3 VSPH 1602/2016-A-17
KSPH 63 INS 13635/2016 3 VSPH 1602/2016-A-17

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Kubína a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a JUDr. Petra Trebatického Ph.D., LL.M. v insolvenční věci dlužníka Jiřího anonymizovano , anonymizovano , bytem Malá Strana 129, Senomaty, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 63 INS 13635/2016-A-10, ze dne 15. července 2016,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 63 INS 13635/2016- A-10, ze dne 15. července 2016, se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Napadeným usnesením soud prvního stupně uložil dlužníku, aby do 3 dnů ode dne právní moci usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 40.000,-Kč.

V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že insolvenčním návrhem dlužníka spojeným s návrhem na povolení oddlužení doručeným mu dne 7. 6. 2016 se dlužník domáhá rozhodnutí o úpadku. Cituje ustanovení § 108 odst. 1 a 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen InsZ ), vyšel ze zjištění, že dlužník má nejméně tři závazky z podnikání v celkové výši 649.127,-Kč z celkového počtu pěti závazků ve výši 661.916,-Kč. Závazky z podnikání má u věřitelů Okresní správa sociálního zabezpečení Rakovník ve výši 42.387,-Kč (dále jen OSSZ ), u věřitele Finanční úřad pro Středočeský kraj ve výši 598.128,-Kč (dále jen FÚ ) a u věřitele Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky ve výši 8.612,-Kč (dále jen VZP ČR ). Všechny jeho závazky jsou nezajištěné. Usnesením č.j. KSPH 63 INS 13635/2016-A-8 ze dne 10. 6. 2016 vyzval dlužníka k doložení souhlasů věřitelů, kteří za ním mají pohledávky pocházející z jeho podnikání, s řešením jeho úpadku oddlužením, dlužník však tyto souhlasy nedodal. Z živnostenského rejstříku soud prvního stupně zjistil, že dlužník je držitelem platného živnostenského oprávnění ode dne 4. 10. 2011 s tím, že od 27. 2. 2015 do 31. 12. 2016 má provozování živnosti přerušené.

O způsobu řešení dlužníkova úpadku bude rozhodnuto až hlasováním na schůzi věřitelů spojeném s podáním námitek dle § 403 InsZ. Proto dospěl k závěru, že je povinen zajistit finanční prostředky pro počáteční fázi insolvenčního řízení dlužníka. Vzhledem k tomu, že dlužník nevlastní majetek větší hodnoty, s odkazem na ustanovení § 1 odst. 5 či § 2a vyhlášky č. 313/2007 Sb., z něhož se podává, že minimální výše odměny insolvenčního správce činí nejméně 45.000,-Kč, uložil dlužníkovi zaplacení zálohy ve stanovené výši.

Proti tomuto usnesení se dlužník včas odvolal a navrhoval, aby je odvolací soud zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání. Uvedl, že ve věci isir.justi ce.cz daňového nedoplatku, s nímž nesouhlasí, vyhledal pomoc daňového poradce. Do doby daňové kontroly a zadržení přeplatku na DPH za měsíc prosinec 2014 ve výši 49.568,-Kč neměl na sociálním a zdravotním pojištění žádné nedoplatky. Nevyplacení tohoto přeplatku vedlo k tomu, že neměl z čeho nakoupit stavební materiál a nadále tak nemohl vykonávat podnikatelskou činnost, kterou do konce roku 2016 přerušil. Má za to, že soud prvního stupně předjímá rozhodnutí věřitelského výboru. Namítá, že otázka subjektivní přípustnosti oddlužení se podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 koncentruje do fáze po povolení oddlužení do konání schůze věřitelů. Postup, podle kterého osoba podávající návrh na povolení oddlužení je povinna tvrdit, že její závazky nepocházejí z podnikání, nemá oporu v právní úpravě. Z rozhodovací praxe Vrchního soudu v Praze naopak vyplývá, že souhlas věřitele, jenž má za dlužníkem pohledávku pocházející z podnikání, není povinnou náležitostí návrhu na povolení oddlužení a odkazuje přitom usnesení Vrchního soudu v Praze sen. zn. 2 VSPH 1344/2014 a sen. zn. 3 VSPH 517/2014.

Vrchní soud v Praze, aniž nařizoval jednání, přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející, a dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněno.

Podle § 108 InsZ může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení (odst. 1). Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000,-Kč. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zálohu zaplatit společně a nerozdílně (odst. 2).

Soud prvního stupně správně vycházel z toho, že záloha podle § 108 InsZ slouží jako zdroj placení prvotních nákladů insolvenčního řízení i jako záruka úhrady celkových nákladů insolvenčního řízení, včetně hotových výdajů a odměny insolvenčního správce, pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty (§ 38 odst. 2 InsZ). Záloha je tudíž opodstatněna také v případě, kdy sice lze počítat s výtěžkem ze zpeněžení majetkové podstaty postačujícím k úhradě nákladů insolvenčního řízení, není tu však pro období následující po rozhodnutí o úpadku (do zpeněžení majetkové podstaty) dostatek volných finančních prostředků dlužníka, z nichž by bylo možné uhradit prvotní náklady, jež si insolvenční řízení (aby mohlo zákonem stanoveným způsobem pokračovat) nutně vyžádá, anebo v případě, kdy tu sice jsou určité volné finanční prostředky, avšak toliko ve výši, jež nebude postačovat ani na úhradu minimálních nákladů insolvenčního řízení.

Pro posouzení, zda je namístě po navrhovateli požadovat zaplacení zálohy a v jaké výši, je rovněž nutné vzít v úvahu skutkové a právní okolnosti dané věci, jež jsou podstatné pro úsudek o tom, jaký způsob řešení dlužníkova úpadku či hrozícího úpadku lze očekávat, tj. zda nejde o případ očekávaného povolení oddlužení podle § 108 odst. 1 poslední věty InsZ, kdy po dlužníku-navrhovateli nelze zaplacení zálohy žádat, a nejde-li o tento případ, jaké náklady, k jejichž krytí záloha slouží, si insolvenční řízení pravděpodobně vyžádá a zda či do jaké míry lze předpokládat uspokojení těchto nákladů z majetkové podstaty, popř. zda je třeba zajistit úhradu prvotních nákladů insolvenčního řízení. Je přitom zřejmé, že výše nákladů insolvenčního řízení se odvíjí nejen od samotné povahy konkrétního způsobu řešení dlužníkova úpadku, ale i v rámci téhož způsobu řešení úpadku je navíc ještě ovlivněna specifickými poměry dané věci. To platí i pro hotové výdaje a odměnu insolvenčního správce, které vždy patří mezi náklady insolvenčního řízení a jejichž výše je pro jednotlivé způsoby řešení úpadku upravena ve vyhlášce č. 313/2007 Sb. (dále jen vyhláška) odlišně.

Vrchní soud v Praze v usnesení ze dne 25.8.2016, č.j. MSPH 91 INS 8511/2016, 2 VSPH 1471/2016-A-16 (jež je v elektronické podobě dostupné v insolvenčním rejstříku a na jehož plné odůvodnění proto odvolací soud odkazuje), podrobně vysvětlil podmínky současné úpravy subjektivní přípustnosti oddlužení obsažené v § 389 IZ a procesu jejího zkoumání v insolvenčním řízení, přičemž ze závěrů obsažených v publikované právní větě usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23.9.2015, sen. zn. 1 VSOL 918/2015, uveřejněného pod č. 49/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dovodil, že v rámci zkoumání, zda je dlužník dle § 389 IZ oprávněn k podání návrhu na povolení oddlužení, insolvenční soud posuzuje, zda některý z dlužníkových závazků, které v tomto návrhu (připojeném seznamu závazků) uvedl, nepředstavuje dluh z podnikání, který má na mysli § 389 IZ (dluh, který vznikl v době, kdy dlužník podle norem hmotného práva měl postavení podnikatele, a vzešel z výkonu jeho podnikatelské činnosti), a to bez ohledu na to, jak v tom směru případně kvalifikoval své závazky sám dlužník. Pokud by snad posouzení toho, zda se u určitého dlužníkova závazku vskutku jedná o rozhodný dluh z podnikání, vyžadovalo náročnější zkoumání, ke kterému první fáze řízení (i s ohledem na krátké zákonné lhůty pro rozhodnutí o dlužnickém návrhu -viz § 128, § 134 a § 393 IZ) zjevně není určena a pro které je naopak dán náležitý prostor ve fázi po zjištění úpadku a povolení oddlužení, je podle názoru odvolacího soudu namístě postup podle § 397 odst. 1 věty druhé IZ s tím, že ve vztahu k danému věřiteli, u něhož zatím není definitivně identifikován dluh z podnikání, je dána pochybnost o tom, zda je dlužník oprávněn podat návrh na povolení oddlužení , tj. tehdy oddlužení lze povolit a jeho přípustnost se definitivně dořeší v další fázi řízení, nejpozději na schůzi věřitelů konané dle § 403 IZ.

K povaze dluhů z podnikání pak Vrchní soud v Praze v citovaném rozhodnutí uvedl, že při posouzení, které dluhy lze považovat za rozhodné dluhy z podnikání ve smyslu § 389 IZ, se i v režimu stávající právní úpravy uplatní závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.3.2011, sen. zn. 29 NSČR 20/2009, uveřejněného pod č. 113/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle nichž dluhy vzešlými z podnikání dlužníka mohou být i takové dluhy, které v hmotněprávní rovině nevzešly z (jen) obchodních závazkových vztahů, např. dluhy, jež mají původ v občanskoprávních vztazích, do nichž dlužník vstupoval jako podnikatel, nebo veřejnoprávní dluhy (nedoplatky na daních a na pojistném apod.), měly-li původ v dlužníkově podnikání. Takto vytčené východisko pro identifikaci veřejnoprávních dluhů, které nutno považovat za rozhodné dluhy z podnikání , nelze podle názoru odvolacího soudu interpretovat jinak, než že jde o ty dluhy, které by nevznikly, nebýt dlužníkova podnikání (v něm mají svůj původ-důvod). Pokud jde o nedoplatky z titulu sociálního a zdravotního pojištění, jejich vznik není podmíněn tím, zda dlužník má status podnikatele ve smyslu soukromoprávní úpravy (dřívější nebo současné). Není tu rozhodné, zda příjem (vyměřovací základ) pochází z podnikání dlužníka nebo z jeho závislé činnosti, tj. daný zákonný odvod nemá původ v dlužníkově podnikání potud, že nebýt dlužníkova podnikání, povinnost takového zákonného odvodu by dlužníku nevznikla. Zdravotní pojišťovny i orgány správy sociálního zabezpečení přitom postupují při zařazení osoby do kategorie osoby samostatně výdělečně činné (OSVČ) zcela formálně, v zásadě pouze dle toho, zda dotyčný má platné (trvající) živnostenské oprávnění (či jiné oprávnění k podnikatelské činnosti), aniž by dále zkoumaly, zda skutečně podnikatelskou činnost vykonává. Kategorii OSVČ dle veřejnoprávních předpisů tak nelze bez dalšího ztotožňovat s podnikatelem ve smyslu občanského zákoníku (viz podmínku soustavnosti výkonu výdělečné činnosti obsaženou v § 420 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku a dřívější úpravu účinnou do 31.12.2013 zakotvenou v § 2 zákona č. 513/1991 Sb. obchodního zákoníku). Povahu dluhů z podnikání je však nepochybně třeba přiznat nedoplatkům na sociálním a zdravotním pojištění za zaměstnance (tj. kdy dlužník jako zaměstnavatel měl povinnost odvádět pojistné za své zaměstnance). Nedoplatky na daních je pak třeba posuzovat jednotlivě podle toho, zda předmětná daň skutečně měla (výhradně nebo také) původ v dlužníkově podnikání, jak je tomu typicky například u daně z přidané hodnoty.

Z obsahu insolvenčního spisu odvolací soud zjistil, že se dlužník insolvenčním návrhem doručeným soudu prvního stupně dne 7. 6. 2016 (dok. č. A-1) domáhá zjištění svého úpadku a povolení jeho řešení oddlužením, neboť eviduje 5 závazků u 4 věřitelů v celkové výši 661.915,-Kč, přičemž závazky č. 3, č. 4 a č. 5 jsou splatné, závazky č. 3 a č. 5 jsou po splatnosti déle než 30 dnů a závazek č. 5 je vykonatelný. K výzvě soudu prvního stupně ze dne 10. 6. 2016 (dok. č. A-8), aby doložil souhlasy věřitelů, jejichž pohledávky pochází z podnikatelské činnosti dlužníka a doložil listiny prokazující příjem dlužníka za rok 2013 a 2014, dlužník v podání doručeném dne 24. 6. 2016 (dok. č. A-9) uvedl, že jeho závazky z podnikání nebrání jeho úpadku, jestliže s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde, přičemž judikaturou bylo dovozeno, že tento souhlas není potřeba dodat společně s návrhem na povolení oddlužení. K doložení listin prokazujících jeho úpadek dlužník odkázal na čestné prohlášení, jež soudu již doložil a jež je zveřejněno v insolvenčním rejstříku.

Veden výše citovanými závěry ohledně povahy dluhů z podnikání, jež se plně uplatní i v projednávané věci, se odvolací soud nedomnívá, že by závazky vůči Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky a Okresní správě sociálního zabezpečení Rakovník bez dalších implikovali předpoklad, že úpadek dlužníka bude řešen konkursem z důvodu, že má dlužník vůči VZP ČR a OSSZ dluh z podnikání.

Pro rozhodnutí o odvolání však odvolací soud považoval za rozhodující, že dlužník v seznamu závazků uvedl také dluh vůči FÚ, přičemž k insolvenčnímu návrhu též přiložil vyrozumění o výši daňového nedoplatku vydané Finančním úřadem pro Středočeský kraj, Územní pracoviště v Rakovníku ze dne 16. 5. 2016 (dok. č. A-4), z něhož se podává, že má nedoplatek na dani z přidané hodnoty ve výši 331.056,-Kč a nedoplatek na dani z příjmu fyzických osob ve výši 316.640,-Kč. Jak již bylo vyloženo výše, nedoplatek na dani z přidané hodnoty má výhradní původ v podnikání dlužníka. Posouzení tohoto dlužníkova závazku vůči FÚ tedy nevyžaduje náročnější zkoumání toho, zda se skutečně jedná o rozhodný dluh z podnikání, a s ohledem na tento dluh by proto podle názoru odvolacího soudu nebyl v projednávané věci namístě postup podle § 397 odst. 1 věty druhé InsZ (tj. povolení oddlužení a projednání otázky jeho subjektivní přípustnosti až na schůzi věřitelů). Odvolací soud konstatuje, že jestliže dlužník přes výzvu soudu prvního stupně (dok. č. A-8) nedoložil souhlas FÚ, jakožto věřitele majícího vůči dlužníku pohledávku pocházející z dlužníkova podnikání, s řešením jeho úpadku oddlužením ve smyslu § 389 IZ, je věcně správný závěr soudu prvního stupně, že úpadek dlužníka bude řešen konkursem (resp. nepatrným konkursem).

V konkursu (či nepatrném konkursu) náklady insolvenčního řízení tvoří vždy i hotové výdaje a odměna insolvenčního správce, jež dosahuje v případě jejího určení podle § 1 odst. 5 vyhlášky nejméně částky 45.000,-Kč (bez event. připočtení 21 % DPH), přičemž podle § 2a vyhlášky náleží insolvenčnímu správci odměna z počtu přezkoumaných přihlášek v případě, nedošlo-li v konkursu k žádnému zpeněžení, taktéž v minimální výši 45.000,-Kč (bez event. připočtení 21 % DPH). Přitom je zřejmé, že vyjma nároku na jeho odměnu si činnost insolvenčního správce nadto vyžádá též určité hotové výdaje spojené zejména se soupisem majetkové podstaty, s přešetřením majetkových poměrů dlužníka (včetně event. prošetření jeho příp. neúčinných právních úkonů) a s přezkoumáním přihlášených pohledávek atd.

Soud prvního stupně proto nepochybil, pokud nemajetnému dlužníkovi (ze seznamu majetku dok. č. A-4 se podává, že vlastní pouze nepojízdné vozidlo značky Peugeot a věci osobní potřeby) uložil povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení v předepsané výši postačující na úhradu minimálních nákladů insolvenčního řízení. Stanovení zálohy v nižší výši by přicházelo v úvahu pouze tehdy, jestliže by dlužník vlastnil majetek zpeněžitelný v insolvenčním řízení. Dlužno dodat, že vymáhání nezaplacené zálohy zásadně přichází v úvahu tam, kde je insolvenčním navrhovatelem věřitel, tedy osoba od dlužníka odlišná, vůči níž, obecně vzato, může soud být s vymáháním takové pohledávky úspěšný. Nutno vyjít z toho, že po případném zjištění úpadku dlužníka je podle § 140e InsZ provedení výkonu rozhodnutí a exekuce postihující majetek náležející do jeho majetkové podstaty buď zcela vyloučeno, či umožněno toliko ve vztahu k pohledávkám, u nichž to zákon výslovně stanoví-to ovšem není případ nároku z titulu zálohy na náklady insolvenčního řízení. Z toho plyne, že je-li insolvenční návrh podán dlužníkem, pak pro případ, že lze očekávat zjištění jeho úpadku, nepřichází v úvahu zajištění úhrady nákladů tohoto řízení prostřednictvím vymáhání zálohy v jeho průběhu.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora odvolací soud napadené usnesení podle § 219 o.s.ř. jako věcně správné potvrdil.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí n e n í dovolání přípustné (§ 238 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).

V Praze dne 23. září 2016

JUDr. Michal K u b í n , v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Mandáková