3 VSPH 1694/2016-A-22
MSPH 94 INS 11262/2016 3 VSPH 1694/2016-A-22

USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Bureše a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a JUDr. Michala Kubína v insolvenčním řízení dlužníka Romana anonymizovano , anonymizovano , bytem Náměstí Přátelství 112, 357 09 Habartov, o odvolání dlužníka proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. července 2016, MSPH 94 INS 11262/2016-A-15,

takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. července 2016, MSPH 94 INS 11262/2016-A-15, se v bodě II. a III. výroku z r u š u j e a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze usnesením ze dne 19. července 2016, MSPH 94 INS 11262/2016-A-15, v bodě I. výroku zjistil úpadek dlužníka Romana anonymizovano (dále jen dlužník ), odmítl návrh dlužníka na povolení oddlužení (bod II. výroku), na majetek dlužníka prohlásil konkurs (bod II. výroku), insolvenční správkyní ustanovil Mgr. Emílii Popovičovou (bod IV. výroku). V dalších výrocích pak soud promítl účinky rozhodnutí o úpadku, vyzval věřitele, aby v dané lhůtě přihlásili své pohledávky a insolvenční správkyni neprodleně sdělili, jaká zajišťovací práva uplatní na majetku dlužníka; stanovil termín přezkumného jednání a svolal schůzi věřitelů; uložil dlužníku, aby do deseti dnů sestavil a odevzdal insolvenční správkyni seznamy svého majetku a závazků s uvedením svých dlužníků a věřitelů; insolvenční správkyni stanovil lhůtu k předložení seznamu přihlášených pohledávek.

V odůvodnění svého usnesení soud prvního stupně uvedl, že se dlužník insolvenčním návrhem ze dne 8.4.2016 domáhal zjištění svého úpadku a jeho řešení oddlužením. Jelikož má dlužník více věřitelů, peněžité závazky po dobu delší než třicet dnů po lhůtě jejich splatnosti, není schopen tyto své závazky plnit, neplní je po dobu delší tří měsíců po lhůtě splatnosti, soud prvního stupně zjistil úpadek dlužníka. Jelikož dlužník ve svém seznamu závazků uvedl, že má vůči některým věřitelům závazky vzniklé z jeho podnikatelské činnosti a nedoložil souhlasy těchto věřitelů s oddlužením dlužníka, soud prvního stupně konstatoval, že pro povolení oddlužení nejsou dány podmínky, neboť dlužník, který je fyzickou osobou, neosvědčil souhlas nebo přiměřená stanoviska věřitelů, vůči kterým má závazky z podnikání, a tedy to, že isir.justi ce.cz tito věřitelé s povolením oddlužení dlužníka souhlasí nebo jej alespoň neodmítají. V řízení tak nebyla naplněna zákonná podmínka povolení oddlužení dlužníka podle § 389 odst. 2 písm. a) IZ. Proto soud prvního stupně podle § 390 odst. 3 IZ odmítl návrh dlužníka na povolení oddlužení a podle § 396 IZ prohlásil na majetek dlužníka konkurs. V bodě IV. výroku soud rozhodl podle § 25 odst. 2 písm. a) IZ; v bodech V. až XI. na základě § 136 odst. 2 IZ.

Proti tomuto usnesení se do bodu II. výroku dlužník včas odvolal a žádal, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil. Uvedl, že v současné době zajišťuje souhlasy od věřitelů, vůči nimž má dluhy z podnikání; souhlasy nedoložil dříve, jelikož ho nikdo neinformoval o nutnosti doložení souhlasů od věřitelů, vůči nimž má dluhy z podnikání.

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející, aniž ve smyslu ustanovení § 94 odst. 2 písm. c) IZ nařizoval jednání, a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

Podle § 389 IZ dlužník může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo jeho hrozící úpadek řešil oddlužením, jde-li o a) právnickou osobu, která podle zákona není považována za podnikatele a současně nemá dluhy z podnikání, nebo b) fyzickou osobu, která nemá dluhy z podnikání (odst. 1) Dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže a) s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde, nebo b) jde o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1 písm. c) nebo d), anebo c) jde o pohledávku zajištěného věřitele (odst. 2).

Podle § 390 odst. 3 IZ návrh na povolení oddlužení podaný opožděně nebo někým, kdo k tomu nebyl oprávněn, insolvenční soud odmítne rozhodnutím, které doručí dlužníku, osobě, která takový návrh podala, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání může podat pouze osoba, která takový návrh podala.

Podle § 396 IZ jestliže insolvenční soud návrh na povolení oddlužení odmítne, vezme na vědomí jeho zpětvzetí nebo jej zamítne, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem.

Nutno zdůraznit, že ve smyslu § 7 odst. 1 IZ usnesení vydaná soudem v insolvenčním řízení musí odpovídat požadavkům vymezeným v příslušných ustanoveních občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.). Z toho plyne, že také rozhodnutí o odmítnutí návrhu na povolení oddlužení musí být vždy odůvodněno, a ve smyslu § 167 odst. 2 o.s.ř. se tak musí stát způsobem uvedeným v § 157 odst. 2 o.s.ř. Proto soud v odůvodnění tohoto usnesení musí kromě jiného uvést, které skutečnosti podstatné pro rozhodnutí ve věci má prokázány, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, či které důkazy neprovedl a z jakého důvodu, jaký učinil závěr o skutkovém stavu věci a jak ji posoudil po právní stránce. Přitom dbá o to, aby odůvodnění rozhodnutí bylo přesvědčivé.

Těmto požadavkům však soud prvního stupně v napadeném usnesení zjevně nedostál, když především nepředestřel fakticky žádné skutkové a právní závěry ke svému primárnímu úsudku, že nelze povolit řešení úpadku dlužníka oddlužením, neboť tomu brání jeho dluhy z podnikání.

Úprava subjektivní přípustnosti oddlužení obsažená v § 389 IZ a procesu jejího zkoumání v insolvenčním řízení doznala s účinností od 1.1.2014 (novelou IZ provedenou zákonem č. 294/2013 Sb.) podstatných změn. Ty spočívají v tom, že jednak je oddlužení výslovně připuštěno také u dlužníka-fyzické osoby, který je podnikatelem (§ 389 odst. 1 písm. b/ IZ), a dále v tom, že nezajištěné závazky (dluhy) z podnikání dlužníka (ať současného nebo předchozího, pokud již podnikatelem není), nejde-li o závazek neuspokojený v předchozím dlužníkově insolvenčním řízením ukončeném zrušením konkursu podle § 308 odst. 1 písm. c) nebo d) IZ, brání -bez ohledu na jejich rozsah a další okolnosti věci-řešení úpadku dlužníka oddlužením, pokud s jeho oddlužením věřitelé příslušných podnikatelských pohledávek nesouhlasí (§ 389 odst. 2 IZ). K tomu současně znění § 397 odst. 1 IZ stanoví, že v pochybnostech o tom, zda dlužník je oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, insolvenční soud oddlužení povolí a tuto otázku prozkoumá v průběhu schůze věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí. Na této schůzi věřitelů totiž věřitelé podle § 403 odst. 2 IZ mohou uplatnit i své námitky o skutečnostech odůvodňujících odmítnutí návrhu na povolení oddlužení, tj. o subjektivní nepřípustnosti oddlužení podle § 389 IZ, s tím, že pokud takové námitky do skončení schůze nevznesou, je nastolena fikce jejich souhlasu s oddlužením bez zřetele k tomu, zda dlužník má dluhy z podnikání. Z uvedeného přitom plyne, že při zkoumání subjektivní přípustnosti oddlužení v režimu úpravy účinné od 1.1.2014 již nelze aplikovat závěry usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 3/2009 ze dne 21.4.2009, uveřejněného pod č. 79/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ohledně dalších kritérií, za nichž lze dlužníkovy dluhy z podnikání tolerovat.

Předmětnou současnou právní úpravu vyložil dále Vrchní soud v Olomouci v usnesení sen. zn. 1 VSOL 918/2015 ze dne 23.9.2015, uveřejněném pod č. 49/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen R 49/2016 ) s právní větou: I. Má-li dlužník dluh z podnikání, je povinen již v návrhu na povolení oddlužení tvrdit skutečnosti, z nichž v souladu § 389 odst. 2 IZ vyplývá, že dluh z podnikání nebrání řešení jeho úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením. II. Jestliže dlužník, který má dluh z podnikání, v návrhu na povolení oddlužení ani k výzvě insolvenčního soudu netvrdí skutečnosti, z nichž v souladu § 389 odst. 2 IZ vyplývá, že dluh z podnikání nebrání řešení jeho úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením insolvenční soud návrh na povolení oddlužení odmítne. Totéž platí, má-li důvod, pro který dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, spočívat v tom, že s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde (§ 389 odst. 2 písm. a/ IZ), a dlužník v návrhu na povolení oddlužení uvede, že takový souhlas nemá, nebo vyjde-li před rozhodnutím o návrhu na povolení oddlužení v řízení najevo, že věřitel, o jehož pohledávku jde, s oddlužením nesouhlasí. Postup podle § 397 odst. 1, věty druhé IZ je v těchto případech vyloučen.

Vrchní soud v Praze v usnesení ze dne 25.8.2016, č.j. MSPH 91 INS 8511/2016, 2 VSPH 1471/2016-A-16 (jež je v elektronické podobě dostupné v insolvenčním rejstříku a na jehož plné odůvodnění proto odvolací soud odkazuje), podrobně vysvětlil podmínky současné úpravy subjektivní přípustnosti oddlužení obsažené v § 389 IZ a procesu jejího zkoumání v insolvenčním řízení, přičemž ze závěrů obsažených v publikované právní větě usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23.9.2015, sen. zn. 1 VSOL 918/2015, uveřejněného pod č. 49/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dovodil, že v rámci zkoumání, zda je dlužník podle § 389 IZ oprávněn k podání návrhu na povolení oddlužení, insolvenční soud posuzuje, zda některý z dlužníkových závazků, které v tomto návrhu (připojeném seznamu závazků) uvedl, nepředstavuje dluh z podnikání, který má na mysli § 389 IZ (dluh, který vznikl v době, kdy dlužník podle norem hmotného práva měl postavení podnikatele, a vzešel z výkonu jeho podnikatelské činnosti), a to bez ohledu na to, jak v tom směru případně kvalifikoval své závazky sám dlužník. Pokud by snad posouzení toho, zda se u určitého dlužníkova závazku vskutku jedná o rozhodný dluh z podnikání, vyžadovalo náročnější zkoumání, ke kterému první fáze řízení (i s ohledem na krátké zákonné lhůty pro rozhodnutí o dlužnickém návrhu -viz § 128, § 134 a § 393 IZ) zjevně není určena a pro které je naopak dán náležitý prostor ve fázi po zjištění úpadku a povolení oddlužení, je podle názoru odvolacího soudu namístě postup podle § 397 odst. 1 věty druhé IZ s tím, že ve vztahu k danému věřiteli, u něhož zatím není definitivně identifikován dluh z podnikání, je dána pochybnost o tom, zda je dlužník oprávněn podat návrh na povolení oddlužení , tj. tehdy oddlužení lze povolit a jeho přípustnost se definitivně dořeší v další fázi řízení, nejpozději na schůzi věřitelů konané podle § 403 IZ.

Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že se dlužník insolvenčním návrhem spojeným s návrhem na povolení oddlužení domáhal zjištění svého úpadku a povolení jeho řešení oddlužením. Usnesením ze dne 19.7.2016, MSPH 94 INS 11262/2016-A-15, soud prvního stupně zjistil úpadek dlužníka, odmítl dlužníkův návrh na povolení oddlužení a na jeho majetek prohlásil konkurs. Soud prvního stupně dospěl k závěru o nutnosti odmítnutí dlužníkova návrhu na povolení oddlužení, jelikož dlužník ve svém seznamu závazků uvedl, že má dluhy z podnikání a souhlasy věřitelů, vůči nimž má dluhy z podnikání, s řešením dlužníkova úpadku oddlužením soudu nedoložil. Soud prvního stupně na základě tvrzení dlužníka, jenž ve svém seznamu závazků označil závazky pocházející z jeho podnikatelské činnosti, bez dalšího dospěl k závěru, že má dlužník dluhy z podnikání. V odůvodnění svého usnesení nenabídnul žádné odůvodnění ke svému závěru, že se (vskutku) jedná o dluhy, jež z hlediska subjektivní přípustnosti oddlužení má na mysli § 389 IZ, tedy že jde o dluhy, které vzešly z podnikání dlužníka. K závěru o subjektivní nepřípustnosti návrhu na povolení oddlužení dospěl, aniž by provedl potřebná zjištění. Z napadeného usnesení není ani zřejmé, které konkrétní dlužníkovy závazky a proč lze míti za podnikatelské , tj. takové, jež povolení oddlužení brání. Soud prvního stupně tak náležitě neobjasnil svůj závěr, že nebyla naplněna zákonná podmínka povolení oddlužení dlužníka podle § 389 odst. 2 písm. a) IZ a proto dlužník není podle § 390 odst. 3 IZ k podání návrhu na povolení oddlužení oprávněn. Napadené usnesení v části odůvodňující odmítnutí návrhu dlužníka na povolení oddlužení tak není podle § 157 odst. 2 o.s.ř. ve spojení s § 167 odst. 2 o.s.ř. dostatečně odůvodněné, proto je nepřezkoumatelné.

Proto odvolací soud napadené usnesení v bodě II. a III. výroku podle § 219a odst. 1 písm. b) o.s.ř. zrušil a podle § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř. věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Poučení: Proti tomuto usnesení j e dovolání přípustné, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.). Dovolání se podává k Nejvyššímu soudu ČR do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu prostřednictvím Městského soudu v Praze.

V Praze dne 26. září 2016

JUDr. Jaroslav B u r e š, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Helena Kavčiaková