3 VSPH 1608/2012-B-95
KSPH 40 INS 6988/2009 3 VSPH 1608/2012-B-95

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Kubína a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a Mgr. Ivany Mlejnkové v insolvenčním řízení dlužníka: Ing. Bedřich anonymizovano , anonymizovano , bytem Kolín 5, K Raškovci 159, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. října 2012, č.j. KSPH 40 INS 6988/2009-B-72,

takto:

I. Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. října 2012, č.j. KSPH 40 INS 6988/2009-B-72, se v bodech I. až III. výroku zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

II. Odvolání proti bodu IV. výroku usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. října 2012, č.j. KSPH 40 INS 6988/2009-B-72, se odmítá.

Odůvodnění:

Napadeným usnesením Krajský soud v Praze (insolvenční soud) rozhodl o částečném rozvrhu příjmů z výtěžku zpeněžení majetkové podstaty dlužníka. V bodě I. výroku uvedl, že k uspokojení pohledávek označených věřitelů pod č. 1 až 9 s uvedením výše jejich celkově zjištěných pohledávek a výše částek k výplatě bude použita částka 778.466,-Kč, v bodě II. uložil věřitelům, jejichž pohledávka bude uspokojena podle bodu I. výroku, poskytnout insolvenčnímu správci součinnost k provedení rozvrhového usnesení, v bodě III. výroku uložil insolvenčnímu správci JUDr. Pavlu Čížkovskému, aby ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci tohoto usnesení provedl rozvrh a podal o tom insolvenčnímu soudu zprávu, a v bodě IV. výroku schválil vyúčtování zálohy na odměnu insolvenčního správce ve výši 171.000,-Kč, s poučením, že proti bodu I. výroku se může odvolat insolvenční správce, dlužník a věřitel, jehož pohledávek se usnesení týká, ve lhůtě 15 dnů, a že proti zbývajícím výrokům usnesení není odvolání přípustné. Vyšel z toho, že insolvenční správce předložil soudu 11.10.2012 návrh na vydání částečného rozvrhu do majetkové podstaty dlužníka, že insolvenčnímu správci byl soudním exekutorem vyplacen výnos zpeněžení majetku původně zahrnutého do soupisu majetkové podstaty dlužníka na základě rozhodnutí krajského soudu (neuvedeno kterého) sp. zn. 17 Co 33/2012 ze dne 21.3.2012 s tím, že byly přihlášeny a zjištěny pohledávky v celkové výši 7.840.766,51 Kč. Doplnil, že věřitelé č. 2 a 3 přihlásili pohledávky jako zajištěné, avšak předmět zajištění byl z majetkové podstaty na základě výsledku incidenčního sporu sp. zn. 40 ICm 1148/2010 vyloučen, takže se jedná o pohledávky pro účely tohoto řízení nadále nezajištěné. Dále uvedl, že insolvenční soud může v průběhu insolvenčního řízení rozhodnout o vyplacení zálohy odměny insolvenčnímu správci, a to i opětovně s odkazem na § 38 odst. 4 insolvenčního zákona, jejíž výši stanoví vyhl. č. 313/2007 Sb. Konstatoval, že z výtěžku zpeněžení, tj. částky 950.000,-Kč činí tato odměna 15 %, tj. 142.500,-Kč a s připočtením 21 % DPH představuje celkem 171.000,-Kč. Po odečtení zálohy odměny 171.000,-Kč a částky 200.000,-Kč, jež je ponechána jako rezerva insolvenčnímu správci na krytí nákladů spojených se správou a udržováním majetkové podstaty, a po vypořádání nedoplatku věřiteli č. 4 ve výši 534,-Kč tak zbyla k rozdělení částečným rozvrhem částka 778.466,-Kč. Závěrem soud ocitoval § 301 odst. 1, § 306 odst. 1 až 4 a § 307 odst. 2 a 3 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon-IZ).

Proti tomuto usnesení se dlužník v zákonem stanovené lhůtě odvolal a navrhl, aby odvolací soud vrátil spis insolvenčnímu soudu k doplnění a opravě, neboť je nutno zpracovat a vydat nové usnesení s upraveným rozvrhem příjmů z výsledků získání finančního plnění exekutorem. Uvedl, že částka 1.150.000,-Kč byla získána ve zmanipulované a nezákonné dražbě, jeho odvolání k provedené dražbě bylo zamítnuto z důvodu opožděnosti, čímž vznikla škoda jemu, resp. jeho věřitelům cca ve výši 2 mil. Kč; odvolání podal i insolvenční správce, který se ale po zamítnutí žaloby dále neodvolával. Nejedná se o vymožení částky insolvenčním správcem v řízení, v němž byl úspěšným účastníkem on, a proto si myslí, že účtování odměny, kterou si účtuje insolvenční správce, není možno uplatnit na základě svého prohraného sporu. Tento spor vyhrál on a náklady na tento soud jsou jeho náklady, které nikde neuplatňuje. Jemu soud žádnou úhradu nákladů neodsouhlasil, protože jeho podání, jak uvádím, bylo zamítnuto. Z uvedených důvodů by měli být věřitelé uspokojeni z celé částky 1.150.000,-Kč. Namítl, že návrh insolvenčního správce byl sice odsouhlasen zástupcem věřitelů M.Převrátilem, ale neviděl souhlas věřitelů, kteří by si bezdůvodně odsouhlasili nižší plnění, a je přesvědčen o tom, že věřitelé nebyli o tom ani upozorněni a M.Převrátil rozhodoval o své vůli opakovaně sám. M.Převrátil podle něj nemůže být zástupcem věřitelů, neboť je s ním propojen smlouvou o tichém společenství a je spoluodpovědný za jeho dluhy ve výši vkladu dle této smlouvy, jež činí 2 mil. Kč. Dále pak upozorňoval na činnost insolvenčního správce v průběhu insolvenčního řízení v souvislosti s prodejem zásob zboží a skutečnost, že věřitel č. 9 Československá obchodní banka, a.s. uplatňuje duplicitně své pohledávky vůči avalistům směnek.

K výzvě odvolacího soudu k doplnění odvolání dlužník podáním z 22.1.2014 (doručený odvolacímu soudu 10.2.2014) namítl, že odvoláním napadá veškeré výroky předmětného usnesení, byť byl poučen o tom, že se lze odvolat proti výroku I. a odvolání proti ostatním výrokům není přípustné, takže minimálně brojí proti výroku I. Namítl, že při rozdělení financí nebyla vzata v potaz skutečnost, že s jednotlivými věřiteli jsou vedeny soudní spory, které nebyly ukončeny a mají vliv na rozdělení finančních prostředků, a že upozornil na to, že věřitel Apston Capital Ltd. uvedený v napadeném usnesení jako věřitel č. 1 není právnickou osobou se sídlem v České republice a má informaci o tom, že svou pohledávku postoupil společnosti Casper Consulting, a.s. Věřitel č. 1 navíc žaloval jeho manželku jako zástavní dlužnici, ačkoliv mají zrušené BSM (bezpodílové vlastnictví manželů, nyní společné jmění manželů-SJM) od roku 1995 rozhodnutím Okresního soudu v Kolíně, jež nikdy žádnou úvěrovou či zástavní smlouvu nepodepsala. Přesto soud rozhodl o soudním prodeji zástavy-její ideální poloviny, což je jejich rodinný dům, a rozhodl též o maximální částce pohledávky věřitele č. 1, již ohraničil částkou 2 mil. Kč. Shodnou nemovitost zahrnul správce v rozporu se skutečností i do celkové majetkové podstaty a soud o její vyloučení nebyl dosud ukončen. Dále namítl, že insolvenční správce ani soud neřešil jeho pohledávky, jež oznámil správci a tím vznikla škoda na promlčeném nájemném na nemovitosti v Kolíně, Politických vězňů 40, v částce přes 1 mil. Kč, neboť o tuto částku měl správce žalovat exekutora. Vyjádřil přesvědčení, že správce nemá nárok na vyplacení 15 % z částky 770.000,-Kč, protože se na tom nijak nepodílel, a že nesouhlasí s tím, aby k nárokům správce byla připočtena DPH, neboť jakékoliv nároky a ceny jsou včetně DPH, o kterou se krátí nároky věřitelů. Dále se pak podrobněji vyjádřil k již vzneseným námitkám ohledně tichého společenství M.Převrátila, ke způsobu zpeněžování jeho majetkové podstaty a k uplatnění pohledávek věřitelem č. 9 (ČSOB, a.s.), jenž dle jeho názoru úmyslně nepředložil soudu veškeré dokumenty k pohledávce uplatněné v insolvenčním řízení, jež neměl k dispozici, nebyl příjemcem úvěru, ani výstavcem blankosměnek, byl pouze avalistou blankosměnek sloužících ke krytí úvěru poskytnutých právnické osobě. Nebyl vyzván k zaplacení dlužných částek podle příslušných ustanovení směnečného a šekového zákona, takže nároky majitele směnek vyplývající z jeho avalu jsou vůči němu promlčené, resp. jedna směnka byla vyplněna v rozporu s vyplňovacím prohlášením a směnky byly pravděpodobně antedatované v roce 2008, přestože k datu 7.6.2010 nebyly úvěry zesplatněné. Vystavené směnky pak byly kryty dodávkou zboží v tržní hodnotě přes 3 mil. Kč, avšak toto zboží bylo vydraženo za 60.000,-Kč. Závěrem požádal o přidělení advokáta a o osvobození od soudních poplatků, neboť se jedná o složitou problematiku a ze svého starobního důchodu po srážkách ve prospěch majetkové podstaty mu zbývá cca 8,5 tis. Kč měsíčně.

Odvolací soud z podnětu podaného odvolání přezkoumal podle § 212 a § 212a o.s.ř. napadené usnesení včetně předcházejícího řízení a dospěl k závěru, že odvolání je částečně opodstatněno, jak uvedeno dále.

K odvolání proti bodům I. až III. výroku o částečném rozvrhu:

Podle § 301 IZ umožňuje-li to stav zpeněžení majetkové podstaty, insolvenční správce kdykoliv v průběhu insolvenčního řízení navrhne insolvenčnímu soudu, aby povolil částečný rozvrh; s jeho návrhem musí souhlasit věřitelský výbor. V návrhu musí uvést, které pohledávky mají být v částečném rozvrhu uspokojeny a do jaké výše (odst. 1). Insolvenční soud povolí částečný rozvrh, jestliže jej umožňuje stav výtěžku zpeněžení majetkové podstaty, jestliže jím nejsou dotčena práva zajištěných věřitelů, jestliže jím nemůže být ohrožen rozvrh po konečné zprávě a jestliže je navrhované uspokojení pohledávek, zahrnutých do částečného rozvrhu, nepochybné (odst. 2). Proti rozhodnutí o povolení částečného rozvrhu není odvolání přípustné.

Odvolací soud předně považoval za nutné zdůraznit, že ve smyslu § 7 odst. 1 IZ ve znění do 31.12.2013 usnesení vydaná soudem v insolvenčním řízení musí odpovídat požadavkům vymezeným v příslušných ustanoveních občanského soudního řádu, a to s tím, že také rozvrhové usnesení, včetně rozhodnutí o částečném rozvrhu dle § 301 IZ, musí být s ohledem na povahu tohoto rozhodnutí vždy odůvodněno, a ve smyslu § 167 odst. 2 o.s.ř. se tak musí stát způsobem uvedeným v § 157 odst. 2 téhož zákona.

Těmto požadavkům však soud prvního stupně v napadeném usnesení nedostál.

Soud v napadeném usnesení vůbec neuvedl, jaký byl správcův návrh na vydání částečného rozvrhu, jež zřejmě shledal věcně správným a podle něj rozhodl. Sám správcův návrh ostatně ani nereprodukoval, neuvedl ani výši výnosu předaného exekutorem správci, přičemž stanovil zálohu správci z výtěžku 950.000,-Kč s tím, že částka 200.000,-Kč je mu ponechána jako rezerva.

Navíc však soud neuvedl rozhodná skutková zjištění, jež ho vedla (mohla vést) k závěru o splnění podmínek pro částečný rozvrh stanovených v § 301 odst. 2 IZ, tj. o tom, že jím nemohou být dotčena práva zajištěných věřitelů (není jím ani poznámka uvedená ve výroku I. u věřitele č. 1 v rubrice částka k vyplacení textem 292.285,-do depozita správce-zajištěný věřitel ) a že nemůže ohrozit provedení rozvrhu po konečné zprávě, a že tedy současný stav výtěžku zpeněžení majetkové podstaty daný částečný rozvrh skutečně umožňuje. Takovýto závěr je podmíněn nejen zjištěním, jaký je dosavadní výtěžek zpeněžení majetkové podstaty, v jaké části zůstává nezpeněžena a jaký je výhled dalších výnosů podstaty, ale i tím, jaké pohledávky je či bude třeba uspokojit v konkursu přednostně před rozvrhem (srovnej § 305 IZ) a zda jsou vedeny spory, jejichž předmětem je přezkoumání existence přihlášených pohledávek (a na něž musí být pro případ jejich zjištění při částečném rozvrhu s příslušným plněním pamatováno). Soud prvního stupně neuvedl konkrétně ničeho ani o stavu zpeněžování majetkové podstaty (výši dosaženého výtěžku a její dosud nezpeněžené části), resp. o tom, jaká je výše uspokojení jednotlivých zjištěných pohledávek poté, co již měli být věřitelé uvedení v napadeném usnesení částečně uspokojeni podle usnesení o částečném rozvrhu ze dne 9.11.2011 (událost B-50), ani o celkové výši stávajících či předpokládaných pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek postavených jim na roveň (§ 169 a § 168 IZ), které náleží přednostně uspokojit. Soud však zmínil jen výši výtěžku, jež bude k částečnému rozvrhu použita (778.466,-Kč) a možné výdaje správce (rezerva 200.000,-Kč). Přitom nijak neobjasnil, zda také ona část výtěžku připadající na zajištěného věřitele (č. 1) zůstala při určení částky pro částečný rozvrh zcela stranou, či zda a v jakém rozsahu je pro něj použita (to bez údaje o celkových dosavadních příjmech podstaty není zřejmé), a z jakého důvodu dosud k vydání výtěžku tomuto věřiteli nedošlo.

Odvolací soud dospěl k závěru, že napadené usnesení je nepřezkoumatelné ve smyslu § 157 odst. 2 o.s.ř., a proto je podle § 219a odst. 1 písm. a) o.s.ř. ohledně částečného rozvrhu (bod I. výroku) a s ním souvisejících výroků (body II. a III. výroku) zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

K odvolání proti bodu IV. výroku o vyplacení zálohy insolvenčnímu správci:

Podle § 38 odst. 1 až 3 IZ má insolvenční správce právo na odměnu a náhradu hotových výdajů. Je-li insolvenční správce plátcem daně z přidané hodnoty, náleží mu k odměně a náhradě hotových výdajů částky odpovídající této dani, kterou je insolvenční správce povinen z odměny náhrady hotových výdajů odvést podle zvláštního právního předpisu. Tyto správcovy nároky se uspokojují z majetkové podstaty, a pokud k tomu nestačí, ze zálohy na náklady insolvenčního řízení; není-li jejich uspokojení z těchto zdrojů možné, hradí je stát. Vyúčtování odměny a hotových výdajů provede insolvenční správce v konečné zprávě, a není-li jí, ve zprávě o své činnosti.

Podle § 38 odst. 4 IZ může insolvenční soud v průběhu insolvenčního řízení rozhodnout o vyplacení zálohy odměny insolvenčnímu správci, a to i opětovně.

Podle § 11 odst. 1 IZ rozhoduje insolvenční soud při výkonu dohlédací činnosti o záležitostech, které se týkají průběhu insolvenčního řízení, činí opatření potřebná k zajištění jeho účelu a ukládá povinnosti, týkající se činnosti jednotlivých subjektů řízení. Podle § 91 IZ není proti rozhodnutím, která insolvenční soud učinil při výkonu dohlédací činnosti včetně předběžných opatření, odvolání přípustné, pokud zákon nestanoví jinak.

Z citovaných ustanovení vyplývá, že v průběhu insolvenčního řízení může soud insolvenčnímu správci (i opětovně) povolit, aby si z majetkové podstaty vyplatil zálohu na jeho odměnu. Jde o plnění, které bude zúčtováno na částku odměny insolvenčního správce, již mu insolvenční soud určí svým rozhodnutím v závěru insolvenčního řízení na základě příslušného správcova vyúčtování. V případě konkursu, o který jde i v posuzované věci, insolvenční správce toto vyúčtování předkládá soudu spolu s konečnou zprávou (§ 302 a 303 IZ) a soud o něm postupem dle § 304 IZ rozhodne. Po takovém pravomocném rozhodnutí může být insolvenčnímu správci soudem schválená (určená) částka odměny-co pohledávka za majetkovou podstatou (§ 168 odst. 2 písm. b/ IZ)-z podstaty vyplacena, to však jen v části nekonzumované případnými předchozími zálohami. Pokud naopak insolvenční správce inkasoval v průběhu insolvenčního řízení povolenými zálohami na svoji odměnu více, než kolik mu podle pravomocného rozhodnutí soudu náleží, je povinen tento přeplatek do majetkové podstaty vrátit (vydat). Pokud by snad takový nárok nebyl insolvenčním správcem dobrovolně zapraven, je třeba s ním zacházet jako s každou jinou nevypořádanou pohledávkou dlužníka náležející do majetkové podstaty (tj. ještě před zrušením konkursu ji vůči správci vymáhat, popř. jinak zpeněžit).

Z těchto důvodů soudní praxe již v režimu konkursního řízení vedeného podle předchozí právní úpravy-zákona o konkursu a vyrovnání, který věc upravoval ve sledovaných souvislostech obdobně-považovala rozhodnutí o povolení vyplacení (zúčtovatelné) zálohy na odměnu správce za rozhodnutí činěné v rámci dohlédací činnosti konkursního soudu, proti němuž není odvolání přípustné (§ 8 odst. 3, § 12 odst. 2 a § 66b odst. 2 cit. zákona). Protože odvolací soud neshledává žádného důvodu nahlížet jinak na povahu rozhodnutí o vyplacení zálohy odměny insolvenčního správce vydávaného v insolvenčním řízení podle ustanovení § 38 odst. 4 IZ, které také možnost opravného prostředku nepředpokládá, vychází z toho, že jde o rozhodnutí vydávané insolvenčním soudem v rámci výkonu jeho dohlédací činnosti dle § 11 odst. 1 IZ, proti němuž není odvolání přípustné podle § 91 IZ, jak správně insolvenční soud uvedl v poučení o opravných prostředcích. Takovým rozhodnutím tudíž insolvenční soud není vázán a může je podle potřeby v průběhu insolvenčního řízení změnit.

Se zřetelem k uvedenému odvolací soud dlužníkovo nepřípustné odvolání v této části napadeného usnesení podle § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

Poučení: Proti bodu I. výroku tohoto usnesení je dovolání přípustné, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.). Dovolání se podává k Nejvyššímu soudu ČR do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu prostřednictvím Krajského soudu v Praze.

Dovolání proti bodu II. výroku tohoto usnesení není přípustné.

V Praze dne 12. února 2014

JUDr. Michal Kubín, v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová