3 VSPH 1615/2016-A-15
KSPH 71 INS 12761/2016 3 VSPH 1615/2016-A-15

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Kubína a soudců a JUDr. Jindřicha Havlovce a JUDr. Petra Trebatického, Ph.D., LL.M. v insolvenční věci dlužníků-manželů a) Milana anonymizovano , anonymizovano , bytem U Radnice 64, 250 68 Husinec-Řež a b) Simony anonymizovano , anonymizovano , bytem Nad Rychtou 88, 250 67 Klecany, oba adresa pro doručování: V Honech 689, 250 67 Klecany, o odvolání dlužníků proti usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 71 INS 12761/2016-A-10 ze dne 18. července 2016

takto:

Usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 71 INS 12761/2016- A-10 ze dne 18. července 2016 se z r u š u j e a věc se v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Napadeným usnesením Krajský soud v Praze uložil dlužníkům Milanu anonymizovano a Simoně anonymizovano (dále jen dlužníci ), aby do 7 dnů od právní moci usnesení zaplatili společně a nerozdílně zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 40.000,-Kč.

V odůvodnění usnesení soud prvního stupně uvedl, že se dlužníci insolvenčním návrhem spojeným s návrhem na povolení oddlužení domáhali zjištění svého úpadku a povolení jeho řešení oddlužením.

Soud prvního stupně, cituje ustanovení § 108 odst. 1 a 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen InsZ ), dospěl k závěru, že na majetek dlužníků bude pravděpodobně prohlášen konkurs, neboť 60 % jejich nezajištěných závazků tvoří dluhy z podnikání. Dále cituje § 389 odst. 1 písm. a) InsZ a § 389 odst. 2 písm. a) InsZ a odkazuje na rozhodnutí 1 VSOL sen. zn. 918/2015 ze dne 23. 9. 2015 a sen. zn. 1 VSPH 1083/2015 ze dne 15. 12. 2015, soud prvního stupně konstatuje, že za situace, kdy dlužník souhlasy věřitelů v insolvenčním návrhu netvrdí nebo soudu sdělí, že souhlasy věřitelů nemá anebo v řízení vyjde najevo výslovný nesouhlas věřitele, je zřejmé, že dlužník není osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení a ten má být dle § 390 odst. 3 InsZ odmítnut.

V dané věci soud prvního stupně zjistil, že celková výše jejich závazků činí 1.505.846,98 Kč, z toho nezajištěné závazky činí 958.374,98 Kč a závazky z podnikání činí 227.987,50 Kč. Dlužnice pobírá invalidní důchod ve výši 4.780,-Kč a dlužník je OSVČ s průměrným měsíčním příjmem 25.400,-Kč. Souhlasy věřitelů s řešením isir.justi ce.cz jejich úpadku oddlužením dlužníci ani na výzvu soudu ze dne 3. 6. 2016 (dok. č. A-8) nedoložili.

S ohledem na tyto skutečnosti, majetkovou situaci dlužníků (jejich jediným hodnotnějším majetkem je zajištěný osobní automobil) a s odkazem na ustanovení § 8 odst. 1 vyhlášky č. 313/2007 Sb. uložil dlužníkům zálohu na náklady insolvenčního řízení ve stanovené výši.

Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Praze se dlužníci včas odvolali (dok. č. A-11) a požadovali, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Namítli, že míra jejich podnikatelských závazků nedosahuje 60 %, jak uvedl soud prvního stupně, nýbrž 23 % z celkové výše jejich závazků, případně 15 % z výše nezajištěných závazků. Zopakovali, že na jejich výzvy k doložení souhlasů jejich věřitelé nereagovali. Poukázali na dosavadní rozhodovací praxi Vrchního soudu v Praze a Vrchního soudu v Olomouci s tím, že tyto souhlasy nejsou povinnými přílohami návrhu na povolení oddlužení. Nedoložení souhlasů nelze přičítat k tíži dlužníkům a je potřeba postupovat dle § 397 odst. 1 InsZ a v pochybnostech oddlužení povolit. Odkazují rovněž na usnesení Nejvyššího soudu č.j. 29 NSČR 3/2009-A-59 ze dne 21. 4. 2009 a argumentují, že dlužník je pouze drobným podnikatelem, který nemá žádné zaměstnance. Napadené usnesení mají za nelogické a neúčelné, které jejich špatnou finanční situaci jen prohloubí.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že nejsou dány podmínky pro jeho potvrzení či změnu.

Podle § 108 odst. 1 InsZ (ve znění účinném od 1. 1. 2014) může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení.

Podle § 108 odst. 2 InsZ výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000,-Kč. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zálohu zaplatit společně a nerozdílně.

Vrchní soud v Praze již mnohokrát zdůraznil, že byť usnesení o uložení povinnosti zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení je rozhodnutím nemeritorním, nejde o usnesení, jímž by se upravovalo řízení, či o jiné usnesení dle § 169 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ), ani o usnesení vydávané v rámci dohlédací činnosti insolvenčního soudu dle § 11 InsZ. Tímto usnesením soud ve smyslu § 10 písm. a) InsZ rozhoduje o povinnosti insolvenčního navrhovatele zaplatit zálohu (ukládá mu platební povinnost a rozhoduje o její výši v mezích zákonného limitu), pokud jsou k tomu vzhledem k okolnostem věci splněny podmínky vymezené v § 108 odst. 1 InsZ. Odtud plyne, že proti tomuto rozhodnutí je přípustné odvolání a že ovšem také-s ohledem na povahu věci-nelze dovodit, že jde o rozhodnutí, jež by nebylo nutno odůvodnit.

Nutno vyjít z toho, že povinnost k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení lze uložit jedině insolvenčnímu navrhovateli, který není zaměstnancem dlužníka uplatňujícím toliko pracovněprávní nároky či osobou uvedenou v § 368 odst. 1 InsZ, a pokud není tímto navrhovatelem ani sám dlužník, o jehož insolvenčním návrhu může insolvenční soud bezodkladně rozhodnout vydáním rozhodnutí o jeho úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení (§ 108 odst. 1 poslední věta InsZ). Ostatním navrhovatelům (v ostatních případech) je možno povinnost k zaplacení zálohy uložit pouze pokud nelze předpokládat, že budoucí náklady insolvenčního řízení bude možno zcela uhradit z majetkové podstaty (tj. prostředky k jejich krytí nelze zajistit jinak než zálohou). Při nedostatku volných finančních prostředků dlužníka je pak požadavek zálohy odůvodněn též jako zdroj úhrady prvotních nákladů, jež si insolvenční řízení (aby mohlo zákonem stanoveným způsobem pokračovat) vyžádá v období následující po rozhodnutí o úpadku.

Pro posouzení, zda je namístě zaplacení zálohy po navrhovateli požadovat a v jaké výši, je tudíž nutné vzít v úvahu skutkové a právní okolnosti dané věci, jež jsou podstatné především pro úsudek o tom, jaký způsob řešení dlužníkova úpadku či hrozícího úpadku lze očekávat, tj. zda nejde o případ očekávaného povolení oddlužení dle § 108 odst. 1 poslední věty InsZ, kdy po dlužníku-navrhovateli nelze zaplacení zálohy žádat, a nejde-li o tento případ, jaké náklady, k jejichž krytí záloha slouží, si insolvenční řízení pravděpodobně vyžádá a zda či do jaké míry lze předpokládat uspokojení těchto nákladů z majetkové podstaty, popř. zda je třeba zajistit úhradu prvotních nákladů insolvenčního řízení. Je přitom zřejmé, že výše nákladů insolvenčního řízení se odvíjí nejen od samotné povahy konkrétního způsobu řešení dlužníkova úpadku, ale i v rámci téhož způsobu řešení úpadku je navíc ještě ovlivněna specifickými poměry dané věci. To platí i pro hotové výdaje a odměnu insolvenčního správce, které vždy patří mezi náklady insolvenčního řízení a jejichž výše je pro jednotlivé způsoby řešení úpadku upravena ve vyhlášce č. 313/2007 Sb. odlišně.

Z uvedených důvodů je soudní judikatura ustálena v závěru, že rozhodnutí o povinnosti k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení dle § 108 InsZ musí být odůvodněno, a to způsobem zákonem předepsaným (dle § 157 odst. 2 ve spojení s § 167 odst. 2 o.s.ř.) tak, aby z něj bylo ve smyslu výše uvedeného patrné, z jakých konkrétních skutkových a právních závěrů soud při svém závěru o důvodech k zaplacení zálohy a o její potřebné výši vycházel, a na jakém podkladě tyto závěry učinil.

Těmto požadavkům však soud prvního stupně v napadeném usnesení zjevně nedostál, když především nepředestřel fakticky žádné skutkové a právní závěry ke svému primárnímu úsudku, že nelze uvažovat o povolení řešení úpadku dlužníků oddlužením, neboť tomu brání jejich dluhy z podnikání, a proto lze očekávat, že soud návrh na povolení oddlužení odmítne (dle § 390 odst. 3 InsZ) a jejich úpadek tak podle § 396 InsZ bude řešen konkursem.

Úprava subjektivní přípustnosti oddlužení obsažená v § 389 InsZ a procesu jejího zkoumání v insolvenčním řízení doznala s účinností od 1. 1. 2014 (novelou InsZ provedenou zákonem č. 294/2013 Sb.) podstatných změn. Ty spočívají v tom, že jednak je oddlužení výslovně připuštěno také u dlužníka-fyzické osoby, který je podnikatelem (§ 389 odst. 1 písm. b/ InsZ), a dále v tom, že nezajištěné závazky (dluhy) z podnikání dlužníka (ať současného nebo předchozího, pokud již podnikatelem není), nejde-li o závazek neuspokojený v předchozím dlužníkově insolvenčním řízením ukončeném zrušením konkursu dle § 308 odst. 1 písm. c) nebo d) InsZ, brání-bez ohledu na jejich rozsah a další okolnosti věci-řešení úpadku dlužníka oddlužením, pokud s jeho oddlužením věřitelé příslušných podnikatelských pohledávek nesouhlasí (§ 389 odst. 2 InsZ). K tomu současně znění § 397 odst. 1 InsZ stanoví, že v pochybnostech o tom, zda dlužník je oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, insolvenční soud oddlužení povolí a tuto otázku prozkoumá v průběhu schůze věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí. Na této schůzi věřitelů totiž věřitelé dle § 403 odst. 2 InsZ mohou uplatnit i své námitky o skutečnostech odůvodňujících odmítnutí návrhu na povolení oddlužení, tj. o subjektivní nepřípustnosti oddlužení dle § 389 InsZ, s tím, že pokud takové námitky do skončení schůze nevznesou, je nastolena fikce jejich souhlasu s oddlužením bez zřetele k tomu, zda dlužník má dluhy z podnikání. Z uvedeného přitom plyne, že při zkoumání subjektivní přípustnosti oddlužení v režimu úpravy účinné od 1. 1. 2014 již nelze aplikovat závěry usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 3/2009 ze dne 21. 4. 2009, uveřejněného pod č. 79/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ohledně dalších kritérií, za nichž lze dlužníkovy dluhy z podnikání tolerovat.

Předmětnou současnou právní úpravu vyložil dále Vrchní soud v Olomouci v usnesení sen. zn. 1 VSOL 918/2015 ze dne 23. 9. 2015, uveřejněném pod č. 49/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen R 49/2016 ) s právní větou:

I. Má-li dlužník dluh z podnikání, je povinen již v návrhu na povolení oddlužení tvrdit skutečnosti, z nichž v souladu § 389 odst. 2 InsZ vyplývá, že dluh z podnikání nebrání řešení jeho úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením.

II. Jestliže dlužník, který má dluh z podnikání, v návrhu na povolení oddlužení ani k výzvě insolvenčního soudu netvrdí skutečnosti, z nichž v souladu § 389 odst. 2 InsZ vyplývá, že dluh z podnikání nebrání řešení jeho úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením insolvenční soud návrh na povolení oddlužení odmítne. Totéž platí, má-li důvod, pro který dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, spočívat v tom, že s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde (§ 389 odst. 2 písm. a/ InsZ), a dlužník v návrhu na povolení oddlužení uvede, že takový souhlas nemá, nebo vyjde-li před rozhodnutím o návrhu na povolení oddlužení v řízení najevo, že věřitel, o jehož pohledávku jde, s oddlužením nesouhlasí. Postup podle § 397 odst. 1, věty druhé InsZ je v těchto případech vyloučen.

Ze závěrů vyjádřených v této publikované právní větě (viz dikci dlužník, který má dluh z podnikání ) předně vyplývá, že v rámci zkoumání, zda je dlužník dle § 389 InsZ oprávněn k podání návrhu na povolení oddlužení, insolvenční soud posuzuje, zda některý z dlužníkových závazků, které v tomto návrhu (připojeném seznamu závazků) uvedl, nepředstavuje dluh z podnikání, který má na mysli § 389 InsZ (dluh, který vznikl v době, kdy dlužník podle norem hmotného práva měl postavení podnikatele, a vzešel z výkonu jeho podnikatelské činnosti), a to bez ohledu na to, jak v tom směru případně kvalifikoval své závazky sám dlužník. Pokud by snad posouzení toho, zda se u určitého dlužníkova závazku vskutku jedná o rozhodný dluh z podnikání, vyžadovalo náročnější zkoumání, ke kterému první fáze řízení (i s ohledem na krátké zákonné lhůty pro rozhodnutí o dlužnickém návrhu-viz § 128, § 134 a § 393 InsZ) zjevně není určena a pro které je naopak dán náležitý prostor ve fázi po zjištění úpadku a povolení oddlužení, je podle názoru odvolacího soudu namístě postup podle § 397 odst. 1 věty druhé InsZ s tím, že ve vztahu k danému věřiteli, u něhož zatím není definitivně identifikován dluh z podnikání, je dána pochybnost o tom, zda je dlužník oprávněn podat návrh na povolení oddlužení , tj. tehdy oddlužení lze povolit a jeho přípustnost se definitivně dořeší v další fázi řízení, nejpozději na schůzi věřitelů konané dle § 403 InsZ.

Při posouzení, které dluhy lze považovat za rozhodné dluhy z podnikání ve smyslu § 389 InsZ, se i v režimu stávající právní úpravy uplatní závěry usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 20/2009 ze dne 31. 3. 2011, uveřejněného pod č. 113/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle nichž dluhy vzešlými z podnikání dlužníka mohou být i takové dluhy, které v hmotněprávní rovině nevzešly z (jen) obchodních závazkových vztahů, např. dluhy, jež mají původ v občanskoprávních vztazích, do nichž dlužník vstupoval jako podnikatel, nebo veřejnoprávní dluhy (nedoplatky na daních a na pojistném apod.), měly-li původ v dlužníkově podnikání. Takto vytčené východisko pro identifikaci veřejnoprávních dluhů, které nutno považovat za rozhodné dluhy z podnikání , nelze podle názoru odvolacího soudu interpretovat jinak, než že jde o ty dluhy, které by nevznikly, nebýt dlužníkova podnikání (v něm mají svůj původ-důvod). Pokud jde o nedoplatky z titulu sociálního a zdravotního pojištění, jejich vznik není podmíněn tím, zda dlužník má status podnikatele ve smyslu soukromoprávní úpravy (dřívější nebo současné). Není tu rozhodné, zda příjem (vyměřovací základ) pochází z podnikání dlužníka nebo z jeho závislé činnosti, tj. daný zákonný odvod nemá původ v dlužníkově podnikání potud, že nebýt dlužníkova podnikání, povinnost takového zákonného odvodu by dlužníku nevznikla. Zdravotní pojišťovny i orgány správy sociálního zabezpečení přitom postupují při zařazení osoby do kategorie osoby samostatně výdělečně činné (OSVČ) zcela formálně, v zásadě pouze dle toho, zda dotyčný má platné (trvající) živnostenské oprávnění (či jiné oprávnění k podnikatelské činnosti), aniž by dále zkoumaly, zda skutečně podnikatelskou činnost vykonává. Kategorii OSVČ dle veřejnoprávních předpisů tak nelze bez dalšího ztotožňovat s podnikatelem ve smyslu občanského zákoníku (viz podmínku soustavnosti výkonu výdělečné činnosti obsaženou v § 420 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku a dřívější úpravu účinnou do 31. 12. 2013 zakotvenou v § 2 zákona č. 513/1991 Sb. obchodního zákoníku). Povahu dluhů z podnikání je však nepochybně třeba přiznat nedoplatkům na sociálním a zdravotním pojištění za zaměstnance (tj. kdy dlužník jako zaměstnavatel měl povinnost odvádět pojistné za své zaměstnance). Nedoplatky na daních je pak třeba posuzovat jednotlivě podle toho, zda předmětná daň skutečně měla (výhradně nebo také) původ v dlužníkově podnikání, jak je tomu typicky například u daně z přidané hodnoty.

V napadeném usnesení soud prvního stupně shledal, že řešení úpadku dlužníků oddlužením, jehož se domáhají, brání ve smyslu § 389 InsZ jejich dluhy z podnikání v celkové výši 227.987,50 Kč. Z kolonky 07 návrhu na povolení oddlužení (sloužící po účely podání insolvenčního návrhu), jakož i z přiloženého seznamu závazků se podává, že dlužníci mají závazky z titulu nedoplatků na pojistném vůči Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky v celkové výši 206.864,50 Kč a dále závazek z titulu neuhrazených faktur vůči společnosti Virtual Building s.r.o., IČO 28804597 ve výši 21.123,-Kč (dlužník na předmětných fakturách, jež přiložil k insolvenčnímu návrhu, není označen identifikačním číslem a nelze tak s jistotou určit, že se jedná o závazek mezi dvěma podnikateli).

Soud prvního stupně ponechal stranou otázku, zda nejsou dány skutečnosti, pro které tyto dluhy nepředstavují překážku řešení úpadku oddlužením dle § 389 odst. 2 písm. b) a c) InsZ a nenabídnul vůbec žádné odůvodnění ke svému závěru, že se (vskutku) jedná o dluhy, jež z hlediska subjektivní přípustnosti oddlužení má na mysli ustanovení § 389 InsZ, tedy že jde o dluhy, které mají původ v podnikání dlužníků (z něj vzešly).

Soud prvního stupně tak náležitě neobjasnil opodstatněnost svého předpokladu, že návrhu dlužníků na povolení oddlužení nebude vyhověno a jejich úpadek tudíž bude řešen konkursem, a že tak hlediska § 108 odst. 1 poslední věty InsZ je možno po dlužnících zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení požadovat. Nijak se nevyslovil dokonce ani k tomu, zda lze očekávat rozhodnutí o úpadku dlužníků, jehož zjištění se svým insolvenčním návrhem domáhá, přestože i v tom insolvenčním řízení, ve které nepřichází v úvahu jiné řešení dlužníkových úpadků, než konkursem, může být požadavek zaplacení zálohy dle § 108 InsZ opodstatněn, jen pokud lze očekávat, že insolvenčnímu návrhu bude-rozhodnutím o úpadku dlužníků-vyhověno.

Z těchto důvodů odvolací soud podle § 219a odst. 1 písm. b) o.s.ř. napadené usnesení zrušil a podle § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř. věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí n e n í dovolání přípustné.

V Praze dne 7. září 2016

JUDr. Michal K u b í n , v. r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Mandáková