3 VSPH 1711/2014-A-54
KSPH 60 INS 3129/2014 3 VSPH 1711/2014-A-54

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Ivany Mlejnkové a soudců JUDr. Jaroslava Bureše a JUDr. Jindřicha Havlovce v insolvenčním řízení dlužníka Vlastimila anonymizovano , anonymizovano , bytem Sportovní 3206, 276 01 Mělník, zast. Mgr. Petrou Filarovou, advokátkou se sídlem Baškirská 1404/1, 100 00 Praha 10, vedeném na návrh věřitele QI Investiční společnost, a.s. se sídlem Rybná 682/14, 110 00 Praha 1, IČO 27911497, zast. Mgr. Ing. Jurajem Dulíkem, advokátem se sídlem Národní 28, 110 00 Praha 1, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 60 INS 3129/2014-A-47 ze dne 8. srpna 2014,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 60 INS 3129/2014-A-47 ze dne 8. srpna 2014 se z r u š u j e a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Praze usnesením č.j. KSPH 60 INS 3129/2014-A-47 ze dne 8.8.2014 v bodě I. výroku rozhodl, že se zjišťuje úpadek dlužníka Vlastimila anonymizovano (dále jen dlužník), v bodě II. výroku ustanovil insolvenčním správcem Mgr. Ing. Petra Konečného, a v bodě III. výroku odmítl dlužníkův návrh na povolení oddlužení, v bodech IV. a V. výroku na majetek dlužníka prohlásil konkurs a rozhodl, že bude projednáván jako nepatrný, a v bodě VI. výroku vyslovil, že účinky rozhodnutí o úpadku nastávají okamžikem zveřejnění usnesení v insolvenčním rejstříku. V dalších bodech VII. až XIII. výroku soud vyzval věřitele, kteří dosud nepřihlásili své pohledávky, aby tak učinili ve lhůtě 2 měsíců ode dne zveřejnění usnesení v insolvenčním rejstříku, a aby insolvenčnímu správci neprodleně sdělili, jaká zajišťovací práva uplatní na dlužníkových věcech, právech, pohledávkách, nebo jiných majetkových hodnotách, nařídil přezkumné jednání a svolal schůzi věřitelů, uložil insolvenčnímu správci včas předložit seznam přihlášených pohledávek, zprávu o hospodářské situaci dlužníka ke dni prohlášení konkursu a soupis jeho majetkové podstaty, informoval o podmínkách, za nichž je po rozhodnutí o úpadku přípustné započtení vzájemných pohledávek dlužníka a věřitele, konstatoval, že svá rozhodnutí bude zveřejňovat v insolvenčním rejstříku, a věřitelům, kteří přihlásí své pohledávky, stanovil lhůtu ke sdělení, zda souhlasí se svým zvolením do funkce člena věřitelského výboru.

V odůvodnění svého usnesení soud prvního stupně uvedl, že mu byl dne 7.2.2014 doručen insolvenční návrh navrhovatele QI Investiční společnost, a.s. (dále jen navrhovatel), jímž se domáhal zjištění úpadku dlužníka a prohlášení konkursu na jeho majetek. Navrhovatel tvrdil, že má vůči dlužníku neuhrazený peněžitý nárok ve výši 2.736.577,10 Kč splatný dnem 6.11.2013, a že vůči němu má neuhrazenou pohledávku také ARMEX Oil, s.r.o. ve výši 5.473.109,29 Kč splatnou nejpozději ke dni 1.7.2013, což vyplývá z exekuce nařízené k vymožení této pohledávky.

Dlužník se k insolvenčnímu návrhu, který mu byl doručen dne 21.2.2014, písemně nevyjádřil ani soudu nepředložil řádné seznamy majetku a závazků. Na jednání konaném dne 25.7.2014 nesouhlasil s výší pohledávek navrhovatele a ARMEX Oil, s.r.o. a zpochybnil existenci pohledávky G7, a.s. a ČSSZ. Ohledně přihlášených pohledávek věřitelů také poukázal (bez bližšího určení) na výši svého majetku spočívajícího v nemovitostech a pohledávkách. Současně dlužník podal návrh na povolení oddlužení, nedodržení lhůty k jeho podání odůvodnil absencí zastoupení.

Dále soud prvního stupně uvedl, že v dané fázi řízení nelze vést rozsáhlé dokazování ohledně existence a platnosti jednotlivých závazků, a proto se zaměřil jen na závazky, jejichž existence je z dokazování zřejmá.

Úvěrovou smlouvou č. 110/453/08/1/01 a postupními smlouvami ze dne 11.12.2013 a ze dne 2.12.2013 bylo prokázáno, že dlužník je v prodlení se zaplacením peněžité pohledávky ze smlouvy o úvěru, jejímž vlastníkem se na základě smluv o postoupení stal navrhovatel, a to pohledávky v nesporné výši 3.040.742,11 Kč se splatností ke dni 6.11.2013. Ve zbývající výši dlužník existenci pohledávky neuznal, jak plyne z jeho vyjádření k jednotlivým pohledávkám (A-46) a z výzvy o zesplatnění úvěru a transakční historie přiložených k přihlášce P1. Dále je dlužník v prodlení se zaplacením peněžitých pohledávek z rámcových kupních smluv uzavřených s věřitelem ARMEX Oil, s.r.o., a to v nesporné výši 3.370.398,-Kč se splatností k datu 7.3.2013. Toto zjištění plyne opět z vyjádření dlužníka na A-46, ze sdělení věřitele ARMEX Oil, s.r.o. na A-11 a z vyrozumění o zahájení exekuce č.j. 050 EX 3769/13-7. Vedle toho má dlužník za rok 2010 nedoplatek na dani z příjmu fyzických osob ve výši 9.691,-Kč, jak plyne z vyrozumění finančního úřadu na A-13, a nedoplatek na pojištění (penále) u Vojenské zdravotní pojišťovny ČR ve výši 2.272,-Kč se splatností ke dni 16.4.2014, jak plyne z přílohy přihlášky P4 označené jako kontrola platební kázně.

Nato soud-cituje § 3 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona (dále jen IZ)-uzavřel, že má za zjištěné, že dlužník má více věřitelů a peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, které není schopen plnit. Platební neschopnost je v daném případě presumována jako vyvratitelná právní domněnka dle § 3 odst. 2 IZ, jelikož dlužník své výše uvedené závazky neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti a také nesplnil povinnost předložit řádné seznamy, kterou mu soud uložil usnesením č.j. KSPH 60 INS 3129/2014-A-16 doručeným dne 21.2.2014. Seznamy dlužník nepředložil ani na jednání konaném dne 25.7.2014; jeho návrh na poskytnutí lhůty k doplnění listin týkajících se majetkové podstaty soud zamítl, jelikož dlužník měl ke splnění této povinnosti (viz uvedené usnesení) již dostatek času a řízení by se prodloužením lhůty nedůvodně protahovalo. Ani po poučení dlužník neuvedl takové skutečnosti, které by domněnku platební neschopnosti vylučovaly . Samotná skutečnost, že některé pohledávky jsou zajištěny majetkem třetích osob a dlužník sám má pohledávky za třetími osobami, stav jeho platební neschopnosti nevylučují, jestliže objektivně není schopen svůj majetek k úhradě svých závazků využít.

V usnesení A-16 se přitom dlužníku dostalo též řádného poučení o lhůtě k podání návrhu na povolení oddlužení, která uplynula dnem 24.3.2014. Jelikož návrh na povolení oddlužení podal až dne 25.7.2014 (ústně do protokolu při jednání) a v insolvenčním řízení není prominutí lhůty přípustné (§ 83 IZ), soud tento jeho návrh dle § 390 IZ jako opožděný odmítl. Neopodstatněným shledal dlužníkův argument, že nebyl řádně zastoupen; každý je povinen svá práva hájit především sám a IZ nestanoví pro řízení podmínku dlužníkova povinného zastoupení. Pokud dlužník chtěl využít odborné právní pomoci, bylo na něm, aby si právní zastoupení neprodleně zajistil nebo včas požádal o ustanovení zástupce pro svoji nemajetnost, což neučinil. Plná moc k zastupování dlužníka byla přitom jeho původnímu právnímu zástupci udělena dne 19.3.2014, a tedy ještě před uplynutím lhůty k podání návrhu na povolení oddlužení.

Z uvedených důvodů postupoval soud podle § 136 IZ a rozhodl o úpadku dlužníka. Současně-s ohledem na odmítnutí návrhu na povolení oddlužení-podle § 396 IZ na majetek dlužníka prohlásil konkurs (o řešení jeho úpadku reorganizací nelze uvažovat, neboť zjevně nezaměstnává 50 zaměstnanců ani neměl poslední roční čistý obrat přesahující 50 mil. Kč, nepředložil věřiteli přijatý reorganizační plán). Protože dlužník je fyzickou osobou nepodnikatelem, soud podle § 314 IZ rozhodl, že jeho konkurs bude projednáván jako nepatrný. Insolvenčním správcem ustanovil osobu určenou opatřením předsedkyně insolvenčního soudu ze dne 22.7.2014.

Proti tomuto usnesení se dlužník včas odvolal s požadavkem, aby je odvolací soud zrušil, neboť je přesvědčen o tom, že jeho úpadek nebyl v řízení osvědčen. Stav jeho úpadku totiž soud postavil na domněnce platební neschopnosti dovozované z toho, že své závazky neplní déle než 3 měsíce po jejich splatnosti a přes výzvu soudu nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1 IZ. Není ale pravda, že dlužník své závazky není schopen plnit. Pohledávka navrhovatele ve výši 3.040.742,11 Kč i pohledávka dalšího věřitele ARMEX Oil, s.r.o. ve výši 3.370.398,-Kč jsou totiž-jak plyne i z jejich přihlášek-zajištěny zástavním právem zřízeným ke dvěma nemovitostem dlužníka v hodnotě cca 7 mil. Kč, jež tyto závazky přesahuje, tj. výtěžek z jejich prodeje by k zapravení uvedených závazků postačoval. Tytéž závazky jsou navíc zajištěny i nemovitou zástavou Petra Gründla (v hodnotě několika milionů korun). Soud prvního stupně se ale nikterak nezabýval tvrzením dlužníka uplatněným při jednání, že jeho nemovitý majetek postačuje ke krytí jeho závazků (že je lze takto uspokojit v rámci exekučního řízení), přestože tato skutečnost vyplývala i z přihlášek a předložených zástavních smluv, jimiž soud provedl dokazování. K tomu dlužník dodal, že navrhovateli nic nebránilo, aby své pohledávky uplatnil v nalézacím a následném exekučním řízení, pokud by je nebylo možno uspokojit z výtěžku prodeje dlužníkových zástav ani z výtěžku zástav P. Gründla. Místo toho navrhovatel několik dnů před podáním insolvenčního návrhu podal žaloby na zaplacení svého nároku a v insolvenčním návrhu pak uplatnil jako podmíněnou pohledávku náhrady nákladů těchto řízení. To dlužník považuje za šikanózní (nemravný) výkon práva, jímž se navrhovatel snaží vyprodukovat co nejvíce svých splatných pohledávek mnohonásobně převyšujících jistinu, aby tak získal zástavu za zlomek její hodnoty. Věřitel ARMEX Oil, s.r.o. přitom ještě před zahájením insolvenčního řízení zahájil exekuci své pohledávky, která je rovněž zajištěna zástavním právem a mohla by tak být v exekučním řízení rovněž uspokojena. Z uvedených důvodů je podle dlužníka nesprávné rozhodnutí o jeho úpadku, a tudíž neobstojí ani ostatní závislé výroky napadeného usnesení.

Vrchní soud v Praze-aniž nařizoval odvolací jednání (§ 94 odst. 2 písm. d/ IZ) -přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že nejsou dány podmínky pro jeho potvrzení či změnu.

Podle § 3 odst. 1 IZ je dlužník v úpadku, jestliže má a) více věřitelů a b) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a c) tyto závazky není schopen plnit (dále jen platební neschopnost).

K posledně uvedené podmínce § 3 odst. 2 IZ stanoví, že se má za to, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže a) zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo b) je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, nebo c) není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo d) nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1, kterou mu uložil insolvenční soud.

Podle § 3 odst. 3 IZ dlužník, který je právnickou osobou nebo fyzickou osobou-podnikatelem, je v úpadku i tehdy, je-li předlužen. O předlužení jde tehdy, má-li dlužník více věřitelů a souhrn jeho závazků převyšuje hodnotu jeho majetku. Při stanovení hodnoty dlužníkova majetku se přihlíží také k další správě jeho majetku, případně k dalšímu provozování jeho podniku, lze-li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že dlužník bude moci ve správě majetku nebo v provozu podniku pokračovat.

Z dikce výše citovaných ustanovení vyplývá, že pojem úpadku je vymezen dvojím způsobem, a to jako úpadek projevující se insolvencí dlužníka (nedostatkem platební schopnosti) nebo předlužením, jež přichází v úvahu jen u dlužníka, který je podnikatelem. Není však nezbytné, aby situace dlužníka-podnikatele naplňovala obě formy úpadku, a k tomu, aby mohlo být rozhodnuto o jeho úpadku, postačuje zjištění, že dlužník je buď insolventní nebo že je předlužen.

V případě, kdy je insolvenční řízení zahájeno dle § 97 IZ na návrh věřitele, je tento navrhovatel ve smyslu § 103 odst. 2 IZ povinen v insolvenčním návrhu mimo jiné uvést rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka, skutečnosti, ze kterých vyplývá jeho oprávnění podat návrh, a označit důkazy, kterých se dovolává, přičemž dle § 105 IZ je povinen doložit, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku, a k návrhu připojit její přihlášku. Doložením splatné pohledávky vůči dlužníku navrhující věřitel jednak prokazuje své oprávnění podat insolvenční návrh (aktivní legitimaci), a jednak zčásti poskytuje skutkový podklad pro zkoumáními tvrzeného dlužníkova úpadku, jehož zjištění je základním předpokladem podmiňujícím rozhodnutí o úpadku.

Podle § 136 odst. 1 IZ vydá insolvenční soud rozhodnutí o úpadku, je-li osvědčením nebo dokazováním zjištěno, že dlužník je v úpadku nebo že mu úpadek hrozí.

Podle § 390 odst. 1 IZ návrh na povolení oddlužení musí dlužník podat spolu s insolvenčním návrhem. Podá-li insolvenční návrh jiná osoba, lze návrh na povolení oddlužení podat nejpozději do 30 dnů od doručení insolvenčního návrhu dlužníku; o tom musí být dlužník při doručení insolvenčního návrhu poučen.

Podle § 390 odst. 3 IZ insolvenční soud odmítne návrh na povolení oddlužení podaný opožděně nebo někým, kdo k tomu nebyl oprávněn.

Jestliže insolvenční soud návrh na povolení oddlužení odmítne, vezme na vědomí jeho zpětvzetí nebo jej zamítne, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem (§ 396 IZ).

Podle § 141 odst. 1 a 2 IZ se proti rozhodnutí o úpadku vydanému na základě insolvenčního návrhu věřitele může odvolat pouze dlužník; odvoláním však lze namítat pouze to, že rozhodnutí nemělo být vydáno proto, že úpadek není osvědčen, nebo proto, že tomu brání překážka stanovená v tomto zákoně. Ke skutečnostem, které nastaly nebo vznikly po vydání rozhodnutí soudu prvního stupně, se v odvolacím řízení nepřihlíží. Je-li osvědčen úpadek dlužníka, není důvodem k tomu, aby odvolací soud zrušil nebo změnil rozhodnutí o úpadku, skutečnost, že insolvenční navrhovatel nedoložil, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku, ani skutečnost, že insolvenční navrhovatel ztratil v průběhu odvolacího řízení způsobilost být účastníkem řízení.

Z obsahu spisu plyne, že dané insolvenční řízení bylo dne 7.2.2014 zahájeno na základě insolvenčního návrhu navrhovatele. O obsahu tohoto návrhu, jímž se navrhovatel domáhal zjištění dlužníkova úpadku, ovšem soud prvního stupně v napadeném usnesení neuvedl fakticky více, než jím navrhovatel uplatnil vůči dlužníku svůj nárok (pocházející z úvěrové smlouvy) ve výši 2.736.577,10 Kč splatný dne 6.11.2013, který nabyl postoupením, a že navrhovatel poukázal na neuhrazený exekučně vymáhaný závazek dlužníka vůči ARMEX Oil, s.r.o. ve výši 5.473.109,29 Kč splatný nejpozději ke dni 1.7.2013.

Soud prvního stupně doručil dlužníku insolvenční návrh dne 21.2.2014 spolu s usnesením č.j. KSPH 60 INS 3129/2014-A-6 ze dne 10.2.2014, kterým dlužníka vyzval, aby se ve lhůtě 7 dnů k návrhu písemně vyjádřil a aby v téže lhůtě předložil seznamy svého majetku, závazků a zaměstnanců sestavené dle § 104 odst. 2 až 4 IZ (aniž by ho poučil o tom, že nepředložením těchto seznamů ve stanovené lhůtě dle § 3 odst. 1 písm. d/ IZ nastolí domněnku své neschopnosti platit závazky, které by byly v řízení zjištěny, co jednu z podmínek stavu úpadku insolvencí dle § 3 odst. 1 IZ).

Současně soud v tomto usnesení dlužníka poučil o možnosti podat návrh na povolení oddlužení, to ovšem pouze následující informací: V případě, že chce dlužník soudu navrhnout řešení úpadku oddlužením, může podat návrh na povolení oddlužení, a to do 30 dnů od doručení insolvenčního návrhu.

Jak plyne z usnesení Nejvyššího soudu č.j. KSPL 27 INS 5504/2011, 29 NSČR 39/2012-B-27 ze dne 26.6.2012, povinnost insolvenčního soudu poskytnout dlužníku, který není insolvenčním navrhovatelem, při doručení věřitelského insolvenčního návrhu poučení o možnosti podat v zákonem stanovené lhůtě návrh na povolení oddlužení, lze splnit např. poučením: Dlužník, který není podnikatelem a který má za to, že splňuje podmínky pro řešení svého úpadku oddlužením ve smyslu ustanovení § 389 a násl. IZ, může podat do 30 dnů od doručení insolvenčního návrhu na předepsaném formuláři, jenž je k dispozici na webových stránkách Ministerstva spravedlnosti ČR, návrh na povolení oddlužení. Později podaný návrh na povolení oddlužení insolvenční soud odmítne . Rozhodující přitom není forma předmětného poučení, nýbrž jeho obsah, tedy to, zda poskytnuté poučení bylo náležitě konkrétní-zda dlužník obdržel podstatné informace, na jejichž základě se vskutku mohl rozhodnout, zda pro případ zjištění svého úpadku navrhne jeho řešení oddlužením, a zda byl obeznámen s důsledky nepodání takového návrhu v zákonem stanovené lhůtě.

Z uvedeného je zřejmé, že usnesením A-6 se dlužníku řádného poučení o možnosti podat návrh na povolení oddlužení nedostalo, a to především proto, že jím dlužník nebyl poučen o důsledcích opožděně podaného návrhu na povolení oddlužení, tedy o tom, že takový návrh podaný po uplynutí zákonem stanovené lhůty soud podle § 390 odst. 3 IZ odmítne (a že potom úpadek dlužníka-bude-li zjištěn-už podle § 396 IZ nelze v daném insolvenčním řízení řešit jinak než konkursem). V tom směru soud dlužníku ani později řádné poučení nedal. Z toho plyne, že dlužníkův návrh na povolení oddlužení podaný ústně do protokolu až při jednání konaném dne 25.7.2014, a tedy po uplynutí zákonem stanovené lhůty, nelze považovat za opožděný, neboť o důsledku zmeškání lhůty k podání tohoto návrhu dlužník soudem poučen nebyl. Na včasnosti předmětného dlužníkova návrhu nic nemění okolnost, že jej nepodal v zákonem stanovené formě (na předepsaném formuláři-§ 391 odst. 3 IZ), když ostatně ani o tom se mu žádného poučení nedostalo, přičemž absence předepsané formy tohoto podání nebrání tomu, aby zákonem předvídané účinky (ke dni, kdy bylo vůči soudu učiněno) nastolilo, jestliže bude této své vadnosti zbaveno. K tomu ovšem soud dlužníka-maje nesprávně jeho návrh za opožděný-postupem dle § 393 odst. 1 a 2 IZ nevedl. Ohledně dlužníkova návrhu na povolení oddlužení lze tedy uzavřít, že nebyly dány důvody k jeho odmítnutí dle § 390 odst. 3 IZ a k tomu, aby soud se zjištěním úpadku dlužníka podle § 396 IZ na jeho majetek prohlásil konkurs.

Ze spisu dále plyne, že o podaném insolvenčním návrhu soud prvního stupně rozhodl nejprve usnesením č.j. KSPH 60 INS 3129/2014-A-18 ze dne 16.4.2014, kterým zjistil úpadek dlužníka a na jeho majetek prohlásil konkurs. Toto usnesení pak na základě dlužníkova odvolání Vrchní soud v Praze usnesením sen.zn. 2 VSPH 981/2014 ze dne 21.5.2014 zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, neboť napadené rozhodnutí o úpadku shledal pro nedostatek důvodů nezpůsobilým přezkoumání, a navíc zjistil, že je soud vydal bez nařízení jednání (a provedení dokazování), ačkoli vzhledem k úpravě § 133 odst. 1 a 2 IZ podmínky k rozhodnutí o věřitelově insolvenčním návrhu bez jednání dány nebyly.

Dlužník v daném řízení-nepočítaje jeho stručné odvolání proti uvedenému (posléze zrušenému) rozhodnutí o úpadku, neúspěšnou námitku věcné nepříslušnosti krajských soudů k projednání dané insolvenční věci (viz usnesení Vrchního soudu v Praze sen.zn. 4 VSPH 985/2014 ze dne 10.6.2014) a návrh spojit ke společnému projednání jeho věc s insolvenční věcí Petra Gründla (co spoludlužníka a dalšího zástavce ohledně pohledávek vůči navrhovateli a ARMEX Oil, s.r.o.), který soud prvního stupně posléze správně zamítl-podal své vyjádření k věci (aniž by předložil požadované seznamy) až při jednání konaném dne 25.7.2014. Učinil tak ústně i předložením písemného vyjádření (založeného na A-46), v němž se vyslovil jednotlivě k přihlášeným pohledávkám P1-P5 s vysvětlením, které z nich popírá a z jakého důvodu. Takto dlužník uznal přihlášené pohledávky navrhovatele v celkové výši 3.040.742,11 Kč, pohledávky ARMEX Oil, s.r.o. v celkové výši 3.370.398,-Kč a pohledávku Vojenské zdravotní pojišťovny ČR ve výši 2.272,-Kč.

Z tohoto dlužníkova stanoviska pak soud vycházel i v napadeném usnesení, když vzal za zjištěné jeho uvedené závazky vůči navrhovateli, ARMEX Oil, s.r.o. a Vojenské zdravotní pojišťovně ČR v celkové výši 6.413.412,-Kč, jejichž existenci dlužník ani v odvolání nezpochybňoval. Navíc soud přičetl dlužníku i dluh na dani z příjmů fyzických osob za rok 2010 ve výši 9.691,-Kč, ačkoli pro jeho zjištění nemohlo být podkladem pouhé (soudem vyžádané) sdělení finančního úřadu o výši daňového nedoplatku (A-13), pokud takovou pohledávku dlužník výslovně neuznal (nebyla přihlášena, a proto se k ní ani v písemném vyjádření jinak nevyslovil).

Jelikož soud prvního stupně shledal, že dlužníkem uznané pohledávky 3 věřitelů jsou déle než 3 měsíce po lhůtě splatnosti a že dlužník nesplnil uloženou povinnost předložit seznamy dle § 104 IZ, čímž nastolil domněnku, že ony zjištěné závazky není schopen plnit, vzal soud za osvědčený úpadek dlužníka ve formě insolvence dle § 3 odst. 1 IZ (ve spojení s domněnkami platební neschopnosti dle § 3 odst. 2 písm. b/ a d/ IZ). K tomu soud v napadeném usnesení dodal, že domněnku platební neschopnosti dlužníka nemůže sama o sobě vyvrátit skutečnost, že některé pohledávky jsou věcně zajištěny a že sám má pohledávky za třetími osobami, pokud-jak soud uvedl, aniž by takový závěr jakkoli odůvodnil-dlužník takový majetek objektivně není schopen k úhradě svých závazků využít.

Soud prvního stupně tedy pro závěr o úpadku dlužníka zjevně nepovažoval za významný stav jeho majetkových aktiv, ačkoli taková skutečnost je zásadně rozhodná nejen z hlediska úpadku ve formě předlužení (o něž se v případě daného dlužníka, který není podnikatelem, jednat nemůže), ale může být právně významná i z hlediska naplnění podmínek úpadku ve formě insolvence.

Jak vysvětlil Nejvyšší soud v usnesení sen.zn. 29 NSČR 113/2013 ze dne 12.12.2013 (shrnuje přitom závěry svých usnesení uveřejněných ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek-sen.zn. 29 NSČR 10/2009 ze dne 2.12.2010, R 80/2011, sen.zn. 29 NSČR 23/2011 ze dne 30.11.2011, R 43/2012, sen.zn. 29 NSČR 38/2010 ze dne 1.3.2012, R 83/2012), schopnost dlužníka uhradit splatné závazky se posuzuje nejen podle výše částek, s nimiž dlužník aktuálně disponuje (hotovost nebo zůstatek na bankovním účtu dlužníka), ale také podle jiného majetku dlužníka (movitých a nemovitých věcí, pohledávek a jiných majetkových hodnot). Teprve tehdy, není-li dlužník schopen využít k úhradě v insolvenčním řízení osvědčených splatných závazků ani tento svůj jiný majetek (např. pro omezení dispozic s tímto majetkem nebo pro jeho obtížnou zpeněžitelnost či dobytnost), nepřihlíží se k němu při úvaze o tom, zda je dlužník v platební neschopnosti ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 a 2 IZ. Při zkoumání schopnosti dlužníka hradit pohledávky věřitelů osvědčené při rozhodování o úpadku dlužníka přitom není podstatné, zda věřitelé mohou ohledně těchto pohledávek ihned přistoupit k výkonu rozhodnutí či exekuci (zda již mají exekuční titul), ale to, zda by je mohli bez obtíží vymoci z dlužníkova majetku výkonem rozhodnutí (exekucí), kdyby exekuční titul měli. Uvedené-jak plyne z citované judikatury-platí i v případě, kdy je dána (v insolvenčním řízení osvědčena nebo prokázána) některá ze skutkových podstat popsaných v § 3 odst. 2 IZ, zakládající vyvratitelnou domněnku dlužníkovy platební neschopnosti platit své splatné závazky, a kdy tak na dlužníka (po dobu, po kterou domněnka trvá) přechází povinnost tvrzení a důkazní ohledně skutečností, že úhrady svých splatných závazků je schopen. Nejvyšší soud dále zdůraznil, že insolvenční řízení primárně neslouží k prosazování individuálních nároků věřitelů, ale k řešení úpadku či hrozícího úpadku. Věřitelé by měli vymáhání svých pohledávek řešit v nalézacím a následně exekučním řízení, a nikoliv podáváním insolvenčních návrhů. Podá-li insolvenční návrh věřitel a zjištěné (osvědčené) skutečnosti nasvědčují existenci domněnky ve smyslu § 3 odst. 2 IZ, pak bez ohledu na to, zda jde o věřitele s nevykonatelnou pohledávkou, může dlužník domněnku neschopnosti plnit své závazky vyvrátit tím, že osvědčí nebo prokáže schopnost uhradit všechny splatné pohledávky těch věřitelů, jež má insolvenční soud pro účely rozhodnutí o věřitelském insolvenčním návrhu za osvědčené.

Lze tedy shrnout, že pro zkoumání naplnění podmínky platební neschopnosti (dle § 3 odst. 1 písm. c/ a odst. 2 IZ) má význam i jiný než finanční majetek dlužníka, resp. to, zda takový majetek dlužník je schopen využít k úhradě pohledávek věřitelů, které byly v insolvenčním řízení jako pohledávky splatné déle než 30 dnů zjištěny (což v případě nastolení domněnky platební neschopnosti musí sám prokázat), nebo jinak řečeno, zda dlužníkův majetek objektivně má potenciál zdroje dostatečného k úhradě jeho zjištěných splatných závazků. Takovýmto argumentem tudíž dlužník může úspěšně čelit tvrzením o jeho úpadku ve formě insolvence, a o této možné procesní obraně je insolvenční soud dokonce povinen dlužníka (ve smyslu publikované judikatury Nejvyššího soudu) poučit. To se však v daném případě nestalo, ba naopak soud dlužníkovu obranu argumentem o hodnotě (zpeněžitelnosti) jeho majetku, již při jednání uplatnil, bez dalšího odmítl.

Jednání o věci konané dne 25.7.2014 proběhlo tak, že po přednesech navrhovatele a oponujícího dlužníka (který se k jednotlivým přihlášeným pohledávkám vyslovil ve smyslu svého písemného vyjádření a vysvětlil důvody finančních potíží, pro které si musel vzít úvěry, zajištěné jeho i cizími zástavami), a po zamítnutí návrhu dlužníka na spojení s insolvenční věcí P. Gründla soud prvního stupně provedl rozsáhlé dokazování (zejména listinami připojenými k insolvenčnímu návrhu a k podaným přihláškám). Nato soud bez dalšího-s odkazem na § 118 odst. 1 a 3 občanského soudního řádu-dlužníka poučil, že je povinen tvrdit takové skutečnosti a k jejich prokázání navrhnout takové důkazy, ze kterých by vyplývalo, že není v platební neschopnosti. Soud tedy dlužníku nevyjevil, že mu (jak ozřejmil až v napadeném usnesení) přičítá domněnku platební neschopnosti nastolenou dle § 3 odst. 2 písm. b) IZ tím, že podle dosavadních výsledků řízení jeho nesporné neuhrazené závazky jsou déle než 3 měsíce po splatnosti, nebo dle § 3 odst. 2 písm. d) IZ tím, že ve stanovené lhůtě nepředložil seznamy definované v § 104 IZ (o takovémto důsledku nepředložení seznamů přitom dlužníka nepoučil ani v usnesení A-6, jímž mu tuto povinnost uložil). Teprve při založené domněnce platební neschopnosti ale na dlužníka přechází břemeno tvrzení a břemeno důkazní o tom, že je schopen své zjištěné splatné závazky uhradit (čímž domněnku opaku vyvrátí). Tomu ovšem poučení soudu zjevně neodpovídalo. Dlužník na toto poučení nicméně reagoval (opětovně) poukazem na zajištění svých závazků a hodnotu svého majetku (včetně vlastních pohledávek) s požadavkem, aby mu soud k doložení těchto skutečností poskytl lhůtu 7 dnů. Tuto dlužníkovu žádost ale soud prvního stupně bez dalšího zamítl a tedy ignoroval jeho-právně relevantní-obranu proti tvrzenému úpadku insolvencí s tím, že dokazování prohlásil za skončené a po závěrečných řečech ukončil jednání konstatováním, že o insolvenčním návrhu rozhodne bez jednání, což napadeným usnesením, jímž rozhodl o zjištění úpadku dlužníka, také učinil.

V napadeném usnesení přitom soud dlužníkovu argumentaci stran jeho schopnosti uhradit zjištěné splatné závazky prezentoval nesprávně tak, že poukazuje toliko na zajištění těchto závazků majetkem třetích osob (a jeho vlastními pohledávkami), ačkoli z výsledků řízení-tvrzení a důkazů nabídnutých navrhovatelem a ARMEX Oil, s.r.o.-bylo zřejmé, že jejich pohledávky jsou zajištěny též nemovitým majetkem dlužníka, což ten v úvodu jednání také výslovně zdůraznil. Jelikož soud prvního stupně vzal za zjištěné dlužníkovy splatné závazky, které uznal, tedy závazky v celkové výši 6.413.412,-Kč (u pohledávky finančního úřadu ve výši 9.691,-Kč soud náležitý podklad pro její zjištění k dispozici neměl), pak dlužník mohl domněnku své platební neschopnosti vyvrátit (úpadku insolvencí úspěšně oponovat), pokud by prokázal, že jeho nemovitosti mají vskutku-jak uvedl v odvolání-reálnou hodnotu cca 7 mil. Kč, tj. že za takovou částku jsou bez obtíží zpeněžitelné (popř. že takového výtěžku lze reálně dosáhnout z jiného dlužníkova majetku). Takto však soud prvního stupně na věc nenahlížel a bez dalšího dlužníku odepřel možnost předestřít a obhájit jeho-právně přípustnou-obranu, jíž hodlal závěru o své platební neschopnosti oponovat. Z téhož důvodu soud nepovažoval za nutné zabývat se ani zkoumáním, zda obstojí dlužníkovo odmítavé stanovisko ke zbytku přihlášených pohledávek, aby tak bylo zřejmé, zda dlužníkův majetek postačuje k úhradě všech pohledávek věřitelů splatných déle než 30 dnů, jejž vyšly v řízení najevo a jejichž existenci lze mít (navzdory dlužníkovu popření) za osvědčenou.

Z těchto důvodů odvolací soud postupoval podle § 219a odst. 1 písm. a) a § 221 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, napadené usnesení zrušil v odvoláním dotčeném rozhodnutí o úpadku pod bodem I. výroku, jakož i v ostatních souvisejících výrocích (z nichž výrok o odmítnutí návrhu na povolení oddlužení, implikující rozhodnutí o řešení úpadku konkursem, by nemohl obstát již z důvodů výše uvedených), a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení je dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.). Dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu, prostřednictvím Krajského soudu v Praze.

V Praze dne 15. října 2014 Mgr. Ivana Mlejnková, v. r. předsedkyně senátu Za správnost vyhotovení: Borodáčová