3 VSPH 1692/2016-A-16
KSPH 60 INS 17611/2016 3 VSPH 1692/2016-A-16

USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Bureše a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a JUDr. Michala Kubína v insolvenčním řízení dlužnice GSUS absolutní čistota a.s., IČO 24666238, sídlem Příčná 726, 252 19 Rudná, zahájeném na návrh věřitelů a) Vojtěcha anonymizovano , anonymizovano , bytem Na Hlavní silnici 156, 252 68 Kněževes, b) Hany anonymizovano , anonymizovano , bytem Josefa Pletichy 1506, 273 09 Kladno 7, c) Petra anonymizovano , anonymizovano bytem Ječná 4, 120 00 Praha 2, a d) Michala Vyšehradského, nar. 26.9.1974, bytem Ke Kateřinkám 1392/12, 149 00 Praha 4, o odvolání navrhovatelů b), c) a d) proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 1. srpna 2016, č.j. KSPH 60 INS 17611/2016-A-9,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 1. srpna 2016, č.j. KSPH 60 INS 17611/2016-A-9, se m ě n í tak, že se insolvenční návrh neodmítá.

Odůvodnění:

Krajský soud v Praze usnesením ze dne 1. srpna 2016, č.j. KSPH 60 INS 17611/2016-A-9, v bodě I. výroku odmítl insolvenční návrh navrhovatele a) Vojtěcha anonymizovano (dále jen navrhovatel a/ ) a v bodě II. výroku rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

V odůvodnění svého rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že navrhovatel a) podal insolvenční návrh, v němž tvrdil, že má za dlužníkem pohledávku v celkové výši 52.184,-Kč z titulu neuhrazené mzdy, avšak neuvedl přesný údaj o její splatnosti. Dále řádně označil dalšího věřitele, jehož pohledávku navrhovatel a) řádně nespecifikoval; neuvedl její výši ani údaj o její splatnosti.

Cituje § 3, § 103 odst. 1 a 2, a § 105 IZ soud prvního stupně konstatoval, že navrhovatel a) nesplnil povinnost vylíčení rozhodných skutečností osvědčujících úpadek dlužníka a proto podle § 128 odst. 1 IZ insolvenční návrh odmítl a podle § 146 odst. 3 o.s.ř. rozhodl o náhradě nákladů řízení s přihlédnutím k tomu, že ostatním účastníkům žádné náklady nevznikly. isir.justi ce.cz

Proti tomuto usnesení se navrhovatel b) Hana anonymizovano (dále jen navrhovatelka b/ ), navrhovatel c) Petr Hlaváček (dále jen navrhovatel c/ ) a navrhovatel d) Michal Vyšehradský (dále jen navrhovatel d/ ) odvolali a žádali, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Uvedli, že navrhovatel a) ve svém návrhu, jímž se domáhá zjištění úpadku dlužníka, řádně specifikoval svou pohledávku a dále řádně označil dalšího věřitele s tím, že nespecifikoval jeho pohledávku. K návrhu navrhovatel a) nepřipojil přihlášku své pohledávky. Navrhovatelé b), c) a d) dále uvedli, že ve svém insolvenčním návrhu řádně označili sami sebe, jakožto věřitele dlužníka, specifikovali své pohledávky co do důvodu, výše a data splatnosti. Dále specifikovali dalších 9 věřitelů dlužníka, kteří mají vůči dlužníku pohledávky se stejnými daty splatnosti. Konkrétní výši jejich pohledávek nemohli uvést, jelikož ji neznají. Všechny tvrzené skutečnosti doložili. Namítají, že se soud prvního stupně nezabýval jejich insolvenčním návrhem, jenž byl doručen soudu dříve, než odmítl insolvenční návrh navrhovatele a). Domnívají se, že jejich návrhem byly odstraněny vady návrhu navrhovatele a).

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející, aniž ve smyslu ustanovení § 94 odst. 2 písm. c) IZ nařizoval jednání, a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

Podle § 128 odst. 1 IZ insolvenční soud odmítne insolvenční návrh, který neobsahuje všechny náležitosti nebo který je nesrozumitelný anebo neurčitý, jestliže pro tyto nedostatky nelze pokračovat v řízení; učiní tak neprodleně, nejpozději do 7 dnů poté, co byl insolvenční návrh podán. Ustanovení § 43 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) se nepoužije.

Podle § 103 odst. 2 IZ musí být v insolvenčním návrhu vždy uvedeny i rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek (§ 3 IZ), skutečnosti, ze kterých vyplývá oprávnění podat návrh, není-li insolvenčním navrhovatelem dlužník, označeny důkazy, kterých se insolvenční navrhovatel dovolává, a musí z něj být patrno, čeho se jím insolvenční navrhovatel domáhá.

Podle § 3 odst. 1 IZ je dlužník v úpadku, jestliže má a) více věřitelů a b) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a c) tyto závazky není schopen plnit (platební neschopnost). K posledně uvedené podmínce § 3 odst. 2 IZ stanoví vyvratitelné domněnky, podle nichž se má za to, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže a) zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo b) je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, nebo c) není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo d) nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1 IZ, kterou mu uložil insolvenční soud.

Podle § 3 odst. 3 IZ dlužník, který je právnickou osobou nebo fyzickou osobou -podnikatelem, je v úpadku i tehdy, je-li předlužen. O předlužení jde tehdy, má-li dlužník více věřitelů a souhrn jeho závazků převyšuje hodnotu jeho majetku. Při stanovení hodnoty dlužníkova majetku se přihlíží také k další správě jeho majetku, případně k dalšímu provozování jeho podniku, lze-li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že dlužník bude moci ve správě majetku nebo v provozu podniku pokračovat.

Vzhledem k závažnosti dopadů, jež může i vadný insolvenční návrh vyvolat v poměrech dlužníka nebo třetích osob, soudní praxe důsledně trvá na tom, aby insolvenční navrhovatel-lhostejno, zda je jím dlužník či věřitel-řádně splnil zákonem předepsanou povinnost skutkových tvrzení, jež jsou dle § 103 odst. 2 IZ povinnými obsahovými náležitostmi insolvenčního návrhu, tj. aby vylíčil rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek. Jde-li o návrh podaný věřitelem, musí tento navrhovatel navíc řádně vylíčit skutečnosti, ze kterých vyplývá jeho oprávnění podat návrh, tj. skutečnosti svědčící o tom, že má proti dlužníku splatnou pohledávku (§ 105 IZ). Doložení aktivní legitimace navrhujícího věřitele je primárním předpokladem projednání dlužníkova úpadku (je průkazem navrhovatelova oprávnění požadovat, aby soud na podkladě jeho insolvenčního návrhu tvrzený úpadek dlužníka zjišťoval). Procesní povinnost tvrzení dle § 103 odst. 2 IZ není možno mít za splněnou (nelze ji nahradit) tím, že insolvenční navrhovatel ohledně příslušných rozhodných skutečností odkáže na listinný důkaz, který připojí k insolvenčnímu návrhu jako přílohu (viz usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 7/2008-A ze dne 26.2.2009, uveřejněné pod č. 91/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Požadavky stran povinnosti insolvenčního navrhovatele vylíčit v insolvenčním návrhu skutečnosti osvědčující úpadek nebo hrozící úpadek dlužníka jsou ustáleny judikaturou Nejvyššího soudu uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek-viz jeho usnesení sen. zn. 29 NSČR 7/2008 ze dne 26.2.2009 (R 91/2009), usnesení sen. zn. 29 NSČR 1/2008 ze dne 27.1.2010 (R 88/2010), usnesení sen. zn. 29 NSČR 22/2009 ze dne 20.5.2010 (R 26/2011) a usnesení sen. zn. 29 NSČR 14/2011 ze dne 21.12.2011 (R 44/2012), jehož závěry soud prvního stupně v napadeném usnesení citoval.

Judikaturou formulovaná rozhodná východiska lze shrnout tak, že navrhující věřitel dle § 103 odst. 2 IZ musí v insolvenčním návrhu náležitě vymezit svoji pohledávku za dlužníkem co do důvodu jejího vzniku (rozhodných okolností, na nichž se zakládá), výše a splatnosti, a současně takto identifikovat další věřitele dlužníka a jejich pohledávky (v případě tvrzeného úpadku insolvencí i co do splatnosti) a nabídnout též potřebná další konkrétní skutková tvrzení, z nichž se podává závěr o dlužníkově platební neschopnosti (objektivní či založené některou ze zákonných domněnek), nebo o jeho předlužení (je-li podnikatelem).

Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že navrhovatel a) podal dne 28.7.2016 insolvenční návrh, v němž uvedl, že má za dlužníkem pohledávku z titulu nezaplacené mzdy v celkové výši 52.184,-Kč, údaj o její splatnosti však neuvedl. Dále řádně označil dalšího věřitele, jehož pohledávku řádně nespecifikoval, neuvedl totiž její výši ani údaj o její splatnosti. Taková tvrzení zjevně neumožňují přijmout závěr, že dlužník má vůči vícerým věřitelům pohledávky splatné déle než 30 dnů, tedy že jsou u dlužníka naplněny podmínky úpadku insolvencí podle § 3 odst. 1 písm. a) a b) IZ, k nimž teprve se může poslední kumulativní podmínka podle písmene c) spočívající v platební neschopnosti dlužníka připínat. Tvrzení navrhovatele a) nemohla být podkladem ani pro závěr o dlužníkově úpadku ve formě předlužení podle § 3 odst. 3 IZ, pro který sice nejsou splatnosti závazků významné, nicméně vyžaduje tvrzení o výši závazků dlužníka převyšující hodnotu jeho majetku, a o té navrhovatel a) neuvedl ničeho.

Soud prvního stupně však nevzal v potaz, že ještě předtím, než napadeným usnesením insolvenční návrh navrhovatele a) odmítl, k řízení podle § 107 odst. 1 věty první IZ přistoupili navrhovatel b), c) a d) podáním insolvenčního návrhu došlého soudu dne 28.7.2016. V tomto dalším návrhu jsou řádně označeni navrhovatelé b), c) a d) a náležitě identifikovány jejich pohledávky, takže tento návrh zjevně obsahuje dostatečná skutková tvrzení svědčící jak o aktivní legitimaci navrhovatelů b), c) a d) tak i o úpadku dlužníka ve formě insolvence podle § 3 odst. 1 IZ.

Takovouto situaci bylo třeba hodnotit ve smyslu závěrů usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 20/2012 ze dne 28.3.2012, uveřejněného pod č. 98/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Považuje-li se další insolvenční návrh (v intencích § 107 odst. 1 věty první IZ) za přistoupení k řízení o původním insolvenčním návrhu, nelze s ním dále zacházet jako se samostatným insolvenčním návrhem; jde o podání, které nemá (nevyvolává) účinky zahájení insolvenčního řízení. To mimo jiné znamená, že dnem, kdy došel insolvenčnímu soudu, u kterého probíhá řízení o původním insolvenčním návrhu, další insolvenční návrh , který se podle § 107 odst. 1 věty první IZ považuje za přistoupení k řízení (o původním insolvenčním návrhu), nedošlo k zahájení nového samostatného insolvenčního řízení, že pro takového dalšího insolvenčního navrhovatele platí stav řízení, do něhož tímto způsobem přistoupil (§ 107 odst. 2 IZ), a že při posuzování právních vztahů mezi účastníky insolvenčního řízení nemůže insolvenční soud vycházet z toho, že by se další insolvenční navrhovatel (samostatně, svým insolvenčním návrhem) vůbec něčeho domáhal. Z toho, že se další insolvenční návrh považuje jen za přistoupení k řízení o původním insolvenčním návrhu, však neplyne, že by insolvenční soud neměl při rozhodování o původním insolvenčním návrhu přihlížet k jeho obsahu. ( ) Zjednodušeně řečeno lze říci, že od okamžiku, od kterého se další insolvenční návrh považuje za přistoupení k řízení o původním insolvenčním návrhu (§ 107 odst. 1 věty první insolvenčního zákona) a od kterého se osoba, která další insolvenční návrh podala, považuje za dalšího insolvenčního navrhovatele (§ 107 odst. 1 věty první IZ), se na původní insolvenční návrh a na přistoupení k řízení pohlíží stejně, jako kdyby šlo o podání učiněná společně původním insolvenčním navrhovatelem i dalším insolvenčním navrhovatelem.

Jinak řečeno, jestliže další insolvenční návrh, který se považuje (ve smyslu ustanovení § 107 odst. 1 věty první IZ) za přistoupení k řízení a který došel insolvenčnímu soudu před rozhodnutím o původním insolvenčním návrhu, obsahuje náležitosti, které chyběly v původním insolvenčním návrhu a pro jejichž nedostatek by jinak bylo možné původní insolvenční návrh odmítnout, jsou tím vady původního insolvenčního návrhu zhojeny.

Lze tedy shrnout, že původní insolvenční návrh navrhovatele a) sice požadavkům formulovaným v § 103 odst. 2 IZ nedostál a v době, kdy byl podán, proto nebyl projednatelný, nicméně tyto jeho vady byly zhojeny dalším (z hlediska předepsaných obsahových náležitostí řádným) insolvenčním návrhem navrhovatelů b), c) a d), který se považuje za přistoupení k řízení a který došel soudu prvního stupně před vydáním napadeného usnesení, jíž původní insolvenční návrh odmítl.

Odvolací soud proto napadené usnesení podle § 220 odst. 1 ve spojení s § 167 odst. 2 o.s.ř. změnil tak, že se insolvenční návrh neodmítá.

Poučení: Proti tomuto usnesení j e dovolání přípustné, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.). Dovolání se podává k Nejvyššímu soudu ČR do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu prostřednictvím Krajského soudu v Praze.

V Praze dne 12. září 2016

JUDr. Jaroslav B u r e š, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Helena Kavčiaková