3 VSPH 1587/2012-B-8
KSPL 29 INS 1208/2012 3 VSPH 1587/2012-B-8

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Bureše a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a Mgr. Ivany Mlejnkové v insolvenční věci dlužníka Miroslava anonymizovano , anonymizovano , bytem Domažlická 117/225, 318 00 Plzeň 3-Skvrňany, IČO 61756270, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Plzni č.j. KSPL 29 INS 1208/2012-B-3 ze dne 23. října 2012,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Plzni č.j. KSPL 29 INS 1208/2012-B-3 ze dne 23. října 2012 se potvrzuje.

Odůvodnění:

Krajský soud v Plzni v insolvenčním řízení dlužníka Miroslava anonymizovano (dále jen dlužník) usnesením č.j. KSPL 29 INS 1208/2012-B-3 ze dne 23.10.2012 v bodě I. výroku odmítl návrh dlužníka na povolení jeho oddlužení, v bodě II. výroku prohlásil na majetek dlužníka konkurs a v bodě III. výroku rozhodl, že konkurs bude projednáván jako nepatrný.

V odůvodnění svého usnesení soud prvního stupně uvedl, že mu byl dne 18.1.2012 doručen insolvenční návrh věřitele České spořitelny, a.s., na jehož základě bylo zahájeno insolvenční řízení dlužníka. Soud mu dne 23.3.2012 doručil tento insolvenční návrh spolu s usnesením, jímž ho vyzval k vyjádření k tomuto návrhu a k předložení seznamu majetku, závazků a dalších listin uvedených v § 104 odst. 1 insolvenčního zákona (dále jen IZ). Usnesením č.j. KSPL 29 INS 1208/2012-A-17 ze dne 13.7.2012 pak soud rozhodl o zjištění úpadku dlužníka, prohlásil na jeho majetek konkurs a ustanovil insolvenčního správce. Rozhodnutí o řešení úpadku dlužníka konkursem Vrchní soud v Praze na základě dlužníkova odvolání zrušil usnesením č.j. KSPL 29 INS 1208/2012, 1 VSPH 1161/2012-A-31 ze dne 19.9.2012. Dne 8.8.2012 byl soudu doručen návrh dlužníka na povolení oddlužení.

Z obsahu spisu a ze živnostenského rejstříku soud prvního stupně zjistil, že ještě před podáním insolvenčního návrhu dlužník zahájil podnikatelskou činnost, již s předmětem podnikání zednictví provozuje od 30.9.1992. Soud citoval § 389 odst. 1 IZ a poukázal na jeho výklad podaný v usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 3/2009 ze dne 21.4.2009, uveřejněného pod č. 79/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen R 79/2009), podle nějž se dlužníkem, který není podnikatelem, rozumí ve smyslu ustanovení § 389 odst. 1 IZ taková fyzická nebo právnická osoba, která není zákonem považována za podnikatele a současně nemá závazky (dluhy) vzešlé z jejího podnikání. I když ze samotného živnostenského oprávnění zapsaného v živnostenském rejstříku nelze bez dalšího dovozovat, že dlužník je podnikatelem, v daném případě podnikatelská činnost dlužníka není přerušena ani ukončena, naopak ji nadále vykonává, jak vyplývá ze zprávy insolvenčního správce ze dne 10.8.2012. Na přezkumné jednání konané dne 26.9.2012 se dlužník-ač řádně obeslán-nedostavil, takže trvající výkon své podnikatelské činnosti nijak nevyvrátil. Dlužník tedy je podnikatelem, a již sama tato skutečnost dle § 389 odst. 1 IZ odůvodňuje odmítnutí jeho návrhu na povolení oddlužení.

Přesto se soud zabýval i tím, zda dlužník má závazky z podnikání. Vycházel přitom z obsahu spisu (včetně zprávy insolvenčního správce a přezkoumaných přihlášek pohledávek) a z dalších judikatorních závěrů Nejvyššího soudu (vyjádřených např. v jeho usnesení sen. zn. 29 NSČR 20/2009 ze dne 31.3.2011, uveřejněném pod č. 113/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek-dále jen R 113/2011), podle nichž dluhy vzešlými z podnikání dlužníka mohou být i takové dluhy, které v hmotněprávní rovině nevzešly z (jen) obchodních závazkových vztahů (srov. § 261 a § 262 obchodního zákoníku), např. dluhy, jež mají původ v občanskoprávních vztazích, do nichž dlužník vstupoval jako podnikatel (např. nároky vůči dlužníku vzešlé z kupní smlouvy, kterou uzavřel jako podnikatel ve smyslu ustanovení § 612 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku) nebo jeho veřejnoprávní dluhy (nedoplatky na daních a na pojistném apod.), měly-li původ v dlužníkově podnikání. Pro posouzení, zda v popsaném významu jde o dluhy vzešlé z dlužníkova podnikání, přitom není rozhodné, že tyto dluhy vyšly najevo až poté, co dlužník přestal být podle zákona pokládán za podnikatele, nebo dokonce, že až poté, co dlužník přestal být podle zákona pokládán za podnikatele, tyto dluhy vznikly (tak, že dlužník byl až poté penalizován za porušení povinností, které měl jako podnikatel dodržovat). Dále soud vzal v úvahu, že podle výše citovaného R 79/2009 to, zda existuje rozumný důvod nepokládat při rozhodování o návrhu na povolení oddlužení nebo při rozhodování o tom, zda se oddlužení schvaluje, za překážku bránící uplatnění institutu oddlužení neuhrazený dluh z dlužníkova dřívějšího podnikání, insolvenční soud uváží vždy především s přihlédnutím k: 1) době vzniku konkrétního dlužníkova závazku (dluhu) z podnikání, 2) době ukončení dlužníkova podnikání, 3) četnosti neuhrazených dlužníkových závazků (dluhů) z podnikání, 4) výši konkrétního dlužníkova závazku (dluhu) z podnikání v porovnání s celkovou výší všech dlužníkových závazků, 5) tomu, zda věřitel, o jehož pohledávku jde, je srozuměn s tím, že tato pohledávka bude podrobena režimu oddlužení.

Soud zjistil, že do insolvenčního řízení bylo podáno 8 přihlášek pohledávek, a to následujícími věřiteli: P1 Česká spořitelna, a.s., P2 Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR (dále jen VZP ČR), P3 Česká správa sociálního zabezpečení (dále jen ČSSZ), P4 Matěj Šrámek, P5 Filip Šrámek, P6 Michaela Šrámková, P7 a P8 Finanční úřad v Plzni; u přihlášek P4, P5 a P6 z titulu dlužného výživného však jde o pohledávky postavené na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou dle § 169 odst. 1 písm. e) IZ, které proto nebyly na přezkumném jednání přezkoumány. Ostatní přezkoumané pohledávky P1, P2, P3, P7 a P8 byly všechny zjištěny, když nebyly popřeny insolvenčním správcem, ani žádným z věřitelů a ani dlužníkem, který se k nim nijak nevyjádřil a k přezkumnému jednání se bez omluvy nedostavil. Přitom soud zjistil, že s výjimkou pohledávky P1 ve výši 351.406,80 Kč ostatní zjištěné pohledávky P2, P3, P7 a P8 vznikly z podnikatelské činnosti dlužníka, když vycházejí z povinnosti dlužníka jako osoby samostatně výdělečně činné (podnikatele) hradit daně a další zákonné odvody, včetně penále.

U pohledávky P2 VZP ČR ve výši 654.723,-Kč jde podle doložených výkazů nedoplatků a vyúčtování o nedoplatek na pojistném na všeobecné zdravotní pojištění včetně penále za období od 1.11.1998 do 12.7.2012 (do rozhodnutí o úpadku), u pohledávky P3 ČSSZ v celkové výši 1.162.651,-Kč jde podle vykonatelných platebních výměrů o neuhrazené zálohy a pojistné na sociální zabezpečení za období od 9.2.2005 do 22.1.2010 (pohledávky jsou zajištěny zástavním právem) a o penále za období od roku 2005 do roku 2011; ve zbytku jde o nevykonatelné nezajištěné pohledávky neplacených záloh na pojistné a o jeho doplatek dle přehledu o příjmech a výdajích dlužníka za období od ledna 2012 do května 2012. Pohledávka P7 Finančního úřadu v Plzni v celkové výši 91.003,-Kč představuje dle vykonatelného platebního výměru úrok z posečkané částky prodlení u daně z přidané hodnoty za období od 24.7.2009 do 24.6.2012. Pohledávka P8 téhož věřitele v celkové výši 869.302,-Kč představuje nedoplatky na dani z přidané hodnoty (dle platebních výměrů vydaných v letech 2007 až 2012), na dani darovací, dani z nemovitostí a dani z příjmu fyzických osob, vč. penále. Podle judikatury Vrchního soudu v Praze (vyjádřené např. v jeho usnesení sp. zn. KSPH 37 INS 618/2008, 2 VSPH 95/2009-B ze dne 17.3.2009) má-li dlužník závazky vzniklé z jeho podnikatelské činnosti vůči zdravotní pojišťovně na pojistném na veřejné zdravotní pojištění a vůči České republice-České správě sociálního zabezpečení na pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, nesplňuje podmínky pro povolení oddlužení.

Z přezkoumaných a zjištěných pohledávek v celkové výši 3.129.086,30 Kč tedy činí popsané pohledávky za dlužníkem, které vznikly z jeho podnikatelské činnosti, celkem 2.777.679,50 Kč, což představuje 88,77% všech přihlášených pohledávek (20,92% nedoplatky na veřejném zdravotním pojištění, 37,16 % na pojistném na sociální zabezpečení a 30,69 % daňové nedoplatky). Struktura zjištěných pohledávek přitom opět svědčí závěru, že dlužník nadále vyvíjí podnikatelskou činnost a že ovšem nečiní žádné kroky k tomu, aby vzniku svých nových závazků zabránil.

Jak plyne z usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. KSUL 43 INS 2864/2008, 29 NSČR 11/2009-B ze dne 31.3.2011, dlužníku má být zachována možnost (v případě, že se rozhodne podat insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení) předejít odmítnutí oddlužení tím, že si u těch věřitelů, kteří vůči němu mají pohledávky odpovídající jeho dluhům z podnikání, předem zajistí (a insolvenčnímu soudu s podaným insolvenčním návrhem doloží) souhlas s tím, že jejich pohledávka bude podrobena režimu oddlužení, bez zřetele k tomu, že jde o dlužníkův dluh z podnikání. V daném případě však dlužník takový souhlas dotčených věřitelů nedoložil.

Protože soud z těchto důvodů dospěl k závěru, že úpadek dlužníka ve smyslu § 389 odst. 1 IZ nemůže být řešen oddlužením, podle § 390 odst. 3 IZ jeho návrh na povolení oddlužení odmítl. Současně ve smyslu § 396 odst. 1 IZ rozhodl o řešení dlužníkova úpadku konkursem, který bude konkursem nepatrným dle § 314 odst. 1 písm. b) IZ, neboť dlužníkův obrat za poslední účetní období předcházející prohlášení konkursu nepřesáhl 2.000.000,-Kč a dlužník nemá více než 50 věřitelů.

Toto usnesení napadl dlužník včasným odvoláním, v němž požadoval, aby odvolací soud napadené usnesení v rozsahu bodů I. a II. výroku zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, nebo aby je v tomto rozsahu změnil a rozhodl o povolení jeho oddlužení. Namítal, že mu dosud nebylo nijak doručeno ani usnesení č.j. KSPL 29 INS 1208/2012-A-17, kterým soud nařídil přezkumné jednání, ani žádná jiná písemnost týkající se jeho insolvenčního řízení. O přezkumném jednání a prohlášení konkursu se dozvěděl až při jednání s insolvenčním správcem. Důvodem nedoručení písemností byla zřejmě okolnost, že dlužník trvale pobývá na jiném místě, než jaké je uváděno jako jeho trvalé bydliště. Proto dlužník žádá-je-li to možné-o nařízení nového přezkumného jednání, aby se mohl vyjádřit ke skutečnostem, které byly na předešlém přezkumném jednání projednávány.

Dlužník je přesvědčen o tom, že jeho úpadek lze řešit oddlužením. Ačkoli se podle přihlášek věřitelů jeví jeho závazky jako dluhy z podnikání, jde o závazky, které vznikly v souvislosti s dlužníkovým rozvodem, resp. s následným vypořádáním jeho společného jmění manželů, jak uvedl již v návrhu na povolení oddlužení. Nejedná se tedy o dluhy, které by měly původ v podnikatelské činnosti. Řešení dlužníkova úpadku by vedlo jen k prohloubení jeho závazků; navíc by ho zbavilo možnosti podnikat a získat touto cestou finanční prostředky k úhradě jeho závazků.

Vrchní soud v Praze, aniž nařizoval jednání, přezkoumal napadené usnesení i řízení jemu předcházející, a dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněno.

Podle § 389 odst. 1 IZ jedině dlužník, který není podnikatelem, může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo hrozící úpadek řešil oddlužením. Jiná osoba než dlužník není oprávněna návrh na oddlužení podat. Návrh na povolení oddlužení podaný opožděně nebo někým, kdo k tomu nebyl oprávněn, insolvenční soud odmítne (§ 390 odst. 3 IZ).

Subjektivní podmínku přípustnosti oddlužení vymezenou v § 389 odst. 1 IZ zkoumá soud ve stadiu rozhodování o návrhu na povolení oddlužení se zřetelem ke skutečnostem, které dlužník uvedl v návrhu na povolení oddlužení (a v insolvenčním návrhu), popřípadě se zřetelem ke skutečnostem doloženým věřiteli, nebo které jinak vyšly najevo; zjištění o nesplnění těchto podmínek má za následek odmítnutí návrhu na povolení oddlužení podle § 390 odst. 3 IZ.

Z obsahu spisu plyne, že v dlužníkově insolvenčním řízení zahájeném k návrhu věřitele České spořitelny, a.s. dne 18.1.2012 soud prvního stupně usnesením č.j. KSPL 29 INS 1208/2012-A-17 ze dne 13.7.2012, zveřejněným téhož dne v insolvenčním rejstříku, rozhodl o zjištění úpadku dlužníka (bod I. výroku), insolvenčním správcem ustanovil IKT INSOLVENCE, v.o.s. (bod II. výroku) a na majetek dlužníka prohlásil konkurs (bod III. výroku) s tím, že bude projednáván jako nepatrný (bod IV. výroku). Tímto usnesením současně nařídil na den 26.9.2012 konání přezkumného jednání a schůze věřitelů (body IX. a X. výroku), a to s poučením o nezbytnosti účasti dlužníka na uvedených jednáních.

Toto usnesení bylo dlužníku doručováno do vlastních rukou (postupem dle § 49 občanského soudního řádu-dále jen o.s.ř.) na evidovanou adresu jeho trvalého pobytu (bydliště) Domažlická 117/225, 318 00 Plzeň, která v průběhu insolvenčního řízení zůstala nezměněna a dlužník ji sám uvedl ve všech svých dosavadních procesních podáních, naposledy i v odvolání proti napadenému usnesení. Protože při doručování usnesení A-17 nebyl dlužník doručujícím orgánem (poštou) zastižen, byla mu písemnost na poště dne 17.7.2012 uložena se zanecháním výzvy k jejímu vyzvednutí a s poučením, že pokud si písemnost do 10 dnů od jejího uložení (tj. do 27.7.2012) nevyzvedne, bude se posledním dnem této lhůty považovat za doručenou, i kdyby se dlužník o jejím uložení nedozvěděl. Protože si dlužník tuto písemnost ve stanovené lhůtě nevyzvedl, nastaly dnem 27.7.2012 účinky jejího náhradního doručení předvídané v § 49 odst. 4 o.s.ř. (bez ohledu na to, zda se dlužník o uložení písemnosti dozvěděl). Dne 30.7.2012 pak byla písemnost doručujícím orgánem vhozena dlužníku do jeho schránky.

Předmětné usnesení č.j. KSPL 29 INS 1208/2012-A-17 ze dne 13.7.2012 pak na základě včasného odvolání dlužníka-s nímž podal dne 8.8.2012 i návrh na povolení oddlužení (A-22)-Vrchní soud v Praze usnesením sen. zn. 1 VSPH 1161/2012-A ze dne 19.9.2012 zrušil v napadeném bodě III. a IV. výroku o prohlášení konkursu (nenapadený výrok o zjištění úpadku nabyl právní moci dne 13.7.2012). Důvodem zrušení usnesení v předmětném rozsahu byl závěr odvolacího soudu, že rozhodnutí o řešení dlužníkova úpadku konkursem je předčasné za situace, kdy se mu při doručení insolvenčního návrhu věřitele nedostalo v usnesení soudu ze dne 1.3.2012 (A-7), jímž byl vyzván k vyjádření k návrhu, řádného (úplného) poučení o možnosti podat návrh na povolení oddlužení. Proto tento dlužníkův návrh (A-22) podaný soudu (až) dne 8.8.2012 nelze mít za opožděný. Současně odvolací soud vysvětlil, že neshledal opodstatněnou dlužníkovu argumentaci založenou na (nedoloženém) tvrzení, že se trvale zdržuje na jiném místě, než na místě svého trvalého pobytu, kde žijí jeho rodiče. Dlužník neuvedl jinou svoji adresu, na níž mu lze (bez obtíží) zasílat soudní písemnosti, a adresu svého trvalého pobytu uvedl ve všech svých dosavadních podáních, převzal na ní též výzvu odvolacího soudu (A-27).

Z uvedeného je zřejmá neopodstatněnost opětovné výtky dlužníka, že k přezkumnému jednání (či schůzi věřitelů) nebyl předvolán, když usnesení A-17 s nařízením termínu těchto jednání mu zjevně bylo řádně doručeno. Bylo věcí dlužníka sledovat průběh insolvenčního řízení (i prostřednictvím veřejně přístupného insolvenčního rejstříku) a včas oznámit soudu prvního stupně případnou jinou adresu, na niž žádá písemnosti doručovat. Pokud se tak dlužník nechoval, podle řádně doručeného usnesení, jímž bylo nařízeno přezkumné jednání a schůze věřitelů, se nezařídil a ani se podle § 50d o.s.ř. nedomáhal vyslovení neúčinnosti doručení tohoto usnesení (takový návrh bylo lze včas podat do 15 dnů ode dne, kdy se dlužník s doručovanou písemností seznámil nebo mohl seznámit), jde výlučně k tíži dlužníka okolnost, že se na přezkumné jednání a schůzi věřitelů bez omluvy nedostavil.

Soud prvního stupně při posuzování věcné legitimace dlužníka k podání návrhu na povolení oddlužení zcela správně vycházel z ustálených judikatorních závěrů vyjádřených v jím citovaných usneseních Nejvyššího soudu R 79/2009 a R 113/2011.

Skutkové závěry soudu prvního stupně shledal odvolací soud (zásadně) nesprávnými, jen pokud jde o jeho zjištění, že dlužník nadále vykonává podnikatelskou činnost, a že tuto s předmětem podnikání zednictví provozuje od 30.9.1992. Soud prvního stupně zjevně vycházel z výpisu ze živnostenského rejstříku založeného na B-2, který se ale týká jiné osoby než dlužníka (jde o osobu se shodným jménem a bydlištěm, avšak jiného data narození s IČO 14688972; patrně se jedná o dlužníkova otce). Z údajů živnostenského rejstříku vyplývá, že dlužník je v něm evidován jako podnikatel s IČO 61756270, jehož čtyři živnostenská oprávnění vznikla 25.5.1994. Z těchto živnostenských oprávnění již tři zanikla (jedno 27.9.1995 a ostatní dvě 30.6.2008). Ohledně zbývajícího dlužníkova živnostenského oprávnění (s předmětem podnikání výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 a 3 živnostenského zákona ) bylo provozování živnosti na základě dlužníkova oznámení přerušeno od 26.9.2012 do 30.9.2020. Je tedy zřejmé, že po podání návrhu na povolení oddlužení, avšak ještě před vydáním napadeného usnesení, byla podnikatelská činnost dlužníka přerušena, takže ji nemohl nadále vykonávat, a proto nebylo (a nadále není možno) na něj dle § 2 odst. 2 písm. b) obchodního zákoníku nahlížet jako na podnikatele.

Jakkoli za této situace nelze dlužníku přičítat statut podnikatele, je přesto správný závěr soudu prvního stupně, že dlužník má dluhy z podnikání, jež jej v rovině subjektivní přípustnosti oddlužení ve smyslu § 389 odst. 1 IZ a výše uvedené judikatury Nejvyššího soudu z oddlužení vylučují.

Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že do insolvenčního řízení byly přihlášeny zajištěné i nezajištěné pohledávky, z nichž všechny pohledávky 4 věřitelů, které podléhají přezkoumání (P1 České spořitelny, a.s., P2 VZP ČR, P3 ČSSZ a P7 a P8 Finančního úřadu v Plzni), byly při přezkumném jednání konaném dne 26.9.2012 zjištěny v celkové výši 3.129.086,30 Kč. Z toho jako zajištěné majetkem dlužníka (jeho nemovitostmi) byly uplatněny a zjištěny pohledávky v celkové výši 2.076.995,30 Kč. Ostatní pohledávky v celkové výši 1.052.091,-Kč (P2 VZP ČR ve výši 654.723,-Kč, P3 ČSSZ ve výši 88.922,-Kč a P7 a P8 Finančního úřadu v Plzni ve výši 91.003,-Kč a 217.443,-Kč) byly zjištěny jako nezajištěné. Všechny tyto nezajištěné pohledávky, které představují daňové nedoplatky (vesměs na dani z přidané hodnoty a dani z příjmů fyzických osob), nedoplatky na veřejném zdravotním pojištění a na pojistném na sociální zabezpečení, s jejich příslušenstvím, vznikly v době provozování dlužníkovy podnikatelské činnosti. Je tak správný závěr soudu prvního stupně, že tyto veřejnoprávní dluhy-zřejmě jen s výjimkou nedoplatků na dani z nemovitosti a dani darovací v celkové výši 10.051,-Kč přihlášených pod P8-mají původ v dlužníkově podnikání.

Závěr o podnikatelském charakteru uvedených závazků dlužník v odvolání sice odmítl, nicméně neuvedl nic, čím by jeho správnost zpochybnil. Odkazoval na svá tvrzení v návrhu na povolení oddlužení, v němž ke svému výslovnému prohlášení, že jeho dluhy pocházejí z podnikání, připojil (shodně jako v odvolání) jen vysvětlení, že prostředky získané z podnikání použil pro soukromé účely , totiž k vypořádání jeho společného jmění manželů zaniklého rozvodem. Podstatou dlužníkovy odvolací argumentace tedy není zpochybnění toho, že uvedené veřejnoprávní závazky vzešly z jeho podnikání, ale jen vysvětlení důvodů, pro které tyto dluhy z podnikání zůstaly neuhrazeny (že totiž své finanční prostředky užil k jinému účelu).

Za popsaného stavu věci tedy nutno vycházet z toho, že v dlužníkově případě podstatná část jeho závazků, jež mají být v rámci insolvenčního řízení uspokojovány, představuje dluhy vzešlé z jeho podnikání, přičemž takový charakter mají téměř všechny nezajištěné pohledávky, jež v rámci oddlužení podléhají režimu minimálního třicetiprocentního uspokojení dle § 395 odst. 1 písm. b) IZ a jejichž věřitelé nedali najevo, že jsou srozuměni s tím, aby tyto jejich pohledávky byly procesu oddlužení (s jejich pouhým částečným uspokojením) podrobeny. Nelze proto dospět k jinému závěru, než že ve smyslu § 389 odst. 1 IZ dlužník není osobou, jež by byla oprávněna domáhat se řešení svého úpadku oddlužením.

Soud prvního stupně tudíž rozhodl správně, jestliže návrh dlužníka na povolení oddlužení podle § 390 odst. 3 IZ odmítl a současně podle § 396 odst. 1 téhož zákona rozhodl o řešení dlužníkova úpadku konkursem, a to konkursem nepatrným, když dlužník není podnikatelem (§ 314 odst. 1 písm. a/ IZ). Z těchto důvodů odvolací soud napadené usnesení jako věcně správné podle § 219 občanského soudního řádu potvrdil.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Plzni dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 4. ledna 2013

JUDr. Jaroslav B u r e š , v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová