3 VSPH 1628/2016-A-11
KSCB 27 INS 15086/2016 3 VSPH 1628/2016-A-11

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jindřicha Havlovce a soudců JUDr. Michala Kubína a JUDr. Petra Trebatického, Ph.D., LL.M. v insolvenční věci dlužníka LONBORGGAARD, s.r.o., IČO: 28108582, se sídlem Palackého nám. 59, 380 01 Dačice, o insolvenčním návrhu dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích č.j. KSCB 27 INS 15086/2016-A-6, ze dne 12. července 2016,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích č.j. KSCB 27 INS 15086/2016-A-6, ze dne 12. července 2016, se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením č.j. KSCB 27 INS 15086/2016- A-6 ze dne 12. července 2016 (dále jen usnesení ) uložil dlužníku LONBORGGAARD, s.r.o. (dále jen dlužník ), aby ve lhůtě 15 dnů ode dne nabytí právní moci tohoto usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 45.000,-Kč.

V odůvodnění svého usnesení soud prvního stupně uvedl, že se dlužník insolvenčním návrhem podaným mu dne 23. 6. 2016 domáhal zjištění svého úpadku s tím, že nemá téměř žádný majetek a jeho závazky ve výši 1.600.000,-Kč převyšují hodnotu jeho majetku. Cituje ustanovení § 108 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen insolvenční zákon-IZ ), a vysvětluje účel institutu zálohy na náklady insolvenčního řízení, soud prvního stupně dospěl k závěru, že za situace, kdy se dlužník domáhá zjištění svého úpadku ve formě platební neschopnosti a předlužení, má závazky ve výši 1.600.000,-Kč a nevlastní žádný majetek, přichází v úvahu řešení jeho úpadku konkursem. Protože náklady insolvenčního řízení by v takovém případě dosáhly minimálně částky ve výši 45.000,-Kč (odměna a hotové výdaje insolvenčního správce), uložil dlužníkovi zálohu ve stanovené výši. Závěrem dlužníka poučil o tom, že nebude-li tato záloha ve stanovené lhůtě zaplacena, soud prvního stupně řízení o jeho insolvenčním návrhu zastaví.

Proti tomuto usnesení se dlužník řádně a včas odvolal a žádal, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Uvedl, že dne 4. 9. 2015 rozhodl jediný společník dlužníka o zrušení dlužníka s likvidací. Dne 1. 10. 2015 vstoupil dlužník do likvidace a jeho likvidátorem byl jmenován Rainer Frank (dále jen likvidátor ). Likvidátor podal dne 7. 1. 2016 isir.justi ce.cz v pořadí první insolvenční návrh z důvodu předlužení dlužníka. Usnesením č.j. KSCB 27 INS 276/2016-A-5 byla dlužníkovi uložena záloha na náklady insolvenčního řízení ve výši 45.000,-Kč, jež dlužník nezaplatil a toto insolvenční řízení bylo usnesením č.j. KSCB 27 INS 276/2016-A-6 zastaveno.

Ke své majetkové situaci dlužník uvedl, že má záporný vlastní kapitál ve výši -1.209.000,-Kč, nemá téměř žádný majetek, nevyvíjí žádnou výdělečnou činnost, jeho závazky převyšují hodnotu jeho majetku, hodnota majetku dlužníka dle účetnictví činí 183.000,-Kč, jeho reálná hodnota však činí 0,-Kč, celková výše jeho pohledávek činí 210.000,-Kč, celková výše jeho závazků činí 1.602.000,-Kč, dlužník nedisponuje žádnými likvidními prostředky, a to ani na účtech, ani v pokladně.

Dlužník dále konstatuje, že nemá žádné prostředky, z nichž by mohl uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení. Namítá však, že jeho insolvenční řízení by nemělo být zastaveno a odkazuje přitom na § 98 odst. 2 IZ, které by pozbylo smyslu za situace, kdy by nebyla uložená záloha uhrazena a dále odkazuje na komentář k insolvenčnímu zákonu, z něhož plyne, že povinnost likvidátora podat insolvenční návrh na dlužníka není splněna, jestliže dlužník zálohu na náklady insolvenčního řízení nezaplatí. Jeho likvidátor je tak v situaci, kdy má na jedné straně povinnost podat insolvenční návrh, na druhé straně k tomu však nemá dostatečné prostředky. Soud prvního stupně by proto měl aplikovat ustanovení § 38 odst. 2 IZ a tyto náklady insolvenčního řízení by měl hradit stát, neboť jinak nelze dlužníka v souladu se zákonem zlikvidovat. K podpoře tohoto závěru poukazuje na nálezy Ústavního soudu (vydané za účinnosti zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání), které se týkají otázky ukládání záloh na náklady insolvenčního řízení. Má za to, že tyto judikatorní závěry lze aplikovat i za účinnosti insolvenčního zákona.

Uzavírá, že jediným způsobem řešení je zrušení napadeného usnesení a vydání usnesení o úpadku spojeného s prohlášením konkursu a následné zrušení konkursu pro nedostatek majetku. Rozhodnutí o zrušení konkursu by bylo podkladem pro zastavení likvidace a následné vymazání dlužníka z obchodního rejstříku.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněno.

Povinnost navrhovatele uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení vyplývá z § 108 odst. 1 až 3 IZ, podle nějž insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do částky 50.000,-Kč, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. To platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit.

Účelem institutu zálohy podle § 108 IZ, kterým je poskytnout zdroj úhrady prvotních nákladů insolvenčního řízení a současně zajistit úhradu celkových nákladů insolvenčního řízení, včetně hotových výdajů a odměny insolvenčního správce, pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty (§ 38 odst. 2 IZ). Záloha je tak opodstatněna i v případě, kdy sice lze počítat s výtěžkem ze zpeněžení majetkové podstaty postačujícím (byť částečně) k úhradě nákladů insolvenčního řízení, není tu však pro období následující po rozhodnutí o úpadku (do zpeněžení majetkové podstaty) dostatek volných finančních prostředků dlužníka, z nichž by bylo možné uhradit prvotní náklady, jež si insolvenční řízení (aby mohlo zákonem stanoveným způsobem pokračovat) nutně vyžádá. Konečná výše nákladů insolvenčního řízení se pak odvíjí od konkrétního způsobu řešení dlužníkova úpadku (konkursu, reorganizace nebo zvolené formy oddlužení) a specifických poměrů věci, jež výši sledovaných nákladů v rámci daného způsobu řešení úpadku ovlivňují. To platí i pro hotové výdaje a odměnu insolvenčního správce, které vždy patří mezi náklady insolvenčního řízení a jejichž výše je pro jednotlivé způsoby řešení úpadku upravena ve vyhlášce odlišně.

Za uvedené situace odvolací soud považuje za nutné zdůraznit, že účelem insolvenčního řízení není vytváření podmínek pro zánik nefunkčních obchodních společností, ale řešení úpadku nebo hrozícího úpadku dlužníka některým ze zákonem stanovených způsobů tak, aby došlo k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem nebo hrozícím úpadkem a k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení jeho věřitelů (§ 1 IZ). Z této výchozí koncepce zákona vyplývá, že insolvenční řízení může mít smysl jedině za předpokladu, že v majetkové podstatě existuje majetek, z něhož by mohly být-v závislosti na způsobu řešení úpadku dlužníka-alespoň částečně uspokojeny pohledávky věřitelů. Není-li tu takového majetku, nemá insolvenční řízení smyslu. Z uvedeného plyne, že bude-li zjištěno, že dlužník nemá majetek užitelný pro účely insolvenčního řízení, nedává zákon žádného podkladu pro další pokračování v řízení. Testem k tomu, aby nejistota v této otázce mohla být odstraněna na samém začátku insolvenčního řízení a aby insolvenční řízení nebylo zneužíváno pro účely, k nimž sloužit nesmí, je právě uložená povinnost dlužníka zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení. Ukáže-li se, že dlužník zálohu zaplatit schopen není, pak tento test zřetelně podpoří závěr, že další pokračování insolvenčního řízení by bylo zjevným zneužitím postupů podle insolvenčního zákona namísto likvidace dlužníka.

Z obsahu spisu vyplývá, že se dlužník insolvenčním návrhem ze dne 23. 6. 2016 domáhal zjištění svého úpadku z důvodu svého předlužení, neboť má více věřitelů a souhrn jeho závazků převyšuje hodnotu jeho majetku. Ze seznamu závazků vyplývá, že má tři závazky v celkové výši 1.227.571,36,-Kč, a to vůči Henriku Larsenovi ve výši 1.219.067,34 Kč, dále vůči České průmyslové zdravotní pojišťovně ve výši 7.385,-Kč a Waldviertler Sparkasse Bank AG ve výši 1.119,02 Kč. K insolvenčnímu návrhu dlužník dále přiložil seznam majetku, z něhož se podává, že vlastní evidenční majetek v hodnotě 183.000,-Kč (jež se však nepodařilo dohledat) a pohledávky ve výši 200.500,-Kč. Ze seznamu zaměstnanců vyplývá, že ke dni podání insolvenčního návrhu nemá žádné zaměstnance. Seznamy jsou dlužníkem podepsány a opatřeny prohlášením, že jsou úplné a správné.

Výsledky dosavadního řízení tak nasvědčují tomu, že dlužník nemá majetek, z něhož by mohl být získán výtěžek postačující pro úhradu očekávaných nákladů insolvenčního řízení (konkursu), neboť na základě poskytnutých údajů nelze předpokládat, že finanční prostředky postačující k úplné úhradě očekávaných nákladů insolvenčního řízení mohou být získány zpeněžením majetku dlužníka. A nemá ani žádné příjmy, které by mohly být na úhradu nákladů insolvenčního řízení využity.

Soud prvního stupně proto správně vycházel z toho, že v tomto případě lze očekávat řešení úpadku dlužníka konkursem, v němž náklady insolvenčního řízení tvoří mimo jiné vždy i hotové výdaje a odměna insolvenčního správce, která dle § 1 odst. 5 nebo § 2a vyhlášky č. 313/2007 Sb., bude činit nejméně 45.000,-Kč, a správně dospěl k závěru, že tyto náklady insolvenčního řízení je nutno zajistit zálohou.

Vzhledem ke skladbě a hodnotě majetku dlužníka a k souhrnné výši jeho závazků je zřejmé, že soudem prvního stupně stanovená maximální výše zálohy není nepřiměřeně vysoká, neboť jen ta může za stávající situace zajistit smysl pokračování v insolvenčním řízení.

Na základě výše uvedeného proto odvolací soud napadené usnesení podle § 219 o.s.ř. z důvodu jeho věcné správnosti potvrdil.

Poučení: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

V Praze dne 4. října 2016

JUDr. Jindřich H a v l o v e c , v. r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Mandáková