3 VSPH 1741/2013-B-41
MSPH 90 INS 14317/2011 3 VSPH 1741/2013-B-41

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jindřicha Havlovce a soudců JUDr. Jaroslava Bureše a JUDr. Michala Kubína v insolvenční věci dlužnice Jarmily anonymizovano , anonymizovano , bytem Praha 4, Štichova 586/13, zast. Mgr. Pavlem Čvančarou, advokátem, se sídlem Praha 5, Vrázova 7, o odvolání dlužnice proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. září 2013, č.j. MSPH 90 INS 14317/2011-B-34,

takto:

Odvolání se o d m í t á .

Odůvodnění:

Městský soud v Praze (Soud) usnesením ze dne 5. září 2013, č.j. MSPH 90 INS 14317/2011-B-34, ve výroku I. osvobodil dlužnici od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny s tím, že se osvobození vztahuje také na věřitele, kteří své pohledávky do insolvenčního řízení nepřihlásili, ač tak měli učinit, a na ručitele a jiné osoby, které měly vůči dlužnici pro tyto pohledávky právo postihu. Ve výroku sub II. vyslovil, že zajištěnému věřiteli č. 3 ČESKÁ ÚVĚROVÁ POKLADNA, a.s., zůstává právo domáhat se uspokojení své přihlášené pohledávky č. 3 v celkové výši 2.160.437,60 Kč z výtěžku zpeněžení majetku sloužícího k zajištění pohledávky.

Proti tomuto usnesení se dlužnice včas odvolala proti výroku sub II. a navrhla, aby odvolací soud napadené usnesení v této části zrušil. Namítla, že smyslem oddlužení je poskytnout poctivému dlužníkovi možnost oprostit se od dluhů, což se v jejím případě nestalo, neboť zůstala nevypořádána pohledávka ČESKÉ ÚVĚROVÉ POKLADNY, a.s., jak o ní rozhodl Soud ve výroku sub II., přestože ji společně s insolvenčním správcem popřeli. O tom byl veden před Soudem incidenční spor, avšak řízení bylo zastaveno pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení spočívající v pravomocném ukončení insolvenčního řízení.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že odvolání dlužnice není přípustné.

Podle § 414 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení insolvenční zákon-IZ, ve znění účinném do 31.12.2013, jehož text bude citován i dále), jestliže dlužník splní řádně a včas všechny povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení, vydá insolvenční soud po slyšení dlužníka usnesení, jímž dlužníka osvobodí od placení pohledávek, zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny. Učiní tak jen na návrh dlužníka (odst. 1). Osvobození podle odstavce 1 se vztahuje také na věřitele, k jejichž pohledávkám se v insolvenčním řízení nepřihlíželo a na věřitele, kteří své pohledávky do insolvenčního řízení nepřihlásili, ač tak měli učinit (odst. 2). Osvobození podle odstavců 1 a 2 se vztahuje také na ručitele a jiné osoby, které měly vůči dlužníku pro tyto pohledávky právo postihu (odst. 3). Při osvobození dlužníka podle odstavce 1 zůstává zajištěnému věřiteli, který po schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře nepožádal o zpeněžení majetku sloužícího k zajištění pohledávky, zachováno právo domáhat se uspokojení pohledávky z výtěžku zpeněžení tohoto majetku; pohledávek, které se v insolvenčním řízení neuspokojují (§170), se může takto domáhat jen za dobu od skončení insolvenčního řízení.

Podle § 416 odst. 2 IZ rozhodnutí insolvenčního soudu o návrhu dlužníka na přiznání osvobození podle § 414 a 415 se doručuje zvlášť dlužníku, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Proti rozhodnutí, jímž insolvenční soud takový návrh zamítl, se může odvolat pouze dlužník. Proti rozhodnutí, jímž insolvenční soud přizná dlužníku osvobození podle § 414 a 415, se může odvolat pouze věřitel, jehož pohledávka vůči dlužníku nebyla v insolvenčním řízení zcela uspokojena. Odvoláním však lze namítat pouze to, že nebyly splněny předpoklady pro přiznání osvobození dlužníku.

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací proto podané odvolání odmítl podle § 218 písm. b) o.s.ř., neboť směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není odvolání přípustné podle § 414 IZ. Dlužníkovu návrhu na přiznáni osvobození bylo vyhověno a žádný z věřitelů se proti tomuto rozhodnutí neodvolal. V tom smyslu Soud správně v napadeném usnesení účastníky poučil, že právo odvolání náleží pouze věřiteli, jehož pohledávka vůči dlužníku nebyla v insolvenčním řízení zcela uspokojena.

Nad rámec uvedeného odvolací soud konstatuje, že bylo nadbytečné, aby Soud ve výroku sub II. deklaroval práva zajištěného věřitele, neboť ta vyplývají z textu zákona a nebylo o nich třeba tímto způsobem rozhodovat.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné (§ 238 odst. 1 písm. e/ o.s.ř.).

V Praze dne 13. listopadu 2014

JUDr. Jindřich H a v l o v e c, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: I. Kratochvílová