3 VSPH 1601/2015-A-82
MSPH 93 INS 4348/2015 3 VSPH 1601/2015-A-82

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jindřicha Havlovce a soudců JUDr. Michala Kubína a JUDr. Petra Trebatického, Ph.D. v insolvenční věci dlužníka: TRADE B.G.M., a.s. se sídlem Praha 10, Žernovská 6, IČO: 26155681, zast. JUDr. Petrem Plavcem, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 1, Na Zábradlí 1, zahájené k návrhu navrhovatele: Česká exportní banka, a.s. se sídlem Praha 1, Vodičkova 701/34, IČO: 63078333, zast. Mgr. Jiřím Tomolou, advokátem se sídlem Praha 1, Platnéřská 4, o odvolání dlužníka proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 93 INS 4348/2015-A-66 ze dne 26. června 2015,

takto:

Usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 93 INS 4348/2015-A-66 ze dne 26. června 2015 se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Napadeným usnesením soud prvního stupně bodem I. výroku zjistil úpadek dlužníka. Bodem II. výroku rozhodl, že předběžný insolvenční správce JUDr. Josef Cupka se stává insolvenčním správcem s plnou působností. V ostatních bodech výroku svého rozhodnutí promítl povinné náležitosti rozhodnutí podle § 136 odst. 2 z.č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, dále jen InsZ, resp. svůj další procesní postup.

V odůvodnění svého rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že navrhovatel se insolvenčním návrhem domáhá zjištění dlužníkova úpadku a jeho řešení konkursem, neboť se dlužník nachází v úpadku ve formě platební neschopnosti i ve formě předlužení. Má více věřitelů s pohledávkami déle než 30 dnů po splatnosti, které není schopen plnit po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti a souhrn jeho závazků převyšuje hodnotu jeho majetku. Konkrétně tvrdí, že má za dlužníkem splatnou pohledávku (sestávající z jistiny ve výši 17.469.801,42 USD, ze smluvních úroků, úroků z prodlení a z poplatků) z úvěrové smlouvy č. 21493, CODE: 07L201B001 ze dne 28.11.2008, ve znění tří dodatků ze dne 16.12.2008, ze dne 8.9.2009 a ze dne 14.6.2010 (dále jen úvěrová smlouva). Z důvodu nesplácení úvěru poskytnutého za účelem dostavby a provozování plavírny kaolinu a výroby nátěrových hmot na bázi kaolinu ve Vietnamu a dlužníkovu neochotu a neschopnost řešit tuto situaci dohodou navrhovatel pohledávky z úvěrové smlouvy oznámením doručeným dlužníku dne 16.9.2013 zesplatnil. Část této pohledávky postoupil dne 15.4.2014, poté, co Exportní garanční a pojišťovací společnost, a.s. (dále jen EGAP) vyplatila navrhovateli pojistné plnění, v souladu s pojistnou smlouvou ze dne 28.11.2008, uzavřenou mezi EGAP jako pojistitelem, navrhovatelem jako pojištěným a dlužníkem jako investorem (dále jen pojistná smlouva If) na EGAP. Výplatou pojistného plnění dle pojistné smlouvy If uzavřené ve smyslu z.č. 58/1995 Sb., o pojišťování a financování vývozu se státní podporou, nedochází ani k zániku pohledávky navrhovatele za dlužníkem z úvěrové smlouvy ani k automatickému přechodu pohledávky na pojistitele. Pojistná smlouva If podle § 47 odst. 1 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě (který je rozhodný pro právní vztah založený Pojistnou smlouvou If) chrání navrhovatele před majetkovými důsledky, které mohou vzniknout nesplácením poskytnutého úvěru dlužníkem dle pojistné smlouvy (platební neschopnosti a úpadku dlužníka) a nikoli dlužníka. Dlužník, konkrétně pak jeho investice v podobě 100% obchodního podílu ve společnosti Quang Binh Bohemia Kaolin Company Ltd. se sídlem ve Vietnamu (dále jen QBBK), je pojištěn podle jiné smlouvy, konkrétně pojistné smlouvy č. 120000419 ze dne 9.1.2009, uzavřené mezi EGAP jako pojistitelem a dlužníkem jako pojištěným (dále jen pojistná smlouva I).

Za další dlužníkovy věřitele navrhovatel označil: (i) EGAP s pohledávkou ve výši nejméně 15.758.889,78 USD splatnou dne 16.9.2013, kterou nabyla dne 15.4.2014 postoupením části pohledávky navrhovatele z úvěrové smlouvy; (ii) společnost QBBK s pohledávkou ve výši 3,36 mil. USD splatnou dne 31.12.2011, která vyplývá z nezaplaceného vkladu dlužníka do základního kapitálu QBBK; (iii) Vietnamskou investiční a rozvojovou banku (BIDV) s pohledávkou z titulu odškodnění podle smlouvy o správě zajištění z roku 2009, splatnou nejpozději 31.12.2012; (iv) společnost B.G.M. Managers, s.r.o. s pohledávkou ve výši 398.031,-Kč, vzniklou z přefakturace telefonů a služebních cest dlužníka, splatnou nejpozději k 31.12.2013; (v) společnost B.G.M. holding a.s. s pohledávkami splatnými nejpozději k 31.12.2013 ve výši 97.652,-Kč a 98.850,-Kč vzniklými z přefakturace letenek a jiných nákladů na cesty do Vietnamu a telefonů, ve výši 64.980,-Kč a 68.400,-Kč z titulu přefakturace pojistného, ve výši 5.085.714,-Kč a 61.407,-Kč z provozních úvěrů, ve výši 1.988.290,-Kč z finanční výpomoci a ve výši 61.801.000,-Kč z půjčky, která dosud není splatná. Sám dlužník uvádí ve své výroční zprávě za rok 2013, že z krátkodobých závazků v úhrnné výši 56.931.000,-Kč má závazky po splatnosti ve výši 28.799.000,-Kč, z toho déle než 6 měsíců po splatnosti závazky ve výši 21.823.000,-Kč. Jeho majetek je tvořen 100% účastí ve společnosti QBBK a pohledávkou vůči této společnosti z dodavatelského úvěru, který jí poskytl při výstavbě kaolínky ve Vietnamu, jejíž hodnota je dle navrhovatele značně pochybná.

Ve svém vyjádření dlužník žádal, aby byl návrh zamítnut. Obšírně vylíčil skutkové okolnosti doprovázející uzavření úvěrové smlouvy, pojistné smlouvy If a pojistné smlouvy I. Z jejich obsahu dovozuje, že vzhledem k tomu, že k nezaplacení úvěru došlo bez jeho zavinění, navrhovatel není dle jeho názoru oprávněn domáhat se plnění po něm, ale každá neuhrazená splátka měla být navrhovateli refundována ze strany EGAP. K porušení závazků z úvěrové smlouvy dlužníkem došlo v důsledku teritoriálních (a nikoli komerčních) příčin, konkrétně pak z důvodu porušení smluv uzavřených dne 23.3.2002 mezi QBBK, původním investorem a vietnamským státním podnikem, společností Midland Construction Corporation (dále jen COSEVCO), podle kterých se COSEVCO zavázala odebírat po zprovoznění kaolínky od QBBK její produkci (kaolín a nátěrové hmoty na bázi kaolínu). Výtěžky z tohoto obchodu byly přitom primárním předpokladem pro řádné splácení úvěru. Pojištění dle pojistné smlouvy If bylo sjednáno jako součást zajištění závazků z úvěrové smlouvy a v momentě, kdy EGAP dle pojistné smlouvy If (tedy v rámci zajištění) plnila, musí tak jejich uspokojením ze zajištění zaniknout i příslušná část pohledávek plynoucích z úvěrové smlouvy. Zesplatnění úvěru bylo proto neodůvodněné. Postup, který navrhovatel zvolil, je dle mínění dlužníka šikanózní. Pojistná smlouva If umožňuje vykonání postihu ze strany EGAP dle čl. XVI. všeobecných pojistných podmínek, pouze vznikla-li pojistná událost zaviněním dlužníka, QBBK nebo osoby jednající za ně. Splnění podmínek v tomto článku upravených navrhovatel netvrdí ani nedokládá. Z uvedených důvodů nedošlo ani ke splnění podmínek pro uskutečnění převodu práv dle čl. XIII. všeobecných pojistných podmínek If, ani pro vykonání postihu podle čl. XVI. všeobecných pojistných podmínek If. EGAP tak nemůže mít za dlužníkem žádnou pohledávku, a pluralita věřitelů tedy není dána. Pohledávka EGAP navíc nemůže být osvědčena v insolvenčním řízení z důvodu potřeby rozsáhlého dokazování k otázce jejího vzniku. Ostatní navrhovatelem označení věřitelé splatné pohledávky za dlužníkem nemají. Popřel, že by byl předlužen. Výše jeho majetku převyšuje výši závazků. Výše jeho aktiv dosahuje 1.600.000.000,-Kč. V úpadku se proto nenachází.

Z provedených důkazů soud prvního stupně zjistil, že navrhovatel má za dlužníkem zajištěnou splatnou pohledávku z nesplaceného úvěru poskytnutého navrhovatelem dlužníku dle úvěrové smlouvy do celkové výše 17.785.235,-USD a 265.000.000,-Kč, který navrhovatel z důvodu jeho nesplácení v souladu s úvěrovou smlouvou (čl. 21.1 a čl. 21.18) zesplatnil oznámením doručeným dlužníku dne 16.9.2013. V něm také dlužníka vyzval k úhradě všech závazků z úvěrové smlouvy ve výši 16.612.501,81 USD. Ze smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 15.4.2014 zjistil, že v návaznosti na výplatu pojistného plnění navrhovateli ze strany EGAP navrhovatel v souladu s pojistnou smlouvou If postoupil, dříve než 6 měsíců před podáním insolvenčního návrhu, společnosti EGAP část svých pohledávek z úvěrové smlouvy odpovídající pěti splátkám jistiny s úroky ve výši 15.758.889,78 USD. Tato skutečnost byla navrhovatelem i EGAP oznámena dlužníku 3.6.2014, resp. 23.7.2014. Vyplacením pojistného plnění navrhovateli ze strany EGAP k zániku závazků dlužníka vůči navrhovateli z úvěrové smlouvy dle obsahu ujednání obsažených v pojistné smlouvě If nedošlo. Pojištěným dle této smlouvy je navrhovatel, konkrétně pak jeho pohledávky za dlužníkem z úvěrové smlouvy, a nikoliv závazky dlužníka z úvěrové smlouvy.

Navrhovatel, jak plyne z přihlášky jeho pohledávky, uplatňuje za dlužníkem pohledávku z úvěrové smlouvy vzniklou nesplacením jistiny úvěru ve výši 336.974.999,59 Kč. Z vyjádření EGAP a z přihlášky její pohledávky soud prvního stupně zjistil, že tento subjekt nárokuje vůči dlužníku pohledávku z úvěrové smlouvy ve výši 303.479.270,03 Kč, která na něj byla postoupena navrhovatelem. Případný nárok na náhradu škody v podobě regresu (postihu) vůči dlužníku neuplatňuje. Kromě pohledávky navrhovatele a pohledávky EGAP soud prvního stupně žádné další pohledávky věřitelů dlužníka za osvědčené nevzal.

Ze seznamu závazků dlužníka vyplývá, že má závazky vůči celkem 5 věřitelům (včetně navrhovatele, jehož pohledávku neuznává co do některých dílčích položek a EGAP, jejíž pohledávku neuznává zcela) v celkové výši 1.034.421.489,06 Kč. Ze seznamu jeho majetku soud prvního stupně zjistil, že vedle stravenek v hodnotě 80,-Kč vlastní movité věci (vybavení a zařízení kanceláře) v hodnotě 107.000,-Kč, zásoby v hodnotě 19.525,-Kč a nedokončenou výrobu v hodnotě 126.272.764,-Kč. Dále vlastní obchodní podíl ve společnosti QBBK v hodnotě 30.068.840,-Kč, eviduje pohledávky za svými dlužníky ve výši 1.342.035.164,94 Kč. Finanční prostředky v pokladně ve výši 12.404,80 Kč a na bankovních účtech ve výši 247.523,97 Kč. Má dva zaměstnance.

Obsah pojistné smlouvy I, stejně tak jako rozhodnutí EGAP o zamítnutí nároku dlužníka na plnění dle této smlouvy, vyjádření dlužníka ve sporu vedeném o tomto nároku s EGAP před Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR a tvrzení dlužníka o jeho nárocích z této smlouvy vůči EGAP soud prvního stupně neshledal pro posouzení věci významnými, neboť s navrhovatelem uplatněnými nároky nesouvisejí.

Na základě těchto svých zjištění soud prvního stupně dospěl k právnímu závěru, podle něhož navrhovatel je k podání insolvenčního návrhu aktivně legitimován. Vzal také za osvědčené, že vedle navrhovatele má dlužník i dalšího věřitele, společnost EGAP, s pohledávkou po splatnosti ve výši 303.479.270,03 Kč. Postoupením části pohledávky navrhovatele na EGAP za stavu, kdy dlužník s takovým postupem předem vyjádřil souhlas, nemohlo dojít k porušení § 143 odst. 2 InsZ (a s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.1.2012, sen.zn. 29 NSČR 52/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.10.2011, sen.zn. 29 NSČR 13/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.12.2013, sen.zn. 29 NSČR 116/2013) ani ke zneužití jeho práv na úkor dlužníka dle § 128a odst. 2 písm. c) InsZ.

Dospěl dále k závěru, že většina pohledávek je po lhůtě splatnosti již déle než 3 měsíce a že dlužník řádně nesplnil svoji povinnost předložit seznam závazků podle § 104 odst. 1 InsZ, neboť v seznamu neuvedl údaje o splatnosti svých závazků. Odkazuje na závěry Nejvyššího soudu formulované zejména v jeho rozhodnutích publikovaných pod R 51/2011, R 83/2012, R 80/2011, R 43/2012 soud prvního stupně uzavřel, že pouze marginální finanční prostředky v pokladně 12.404,80 Kč a na bankovních účtech dlužníka ve výši 247.523,97 Kč představují jediné disponibilní zdroje, které dlužník má na uspokojení pohledávek svých věřitelů. Ty však nejsou s to pokrýt jeho závazky. Vzal také v úvahu, že na běžný provoz si dlužník potřebné finanční prostředky půjčuje. Důkazy, kterými dlužník dokládal hodnotu obchodního podílu ve společnosti QBBK a hodnotu pohledávek za touto společností, vyhodnotil jako rozporné, se závěrem, že zjišťování hodnoty aktiv dlužníka by přesahovalo rámec insolvenčního řízení. V každém případě se však nejedná o disponibilní zdroje, které by dlužníku umožňovaly hradit jeho splatné závazky.

Na základě uvedeného soud prvního stupně, cituje ust. § 3, § 97 odst. 3 a § 103 odst. 2 InsZ, dospěl k závěru, že dlužník je v úpadku, neboť má více věřitelů s peněžitými závazky po dobu 30 dnů po lhůtě splatnosti, které neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, pročež, při absenci disponibilního zdroje financí, který by mu umožnil závazky operativně uhradit, je třeba dospět k závěru, že tyto závazky není schopen plnit. Otázkou, zda je dlužník také předlužen, se již pro její nadbytečnost nezabýval.

Proti rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž byl zjištěn jeho úpadek, se dlužník včas odvolal a navrhl, aby bylo změněno tak, že se insolvenční návrh zamítá. Má za to, že úpadek dlužníka nebyl osvědčen, neboť především není dána mnohost věřitelů. Insolvenční návrh je dle něj šikanózní. Má za to, že rozhodnutí je postiženo procesní vadou, když v průběhu řízení soud prvního stupně změnil svůj náhled na věc bez toho, aby dlužníku na tuto změnu umožnil reagovat při dalším jednání o věci, které již nenařídil. Vyjádřil přesvědčení, že pohledávku EGAP není možno z důvodu její skutkové a právní složitosti osvědčit v insolvenčním řízení, neboť je třeba zkoumat vůli stran při uzavření úvěrové smlouvy, pojistné smlouvy If a pojistné smlouvy I, je třeba zkoumat smysl a účel těchto smluv, zda dlužník zavinil vznik pojistné události podle pojistné smlouvy If a zda došlo k pojistné události podle pojistné smlouvy I. Má za to, že soud prvního stupně věc nesprávně právně posoudil. Nesouhlasí s tím, že pohledávka EGAP je pohledávkou z nesplacené úvěrové smlouvy. Dle jeho názoru se jedná o postih (regres) dlužníka, který je uplatňován v rozporu se zákonem č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě. Navrhovateli právo na náhradu škody zaviněné dlužníkem, které je podmínkou uplatnění zákonného i smluvního regresu vůči dlužníku, nevzniklo. Pojistná událost totiž vznikla z důvodů teritoriálního a nikoli komerčního rizika. Výkladem pojistné smlouvy If, zejména pak jejího článku XVI ve spojení s čl. XIII všeobecných pojistných podmínek If se soud prvního stupně dostatečně nezabýval. Tu, stejně tak jako pojistnou smlouvu I, uzavíral s úmyslem chránit se v případě teritoriálního rizika před uplatněním jakýchkoliv práv ze strany EGAP vůči němu. Takto jím chápaná pojistná ujednání, za která zaplatil 20,6 mil. Kč, však reálně nefungují, a dokonce se stala důvodem k osvědčení jeho úpadku. Poukázal také na to, že poté, co vietnamský obchodní partner své závazky vůči dlužníku porušil, EGAP odmítla vyplatit dlužníku pojistné plnění, avšak pojistné plnění navrhovateli uhradila. Má také za to, že insolvenční návrh je šikanózní, neboť dva spřízněné subjekty si po vzájemné domluvě bezúplatně postoupili část pohledávky jednoho z nich výlučně za účelem splnění podmínky plurality věřitelů, navíc v situaci, kdy navrhovateli právo domáhat se splacení úvěru nesvědčí. Tím došlo k poškození jeho práv.

Navrhovatel má odvolání dlužníka za nedůvodné a žádá, aby napadené rozhodnutí bylo potvrzeno. Závěry soudu prvního stupně, na kterých své rozhodnutí postavil, jsou správné. K jednotlivým námitkám odvolatele uvedl, že k dlužníkem vytýkanému procesnímu pochybení nedošlo, když řízení je ovládáno vyšetřovací zásadou, a dlužníkem namítané vady řízení nejsou ve smyslu § 141 odst. 1 InsZ významné. Zdůraznil, že jeho pohledávka není v řízení sporná a pohledávka EGAP byla v řízení řádně osvědčena. Ačkoli ohledně příčin pojistné události panují mezi účastníky výrazné rozpory, podstatné je to, že důvodem vzniku pohledávky EGAP není postih, jak dlužník namítá, ale právo na vrácení úvěru, které bylo navrhovatelem zčásti dle čl. XIII. všeobecných pojistných podmínek If postoupeno na EGAP. Úvahy dlužníka o šikanózní povaze návrhu odmítl s tím, že jak on, tak i EGAP postupovali v souladu s pojistnou smlouvou If, se kterou dlužník vyslovil souhlas. Poukázal na to, že dlužník záměrně pomíjí snahu navrhovatele najít konstruktivní řešení jeho problémů se splácením čerpaného úvěru. Za nemravnou je třeba považovat obranu dlužníka, který si od navrhovatele půjčil peněžní prostředky ve výši cca 32 mil. USD, z čerpaného úvěru nic nezaplatil a placení odmítá s tím, že navrhovateli bylo vyplaceno pojistné plnění, v důsledku čehož jeho povinnost platit zanikla. Přitom sám proti nezaplacení úvěru pojištěn nebyl.

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal napadené rozhodnutí včetně řízení, které předcházelo jeho vydání, a dospěl k závěru, že odvolání dlužníka není opodstatněné.

Podle § 136 odst. 1 InsZ vydá insolvenční soud rozhodnutí o úpadku, je-li osvědčením nebo dokazováním zjištěno, že dlužník je v úpadku nebo že mu úpadek hrozí.

Podle § 3 odst. 1 InsZ je dlužník v úpadku, jestliže má a) více věřitelů a b) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a c) tyto závazky není schopen plnit (dále jen "platební neschopnost"). K posledně uvedené podmínce § 3 odst. 2 InsZ stanoví, že se má za to, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže a) zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo b) je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, nebo c) není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo d) nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1, kterou mu uložil insolvenční soud.

V případě, kdy je insolvenční řízení zahájeno dle § 97 odst. 1 a 5 InsZ na návrh věřitele, je tento navrhovatel ve smyslu § 103 odst. 2 InsZ povinen v insolvenčním návrhu mimo jiné uvést rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka, skutečnosti, ze kterých vyplývá jeho oprávnění podat návrh, a označit důkazy, kterých se dovolává, přičemž dle § 105 InsZ je povinen doložit, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku, a k návrhu připojit její přihlášku. Doložením splatné pohledávky vůči dlužníku navrhující věřitel jednak prokazuje své oprávnění podat insolvenční návrh (aktivní legitimaci), a jednak zčásti poskytuje skutkový podklad pro zkoumáními tvrzeného dlužníkova úpadku, jehož zjištění je základním předpokladem podmiňujícím rozhodnutí o úpadku. Teprve poté, co je postavena najisto pohledávka navrhovatele-věřitele za dlužníkem ve smyslu § 105 InsZ, a dlužno poznamenat, že v této otázce je na navrhujícím věřiteli, aby doložil svou pohledávku za dlužníkem (naplnění zásady projednací), je namístě se zabývat otázkou, zda má dlužník více věřitelů déle než 30 dnů po lhůtě splatnosti. Tento závěr pak předchází zkoumání třetí podmínky úpadku, tj. otázky, zda je dlužník neschopen pohledávky svých věřitelů splácet. Na tento závěr lze usuzovat z některých domněnek uvedených v ustanovení § 3 odst. 2 InsZ, jež jsou domněnkami vyvratitelnými, a je na dlužníkovi, zda osvědčí nebo prokáže opak. Obě další podmínky úpadku pak šetří insolvenční soud ex offo, tj. při uplatnění zásady vyšetřovací.

Skutkové závěry soudu prvního stupně, na nichž tento staví svůj podrobně a přesvědčivě odůvodněný právní závěr o důvodnosti insolvenčního návrhu, mají spolehlivou oporu ve zjištěném skutkovém stavu věci a jsou náležitě právně posouzeny. Protože ve stádiu odvolacího řízení nebylo zjištěno nic, co by zakládalo důvod pro změnu či zrušení napadeného rozhodnutí, na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně lze odkázat.

V podrobnostech tak odvolací soud především sdílí názor soudu prvního stupně o tom, že navrhovatel je k podání insolvenčního návrhu věcně legitimován. V řízení osvědčil, že má za dlužníkem splatnou pohledávku z úvěrové smlouvy uzavřené s dlužníkem dne 28.11.2008. Námitky dlužníka, že navrhovatel neměl své pohledávky z úvěrové smlouvy zesplatnit, a měl se jejich uspokojení domáhat po EGAP a nikoli po dlužníku, nenacházejí opodstatnění ani v obsahu úvěrové smlouvy uzavřené mezi navrhovatelem a dlužníkem, ani v obsahu pojistné smlouvy If ani v zákonné úpravě. Dlužníkem prezentovaný výklad ujednání s navrhovatelem v tom smyslu, že k úhradě pohledávek navrhovatele z poskytnutého úvěru povinen není (neboť k nesplácení úvěru z jeho strany došlo v důsledku naplnění teritoriálních a nikoli komerčních rizik) v obsahu těchto listin oporu nenachází.

Odvolací soud se dále ztotožňuje i se závěrem soudu prvního stupně, že dlužník má více věřitelů s pohledávkami po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti s tím, že kromě navrhovatele je věřitelem dlužníka i EGAP, na kterou byla část pohledávky navrhovatele z nesplaceného úvěru postoupena 15.4.2015. Námitka dlužníka, že k postoupení části úvěrové pohledávky na EGAP navrhovatel nebyl oprávněn, nejsou opodstatněné. I s touto jeho obranou se soud prvního stupně řádně vypořádal a obsah pojistné smlouvy If, zejména pak ustanovení čl. XIII a XVI jejích všeobecných podmínek, soud prvního stupně posoudil dostatečně. Mylný je názor dlužníka, že k doložení pohledávky EGAP (kterou má za skutkově i právně složitou) by bylo potřeba provádět obsáhlé dokazování, které se vymyká rámci insolvenčního řízení, a mylné je i jeho přesvědčení o tom, že bylo namístě zkoumat vůli stran při uzavírání úvěrové smlouvy a obou pojistných smluv nad rámec jejich obsahu s tím, že dlužník tyto uzavřel v přesvědčení, že sám je proti neplnění svých závazků (z důvodu teritoriálních příčin) chráněn (pojištěn) pojistnou smlouvou If. Pohledávka EGAP byla v řízení osvědčena dostatečně. Za stavu, kdy pojištěným z pojistné smlouvy If je jednoznačně navrhovatel a nikoli dlužník, zjišťování případného rozporu vůle dlužníka s jeho projevem (jakož i toho, zda zavinil nesplácení úvěru a zda došlo k pojistné události podle pojistné smlouvy I, která s danou věcí přímo nesouvisí) by bylo nadbytečné a pro rozhodnutí věci bezvýznamné (srov. § 266 obch.z. a § 35 odst. 2, 3 o.z.). Pomocí výkladu projevu vůle nelze nahrazovat nebo doplňovat vůli, kterou jednající účastníci v rozhodné době neměli nebo kterou sice měli, ale kterou neprojevili. Pro posouzení obsahu projevu vůle (a tomu odpovídající povahy právního úkonu) přitom není podstatná tzv. vnitřní výhrada (mentální rezervace) jednajícího účastníka, tedy, zda účastník při projevování vůle sledoval jiný cíl, než který ve skutečnosti projevil, a významný není ani motiv či pohnutka, tj. vzdálenější předpoklady a představy, z nichž jednající vychází a které vedou k utváření jeho vůle, avšak zůstávají skryty a druhá strana o nich neví. Podstatné totiž je toliko to, co lze objektivními hledisky hodnotit, tedy to, jakou vůli účastník (účastníci) ve skutečnosti projevil (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 21 Cdo 2615/2006, ze dne 26.7.2007).

Kvalifikuje-li dlužník pohledávku EGAP jako pohledávku z jiného právního důvodu, než pro který byla touto osobou uplatněna, a v řízení také osvědčena, totiž jako postih (regres) dlužníka, je jeho obsáhlá argumentace o tom, proč takový nárok tomuto věřiteli nesvědčí ani ze smlouvy ani ze zákona, zcela bezcenná.

Vedle toho má odvolací soud za osvědčené, že věřitelem dlužníka se splatnou pohledávkou je i Česká republika-Finanční úřad pro hlavní město Prahu. Z přihlášky pohledávky tohoto věřitele se podává, že má za dlužníkem vykonatelnou pohledávku z nezaplacené daně z příjmu právnických osob s příslušenstvím (v podobě úroku z prodlení) v celkové výši 22.030.997,-Kč, která se co do jistiny ve výši 14.995.108,-Kč stala splatnou 1.7.2011. Ačkoliv soud prvního stupně pro účely svého rozhodnutí tyto okolnosti neposuzoval, odvolací soud vychází z toho, že řízení o odvolání dlužníka proti rozhodnutí o úpadku není omezeno pravidly neúplné apelace plynoucími z ustanovení občanského soudního řádu. S výjimkou omezení založených pro řízení o odvolání dlužníka proti rozhodnutí o úpadku úpravou obsaženou v § 141 InsZ se tak pro toto odvolací řízení přiměřeně uplatňují ustanovení občanského soudního řádu platná pro odvolání projednávaná a rozhodovaná v systému úplné apelace. Odvolací soud tudíž přihlédl v odvolacím řízení při posouzení, zda dlužník je v úpadku, také ke skutečnostem (a důkazům) týkajícím se pohledávky tohoto věřitele, splatné v době delší než 3 měsíce před zahájením insolvenčního řízení, jež zde byly (a jako takové mohly být uplatněny) již před rozhodnutím o úpadku, avšak do té doby nevyšly v insolvenčním řízení najevo (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2011, sen. zn. 29 NSČR 23/2011, uveřejněném pod číslem 43/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010, sen. zn. 29 NSČR 30/2009, uveřejněném pod číslem 14/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.4.2012, č.j. KSBR 27 INS 864/2009, 29 NSČR 19/2010-A-54).

Námitku dlužníka, že ohledně této pohledávky měl s věřitelem sjednaný splátkový kalendář, odvolací soud shledal nevýznamnou, neboť taková okolnost (i kdyby byla vskutku dána) na závěru o splatnosti dané pohledávky ničeho nemění. Proto také zamítl návrh dlužníka na provedení důkazů v podobě splátkového kalendáře uzavřeného s Finančním úřadem a v podobě vyjádření příslušného finančního úřadu, zdali by v případě, že by nebylo rozhodnuto o úpadku dlužníka, rozhodl kladně o posečkání úhrady nezaplacené daně . Provedení těchto důkazů by pro nevýznamnost tvrzení, která jimi měla být doložena, bylo nadbytečné a časově i finančně nehospodárné.

A konečně, na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně (včetně jím citované judikatury Nejvyššího soudu) lze odkázat i co do závěru o neschopnosti dlužníka plnit své závazky s tím, že se mu nepodařilo vyvrátit domněnku své platební neschopnosti založenou tím, že své peněžité závazky neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti (§ 3 odst. 2 písm. b/ InsZ) a tím, že nesplnil řádně svoji povinnost dle § 104 odst. 1 InsZ, když předložený seznam jeho závazků neobsahuje údaje o splatnosti závazků (§ 3 odst. 2 písm. d/ InsZ), neboť nedisponuje dostatečnými zdroji (majetkem), které by mu umožňovaly své závazky operativně uhradit.

Za daného stavu nemůže obstát, jak správně uzavřel soud prvního stupně, ani tvrzení dlužníka o tom, že insolvenční návrh je šikanózní. Navrhovatel si při postoupení pohledávky na EGAP počínal v souladu s obsahem smlouvy, kterou dlužník podepsal. Je-li šikana (či postup, který má odporovat dobrým mravům) ze strany navrhovatele spatřována dlužníkem v tom, že po něm vymáhá svou pohledávku z nesplaceného úvěru přesto, že k neplnění jeho závazků z úvěrové smlouvy došlo dle jeho názoru z teritoriálních příčin, opomíjí, že pojištěným dle pojistné smlouvy If (bez ohledu na to, zda k neplnění závazků dlužníka došlo z komerčních či teritoriálních příčin) je navrhovatel a nikoliv dlužník. Šikanu či rozpor s dobrými mravy nelze spatřovat ani v tom, že navrhovatel část své pohledávky postoupil na EGAP. Jak soud prvního stupně s odkazem na relevantní vybranou judikaturu Nejvyššího soudu správně uzavřel, takový postup, s nímž dlužník vyjádřil souhlas, zneužití práva v podobě umělého vytvoření plurality věřitelů za stavu, kdy k postoupení části pohledávky navrhovatele na EGAP došlo bezmála rok před podáním insolvenčního návrhu nepředstavuje (srov. § 128a odst. 2 písm. c/ InsZ a § 143 odst. 2 InsZ). Nelze navíc v této souvislosti přehlédnout, že vedle navrhovatele a EGAP má dlužník, jak vysvětleno výše, i dalšího věřitele se splatnou vykonatelnou pohledávkou. I z tohoto důvodu nemohou jeho úvahy o šikanózním insolvenčním návrhu obstát.

Odvolací soud nesdílí názor dlužníka, že postup soudu prvního stupně, který předcházel vydání jeho rozhodnutí, odporuje zákonu a zkracuje dlužníka na jeho právech. Reagovat na doplnění tvrzení ze strany navrhovatele dlužníku umožněno bylo a tohoto svého práva také využil. K vydání napadeného rozhodnutí za stavu, kdy soud prvního stupně neshledal potřebným doplňovat dokazování (které je třeba provést při jednání) nebyl soud prvního stupně povinen nařídit další jednání. Opačný názor oporu v zákoně nenachází.

Z uvedených důvodů odvolací soud napadené rozhodnutí jako věcně správné podle ust. § 219 z.č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen o.s.ř., za použití § 7 InsZ potvrdil.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat dovolání ve lhůtě 2 měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu prvního stupně, jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 18. listopadu 2015

JUDr. Jindřich H a v l o v e c , v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová