlužník žalobou proti Dial domáhal u Krajského soudu v Brně vydání rozhodnutí na zrušení Nálezu, avšak žaloba byla rozsudkem tohoto soudu z 28.5.2010, č.j. 13/16 Cm 182/2007-88, zamítnuta; proti tomuto rozsudku podal dlužník odvolání. Z vyjádření dlužníka dovodil, že zcela uznává navrhovatelovu pohledávku, i to, že má další věřitele, s nimiž se však dohodl na odkladu splatnosti jejich pohledávek. Okolnosti týkající se řízení o zrušení Nálezu zhodnotil tak, že z něj nelze dovozovat, že má za Dial pohledávku ve výši 81 mil. Kč, neboť soud v tomto řízení může rozhodčí nález toliko zrušit pouze z procesních důvodů, nikoli pro skutkové a právní závěry v něm vyslovené.

Cituje § 3 odst. 1 a 3 IZ dospěl soud k závěru, že navrhovatel je dlužníkovým věřitelem, že dlužník má větší počet věřitelů a není schopen platit své splatné závazky, jejichž souhrn převyšuje hodnotu jeho majetku, tvrzená pohledávka 81.312.004,25 Kč je pravomocně zamítnutá, nelze ji pokládat za aktiva dlužníka, a proto má osvědčen úpadek dlužníka, o němž rozhodl podle § 136 odst. 1 IZ . Současně rozhodl i o způsobu jeho řešení konkursem podle § 148 odst. 1 IZ, neboť jiný způsob v úvahu nepřichází. Toto usnesení Krajského soudu v Praze napadl dlužník včasným odvoláním a požadoval, aby ho odvolací soud zrušil a rozhodl, že jeho úpadek nebyl osvědčen. Zopakoval, že není předlužen s ohledem na neukončený spor o částku cca 80 mil. Kč, do druhotné platební neschopnosti vůči navrhovateli, FÚ a OSSZ se dostal v důsledku neuhrazení částky cca 36 mil. Kč od Dial ze smlouvy o dílo. Namítl, že rozhodčí řízení a v něm vydaný Nález bylo zmanipulováno, proto se domáhá v soudním řízení zrušení Nálezu. Popřel pohledávku navrhovatele z důvodu, že odmítl prodej zástavy navržený v roce 2004, z jehož výtěžku chtěl dluh vůči němu zapravit, a požadoval (z důvodů podle dlužníka irelevantních) prodej nedobrovolnou dražbou. Ani při dalších jednáních navrhovatel od tohoto stanoviska neustoupil, přestože mu bylo vysvětleno, že jednu z těchto nemovitostí (Obchodní dům MAX) přitom sám koupil v roce 1997 za obdobných podmínek, jaké nyní navrhoval (koupil je od jednoho z dlužníků navrhovatele, který k tomu jako zástavní věřitel dal souhlas, a jako kupující převzal závazky onoho dlužníka a z kupní ceny je uhradil). Proto je přesvědčen o tom, že navrhovatel odmítnutím prodeje nepřijal řádně nabídnuté plnění, ač měl a mohl, a tudíž dle § 520 ObčZ není v prodlení, naopak je dle § 522 téhož zákona v prodlení navrhovatel, který je za škody tím způsobené (nárůst úroků a penále) sám odpovědný. Proto ani nemůže být správná navrhovatelem uváděná celková suma jeho údajně splatné pohledávky a pokusil se s navrhovatelem věc vyřešit smírem, na nějž navrhovatel nereagoval. Uzavřel, že z uvedených důvodů považuje insolvenční návrh za šikanózní, neboť nemorálním způsobem poškozuje jeho práva a zasahuje do jeho majetkových a osobnostních práv.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k následujícím zjištěním a závěrům.

Podle § 136 odst. 1 IZ vydá insolvenční soud rozhodnutí o úpadku, je-li osvědčením nebo dokazováním zjištěno, že dlužník je v úpadku nebo že mu úpadek hrozí.

Podle § 3 odst. 1 IZ je dlužník v úpadku, jestliže má a) více věřitelů a b) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a c) tyto závazky není schopen plnit (dále jen "platební neschopnost").

K posledně uvedené podmínce § 3 odst. 2 IZ stanoví, že se má za to, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže a) zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo b) je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, nebo c) není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo d) nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1, kterou mu uložil insolvenční soud.

Podle § 3 odst. 3 IZ dlužník, který je právnickou osobou nebo fyzickou osobou -podnikatelem, je v úpadku i tehdy, je-li předlužen. O předlužení jde tehdy, má-li dlužník více věřitelů a souhrn jeho závazků převyšuje hodnotu jeho majetku. Při stanovení hodnoty dlužníkova majetku se přihlíží také k další správě jeho majetku, případně k dalšímu provozování jeho podniku, lze-li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že dlužník bude moci ve správě majetku nebo v provozu podniku pokračovat.

Z dikce výše citovaných ustanovení vyplývá, že pojem úpadku je vymezen dvojím způsobem, a to jako úpadek projevující se insolvencí dlužníka (nedostatkem platební schopnosti) nebo předlužením, jež přichází v úvahu jen u dlužníka, který je podnikatelem. Není však nezbytné, aby situace dlužníka-podnikatele naplňovala obě formy úpadku, a k tomu, aby mohlo být rozhodnuto o jeho úpadku, postačuje zjištění, že dlužník je buď insolventní nebo že je předlužen.

Podle § 133 IZ lze o insolvenčním návrhu jiné osoby než dlužníka rozhodnout bez jednání jen tehdy, jestliže a) insolvenční soud plně vyhoví návrhu, kterému nikdo neodporoval, nebo b) o němž lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Insolvenční soud vždy nařídí jednání o insolvenčním návrhu jiné osoby než dlužníka, závisí-li rozhodnutí na zjištění sporných skutečností o tom, zda je dlužník v úpadku. Provádí-li dokazování ke zjištění dlužníkova úpadku nebo jeho hrozícího úpadku nad rámec důkazních návrhů účastníků, nařídí jednání i v případě insolvenčního návrhu dlužníka. Dlužníku musí být vždy dána možnost, aby se k insolvenčnímu návrhu před rozhodnutím o úpadku vyjádřil.

Vrchní soud v Praze již dříve (viz např. usnesení ze dne 21. ledna 2009, sp.zn. KSUL 69 INS 3755/2008, 1 VSPH 277/2008-A, 1 VSPH 24/2009-B) zaujal stanovisko, od kterého není důvodu se odchýlit ani v souzené věci, a sice že rozhodnutí o úpadku dlužníka vydané k insolvenčnímu návrhu jeho věřitele musí být s ohledem na povahu tohoto rozhodnutí (bez zřetele ke stanovisku dlužníka k věci) vždy odůvodněno, a ve smyslu § 167 odst. 2 o.s.ř. se tak musí stát způsobem uvedeným v § 157 odst. 2 téhož zákona.

Z uvedeného ustanovení vyplývá, že soud je povinen v odůvodnění uvést, které skutečnosti (skutková zjištění) byly dokazováním, shodnými tvrzeními účastníků nebo jiným zákonem stanoveným způsobem podle jeho názoru prokázány a které nikoliv, popřípadě též, které z nich jsou pro rozhodnutí věci bezvýznamné; u každého skutkového zjištění musí stručně a jasně uvést, jak k tomuto závěru dospěl, tedy z jakých důkazů podle jeho názoru závěr vyplývá, jak tyto důkazy ve smyslu § 132 o.s.ř. hodnotil, a to zejména tehdy, šlo-li o důkazy protichůdné, a proč nevyhověl všem návrhům účastníků na provedení důkazů. Svůj výklad musí soud přizpůsobit konkrétním okolnostem každé věci, zejména rozsahu dokazování, složitosti zjišťování skutkového stavu věci, množství návrhů účastníků na provedení důkazů apod., a v odůvodnění ho uvést tak, aby jeho závěry o rozhodných skutkových zjištěních nebyly pro nesrozumitelnost nebo nedostatek skutkových důvodů nepřezkoumatelné. Jednotlivá skutková zjištění je třeba promítnout do závěru o skutkovém stavu, který stručně a výstižně vyjadřuje skutková zjištění a který je rozhodný pro právní posouzení věci, jímž je výklad o tom, z jakých ustanovení zákona soud vycházel a jak je případně vyložil, a výklad o tom, jaká mají účastníci na základě zjištěného skutkového stavu podle těchto ustanovení ve vztahu k předmětu řízení práva a povinnosti, a jak proto byla věc rozhodnuta. Lze tedy shrnout, že v odůvodnění rozhodnutí o úpadku dlužníka vydaného k insolvenčnímu návrhu jeho věřitele musí soud nejen reprodukovat, co bylo obsahem insolvenčního návrhu a jaké stanovisko k němu dlužník zaujal, ale také musí zřetelně uvést, které skutečnosti podstatné pro rozhodnutí ve věci má prokázány, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, jaký učinil závěr o skutkovém stavu věci a jak ji posoudil po právní stránce. Přitom musí dbát o to, aby odůvodnění rozhodnutí bylo přesvědčivé.

Těmto požadavkům však soud prvního stupně v odůvodnění napadeného usnesení nedostál. Z tohoto odůvodnění totiž neplyne jasný skutkový a právní závěr soudu ohledně toho, zda navrhovatel splnil základní předpoklad úspěchu svého insolvenčního návrhu spočívající v průkazu jeho aktivní legitimace ve smyslu § 105 IZ (tj. zda prokázal existenci své splatné pohledávky za dlužníkem), přičemž takový srozumitelný závěr absentuje i ohledně naplnění podmínek úpadku ve formě insolvence, jejž soud shledal prokázaným, a to jak stran osvědčení existence vícerých věřitelů dlužníka s pohledávkami nejméně 30 dnů po splatnosti (§ 3 odst. 1 písm. a/ a b/ IZ) a platební neschopnosti dlužníka (§ 3 odst. 1 písm. c/ IZ), jež naplňují soudem dovozovaný stav úpadku ve formě insolvence, tak i ohledně podmínek úpadku předlužením (§ 3 odst. 3 IZ), na nějž soud ve svých závěrech rovněž poukazoval.

Nutno připomenout, že osvědčení platební neschopnosti dlužníka (podmínky úpadku insolvencí dle § 3 odst. 1 písm. c/, popř. ve spojení s domněnkami dle § 3 odst. 2 IZ) se musí připínat k osvědčení existence vícerých věřitelů dlužníka s pohledávkami splatnými déle než 30 dnů (podmínkám úpadku insolvencí dle § 3 odst. 1 písm. a/ a b/ IZ), a v tom směru, jak již řečeno, soud v odůvodnění napadeného usnesení žádné přezkoumatelné závěry nenabídl.

Ani k dlužníkově úpadku předlužením soud žádná z hlediska § 3 odst. 3 IZ rozhodná skutková zjištění o jeho celkových majetkových poměrech neuvedl; omezil se jen na závěr o tom, že dlužníkem tvrzenou pohledávku za Dial ve výši cca 80 mil. Kč, jejíhož přísudku se mu v rozhodčím řízení nepodařilo dosáhnout, nelze považovat za existující.

Z obsahu spisu však je navíc zřejmé, že soud prvního stupně rozhodné skutkové závěry, na nichž by závěr o osvědčení úpadku ve formě insolvence nebo předlužení mohl postavit, ve skutečnosti vůbec přijmout nemohl, neboť k tomu neměl potřebný procesní podklad spočívající v konkrétních zjištěních vzešlých z provedeného dokazování.

Úprava rozhodování o insolvenčním návrhu v insolvenčním zákoně je vybudována na zásadě, že podá-li návrh věřitel, soud k jeho projednání vždy nařídí jednání a provede dokazování podle § 122 a násl. o.s.ř., ledaže v důsledku shodných stanovisek účastníků insolvenčního řízení (zejména navrhujícího věřitele a dlužníka) se veřejné projednání insolvenčního návrhu při jednání soudu nejeví nezbytným a rozhodnutím bez jednání nemohou být práva účastníků insolvenčního řízení dotčena.

Odvolací soud v této souvislosti podotýká, že i v insolvenčním řízení je třeba aplikovat úpravu obsaženou v § 129 odst. 1 o.s.ř., dle níž se důkaz listinou provádí (pouze) tak, že ji nebo její část při jednání předseda senátu přečte nebo sdělí její obsah. Jestliže není důkaz listinou proveden nebo je proveden jiným než zákonem předvídaným způsobem, nelze než konstatovat, že dokazování nebylo provedeno řádně. Zjištění, která soud jako zásadně významná pro právní posouzení věci z takto vadně provedených důkazů učinil, nelze při rozhodování využít.

V dané věci nebyly splněny podmínky pro rozhodnutí o úpadku dlužníka bez jednání, a soud proto správně k projednání věci na den 15.9.2010 jednání nařídil. Při něm však prakticky žádné dokazování neprovedl, když se-jak plyne z protokolu o jednání-omezil pouze na přečtení písemných podání navrhovatele a dlužníka a zaprotokolování jejich verbálních projevů při jednání. Žádný z účastníky nabídnutých listinných důkazů či jiných důkazů, jejichž provedení se ve smyslu § 86 IZ jevilo k osvědčení dlužníkova úpadku potřebným, neprovedl.

Lze tedy uzavřít, že popsané zásadní nedostatky odůvodnění napadeného usnesení jsou nutným důsledkem toho, že soud prvního stupně ve věci rozhodl, aniž by rozhodná skutková zjištění zákonem předvídaným způsobem vůbec učinil.

Z uvedených důvodů odvolací soud napadené usnesení podle § 219a odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. zrušil a v souladu s § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř. věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.

V Praze dne 13. dubna 2011

JUDr. Michal Kubín, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová