3 VSPH 1674/2013-A-13
KSCB 26 INS 25255/2013 3 VSPH 1674/2013-A-13

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Luboše Dörfla a soudců JUDr. Ladislava Derky a JUDr. Alexandry Jiříčkové v insolvenční věci dlužníka: Petr anonymizovano , anonymizovano , IČO 72165481, sídlem nám. Čsl. armády 2, 373 41 Hluboká nad Vltavou, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. září 2013, č.j. KSCB 26 INS 25255/2013-A-6,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. září 2013, č.j. KSCB 26 INS 25255/2013-A-6, se potvrzuje.

Odůvodnění:

Krajský soud v Českých Budějovicích ve výroku označeným usnesením uložil Petru anonymizovano (dále jen dlužník) domáhajícímu se vydání rozhodnutí o úpadku a prohlášení konkursu, aby do 10 dnů od právní moci usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč.

Z odůvodnění usnesení zejména vyplývá, že dlužník podal návrh na zahájení insolvenčního řízení a prohlášení konkursu na svůj majetek. Z obsahu návrhu a předložených příloh plyne, že dlužník má jen movitý majetek nepatrné hodnoty a jako jediný příjem majetkové podstaty lze předpokládat budoucí mzdu dlužníka.

Při stanovení zálohy na náklady insolvenčního řízení vycházel soud prvního stupně z potřeby zajistit pro insolvenčního správce dostatek finančních prostředků k úhradě jeho hotových výdajů a nákladů spojených se správou a zpeněžováním majetkové podstaty a současně zajistit záruku úhrady odměny a hotových výdajů insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možné uhradit z majetkové podstaty. Soud prvního stupně vycházel zejména z úvahy, že v případě řešení úpadku dlužníka konkursem by odměna správce představovala podstatnou část nákladů a podle vyhl. č. 313/2007 Sb. by činila nejméně 45.000,-Kč. Proto dospěl k závěru, že je záloha stanovená ve výši 50.000,-Kč přiměřená.

Proti tomuto usnesení se dlužník včas odvolal a požadoval, aby je odvolací soud změnil a dlužníku zálohu nevyměřil, případně její výši alespoň snížil. V odvolání poukazoval na to, že na úhradu zálohy v takto stanovené výši nemá prostředky.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Povinnost navrhovatele uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení vyplývá § 108 odst. 1 IZ (ve znění účinném od 1.1.2014), podle něhož může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení.

Ze spisu odvolací soud zjistil, že dlužník je podnikatel, eviduje jako svůj majetek pouze movité věci nepatrné hodnoty, které bude obtížné zpeněžit. Jeho závazky vůči 77 věřitelům přesahují přitom částku 2,5 mil. Kč.

Účelem institutu zálohy je především překlenout nedostatek finančních prostředků po rozhodnutí o úpadku, umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce a rovněž poskytnout záruku úhrady odměny a hotových výdajů insolvenčního správce pro případ, že je nebude možno uhradit z majetkové podstaty.

V daném případě je dlužník podnikatel a eviduje závazky ze svého podnikání, proto nebude možné řešit dlužníkův úpadek jiným způsobem než konkursem (popř. nepatrným konkursem dle § 314, 315 insolvenčního zákona), a insolvenčnímu správci je třeba zajistit dostatek prostředků na hotové výdaje související s jeho činností a náklady spojené se správou a zpeněžením zastavených nemovitostí dlužníka. Vzhledem k tomu, že dlužník nedisponuje likvidními prostředky, z nichž by bylo možno počáteční náklady insolvenčního správce hradit, je uložení povinnosti zaplatit zálohu namístě. S ohledem na evidovaný majetek dlužníka lze očekávat, že insolvenční správce nebude moci z jeho zpeněžení pokrýt významnou část nákladů řízení. Proto se odvolacímu soudu jeví výše stanovené zálohy soudem prvního stupně jako přiměřená.

Dlužno též dodat, že dlužník podnikatel je podle § 98 insolvenčního zákona (dále jen IZ) povinen podat insolvenční návrh bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděl nebo při náležité pečlivosti měl dozvědět o svém úpadku ve formě platební neschopnosti. Pokud dlužník prostředky použil k jinému účelu a v důsledku toho nyní není schopen požadovanou zálohu na náklady tohoto řízení zaplatit, je nutno přičíst tuto okolnost jedině k jeho tíži.

Z uvedeného vyplývá, že soud I. stupně správně posoudil podmínky pro uložení zálohy na náklady insolvenčního řízení, a odvolací soud proto jeho rozhodnutí podle § 219 o.s.ř. jako věcně správné potvrdil.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.

V Praze dne 27. ledna 2014 Mgr. Luboš Dörfl, v. r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Borodáčová