3 VSPH 1614/2015-A-28
KSUL 44 INS 31262/2014 3 VSPH 1614/2015-A-28

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Kubína a soudců JUDr. Jaroslava Bureše a JUDr. Jindřicha Havlovce v insolvenční věci dlužníka Jiřího anonymizovano , anonymizovano , bytem v Mikulovicích 101E, 435 45, zahájené k návrhu navrhovatele Josefa anonymizovano , anonymizovano , bytem v Litvínově , Sokolská 43, o odvolání navrhovatele proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. KSUL 44 INS 31262/2014-10 ze dne 2. ledna 2015

takto:

Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. KSUL 44 INS 31262/2014-10 ze dne 2. ledna 2015 se m ě n í tak, že se povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení navrhovateli neukládá.

Odůvodnění:

Napadeným usnesením Krajský soud v Ústí nad Labem (insolvenční soud) uložil navrhovateli povinnost zaplatit ve lhůtě 5 dnů doručení tohoto usnesení zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 20.000,-Kč na uvedený účet soudu k označenému variabilnímu symbolu.

V odůvodnění napadeného usnesení insolvenční soud uvedl, že 19.11.2014 bylo zahájeno insolvenční řízení k návrhu navrhovatele. Vyšel z toho, že jediným hodnotným majetkem dlužníka nemovitost, která je však předmětem zajištění, neboť jiné poznatky dlužníkově majetku neseznal, neboť k jeho usnesení z 2.12.2014 (dok. A-6), v němž dlužníka vyzval, aby ve stanovené lhůtě se k insolvenčnímu návrhu vyjádřil s poučením, že jinak bude insolvenční návrh považován za návrh, jemuž nikdo neodporoval, aby předložil povinné seznamy uvedené v § 104 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (InsZ), s tím, že neučiní-li tak bude nastolena domněnka jeho platební neschopnosti, dále aby se vyjádřil, zda souhlasí s rozhodnutím o insolvenčním návrhu bez nařízení jednání s poučením, že nevyjádří-li se v stanovené lhůtě bude předpokládat, že se s takovým postupem souhlasí, a které bylo doručeno dlužníkovi řádně doručeno, se dlužník nevyjádřil. Cituje § 108 InsZ a § 1 odst. 5 vyhl. č. 313/2007, o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů (Vyhláška) dospěl bez dalšího, že lze očekávat

řešení dlužníkova úpadku konkursem, neboť dlužník nepodal ve stanovené lhůtě návrh na povolení oddlužení a nesplňuje podmínky přípustnosti reorganizace podle § 316 odst. 4 InsZ a že v takovém případě činí odměna insolvenčního správce minimálně 45.000,-Kč. Uzavřel, že je třeba dlužníkovi uložit povinnost k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení, z níž by byly pokryty počáteční náklady insolvenčního správce. Při určení výše zálohy ve výši 20.000,-Kč vycházel z výše závazků dlužníka a jeho nejasných majetkových poměrů a dále také s ohledem na to, že věřitel nemá zákonem stanovenou povinnost podat insolvenční návrh a při uspokojení jeho pohledávky v nalézacím řízení by byl povinen zaplatit odpovídající soudní poplatek.

Toto usnesení navrhovatel napadl v zákonem stanovené lhůtě odvoláním a navrhl, aby je změnil tak, že se mu povinnost k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení neukládá, nebo ji přiměřeně snížil. Akcentoval přitom zejména, že dlužník je vlastníkem nemovitosti-pozemku parc. č. 50/1 zapsaného pro katastrální území Mikulovice v Krušných horách u Katastrálního úřad pro Ústecký kraj, kat. pracoviště Most, z jehož zpeněžení bude možné uhradit náklady insolvenčního řízení při uspokojení dalších dlužníkových věřitelů. Záloha na náklady insolvenčního řízení ve výši mu tak byla uložena v nepřiměřené výši.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že odvolání navrhovatele je opodstatněno, byť z jiných uvedených důvodů. Podle § 108 InsZ insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplati zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek (odst. 1). Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000,-Kč. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zaplatit zálohu společně a nerozdílně (odst. 2). Nebude-li záloha na náklady řízení insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit (odst. 3). Z povahy věci plyne, že uložení zálohy na náklady insolvenčního musí předcházet podání řádného projednatelného insolvenčního návrhu, neboť jinak je namístě jeho odmítnutí jak uvedeno níže (§ 128 InsZ).

Náležitosti insolvenčního návrhu vymezuje § 103 odst. 1 a 2 InsZ. Kromě požadavku, aby obsahoval obecné náležitosti podání a aby v něm byli insolvenční navrhovatel a dlužník označeni zde uvedeným způsobem (odstavec 1), musí v něm být uvedeny rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek (§ 3 InsZ), skutečnosti, ze kterých vyplývá oprávnění podat návrh, není-li insolvenčním navrhovatelem dlužník, musí být označeny důkazy, kterých se insolvenční navrhovatel dovolává, a musí z něj být patrno, čeho se jím insolvenční navrhovatel domáhá (odstavec 2).

Podle § 105 InsZ podá-li insolvenční návrh věřitel, je povinen doložit, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku, a k návrhu připojit její přihlášku.

Podle § 3 odst. 1 InsZ je dlužník v úpadku, jestliže má a) více věřitelů a b) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a c) tyto závazky není schopen plnit (dále jen platební neschopnost ). K posledně uvedené podmínce § 3 odst. 2 InsZ stanoví vyvratitelné domněnky, podle nichž se má za to, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže a) zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo b) je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, nebo c) není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo d) nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1, kterou mu uložil insolvenční soud.

Podle § 3 odst. 3 InsZ dlužník, který je právnickou osobou nebo fyzickou osobou-podnikatelem, je v úpadku i tehdy, je-li předlužen. O předlužení jde tehdy, má-li dlužník více věřitelů a souhrn jeho závazků převyšuje hodnotu jeho majetku. Při stanovení hodnoty dlužníkova majetku se přihlíží také k další správě jeho majetku, případně k dalšímu provozování jeho podniku, lze-li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že dlužník bude moci ve správě majetku nebo v provozu podniku pokračovat.

Pojmovým znakem úpadku v obou jeho formách je mnohost věřitelů dlužníka. V případě úpadku ve formě insolvence (jak plyne z kumulativních podmínek stanovených v § 3 odst. 1 písm. a/ až c/ InsZ) musí jít o víceré (alespoň 2) věřitele s pohledávkami již splatnými, a to nejméně po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, s tím, že tyto závazky dlužník není schopen plnit (platební neschopnost). Naproti tomu při úpadku předlužením se podmínka mnohosti věřitelů dlužníka neodvozuje pouze od jeho závazků již splatných; rozhodné tu je to, zda souhrn dlužníkových závazků (splatných i nesplatných) převyšuje reálnou hodnotu jeho majetku.

Podle § 128 odst. 1 InsZ insolvenční soud odmítne insolvenční návrh, který neobsahuje všechny náležitosti nebo který je nesrozumitelný anebo neurčitý, jestliže pro tyto nedostatky nelze pokračovat v řízení; učiní tak neprodleně, nejpozději do 7 dnů poté, co byl insolvenční návrh podán. Ustanovení § 43 o.s.ř. se nepoužije. Tato úprava zdůrazňuje odpovědnost osoby podávající insolvenční návrh za jeho úplnost a správnost, a proto s ohledem na uvedenou právní úpravu připuštění možnosti doplňovat v odvolání odmítnutý návrh by popřelo její smysl a cíl. Vady insolvenčního návrhu tak může navrhovatel odstranit, jen dokud insolvenční soud nevydá usnesení o odmítnutí návrhu podle § 128 odst. 1 InsZ, a proto i kdyby navrhovatelka učinila k odstranění těchto nedostatků v rámci odvolacího řízení nějaká doplnění návrhu, neměla by z hlediska posouzení věcné správnosti napadeného usnesení žádného významu.

Nutno zdůraznit, že již se zahájením insolvenčního řízení (§ 101 odst. 1 věta první InsZ) se pojí účinky vymezené v § 109 až § 111 InsZ, které mají závažný dopad do poměrů dlužníka i třetích osob. V té souvislosti Nejvyšší soud v usnesení ze dne 26.2.2009, sp. zn. KSBR 31 INS 1583/2008, 29 NSČR 7/2008-A, uveřejněném pod č. 91/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, zdůraznil, že insolvenční návrh (podaný u věcně příslušného soudu, opatřený úředně ověřeným podpisem osoby, která jej podala, nebo jejím zaručeným elektronickým podpisem-§ 97 InsZ) vyvolává účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení bez zřetele k tomu,

že posléze vyjde najevo, že z hlediska obsahových nedostatků jde o návrh neprojednatelný. Riziko škody nebo jiné újmy, jež by mohla vzniknout dlužníku nebo třetím osobám zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu do doby odmítnutí neprojednatelného insolvenčního návrhu, pak snižuje úprava, která brání prodlužování řízení o vadném insolvenčním návrhu tím, že na jedné straně zbavuje insolvenční soud povinnosti odstraňovat vady insolvenčního návrhu, pro které nelze v insolvenčním řízení pokračovat, postupy podle § 43 o.s.ř., na druhé straně zavazuje soud k tomu, aby důsledky plynoucí z neprojednatelnosti insolvenčního návrhu vyvodil (aby insolvenční návrh odmítl) neprodleně, nejpozději však do 7 dnů poté, co byl podán (§ 128 odst. 1 InsZ).

S ohledem na tyto okolnosti soudní praxe důsledně trvá na tom, aby insolvenční navrhovatel-lhostejno, zda je jím dlužník či věřitel-řádně splnil zákonem předepsanou povinnost skutkových tvrzení, jež jsou dle § 103 odst. 2 InsZ povinnými obsahovými náležitostmi insolvenčního návrhu, tj. aby vylíčil rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek. Jde-li o návrh podaný věřitelem, musí tento navrhovatel navíc řádně vylíčit skutečnosti, ze kterých vyplývá jeho oprávnění podat návrh, tj. skutečnosti svědčící o tom, že má proti dlužníku splatnou pohledávku (§ 105 InsZ). Doložení aktivní legitimace navrhujícího věřitele je primárním předpokladem projednání dlužníkova úpadku (je průkazem navrhovatelova oprávnění požadovat, aby soud na podkladě jeho insolvenčního návrhu tvrzený úpadek dlužníka zjišťoval). Procesní povinnost tvrzení dle § 103 odst. 2 InsZ-jak zdůrazňuje R 91/2009-není možno mít za splněnou (nelze ji nahradit) tím, že insolvenční navrhovatel ohledně příslušných rozhodných skutečností odkáže na listinný důkaz, který připojí k insolvenčnímu návrhu jako přílohu. Uvedené platí tím více, že insolvenční zákon výslovně zavádí odlišný režim pro odstraňování vad insolvenčního návrhu na straně jedné (§ 128 odst. 1 InsZ) a pro odstraňování vad týkajících se příloh insolvenčního návrhu na straně druhé (§ 128 odst. 2 InsZ).

Vzhledem k popsané závažnosti dopadů, jež může i vadný insolvenční návrh vyvolat v poměrech dlužníka nebo třetích osob, není důvodu formulovat rozdílně požadavky na kvalitu jednotlivých skutkových tvrzení ohledně aktivní legitimace navrhujícího věřitele oproti tvrzením, z nichž se odvíjí posouzení úpadku dlužníka. To mimo jiné znamená, že při tvrzeném úpadku dlužníka insolvencí není zásadního rozdílu v požadavku na náležitou identifikaci splatné pohledávky insolvenčního navrhovatele za dlužníkem a na kvalitu údajů, jejichž prostřednictvím musí být v insolvenčním návrhu identifikován další věřitel (věřitelé) se splatnou pohledávkou za dlužníkem.

Uvedené závěry jsou zcela v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, a to jak s výše cit. R 91/2009, tak se závěry usnesení ze dne 20.5.2010, sen. zn. 29 NSČR 22/2009, uveřejněného pod č. 26/2011 Sbírky soudních rozhodnutí, podle nichž v insolvenčním návrhu musí být tvrzeny takové okolnosti, z nichž závěr o úpadku dlužníka nebo o hrozícím úpadku dlužníka logicky vzato vyplývá. Pouhé konstatování, že dlužník je v úpadku , nebo mu úpadek hrozí , případně, že dlužník je insolventní , nebo že je v platební neschopnosti , anebo že je předlužen , není ve smyslu ustanovení § 103 odst. 2 InsZ uvedením okolností, které úpadek osvědčují. Shodně již v usnesení ze dne 27.1.2010, sen. zn. 29 NSČR 1/2008, uveřejněném pod č. 88/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud vysvětlil, že rozhodujícími skutečnostmi, které osvědčují úpadek dlužníka ve formě insolvence, se rozumí vylíčení konkrétních okolností, z nichž insolvenční soud (shledá-li je pravdivými) bude moci uzavřít, že dlužník má více věřitelů (nejméně dva), kteří vůči němu mají pohledávky (vůči nimž má peněžité závazky), jež jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto závazky není schopen plnit.

V takto ustaveném judikatorním rámci pak Nejvyšší soud v usnesení ze dne 21.12.2011, sp. zn. MSPH 88 INS 14537/2010, 29 NSČR 14/2011-A-20, uveřejněném pod č. 44/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vyslovil, že věřitelský insolvenční návrh musí ve smyslu ustanovení § 103 odst. 2 InsZ obsahovat jako součást vylíčení okolností, které osvědčují úpadek dlužníka, nejen konkrétní údaje o dalších věřitelích dlužníka, nýbrž i konkrétní údaje o pohledávkách takových věřitelů, včetně konkrétních údajů o splatnosti těchto pohledávek, a to v míře, která v případě, že tato tvrzení budou shledána pravdivými, dovolí insolvenčnímu soudu uzavřít, že dlužník je v úpadku. Takový požadavek nesplňuje insolvenční návrh, v němž jsou sice konkrétně označeni další věřitelé dlužníka, avšak konkrétní údaje o pohledávkách takových věřitelů a o jejich splatnosti jsou nahrazovány obecným tvrzením, že dlužník má peněžité závazky, které jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, respektive že neplní své peněžité závazky po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti. Na posouzení, zda insolvenční návrh má náležitosti předepsané insolvenčním zákonem a zda není namístě jeho odmítnutí podle § 128 odst. 1 InsZ, přitom nemá vliv okolnost, že při zkoumání, zda dlužník je v úpadku, se v insolvenčním řízení prosazuje vyšetřovací zásada.

Z uvedeného vyplývá, že je-li tvrzen úpadek dlužníka ve formě insolvence, pak osoba či osoby dalšího věřitele dlužníka musí být v insolvenčním návrhu přesně označeny a jejich pohledávky musí být údajem o jejich výši a splatnosti náležitě identifikovány s tím, že současně se musí z konkrétních skutečností uvedených v návrhu podávat závěr o dlužníkově platební neschopnosti (objektivní či založené některou ze zákonných domněnek).

Z insolvenčního spisu plyne, že navrhovatel podal insolvenční návrh, v němž uvedl, že kromě něho má dlužník další věřitele, a to Okresní správu sociálního zabezpečení v Mostě bez uvedení výše její pohledávky a Všeobecnou zdravotní pojišťovnu, územní pracoviště v Mostě bez uvedení výše její pohledávky, společnost GE Money Multiservis, a.s. s uvedením sídla, nikoliv však identifikačního čísla a bez uvedení výše její pohledávky, společnost Phoenix-Zeppelin, spol. s r.o., IČO 1862726 s pohledávkou 1.102.000,-Kč bez uvedení její splatnosti a Ing. Petra Bicence s pohledávkou 70.000,-Kč bez uvedení lhůty její splatnosti.

Na základě takových tvrzení však nelze přijmout závěr, že navrhovatel v insolvenčním návrhu předložil dostatečná tvrzení k osvědčení dlužníkova úpadku, neboť osvědčení věcné legitimace k podání insolvenčního návrhu byl navrhovatel povinen uvést další rozhodující skutečnosti svědčící o tom, že má dlužník nejméně ještě jednoho dalšího věřitele s pohledávkou déle než 30 dnů po splatnosti. Za situace, kdy navrhovatel lhůtu splatnosti pohledávek dalších dvou věřitelů neuvedl a u dalších věřitelů neuvedl ani výše jejich pohledávky, je pojmově vyloučeno uvažovat naplnění podmínky platební neschopnosti dlužník podle § 3 odst. 1 písm. c) InsZ, když ta se připíná teprve ke skutečnostem svědčícím o naplnění podmínek úpadku podle § 3 odst. 1 písm. a) a b) InsZ, jež v daném případě tvrzeny nejsou.

Odvolací soud tak dospěl k závěru, že za výše uvedené situace bylo uložení povinnosti k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení předčasné.

Nad rámec uvedeného považuje odvolací soud za vhodné uvést, že není žádného důvodu lhůtu k povinnosti k zaplacení zálohy na náklady řízení počítat ode dne doručení usnesením povinnému, neboť je proti tomuto rozhodnutí odvolání mající odkladný účinek a lhůta k plnění tak běží až od právní moci rozhodnutí; není pak namístě vyměřovat soudní poplatek z odvolání tam, kde nesměřuje proti rozhodnutí ve věci samé a usnesení podle § 108 InsZ takovým rozhodnutím není (položka č. 22 Sazebníku soudních poplatků, přílohy k zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích).

Na základě výše uvedených závěrů proto odvolací soud napadené usnesení podle § 220 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 167 odst. 2 o.s.ř. změnil tak, že povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení se navrhovateli neukládá.

P o u č e n í : Proti tomu rozhodnutí dovolání n e n í přípustné.

V Praze dne 24. srpna 2015

JUDr. Michal K u b í n , v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Jana Berná