3 VSPH 1667/2012-A-13
KSCB 26 INS 26112/2012 3 VSPH 1667/2012-A-13

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Kubína a soudců JUDr. Jaroslava Bureše a JUDr. Jindřicha Havlovce v insolvenční věci dlužníka: Karel anonymizovano , anonymizovano , bytem Vráto č.p. 77, zahájené k návrhu dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích č.j. KSCB 26 INS 26112/2012-A-5, ze dne 24.října 2012,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích č.j. KSCB 26 INS 26112/2012-A-5, ze dne 24. října 2012, se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Napadeným usnesením Krajský soud v Českých Budějovicích (insolvenční soud) odmítl insolvenční návrh dlužníka.

V odůvodnění usnesení insolvenční soud uvedl, že dlužník mu doručil 24.10.2012 návrh na zjištění jeho hrozícího úpadku s návrhem na povolení oddlužení formou splátkového kalendáře. Konstatoval, že návrh byl podán na formuláři v souladu s § 391 odst. 3 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon-IZ). Cituje ustanovení § 3 odst. 1 a 4, § 103 a § 104 a s odkazem na závěry Nejvyššího soudu vyslovené v rozhodnutí sen.zn. 29 NSČR 2/2008 z 28.10.2010 dovodil, že dlužník zákonným požadavkům na vylíčení rozhodujících skutečností týkajících se jeho hrozícího úpadku nevyhověl, neboť neoznačil konkrétně své věřitele, neuvedl žádná tvrzení týkající se výše svých závazků a jejich splatnosti, ani neobjasnil, zda a proč nebude schopen v budoucnu plnit podstatnou část svých závazků. V kolonce 6 návrhu na oddlužení se dlužník omezil jen na nekonkrétní tvrzení, že má 10 závazků, a uvedení celkové dlužné částky s tím, že většina je po splatnosti 30 dnů a tyto není schopen platit po dobu delší více jak 3 měsíců; tyto údaje nemohl soud čerpat ani ze seznamu závazků, jenž dlužník k insolvenčnímu návrhu nepřipojil. Uvedl, že dlužníkem sdělené skutečnosti spíše napovídají, že mu úpadek nehrozí, nýbrž že se v úpadku již nachází. Konstatoval, že dlužníkův postup lze považovat za účelový, neboť s návrhem předložil i dražební vyhlášku, podle níž se měla konat dražba jeho majetku ve stejný den, kdy podal insolvenční návrh, a že k vyplnění samotného formuláře dlužník nepřistupoval pečlivě. Uzavřel, že výše uvedené nedostatky mu brání v řízení pokračovat, a proto podle § 128 odst. 1 IZ insolvenční návrh odmítl.

Toto usnesení napadl dlužník v zákonem stanovené lhůtě odvoláním, v němž namítl, že v kolonce 18, resp. 6 návrhu na povolení oddlužení uvedl věřitele s pohledávkami, které jsou 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto závazky není schopen plnit, tento seznam je úplný a správný a byl doložen přílohami. V seznamu majetku pak uvedl svůj veškerý majetek s tím, že jiným nedisponuje.

Vrchní soud v Praze, aniž nařizoval jednání (§ 94 odst. 2 IZ), přezkoumal napadené usnesení i řízení jemu předcházející (§ 212a odst. 6 občanského soudního řádu-o.s.ř.) a dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněno.

Z § 97 odst. 1 a 3 IZ plyne, že insolvenční řízení lze zahájit jen na návrh, který je oprávněn podat dlužník nebo jeho věřitel, a jde-li o hrozící úpadek, může insolvenční návrh podat jen dlužník. Náležitosti insolvenčního návrhu stanoví § 103 odst. 1 a 2 IZ tak, že kromě obecných náležitostí podání (§ 42 odst. 4 o.s.ř.) a označení insolvenčního navrhovatele a dlužníka způsobem uvedeným v odstavci 1, musí být v insolvenčním návrhu uvedeny také rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek, skutečnosti, ze kterých vyplývá oprávnění podat návrh, není-li insolvenčním navrhovatelem dlužník, označeny důkazy, kterých se insolvenční navrhovatel dovolává, a musí z něj být patrno, čeho se jím insolvenční navrhovatel domáhá. V insolvenčním návrhu musí být tvrzeny takové okolnosti, z nichž závěr o úpadku dlužníka nebo o hrozícím úpadku dlužníka logicky vzato vyplývá.

Insolvenční návrh musí být rovněž opatřen úředně ověřeným podpisem osoby, která jej podala, nebo jejím zaručeným elektronickým podpisem; jinak se k němu nepřihlíží (§ 97 odst. 2 IZ).

Podle § 3 odst. 1 IZ je dlužník v úpadku, jestliže má a) více věřitelů a b) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a c) tyto závazky není schopen plnit (dále jen "platební neschopnost").

K posledně uvedené podmínce § 3 odst. 2 IZ stanoví, že se má za to, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže a) zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo b) je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, nebo c) není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo d) nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1, kterou mu uložil insolvenční soud.

Podle § 3 odst. 4 IZ o hrozící úpadek jde tehdy, lze-li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že dlužník nebude schopen řádně a včas splnit podstatnou část svých peněžitých závazků.

Chce-li dlužník navrhnout, aby jeho úpadek, popř. hrozící úpadek, byl řešen oddlužením, je povinen podat návrh na oddlužení spolu s insolvenčním návrhem (§ 106 odst. 1 a § 390 odst. 1 IZ). Návrh na povolení oddlužení lze podle § 391 odst. 3 IZ podat pouze na formuláři, jehož náležitosti stanoví prováděcí právní předpis (vyhláška č. 311/2007 Sb.) a jehož podoba je bezplatně zveřejněna Ministerstvem spravedlnosti ČR na adrese www.insolvencnizakon.cz. Formulář návrhu na povolení oddlužení ve smyslu § 391 IZ umožňuje, aby byl využit k současnému podání insolvenčního návrhu, a to prostřednictvím jeho kolonky č. 6, jež v souladu s náležitostmi insolvenčního návrhu vymezenými v § 103 odst. 2 IZ předpokládá vyplnění údaje o tom, čeho se jím dlužník domáhá, a uvedení důvodů tohoto návrhu, tj. vylíčení rozhodujících skutečností, které úpadek či hrozící úpadek dlužníka osvědčují.

Z uvedeného plyne, že dlužník, který hodlá podat insolvenční návrh a současně navrhnout povolení oddlužení, může insolvenční návrh podat buď s využitím formuláře, anebo tak může učinit samostatným podáním, přičemž v obou případech se tak musí stát předepsaným způsobem, jenž popsán shora. Nutno zdůraznit, že zákonné náležitosti insolvenčního návrhu, jímž se insolvenční řízení dlužníka zahajuje, nelze zaměňovat se zákonnými náležitostmi návrhu na povolení oddlužení, jenž představuje pouze dlužníkův návrh na způsob řešení úpadku, jehož zjištění se insolvenčním návrhem domáhá. Proto nedostatky insolvenčního návrhu nemohou být obsahem návrhu na povolení oddlužení či jeho přílohami nahrazeny.

Základem pro rozhodnutí o úpadku nebo hrozícího úpadku dlužníka je pouze srozumitelný a určitý insolvenční návrh opatřený náležitostmi dle § 103 IZ a zákonem požadovanými přílohami obsahujícími údaje uvedené v § 104 IZ (zejména řádnými seznamy svého majetku a závazků). Soudní praxe dovodila, že-vzhledem k závažnosti dopadů, jež může i vadný insolvenční návrh vyvolat v poměrech dlužníka nebo třetích osob-je nutno i v případě insolvenčního návrhu podávaného dlužníkem trvat na zákonem předepsaném řádném vylíčení rozhodujících skutečností, které osvědčují jeho úpadek nebo hrozící úpadek (§ 103 odst. 2 IZ), mezi něž patří mimo jiné i konkrétní údaje o věřitelích, kteří mají za dlužníkem splatnou pohledávku. V insolvenčním návrhu musí být tvrzeny takové okolnosti, z nichž závěr o úpadku dlužníka nebo o hrozícím úpadku dlužníka logicky vzato vyplývá. Pouhé konstatování, že dlužník je v úpadku , nebo mu úpadek hrozí , případně, že dlužník je insolventní , nebo že je v platební neschopnosti , anebo že je předlužen , není ve smyslu ustanovení § 103 odst. 2 IZ uvedením okolností, které úpadek osvědčují (blíže usnesení Nejvyššího soudu sen.zn. 29 NSČR 22/2009 z 20.5.2010 uveřejněné pod č. 26/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tuto povinnost nelze mít proto za splněnou tím, že insolvenční navrhovatel ohledně těchto skutečností odkáže na listinný důkaz, který připojí k insolvenčnímu návrhu jako přílohu (blíže usnesení Nejvyššího soudu sen.zn. 29 NSČR 7/2008 z 26.2.2009 uveřejněné pod č. 91/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), ledaže jde o řádný seznam majetku a závazků připojený k insolvenčnímu návrhu dlužníka. Jinak řečeno, co do povinných rozhodných tvrzení o dlužníkově úpadku či hrozícím úpadku, jež jeho insolvenční návrh postrádá, lze vzít v potaz (jako součást tvrzení o úpadku akceptovat) údaje o věřitelích dlužníka a jejich pohledávkách a o majetkových poměrech dlužníka obsažené v seznamech majetku a závazků, které spolu s insolvenčním návrhem (co jeho obligatorní přílohu dle § 104 odst. 1 písm. a/ až c/ IZ) předložil. To však za předpokladu, že tyto seznamy jsou řádné-tj. opatřené náležitostmi předepsanými v § 104 odst. 2 až 4 IZ, a že tedy k nim lze (i v uvedeném směru) přihlížet. K tomu nutno zdůraznit, že ke splnění povinnosti předložit předmětné seznamy neslouží údaje o majetku a závazcích obsažené v kolonkách č. 16-21 formuláře návrhu na povolení oddlužení (či v jiných částech formuláře), jejichž vyplněním dlužník naplňuje jen obsahové požadavky tohoto návrhu. Seznamy majetku a závazků formulář výslovně avizuje jako jednu z povinných příloh insolvenčního návrhu. Proto platný formulář v kolonkách č. 16-21 (ani v jiné své části) splnění speciálních náležitostí, jež příslušejí těmto seznamům, nepředepisuje a údaje vyplněné v kol. č. 18 a 20 náležitosti seznamů závazků nemá.

V této souvislosti odvolací soud poukazuje na aktuální judikaturu Nejvyššího soudu, jenž v rozhodnutí ze dne 1. března 2012, sp.zn. MSPH 88 INS 7327/2009, 29 NSČR 38/2010-A, dospěl k závěru, že seznam závazků dlužníka ve smyslu ustanovení § 104 odst. 1 písm. b) IZ musí obsahovat i údaj o výši a splatnosti jednotlivých závazků v něm uvedených. K tomu Nejvyšší soud vysvětlil, že i když povinnost dlužníka uvést v seznamu svých závazků výši každého konkrétního závazku a jeho splatnost není ve výše citovaných ustanoveních insolvenčního zákona formulována výslovně, z formulace seznam svých závazků s uvedením svých věřitelů i z legislativní zkratky seznam závazků je patrné, že jde v prvé řadě o seznam závazků . Prioritu v daném ohledu zcela zjevně hrají právě závazky (jejich specifikace), což vyplývá nejen z jazykového výkladu předmětných ustanovení, ale též z výkladu teleologického a logického; pak je nepochybné, že nezbytnou obsahovou náležitostí takového seznamu musí být uvedení výše závazku i jeho splatnosti, neboť bez těchto údajů takový seznam není schopen plnit svou základní funkci-osvědčit úpadek dlužníka. Z insolvenčního zákona přitom nevyplývá, že by zákonodárce kladl na seznam závazků podle § 104 odst. 1 IZ jiné požadavky podle toho, jde-li o přílohu dlužnického insolvenčního návrhu nebo o seznam, k jehož předložení vyzval insolvenční soud dlužníka v řízení o věřitelském insolvenčním návrhu postupem podle § 128 odst. 3 IZ.

Ustanovení § 128 odst. 1 IZ stanoví, že insolvenční návrh, který neobsahuje všechny náležitosti nebo který je nesrozumitelný anebo neurčitý, insolvenční soud odmítne, jestliže pro tyto nedostatky nelze pokračovat v řízení; učiní tak neprodleně, nejpozději do 7 dnů poté, co byl insolvenční návrh podán. Ustanovení § 43 o.s.ř. se nepoužije.

Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 27. ledna 2010 sen.zn. 29 NSČR 1/2008 publikované pod 88/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (shodně i rozhodnutí, na něž správně odkazuje soud prvního stupně) formuloval závěr, podle něhož u insolvenčního návrhu podaného dlužníkem, který není podnikatelem proto, že mu úpadek teprve hrozí (§ 3 odst. 4 IZ), se rozhodujícími skutečnostmi, které osvědčují hrozící úpadek dlužníka, rozumí vylíčení konkrétních okolností, z nichž insolvenční soud (shledá-li je pravdivými) bude moci uzavřít (se zřetelem ke všem okolnostem případu), že lze důvodně předpokládat, že dlužník nebude schopen řádně a včas splnit podstatnou část svých peněžitých závazků v budoucnu. Jinak řečeno, že v budoucnu nastane dlužníkova platební neschopnost ve smyslu § 3 odst. 1 IZ, přičemž k podmínce, aby dlužník i v tomto případě měl nejméně dva věřitele s pohledávkami, jež se v budoucnu stanou splatnými, se v takovém případě pojí i požadavek, aby se neschopnost v budoucnu plnit pohledávky věřitelů týkala podstatné části dlužníkových peněžitých závazků.

Z obsahu spisu plyne, že v kolonce č. 6 návrhu na povolení oddlužení dlužník uvedl, že navrhuje, aby soud rozhodl o jeho hrozícím úpadku. Uvedl, že má 10 závazků a celková dlužná částka činí 1.581.926,-Kč, většina těchto závazků je po splatnosti více jak 30 dnů a není schopen je hradit po dobu delší jak 3 měsíce; domnívá se, že jeho situace zcela odpovídá insolvenčnímu zákonu. Seznam závazků dlužník k insolvenčnímu návrhu nepřipojil.

Z uvedeného vyplývá, že dlužník v insolvenčním návrhu uvedl pouze souhrn jeho závazků, aniž by je uvedl jednotlivě údajem o jejich výši, splatnosti a jednotlivých věřitelích, jež neoznačil vůbec, a soud nemohl tyto informace čerpat ani ze seznamu závazků, který k insolvenčnímu návrhu nepřipojil. Dlužník tedy neuvedl skutečnosti podstatné pro závěr, že se nachází ve stavu hrozícího úpadku dle § 3 odst. 4 IZ, tedy že v budoucnu nebude schopen řádně a včas splnit podstatnou část svých peněžitých závazků-že v budoucnu nastane v takovémto rozsahu jeho platební neschopnost ve smyslu § 3 odst. 1 IZ. Nutno souhlasit se soudem prvního stupně, že dlužníkova tvrzení o jeho prodlení se splácením stávajících závazků spíše nasvědčují tomu, že se v úpadku (insolvencí dle § 3 odst. 1 IZ) již nachází, přesto i pro závěr o již nastalém úpadku dlužníka jsou jeho tvrzení bez údajů o splatnosti závazků nedostatečná. Lze tedy uzavřít, že dlužník v insolvenčním návrhu nevylíčil řádně skutečnosti, jež by jeho hrozící úpadek ve smyslu § 3 odst. 4 IZ, popř. existující úpadek dle § 3 odst. 1 IZ osvědčovaly.

Za této situace dospěl odvolací soud shodně jako insolvenční soud k závěru, že insolvenční návrh dlužníka vykazuje nedostatky, pro něž nelze v řízení pokračovat, a protože § 128 odst. 1 IZ pro ten případ vylučuje užití § 43 o.s.ř., insolvenční soud postupoval správně, když dlužníkovi neurčil lhůtu k doplnění insolvenčního návrhu a napadeným usnesením ho bez dalšího odmítl. Vady insolvenčního návrhu může insolvenční navrhovatel odstranit, jen dokud insolvenční soud nevydá usnesení o odmítnutí návrhu podle § 128 odst. 1 IZ, a proto i kdyby dlužník učinil k odstranění těchto nedostatků v rámci odvolacího řízení nějaká doplnění návrhu, neměla by z hlediska posouzení věcné správnosti napadeného usnesení žádného významu.

Z těchto důvodů odvolací soud postupoval podle § 219 o.s.ř. a napadené usnesení jako věcně správné potvrdil. Pro úplnost považuje odvolací soud za vhodné uvést, že pravomocné odmítnutí insolvenčního návrhu, jímž se insolvenční řízení končí, nebrání tomu, aby dlužník insolvenční návrh (opatřený předepsanými obsahovými náležitostmi, včetně jeho povinných příloh) znovu podal a aby se spolu s ním domáhal řešení svého úpadku oddlužením.

Poučení: Proti tomuto usnesení je dovolání přípustné, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.). Dovolání se podává k Nejvyššímu soudu ČR do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu prostřednictvím Krajského soudu v Českých Budějovicích.

V Praze dne 24.července 2013

JUDr. Michal K u b í n , v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová