3 VSPH 162/2012-A-15
KSPA 59 INS 22207/2011 3 VSPH 162/2012-A-15

USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Kubína a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a Mgr. Ivany Mlejnkové v insolvenční věci dlužníka: TERA trans CZ, s.r.o. se sídlem Pardubice-Zelené předměstí, V Ráji 906, IČO 27510174, zahájené k návrhu věřitele: ArTo CZ, s.r.o. se sídlem Předměřice nad Labem, Hradecká 225, IČO 26014416, o odvolání navrhovatele proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové-pobočka v Pardubicích ze dne 11. ledna 2012, č.j. KSPA 59 INS 22207/2011-A-5,

takto:

I. Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové-pobočka v Pardubicích ze dne 11. ledna 2012, č.j. KSPA 59 INS 22207/2011-A-5, se p o t v r z u j e .

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění:

Napadeným usnesením Krajský soud v Hradci Králové-pobočka v Pardubicích (insolvenční soud) odmítl insolvenční návrh navrhovatele ArTo CZ, s.r.o. (dále jen navrhovatel).

V odůvodnění usnesení insolvenční soud uvedl, že se navrhovatel insolvenčním návrhem, doručeným 30.11.2011, domáhal zjištění dlužníkova úpadku. V návrhu k vylíčení rozhodujících skutečností k osvědčení dlužníkova úpadku uvedl, že dlužník od něj odebral materiál a zboží, za něž nezaplatil, a proto se domáhal úhrady jejich ceny u Krajského soudu v Hradci Králové, jenž dlužníka platebním rozkazem z 30.11.2010 zavázal k zaplacení částky 499.321,-Kč, již vymáhá exekučně, avšak ani v rámci exekuce nebylo na tuto pohledávku dlužníkem nic zaplaceno. Dále navrhovatel uvedl, že má vůči dlužníku pohledávku z dohody o narovnání ze dne 13.8.2010 (dále též jen dohoda), na jejímž základě mu byl dlužník povinen zaplatit 350.000,-Kč, což ke dni podání insolvenčního návrhu neučinil. Jako dalšího dlužníkova věřitele označil navrhovatel Okresní správu sociálního zabezpečení v Hradci Králové (dále jen OSSZ HK), z čehož dovozoval, že tyto skutečnosti dokládají, že je dlužník v úpadku, neboť není schopen po delší dobu plnit své splatné závazky a má více věřitelů. Ze strany navrhovatele se jedná o již druhý insolvenční návrh za situace, kdy v důsledku citované dohody o narovnání vzal první insolvenční návrh zpět, avšak dlužník neprojevil žádnou ochotu na tuto dohodu plnit.

Insolvenční soud cituje obsahové náležitosti insolvenčního návrhu § 103 a § 105 a předpoklady úpadku podle § 3 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon-IZ), dospěl k závěru, že navrhovatel požadavkům zákona nevyhověl ve vylíčení rozhodujících skutečností osvědčujících dlužníkův úpadek. Navrhovatel sice předložil listiny, jež by měly osvědčit jeho v insolvenčním návrhu uvedené pohledávky za dlužníkem, avšak za dalšího dlužníkova věřitele označil OSSZ HK bez uvedení výše a splatnosti její pohledávky za dlužníkem. Insolvenční soud shrnul, že insolvenční návrh představuje výrazný zásah do majetkové sféry dlužníka, a je proto namístě vyžadovat, aby byl perfektní. Na základě výše uvedeného podle § 128 odst. 1 IZ insolvenční návrh navrhovatele odmítl s tím, že jeho doplnění podle § 43 (občanského soudního řádu-o.s.ř.) zákonná úprava vylučuje.

Toto usnesení napadl navrhovatel v zákonem stanovené lhůtě odvoláním a navrhl, aby je odvolací soud zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Uvedl, že insolvenční soud nezhodnotil správně ekonomickou situaci dlužníka, neboť se nezabýval dalšími do insolvenčního řízení přihlášenými věřiteli (PENA beauty, s.r.o. a ARKOV, spol. s r.o.), a že není v jeho možnostech a silách zjistit u OSSZ HK výši dluhu, jež má vůči dlužníku, a proto by si tuto informaci měl vyžádat soud sám.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněno.

Náležitosti insolvenčního návrhu vymezuje § 103 odst. 1 a 2 IZ. Kromě požadavku, aby obsahoval obecné náležitosti podání a aby v něm byli insolvenční navrhovatel a dlužník označeni zde uvedeným způsobem (odstavec 1), musí v něm být uvedeny rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek (§ 3 IZ), skutečnosti, ze kterých vyplývá oprávnění podat návrh, není-li insolvenčním navrhovatelem dlužník, musí být označeny důkazy, kterých se insolvenční navrhovatel dovolává, a musí z něj být patrno, čeho se jím insolvenční navrhovatel domáhá (odstavec 2).

Podle § 105 IZ podá-li insolvenční návrh věřitel, je povinen doložit, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku, a k návrhu připojit její přihlášku.

Podle § 3 odst. 1 IZ je dlužník v úpadku, jestliže má a) více věřitelů a b) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a c) tyto závazky není schopen plnit (dále jen platební neschopnost ). K posledně uvedené podmínce § 3 odst. 2 IZ stanoví vyvratitelné domněnky, podle nichž se má za to, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže a) zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo b) je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, nebo c) není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo d) nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1, kterou mu uložil insolvenční soud.

Podle § 3 odst. 3 IZ dlužník, který je právnickou osobou nebo fyzickou osobou-podnikatelem, je v úpadku i tehdy, je-li předlužen. O předlužení jde tehdy, má-li dlužník více věřitelů a souhrn jeho závazků převyšuje hodnotu jeho majetku. Při stanovení hodnoty dlužníkova majetku se přihlíží také k další správě jeho majetku, případně k dalšímu provozování jeho podniku, lze-li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že dlužník bude moci ve správě majetku nebo v provozu podniku pokračovat.

Pojmovým znakem úpadku v obou jeho formách je mnohost věřitelů dlužníka. V případě úpadku ve formě insolvence (jak plyne z kumulativních podmínek stanovených v § 3 odst. 1 písm. a/ až c/ IZ) musí jít o víceré (alespoň 2) věřitele s pohledávkami již splatnými, a to nejméně po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, s tím, že tyto závazky dlužník není schopen plnit (platební neschopnost). Naproti tomu při úpadku předlužením se podmínka mnohosti věřitelů dlužníka neodvozuje pouze od jeho závazků již splatných; rozhodné tu je to, zda souhrn dlužníkových závazků (splatných i nesplatných) převyšuje reálnou hodnotu jeho majetku.

Podle § 128 odst. 1 IZ insolvenční soud odmítne insolvenční návrh, který neobsahuje všechny náležitosti nebo který je nesrozumitelný anebo neurčitý, jestliže pro tyto nedostatky nelze pokračovat v řízení; učiní tak neprodleně, nejpozději do 7 dnů poté, co byl insolvenční návrh podán. Ustanovení § 43 o.s.ř. se nepoužije. Tato úprava zdůrazňuje odpovědnost osoby podávající insolvenční návrh za jeho úplnost a správnost, a proto s ohledem na uvedenou právní úpravu připuštění možnosti doplňovat v odvolání odmítnutý návrh by popřelo její smysl a cíl. Vady insolvenčního návrhu tak může navrhovatel odstranit, jen dokud insolvenční soud nevydá usnesení o odmítnutí návrhu podle § 128 odst. 1 IZ, a proto i kdyby navrhovatel učinil k odstranění těchto nedostatků v rámci odvolacího řízení nějaká doplnění návrhu, neměla by z hlediska posouzení věcné správnosti napadeného usnesení žádného významu.

Nutno zdůraznit, že již se zahájením insolvenčního řízení (§ 101 odst. 1 věta první IZ) se pojí účinky vymezené v § 109 až § 111 IZ, které mají závažný dopad do poměrů dlužníka i třetích osob. V té souvislosti Nejvyšší soud v usnesení ze dne 26.2.2009, sp.zn. KSBR 31 INS 1583/2008, 29 NSČR 7/2008-A, uveřejněném pod č. 91/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, zdůraznil, že insolvenční návrh (podaný u věcně příslušného soudu, opatřený úředně ověřeným podpisem osoby, která jej podala, nebo jejím zaručeným elektronickým podpisem-§ 97 IZ) vyvolává účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení bez zřetele k tomu, že posléze vyjde najevo, že z hlediska obsahových nedostatků jde o návrh neprojednatelný. Riziko škody nebo jiné újmy, jež by mohla vzniknout dlužníku nebo třetím osobám zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu do doby odmítnutí neprojednatelného insolvenčního návrhu, pak snižuje úprava, která brání prodlužování řízení o vadném insolvenčním návrhu tím, že na jedné straně zbavuje insolvenční soud povinnosti odstraňovat vady insolvenčního návrhu, pro které nelze v insolvenčním řízení pokračovat, postupy podle § 43 o.s.ř., na druhé straně zavazuje soud k tomu, aby důsledky plynoucí z neprojednatelnosti insolvenčního návrhu vyvodil (aby insolvenční návrh odmítl) neprodleně, nejpozději však do 7 dnů poté, co byl podán (§ 128 odst. 1 IZ).

S ohledem na tyto okolnosti soudní praxe důsledně trvá na tom, aby insolvenční navrhovatel-lhostejno, zda je jím dlužník či věřitel-řádně splnil zákonem předepsanou povinnost skutkových tvrzení, jež jsou dle § 103 odst. 2 IZ povinnými obsahovými náležitostmi insolvenčního návrhu, tj. aby vylíčil rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek. Jde-li o návrh podaný věřitelem, musí tento navrhovatel navíc řádně vylíčit skutečnosti, ze kterých vyplývá jeho oprávnění podat návrh, tj. skutečnosti svědčící o tom, že má proti dlužníku splatnou pohledávku (§ 105 IZ). Doložení aktivní legitimace navrhujícího věřitele je primárním předpokladem projednání dlužníkova úpadku (je průkazem navrhovatelova oprávnění požadovat, aby soud na podkladě jeho insolvenčního návrhu tvrzený úpadek dlužníka zjišťoval). Procesní povinnost tvrzení dle § 103 odst. 2 IZ-jak zdůrazňuje R 91/2009-není možno mít za splněnou (nelze ji nahradit) tím, že insolvenční navrhovatel ohledně příslušných rozhodných skutečností odkáže na listinný důkaz, který připojí k insolvenčnímu návrhu jako přílohu. Uvedené platí tím více, že insolvenční zákon výslovně zavádí odlišný režim pro odstraňování vad insolvenčního návrhu na straně jedné (§ 128 odst. 1 IZ) a pro odstraňování vad týkajících se příloh insolvenčního návrhu na straně druhé (§ 128 odst. 2 IZ). Vzhledem k popsané závažnosti dopadů, jež může i vadný insolvenční návrh vyvolat v poměrech dlužníka nebo třetích osob, není důvodu formulovat rozdílně požadavky na kvalitu jednotlivých skutkových tvrzení ohledně aktivní legitimace navrhujícího věřitele oproti tvrzením, z nichž se odvíjí posouzení úpadku dlužníka. To mimo jiné znamená, že při tvrzeném úpadku dlužníka insolvencí není zásadního rozdílu v požadavku na náležitou identifikaci splatné pohledávky insolvenčního navrhovatele za dlužníkem a na kvalitu údajů, jejichž prostřednictvím musí být v insolvenčním návrhu identifikován další věřitel (věřitelé) se splatnou pohledávkou za dlužníkem.

Uvedené závěry jsou zcela v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, a to jak s výše cit. R 91/2009, tak se závěry usnesení ze dne 20.5.2010, sen.zn. 29 NSČR 22/2009, uveřejněného pod č. 26/2011 Sbírky soudních rozhodnutí, podle nichž v insolvenčním návrhu musí být tvrzeny takové okolnosti, z nichž závěr o úpadku dlužníka nebo o hrozícím úpadku dlužníka logicky vzato vyplývá. Pouhé konstatování, že dlužník je v úpadku , nebo mu úpadek hrozí , případně, že dlužník je insolventní , nebo že je v platební neschopnosti , anebo že je předlužen , není ve smyslu ustanovení § 103 odst. 2 IZ uvedením okolností, které úpadek osvědčují. Shodně již v usnesení ze dne 27.1.2010, sen.zn. 29 NSČR 1/2008, uveřejněném pod č. 88/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud vysvětlil, že rozhodujícími skutečnostmi, které osvědčují úpadek dlužníka ve formě insolvence, se rozumí vylíčení konkrétních okolností, z nichž insolvenční soud (shledá-li je pravdivými) bude moci uzavřít, že dlužník má více věřitelů (nejméně dva), kteří vůči němu mají pohledávky (vůči nimž má peněžité závazky), jež jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto závazky není schopen plnit.

V takto ustaveném judikatorním rámci pak Nejvyšší soud v usnesení ze dne 21.12.2011, sp.zn. MSPH 88 INS 14537/2010, 29 NSČR 14/2011-A-20, uveřejněném pod č. 44/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vyslovil, že věřitelský insolvenční návrh musí ve smyslu ustanovení § 103 odst. 2 IZ obsahovat jako součást vylíčení okolností, které osvědčují úpadek dlužníka, nejen konkrétní údaje o dalších věřitelích dlužníka, nýbrž i konkrétní údaje o pohledávkách takových věřitelů, včetně konkrétních údajů o splatnosti těchto pohledávek, a to v míře, která v případě, že tato tvrzení budou shledána pravdivými, dovolí insolvenčnímu soudu uzavřít, že dlužník je v úpadku. Takový požadavek nesplňuje insolvenční návrh, v němž jsou sice konkrétně označeni další věřitelé dlužníka, avšak konkrétní údaje o pohledávkách takových věřitelů a o jejich splatnosti jsou nahrazovány obecným tvrzením, že dlužník má peněžité závazky, které jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, respektive že neplní své peněžité závazky po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti. Na posouzení, zda insolvenční návrh má náležitosti předepsané insolvenčním zákonem a zda není namístě jeho odmítnutí podle § 128 odst. 1 IZ, přitom nemá vliv okolnost, že při zkoumání, zda dlužník je v úpadku, se v insolvenčním řízení prosazuje vyšetřovací zásada.

Z uvedeného vyplývá, že je-li tvrzen úpadek dlužníka ve formě insolvence, pak osoba či osoby dalšího věřitele dlužníka musí být v insolvenčním návrhu přesně označeny a jejich pohledávky musí být údajem o jejich výši a splatnosti náležitě identifikovány s tím, že současně se musí z konkrétních skutečností uvedených v návrhu podávat závěr o dlužníkově platební neschopnosti (objektivní či založené některou ze zákonných domněnek).

Z insolvenčního spisu plyne, že navrhovatel podal insolvenční návrh, v němž uvedl, že má za dlužníkem pohledávku za neuhrazený dodaný materiál a zboží přiznanou pravomocným platebním rozkazem Krajského soudu v Hradci Králové (právní moc 7.1.2011) v celkové výši 634.358,84 Kč sestávající z jistiny 499.321,-Kč, zbývající část tvoří příslušenství (úrok z prodlení, náklady řízení a smluvní pokuta); dále uvedl, že má za dlužníkem pohledávku ve výši 350.000,-Kč představující rozdíl ceny nádrže PHM ve výši 500.000,-Kč a její prodejní cenou ve výši 150.000,-Kč, když se tento dluh zavázal dlužník zaplatit v dohodě o narovnání z 13.8.2010. Konstatoval, že dohodu uzavřel s dlužníkem po té, co podal vůči němu insolvenční návrh, a v důsledku narovnání jej vzal zpět, avšak dlužník podle dohody neplnil ničeho a neměl ani v úmyslu ji splnit. Za dalšího dlužníkova věřitele označil OSSZ HK, aniž by zároveň uvedl adresu tohoto věřitele, výši, splatnost a konkrétní důvody vzniku jeho pohledávky. Uzavřel, že dlužník má více závazků déle než 30 dnů po lhůtě splatnosti, jež není schopen plnit, aniž by upřesnil, v čem spočívá dlužníkova platební neschopnost.

Na základě takovýchto tvrzení lze přijmout závěr, že navrhovatel uvedl v insolvenčním návrhu dostatečná tvrzení ke své pohledávce, jejichž doložením by osvědčil svou věcnou legitimaci podle § 105 IZ, avšak insolvenční návrh postrádá jako součást vylíčení okolností osvědčujících úpadek dlužníka konkrétní údaje o dalším věřiteli dlužníka, tj. jeho označení nejen názvem nebo obchodní firmou a identifikačním číslem, neboť se jedná o právnickou osobu, ale také adresou sídla, a též i konkrétní údaje o pohledávce takového věřitele, včetně údaje o její výši a splatnosti, jak vyplývá i ze závěrů výše uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněného pod č. 44/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Za takové situace je pojmově vyloučeno uvažovat o naplnění podmínky platební neschopnosti dlužníka dle § 3 odst. 1 písm. c) IZ, když ta se připíná teprve ke skutečnostem svědčícím o naplnění podmínek úpadku dle § 3 odst. 1 písm. a) a b) IZ, jež v daném případě absentují. Tvrzení obsažená v insolvenčním návrhu věřitele přitom zjevně nenaplňují ani skutkovou podstatu úpadku ve formě předlužení dle § 3 odst. 3 IZ, neboť-jak již řečeno-nenabídl řádná tvrzení o existenci dalších (vícerých) závazků dlužníka a neuvedl ničeho o celkových majetkových poměrech dlužníka, tedy o hodnotě jeho majetku.

Nelze zaměňovat požadavky na vylíčení rozhodujících skutečností v návrhu na zahájení insolvenčního řízení s pravidly důkazního řízení. Aby mohly být právně významné skutečnosti předmětem osvědčení či dokazování-lhostejno přitom, o kterých skutečnostech je soud povinen provádět i důkazy účastníky nenavržené-musí tu být úplná a dostatečně konkrétní skutková tvrzení o skutečnostech, jež naplňují skutkovou podstatu úpadku, obsažená v insolvenčním návrhu, neboť jakkoli § 86 IZ ukládá insolvenčnímu soudu provést i jiné důkazy potřebné k osvědčení dlužníkova úpadku, než byly účastníky navrhovány, jde o projev vyšetřovací zásady, jejíž aplikace však neznamená povinnost insolvenčního soudu pátrat po skutečnostech, které mají (mohou) být dokazovány. Není-li tu bezvadný insolvenční návrh, nesmí insolvenční soud činit žádné další úkony (ani vyzývat navrhovatele k odstranění vad návrhu) a je povinen podle § 128 odst. 1 IZ neprodleně insolvenční návrh odmítnout.

Navrhující věřitel nemá-na rozdíl od dlužníka-právní povinnost podat insolvenční návrh a nemá ani právní nárok na insolvenční návrh. Jestliže navrhující věřitel nemá dostatečné a věrohodné informace o dalších dlužníkových věřitelích, o jejich déle splatných pohledávkách, o dlužníkově platební neschopnosti či dalších okolnostech, jež o dlužníkově úpadku ve formě insolvence nebo ve formě předlužení svědčí, pak není nikterak opodstatněno, aby se zjištění jeho úpadku insolvenčním návrhem domáhal. Insolvenční navrhovatel-věřitel nese sám ve svých poměrech následky svého rozhodnutí podat insolvenční návrh na dlužníka, o jehož věřitelích a majetku nemá dostatečné informace, nebo pokud k podání takového návrhu není vybaven nepochybnou věcnou legitimací.

V napadeném usnesení insolvenční soud uvedl svá zjištění vyplývající z insolvenčního návrhu a řádně prezentoval svůj právní závěr o neprojednatelnosti insolvenčního návrhu založeném na zjištění, že navrhovatel neuvedl rozhodné skutečnosti, jež by o tvrzeném úpadku dlužníka svědčily, tj. že neobsahuje povinná tvrzení způsobilá (doložená listinami) osvědčit dlužníkův úpadek.

Z uvedených důvodů odvolací soud shodně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že navrhovatelův insolvenční návrh vykazuje nedostatky, pro něž v řízení nelze pokračovat, a pro něž musí být dle § 128 odst. 1 IZ bez dalšího odmítnut. Protože vady insolvenčního návrhu může navrhovatel odstranit, jen dokud soud prvního stupně nevydal usnesení o odmítnutí návrhu podle § 128 IZ, nemohla by mít z hlediska posouzení věcné správnosti napadeného usnesení žádného významu doplnění insolvenčního návrhu, která by navrhovatel učinil k odstranění jeho nedostatků až v rámci odvolacího řízení (viz usnesení Vrchního soudu v Praze sp.zn. KSPL 20 INS 437/2008, 1 VSPH 5/2008 ze dne 17.3.2008 uveřejněné pod č. 11/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Na základě výše uvedeného odvolací soud napadené usnesení z důvodu jeho věcné správnosti podle § 219 o.s.ř. potvrdil.

Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. při respektování okolnosti, že dlužníkovi žádné náklady odvolacího řízení nevznikly.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí j e dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Hradci Králové-pobočka v Pardubicích dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 5. února 2013

JUDr. Michal K u b í n, v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Brožová Eva