3 VSPH 1602/2015-A-13
MSPH 93 INS 15873/2015 3 VSPH 1602/2015-A-13

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jindřicha Havlovce a soudců JUDr. Michala Kubína a JUDr. Petra Trebatického, Ph.D. v insolvenční věci dlužníka: PRIMA GRIL, s.r.o. se sídlem Praha 9, Cíglerova 1138/7, IČO: 49243772, o odvolání věřitele: Czech collection service, s.r.o. se sídlem Praha 8, Primátorská 296/38, IČO: 29151236, zast. Mgr. Ivanou Sládkovou, advokátkou se sídlem Praha 5, Janáčkovo nábřeží 39/51, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. července 2015, č.j. MSPH 93 INS 15873/2015-A-8,

takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. července 2015, č.j. MSPH 93 INS 15873/2015-A-8, se zr u š u j e a věc se vr a c í soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Napadeným usnesením insolvenční soud uložil insolvenčnímu navrhovateli, aby ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč.

Své rozhodnutí odůvodnil tím, že k návrhu Czech collection service, s.r.o. (dále jen navrhovatel) bylo zahájeno insolvenční řízení, v němž navrhovatel žádá zjištění úpadku dlužníka. Cituje ustanovení § 108 odst. 1 a 2 z.č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen InsZ), a vycházeje z toho, že na výzvu insolvenčního soudu ze dne 22.6.2015, aby se dlužník k návrhu vyjádřil tento nereagoval, insolvenční soud dospěl k závěru, že nemohl posoudit jeho majetkové poměry, a proto, s cílem zajistit úhradu hotových výdajů insolvenčního správce a jeho odměny, uložil navrhovateli povinnost zaplatit zálohu v maximální výši.

Proti tomuto usnesení se navrhovatel včas odvolal a žádá zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci soudu prvního stupně, příp. rozhodnutí, že povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč se navrhovateli neukládá. Namítl, že soud prvního stupně přehlédl, že dlužník (jak vyplývá z výpisu z katastru nemovitostí, který byl k insolvenčnímu návrhu připojen) je minimálně spoluvlastníkem nemovitosti, v nakládání s níž je omezen předběžným opatřením soudu. Závěr insolvenčního soudu o tom, že očekávané budoucí náklady insolvenčního řízení nebude možné uhradit z majetkové podstaty dlužníka, není správný, a podmínky pro uložení zálohy, navíc v maximální možné výši, tedy nejsou splněny. Odvolací soud přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že nejsou dány podmínky pro jeho potvrzení či změnu.

Podle § 108 odst. 1,2 InsZ insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000,-Kč.

Podle § 169 odst. 2 z.č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o.s.ř.) vyhotovení každého usnesení, kterým se zcela vyhovuje návrhu na předběžné opatření, návrhu na zajištění důkazu, návrhu na zajištění předmětu důkazního prostředku ve věcech týkajících se práv z duševního vlastnictví nebo jinému návrhu, jemuž nikdo neodporoval, nebo usnesení, které se týká vedení řízení, anebo usnesení podle § 104a, nemusí obsahovat odůvodnění. Odůvodnění nemusí obsahovat rovněž usnesení, kterým bylo rozhodnuto nikoli ve věci samé, připouští-li to povaha této věci a je-li z obsahu spisu zřejmé, na základě jakých skutečností bylo rozhodnuto; v tomto případě se ve výroku usnesení uvedou zákonná ustanovení, jichž bylo použito, a důvod rozhodnutí.

Ačkoli je usnesení o uložení povinnosti hradit zálohu na náklady insolvenčního řízení rozhodnutím nemeritorním, nejde o usnesení, jímž by se upravovalo vedení řízení, ani o usnesení vydávané v rámci dohlédací činnosti insolvenčního soudu dle § 11 InsZ. Tímto usnesením soud ve smyslu § 10 písm. a) InsZ rozhoduje o povinnosti insolvenčního navrhovatele zaplatit zálohu (ukládá mu platební povinnost a rozhoduje o její výši v mezích zákonného limitu), pokud jsou k tomu vzhledem k okolnostem věci splněny podmínky vymezené v § 108 odst. 1 InsZ. Odtud plyne, že proti tomuto rozhodnutí je přípustné odvolání a že ovšem také-s ohledem na povahu věci-nelze dovodit, že jde o rozhodnutí, jež by nebylo nutno odůvodnit.

Je třeba totiž vyjít z toho, že povinnost k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení lze uložit insolvenčnímu navrhovateli (který není osobou uvedenou v druhé větě § 108 odst. 1 InsZ, či v § 368 odst. 1 InsZ) jedině pokud v daném případě nelze předpokládat, že budoucí náklady insolvenčního řízení bude možno zcela uhradit z majetkové podstaty (tj. prostředky k jejich krytí nelze zajistit jinak než zálohou). Při nedostatku volných finančních prostředků dlužníka je požadavek zálohy odůvodněn též jako zdroj úhrady prvotních nákladů, jež si insolvenční řízení (aby mohlo zákonem stanoveným způsobem pokračovat) vyžádá v období následující po rozhodnutí o úpadku.

Pro posouzení, zda je namístě zaplacení zálohy po navrhovateli požadovat a v jaké výši, je tudíž nutné vzít v úvahu skutkové a právní okolnosti dané věci, jež jsou podstatné především pro úsudek o tom, jaký způsob řešení dlužníkova úpadku či hrozícího úpadku lze očekávat, jaké náklady, k jejichž krytí záloha slouží, si tento způsob pravděpodobně vyžádá a zda či do jaké míry lze předpokládat uspokojení těchto nákladů z majetkové podstaty, popř. zda je třeba zajistit úhradu prvotních nákladů insolvenčního řízení. Je přitom zřejmé, že výše nákladů insolvenčního řízení se odvíjí nejen od samotné povahy konkrétního způsobu řešení dlužníkova úpadku (konkursu, reorganizace nebo zvolené formy oddlužení), ale i v rámci téhož způsobu řešení úpadku je navíc ještě ovlivněna specifickými poměry dané věci. To platí i pro hotové výdaje a odměnu insolvenčního správce, které vždy patří mezi náklady insolvenčního řízení a jejichž výše je pro jednotlivé způsoby řešení úpadku upravena odlišně ve vyhlášce č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů, ve znění pozdějších předpisů.

Z uvedených důvodů je namístě závěr, že rozhodnutí o povinnosti k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení dle § 108 InsZ musí být (v zájmu zajištění transparentnosti výkonu soudnictví a ochrany práva na spravedlivý proces ve smyslu § 1 o.s.ř.) odůvodněno, a to způsobem zákonem předepsaným (dle § 157 odst. 2 ve spojení s § 167 odst. 2 o.s.ř.) tak, aby z něj bylo patrné, z jakých konkrétních skutkových a právních závěrů soud při svém závěru o důvodech k zaplacení zálohy a o její potřebné výši vycházel, a na jakém podkladě tyto závěry učinil.

Těmto požadavkům však soud prvního stupně v napadeném usnesení zjevně nedostál, když dostatečně nevysvětlil, z jakých důvodů shledal, že podmínky pro uložení povinnosti k zaplacení zálohy vymezené v § 108 odst. 1 InsZ jsou dány, a že je zálohy zapotřebí právě v maximální možné výši.

Soud prvního stupně se v odůvodnění svého rozhodnutí totiž omezil pouze na zjištění, že dlužník se k insolvenčnímu návrhu nevyjádřil, pročež jeho majetkové poměry nemohl posoudit. Takový závěr však, a v tom je třeba dát odvolateli za pravdu, oporu v obsahu insolvenčního spisu nenachází. Přitom není zřejmé, z jakých důvodů insolvenční soud údaje o majetku dlužníka, které navrhovatel soudu poskytl, pominul. Odůvodnění napadeného rozhodnutí navíc postrádá dostatečně odůvodněnou úvahu o očekávané formě řešení úpadku dlužníka, jakož i konkrétní skutkové závěry, jež by se týkaly nejen majetkových poměrů dlužníka, pokud jde o jeho aktiva, nýbrž také konkrétních závazků dlužníka a jejich výše. Pomíjí také účel institutu zálohy dle § 108 InsZ, coby náhradního zdroje úhrady prvotních nákladů insolvenčního řízení a záruky úhrady celkových nákladů insolvenčního řízení, včetně hotových výdajů a odměny insolvenčního správce, pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty (srov. § 38 odst. 2 InsZ).

Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně odůvodnění výroku svého rozhodnutí formuloval nepřezkoumatelným způsobem, odvolací soud nemá na jakém podkladě vystavět a formulovat své úvahy o věci a přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí. Proto napadené usnesení podle § 7 a § 219a odst. 1 písm. b) o.s.ř. zrušil a věc dle § 221 odst. 1 písm. a) téhož zákona vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, v němž bude postupovat v intencích vysloveného právního názoru odvolacího soudu (§ 226 odst. 1 o.s.ř.).

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí n e n í dovolání přípustné.

V Praze dne 28. srpna 2015

JUDr. Jindřich H a v l o v e c , v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Jana Berná