3 VSPH 1641/2013-A-57
KSPH 40 INS 17564/2012 3 VSPH 1641/2013-A-57

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Kubína a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a Mgr. Ivany Mlejnkové v insolvenčním řízení dlužnice: Renata anonymizovano , anonymizovano , bytem Šestajovice, Na Viničkách 658, zast. JUDr. Jaroslavem Filipem, advokátem se sídlem Praha 7, Bubenská 47/113, zahájeném na návrh věřitele: Agentura Sahel, spol. s r.o. se sídlem Praha 7, Ortenovo náměstí 930/32, IČO 25682695, zast. JUDr. Zborovem Dvořákem, advokátem se sídlem Praha 1, Havlíčkova 11/1043, o odvolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 40 INS 17564/2012-A-32 ze dne 5. srpna 2013,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 40 INS 17564/2012-A-32 ze dne 5. srpna 2013 se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Krajský soud v Praze usnesením č.j. KSPH 40 INS 17564/2012-A-32 ze dne 5.8.2013 v bodě I. výroku rozhodl, že se zjišťuje úpadek dlužnice Renaty anonymizovano (dále jen dlužnice), v bodě II. výroku na majetek dlužnice prohlásil konkurs, v bodě III. výroku ustanovil insolvenčním správcem Edl a partneři, v.o.s. se sídlem v Hradci Králové, v bodě IV. vyslovil, že dlužník je povinen zajistit k rukám jeho právního zástupce navrhovatele náklady řízení v celkové výši 10.228,-Kč, to vše do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, v bodě V. výroku konstatoval, že účinky rozhodnutí o úpadku a účinky prohlášení konkursu nastávají okamžikem zveřejnění tohoto usnesení v insolvenčním rejstříku. V bodech VI. až XIII. výroku pak soud promítl účinky rozhodnutí o úpadku, vyzval věřitele, aby v dané lhůtě přihlásili své pohledávky a insolvenčnímu správci neprodleně sdělili, jaká zajišťovací práva uplatní na majetku dlužníka, stanovil termín přezkumného jednání a svolal schůzi věřitelů, insolvenčnímu správci určil lhůtu k předložení seznamu přihlášených pohledávek a zprávu o hospodářské situaci dlužníka, a dále mu uložil, aby ve lhůtě tří dnů sdělil insolvenčnímu soudu, zda přijímá ustanovení do této funkce a sdělil další údaje pro výkon správce, a oznámil, že svá rozhodnutí bude zveřejňovat v insolvenčním rejstříku a vyvěšením na úřední desce.

V odůvodnění svého usnesení soud prvního stupně uvedl, že navrhovatel podal dne 19.7.2012 návrh na zjištění úpadku dlužnice s tvrzením, že on sám i další věřitel mají vůči dlužnici splatné pohledávky. Navrhovatel tvrdil, že má za dlužnicí splatnou pohledávku ve výši 6.537.272,74 Kč, neboť na základě smlouvy o postoupení pohledávky od původního věřitele Raiffeisenbank, a.s. (dále též postupitel) nabyl pohledávku ve výši 6.222.347,57 Kč s příslušenstvím z úvěrové smlouvy č. 404/205/08/1/01 uzavřené dne 27.8.2008 mezi postupitelem a dlužnicí s tím, že podle postoupené pohledávky se stal i zajištěným zástavním věřitelem na základě smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitostem ze dne 29.8.2008 č. 404/205/08/2/01. Jako dalšího věřitele dlužnice označil navrhovatel GE Money Auto, s.r.o. se splatnou pohledávkou ve výši 83.852,-Kč s příslušenstvím.

K výzvě soudu dlužnice navrhla, aby byl insolvenční návrh podle § 128 odst. 1 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon-IZ) odmítnut, neboť jej považuje za šikanózní, popř. zamítnut, neboť nejsou splněny podmínky dané ust. § 3 odst. 1 písm. a) a c) IZ, když má pouze jednoho věřitele, a to navrhovatele, a že je svým závazkům schopna dostát, a to prodejem nemovitostí v jejím vlastnictví. Pohledávku dalšího označeného věřitele odmítla.

Soud prvního stupně usnesením ze dne 28.1.2013 (č.j. KSPH 40 INS 17564/2012-A-18) insolvenční návrh zamítl z důvodu, že v době rozhodnutí měla dlužnice toliko jediného věřitele-navrhovatele, avšak k podanému odvolání navrhovatele Vrchní soud v Praze, jako soud odvolací, toto rozhodnutí usnesením ze dne 12.3.2013 (č.j. 1 VSPH 355/2013-A-25) zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že z obsahu spisu se podává, že navrhovatel osvědčoval existenci dalšího shora označeného věřitele dlužnice s vykonatelnou pohledávkou dle rozsudku Okresního soudu ve Zlíně z 15.2.2006, na jehož základě je vedena proti dlužnici exekuce. Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně neprovedl další důkazy ohledně pohledávky tohoto věřitele, již dlužnice zpochybňovala, uložil mu provést důkazy ohledně této pohledávky, a dále mu uložil, aby zjistil neschopnost dlužnice tuto pohledávku a navrhovatelovu pohledávku plnit, přičemž odkázal na závěry Nejvyššího soudu vyslovené v rozhodnutí sen. zn. 29 NSČR 38/2010 z 1.3.2012 (publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 83/2012), podle nichž je břemeno tvrzení a důkazní povinnost osvědčit nebo prokázat schopnost uhradit všechny splatné závazky navrhovatele a dalšího věřitele na dlužnici.

Soud prvního stupně uvedl, že vyšel ze zjištění učiněných v předchozím stadiu řízení, a že v případě pohledávky navrhovatele ji soud považuje za osvědčenou ve výši 6.222.347,57 Kč na základě stanoviska dlužnice, jež ji uznala co do pravosti a výše, a uzavřel, že navrhovatel je věcně legitimován k podání insolvenčního návrhu. Spornou tak zůstala otázka existence více věřitelů dlužnice, resp. zda je věřitelem i GE Money Auto, s.r.o. (dále jen GE). Zjistil, že GE má za dlužnicí pohledávku přiznanou v řízení před Okresním soudem ve Zlíně rozsudkem ze dne 15.2.2006, č.j. 6 C 378/2005-56, jenž nabyl právní moci 7.12.2010 a vykonatelným se stal 11.12.2011, v celkové výši 984.199,99 Kč sestávající z jistiny 83.852,-Kč, úroku z prodlení ve výši 876.483,99 Kč a nákladů řízení ve výši 23.864,-Kč, že ohledně této pohledávky byla nařízena exekuce na majetek dlužnice pravomocným usnesením Obvodního soudu pro Prahu-východ ze dne 27.10.2011, č.j. 27 EXE 12277/2011-8, a exekucí byl pověřen soudní exekutor JUDr. Dalimil Mika, LL.M., Exekutorský úřad Klatovy, pod sp. zn. 120 EX 34061/11, přestože dlužnice popírá, že rozsudek Okresního soudu ve Zlíně je nepravomocný a nevykonatelný; dlužnice se proti nařízené exekuci odvolala a o výsledku odvolání jí není nic známo. Dlužnice důkaz o tom, že předmětný rozsudek Okresního soudu ve Zlíně není pravomocný a vykonatelný, nepředložila, dále pak prohlásila, že své závazky by byla schopna a ochotna uhradit z výtěžku z prodeje nemovitosti, což však s ohledem na nařízenou exekuci již nelze provést.

Po posuzovaní věci soud prvního stupně vzal za osvědčené, že dlužnice je v úpadku dle § 3 odst. 1 a 2 IZ, neboť bylo zjištěno, že má více věřitelů, v daném případě vedle navrhovatele i GE, vůči nimž má peněžité závazky po dobu delší než 30 dnů po lhůtě splatnosti a není schopna je plnit. Současně s rozhodnutím o zjištění úpadku dlužnice soud rozhodl podle § 148 odst. 1 IZ i o prohlášení konkursu na její majetek, neboť jiný způsob řešení jejího úpadku nepřichází v úvahu, když dlužnice nepodala návrh na oddlužení.

O náhradě nákladů rozhodl podle § 142 odst. 1 o.s.ř. a úspěšnému navrhovateli přiznal náhradu za soudní poplatek 2.000,-Kč a za právní zastupování advokátem ve výši 8.228,-Kč podle vyhl. č. 177/1996 Sb.

Proti tomuto usnesení se dlužnice včas odvolala a zopakovala, že insolvenční návrh nemá požadované náležitosti, je šikanózní a jeho cílem je poškodit její jméno a jméno rodiny. Vyslovila, že v případě GE soud obecně uvedl, že existuje exekuční titul, avšak neinformuje o tom, že je vedeno soudní řízení a jsou využívány mimořádné opravné prostředky. Dlužnice zopakovala, že nevlastní jakékoliv movité věci, ani majetek významné hodnoty, jako nemovitost, a vyjma závazků vůči navrhovateli a GE jiné závazky nemá. Zopakovala námitky proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně a řízení před ním označila za zmatečné, a proto neměl soud ani rozhodnout o nařízení exekuce, neboť v rozporu s § 275 odst. 2 o.s.ř. nepřezkoumal správnost potvrzení o vykonatelnosti rozsudku (OS ve Zlíně). Uzavřela, že navrhovatel (jako postupník) vstoupil i do zástavního práva namísto banky, a proto mohl a měl realizovat zástavu jednostranným úkonem, aby svou pohledávku uspokojil, nikoliv však prostřednictvím insolvenčního soudu. Hypoteční úvěr, z něhož pořídila rodinný dům, řádně splácela s výjimkou posledních dvou splátek, neboť soudní exekutor jí zakázal zmenšovat její majetek.

Navrhovatel navrhl napadené usnesení jako věcně správné potvrdit.

Odvolací soud z podnětu podaného odvolání přezkoumal napadené usnesení včetně předcházejícího řízení (§ 212 a § 212a o.s.ř.), ve věci nařídil jednání a dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněno.

Podle § 97 odst. 3 IZ je insolvenční návrh oprávněn podat dlužník nebo jeho věřitel; jde-li o hrozící úpadek, může insolvenční návrh podat jen dlužník. Věřitelem dlužníka je ve smyslu § 105 IZ osoba, která má za dlužníkem splatnou pohledávku.

Podle § 3 odst. 1 IZ je dlužník v úpadku, jestliže má a) více věřitelů a b) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a c) tyto závazky není schopen plnit (platební neschopnost). K posledně uvedené podmínce § 3 odst. 2 IZ stanoví, že se má za to, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže a) zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo b) je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, nebo c) není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo d) nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1, kterou mu uložil insolvenční soud.

Podle § 3 odst. 3 IZ dlužník, který je právnickou osobou nebo fyzickou osobou-podnikatelem, je v úpadku i tehdy, je-li předlužen. O předlužení jde tehdy, má-li dlužník více věřitelů a souhrn jeho závazků převyšuje hodnotu jeho majetku. Při stanovení hodnoty dlužníkova majetku se přihlíží také k další správě jeho majetku, případně k dalšímu provozování jeho podniku, lze-li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že dlužník bude moci ve správě majetku nebo v provozu podniku pokračovat.

Z dikce výše citovaných ustanovení vyplývá, že pojem úpadku je vymezen dvojím způsobem, a to jako úpadek projevující se insolvencí dlužníka (nedostatkem platební schopnosti) nebo předlužením, jež přichází v úvahu jen u dlužníka, který je podnikatelem. Není však nezbytné, aby situace dlužníka-podnikatele naplňovala obě formy úpadku, a k tomu, aby mohlo být rozhodnuto o jeho úpadku, postačuje zjištění, že dlužník je buď insolventní nebo že je předlužen.

V případě, kdy je insolvenční řízení zahájeno dle § 97 odst. 1 a 3 IZ na návrh věřitele, je tento navrhovatel ve smyslu § 103 odst. 2 IZ povinen v insolvenčním návrhu mimo jiné uvést rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka, skutečnosti, ze kterých vyplývá jeho oprávnění podat návrh, a označit důkazy, kterých se dovolává, přičemž dle § 105 IZ je povinen doložit, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku, a k návrhu připojit její přihlášku. Doložením splatné pohledávky vůči dlužníku navrhující věřitel jednak prokazuje své oprávnění podat insolvenční návrh (aktivní legitimaci), a jednak zčásti poskytuje skutkový podklad pro zkoumání tvrzeného dlužníkova úpadku, jehož zjištění je základním předpokladem podmiňujícím rozhodnutí o úpadku.

Ze shora citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR (R 83/2012) se podává, že je-li dána (v insolvenčním řízení osvědčena nebo prokázána) některá ze skutkových podstat popsaných v § 3 odst. 2 IZ, zakládající vyvratitelnou domněnku dlužníkovy platební neschopnosti platit své splatné závazky, vede to jen k tomu, že na dlužníka (po dobu, po kterou domněnka trvá) přechází povinnost tvrzení a důkazní ohledně skutečností, že k úhradě svých splatných závazků je schopen. Jinak řečeno, dlužník vyvrátí domněnku své platební neschopnosti ve smyslu § 3 odst. 2 IZ, jakmile v insolvenčním řízení osvědčí nebo prokáže schopnost uhradit všechny splatné závazky těch věřitelů, jež má insolvenční soud pro účely rozhodnutí o věřitelském insolvenčním návrhu za osvědčené. Dále Nejvyšší soud poukázal na své usnesení z 2.12.2010, sen. zn. 29 NSČR 10/2009 (uveřejněné pod R 80/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), v němž uzavřel, že není-li dlužník schopen využít pohledávky, které má za svými dlužníky, k úhradě svých závazků, nepřihlíží se při úvaze o tom, zda dlužník je ve smyslu ust. § 3 odst. 1 a 2 IZ v úpadku ve formě platební neschopnosti, ani k výši těchto pohledávek; v usnesení z 27.10.2011 sen. zn. 29 NSČR 36/2009 k tomu Nejvyšší soud doplnil, že takto formulovaný závěr má zcela jistě obecnou platnost i ve vazbě na jiný majetek dlužníka, jenž by měl či mohl být použit k uhrazení pohledávek dlužníkových věřitelů (viz též i usnesení z 30.11.2011, sen. zn. 29 NSČR 23/2011, zveřejněné pod č. 43/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Podle § 136 odst. 1 IZ insolvenční soud vydá rozhodnutí o úpadku, je-li osvědčením nebo dokazováním zjištěno, že dlužník je v úpadku nebo že mu úpadek hrozí.

Podle § 141 odst. 1 a 2 IZ se proti rozhodnutí o úpadku vydanému na základě insolvenčního návrhu věřitele může odvolat pouze dlužník; odvoláním však lze namítat pouze to, že rozhodnutí nemělo být vydáno proto, že úpadek není osvědčen, nebo proto, že tomu brání překážka stanovená v tomto zákoně. Ke skutečnostem, které nastaly nebo vznikly po vydání rozhodnutí soudu prvního stupně, se v odvolacím řízení nepřihlíží. Je-li osvědčen úpadek dlužníka, není důvodem k tomu, aby odvolací soud zrušil nebo změnil rozhodnutí o úpadku, skutečnost, že insolvenční navrhovatel nedoložil, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku, ani skutečnost, že insolvenční navrhovatel ztratil v průběhu odvolacího řízení způsobilost být účastníkem řízení.

Úpadek nebo hrozící úpadek dlužníka lze řešit konkursem, reorganizací nebo oddlužením (§ 4 IZ).

Podle § 316 odst. 2 IZ reorganizací lze řešit úpadek nebo hrozící úpadek dlužníka, který je podnikatelem; reorganizace se týká jeho podniku.

Podle § 389 odst. 1 IZ dlužník, který není podnikatelem, může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo hrozící úpadek řešil oddlužením.

Podle § 390 odst. 1 IZ může dlužník podat návrh na povolení oddlužení nejpozději do 30 dnů od doručení insolvenčního návrhu podaného jinou osobou; o tom musí být dlužník při doručení insolvenčního návrhu poučen. Podle § 390 odst. 3 téhož zákona odmítne insolvenční soud návrh na povolení oddlužení podaný opožděně nebo někým, kdo k tomu nebyl oprávněn.

Podle § 148 odst. 1 IZ insolvenční soud spojí s rozhodnutím o úpadku rozhodnutí o prohlášení konkursu, je-li dlužníkem osoba, u které tento zákon vylučuje řešení úpadku reorganizací nebo oddlužením.

Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že se navrhovatel insolvenčním návrhem a jeho doplněním, s nímž spojil přihlášku své pohledávky, domáhal rozhodnutí o zjištění úpadku dlužnice s tvrzením, že má vůči ní splatnou pohledávku z úvěrové smlouvy ze dne 27.8.2008 č. 404/205/08/1/01 ve výši 6.222.347,57 Kč s příslušenstvím, jež mu byla postoupena původním věřitelem Raiffeisenbank, a.s. (dále též banka) postupní smlouvou ze dne 27.8.2008. Dlužnici byl na základě úvěrové smlouvy poskytnut hypoteční úvěr ve výši 6,5 mil. Kč, jež se zavázala zaplatit v 360 pravidelných měsíčních splátkách ve výši 38.097,57 Kč ode dne 14.10.2011 vždy ke 14. dni příslušného měsíce. Dlužnice však úvěr řádně nesplácela v období srpen až listopad 2008 a tím se dostala do prodlení se čtyřmi splátkami, jež uhradila až 1.12.2011; banka využila svého oprávnění z úvěrové smlouvy a k datu 18.5.2011 učinila splatnými veškeré pohledávky ze smlouvy v celkové výši 6.455.037,34 Kč a stanovila lhůtu k zaplacení této částky do 27.5.2012. Dlužnice ani po výzvě banky již ničeho neuhradila. Uvedl, že pohledávka z úvěru je zajištěna zástavou k nemovitosti zapsané na listu vlastnictví č. 1031 pro obec a kat. území Šestajovice u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Praha-východ, zřízenou na základě zástavní smlouvy ze dne 29.8.2008 č. 404/205/08/2/01; postoupením pohledávky z úvěrové smlouvy na něj přešla i práva ze zástavní smlouvy a stal se zástavním věřitelem, což bylo v řízení osvědčeno a dlužnice proti těmto zjištěním nijak nebrojila a uvedený závazek vůči navrhovateli uznala.

Dále se z obsahu spisu podává, že navrhovatelem označený další věřitel GE, jenž dle navrhovatele má za dlužnicí pohledávku přiznanou rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně sestávající z jistiny, příslušenství a nákladů řízení, jak uvedeno shora, s tím, že se jedná o pohledávku vykonatelnou a je předmětem exekuce nařízené Okresním soudem pro Prahu-východ, č.j. 27 EXE 12277/2011-8 z 27.10.2011, k výzvě soudu podáním na A-10 potvrdil a listinami doložil, že vskutku má vůči dlužnici výše uvedenou vykonatelnou pohledávku, kterou vymáhá exekučně.

Usnesením č.j. KSPH 40 INS 17564/2012-A-7 ze dne 2.8.2012 soud prvního stupně dlužnici vyzval, aby se ve lhůtě 7 dnů od doručení usnesení písemně vyjádřila k připojenému insolvenčnímu návrhu a sdělila, zda se vzdává práva účasti na projednání věci či zda souhlasí s jejím rozhodnutím bez nařízení jednání s tím, že pokud se ve stanovené lhůtě k návrhu nevyjádří, bude soud předpokládat, že mu dlužník ve smyslu § 133 odst. 1 písm. a) IZ neodporuje. Současně soud dlužnici podle § 128 odst. 3 IZ uložil, aby v téže lhůtě předložila seznam svého majetku, seznam svých závazků a seznam zaměstnanců s náležitostmi dle § 104 IZ, a poučil ji o tom, že pokud není podnikatelem a má za to, že splňuje podmínky pro řešení svého úpadku oddlužením ve smyslu § 389 a násl. IZ, může podle § 390 IZ do 30 dnů od doručení insolvenčního návrhu podat na předepsaném formuláři (veřejně přístupném na zde označených webových stránkách ministerstva spravedlnosti) návrh na povolení oddlužení, a že později podaný návrh na povolení oddlužení soud odmítne.

K návrhu se dlužnice vyjádřila, jak uvedeno shora, a uvedla, že není vlastníkem žádného majetku významné hodnoty (nemovitostí atd.), veškeré movité věci má zapůjčené k užívání, závazky vyjma hypotéky a uvedeného exekučního titulu, jenž je řešen mimořádnými opravnými prostředky, nemá, a proto navrhla odmítnutí insolvenčního návrhu. Návrh na povolení oddlužení nepodala. Dlužnice pohledávku navrhovatele pak při nařízeném jednání dne 2.1.2013 výslovně uznala s tím, že jiné věřitele nemá, a v případě věřitele GE pohledávku tohoto věřitele odmítla.

Odvolací soud dospěl k závěru, že v projednávané věci soud prvního stupně učinil správné závěry o doložení aktivní legitimace navrhovatele dle § 105 IZ a současně naplnění podmínek úpadku insolvencí dle § 3 odst. 1 písm. a) a b) IZ, pokud dovodil, že navrhovatel osvědčil, že má za dlužnicí pohledávku déle než 30 dnů po lhůtě splatnosti, a že takovou pohledávku má i jím označený další věřitel GE, a že jde o pohledávky splatné dokonce déle než 3 měsíce. Z hlediska dlužničiny neschopnosti tyto peněžité závazky plnit (podmínky úpadku insolvencí dle § 3 odst. 1 písm. c/ IZ) se však již nezabýval tvrzením dlužnice, jímž by ve smyslu § 3 odst. 2 písm. b) IZ vyvrátila domněnku své platební neschopnosti, když při jednání soudu uvedla, že je schopna úhrady všech svých pohledávek prodejem nemovitosti, kterému však brání probíhající exekuce, přičemž cena nemovitostí zajišťující navrhovatelovu pohledávku dosahuje cca 8 mil. Kč. Závěr o tom, že dlužnice v řízení tuto domněnku (svoji platební neschopnost) nevyvrátila tím, že hodnota jejího majetku podstatně převyšuje její závazky, neučinil, ani se tím blíže nezabýval, jak mu uložil odvolací soud ve shora citovaném rozhodnutí.

Takový závěr je závislý na posouzení, zda dlužnice k úhradě svých závazků-jestliže k tomu nemá dostatek finančních prostředků-je skutečně schopna využít ostatního svého majetku (věcí, pohledávek nebo jiných majetkových hodnot). Tak je tomu především, pokud v insolvenčním řízení vyjde najevo, že pohledávky, jež mají osvědčovat platební neschopnost dlužníka, lze bez obtíží uspokojit výkonem rozhodnutí (exekucí) postihujícím movitý či nemovitý majetek dlužníka; takový poznatek implikuje závěr, že dlužník k úhradě těchto závazků schopen je, a tudíž musí vést k zamítnutí insolvenčního návrhu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 564/2001 uveřejněné pod č. 83/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jehož závěry se uplatní i v poměrech insolvenčního řízení).

Odvolací soud při jednání dne 6.11.2013 vyzval dlužnici, aby vysvětlila své prohlášení, že nemá žádný majetek, jak uvedla v reakci na výzvu soudu k předložení seznamu majetku, ačkoliv v průběhu řízení argumentovala tím, že je vlastnicí shora uvedené nemovitosti zajištující pohledávku navrhovatele. Dlužnice uvedla, že toto prohlášení učinila jen proto, že je na nemovitosti vedena exekuce. Jedná se o její jediný majetek, jenž spadá do společného jmění manželů (což se podává z navrhovatelem předloženého výpisu z katastru nemovitostí), a že její manžel souhlasí s tím, aby byla tato nemovitost použita k uspokojení pohledávek navrhovatele a dalšího věřitele. Současně odvolací soud poučil dlužnici o tom, že se může ubránit domněnce platební neschopnosti, prokáže-li, že zjištěné pohledávky mohou být uspokojeny bez obtíží cestou výkonu rozhodnutí nebo exekuce. Dlužnice požádala o poskytnutí lhůty k tomu, aby prokázala, že nabízí majetek dostatečné hodnoty, z něhož může být v exekuci pohledávka věřitelů uspokojena, a to předložením znaleckého posudku o aktuální obvyklé ceně rodinného domu, včetně příslušných pozemků. Odvolací soud tedy uložil dlužnici, aby ve lhůtě čtyř týdnů předložila znalecký posudek o obvyklé ceně dotčené nemovitosti k datu vyhotovení posudku.

Dlužnice uloženou povinnost nesplnila a naopak požádala o odročení jednání nařízeného na 18.12.2013 z důvodu, že se jí nepodařilo zajistit ve stanovené lhůtě předmětný znalecký posudek. Teprve při dalším jednání před odvolacím soudem dne 15.1.2014 předložila soudu znalecký posudek č. 429-01-2014 ze dne 11.1.2014 vyhotovený znalkyní Miriam Obleserovou, z něhož odvolací soud zjistil, že jím byla stanovena administrativní cena předmětných nemovitostí nacházejících se ve společném jmění manželů Olega Bujoreanu a Renaty anonymizovano ve výši 10.846.800,-Kč. Dlužnice tedy odvolacím soudem uloženou povinnost předložit znalecký posudek o obvyklé ceně dotčených nemovitostí nesplnila ani v dodatečné lhůtě, neboť předložila posudek o administrativní ceně, jenž požadované ocenění neobsahuje.

Za dané situace soud prvního stupně správně rozhodl podle § 136 odst. 1 IZ o úpadku dlužnice, neboť se jí nepodařilo vyvrátit domněnku, že by byla schopna z výtěžku zpeněžení jejího jediného majetku-předmětné nemovitosti uspokojit pohledávky navrhovatele a GE. Soud prvního stupně pak správně spojil podle § 148 odst. 1 IZ s rozhodnutím o úpadku dlužnice rozhodnutí o prohlášení konkursu na její majetek, neboť řešení jejího úpadku reorganizací nebo oddlužením je vyloučeno. Dle zjištění soudu prvního stupně není dlužnice podnikatelkou (živnost přerušila k datu 15.10.2003), takže podle § 316 odst. 2 IZ není ani osobou, jejíž úpadek by bylo možno řešit reorganizací, a návrh na povolení oddlužení v zákonné lhůtě 30 dnů od doručení insolvenčního návrhu navrhovatele nepodala (§ 390 odst. 1 IZ), ač o tomto svém právu byla soudem prvního stupně s doručením insolvenčního návrhu usnesením (A-7) řádně poučena.

Z uvedených důvodů odvolací soud usnesení soudu prvního stupně v odvoláním napadeném výroku o zjištění úpadku dlužnice a souvisejícím výroku o prohlášení konkursu na její majetek podle § 219 o.s.ř. jako věcně správné potvrdil.

Poučení: Proti tomuto usnesení j e dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.). Dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Praze.

V Praze dne 15. ledna 2014

JUDr. Michal K u b í n , v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová