3 VSPH 158/2015-A-26
KSPH 66 INS 6872/2014 3 VSPH 158/2015-A-26

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Kubína a soudců JUDr. Jaroslava Bureše a JUDr. Jindřicha Havlovce v insolvenční věci dlužníka Jaroslava anonymizovano , anonymizovano , bytem v Čelákovicích, V Prokopově 1325/41, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 66 INS 6872/2014-A-19 ze dne 9. prosince 2014

takto:

Usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 66 INS 6872/2014-A-19 ze dne 9. prosince 2014 se z r u š u j e a věc se v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Napadeným usnesením Krajský soud v Praze (insolvenční soud) zjistil dlužníkův úpadek (bod I. výroku), prohlásil na jeho majetek konkurs, s tím, že ho projedná jako konkurs nepatrný (body II. a IV. výroku), ustanovil dlužníkovi správce majetkové podstaty v osobě JUDr. Štěpána Kratěny, Ph.D. se sídlem v Praze 1, Lazarská 5, provozovna v Říčanech, Lipanská 331/7 (bod III. výroku), deklaroval, že účinky konkursu nastávají okamžikem jeho zveřejnění v insolvenčnímu rejstříku (bod V.) a do dalších bodů VI.-XIII. výroku promítl svůj další postup v insolvenčním řízení v souladu s § 136 odst. 2 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (InsZ).

V odůvodnění napadeného usnesení insolvenční soud uvedl, že insolvenční řízení bylo zahájeno k návrhu České spořitelny, a.s. (Navrhovatel) 13.3.2014 proti dlužníkovi a jeho manželce Jiřině Korecové na základě jediného insolvenčního návrhu, v němž se navrhovatel domáhal zjištění jejich úpadku, neboť má za nimi pohledávku z titulu nesplácených úvěrů a jejich závazek z nich činí ke dni podání návrhu 1.726.505,04 Kč, a to na základě úvěrových smluv č. 3850304813 ze 30.6.2008, č. 0298950139 z 23.11.2007 a č. 4709048843. Za další věřitele dlužníků označil Kooperativu pojišťovnu, a.s., IČO 47116617 s pohledávkou ve výši 12.091,-Kč, Jindřicha Polívku, bytem v Čelákovicích, Ferlesova 144 s pohledávkou ve výši 109.376,71 Kč a PPF B2 B.V., spol. s r.o., IČO 34186049 s pohledávkou ve výši 53.467,78 Kč. Usnesením č.j. KSPH 66 INS 6872/2014-A-14 z 10.7.2014 bylo insolvenční řízení týkající se dlužníkovy manželky vyloučeno k samostatnému projednání.

Insolvenční soud k aktivní legitimace insolvenčního Navrhovatele uvedl podle úvěrových smluv č. 3850304813, č. 0298950139 a o sporožirovém účtu č. 2031626-208-5124635 (kontokorentní úvěr) výši úvěrů poskytnutých dlužníkovi a jeho manželce.

Dále cituje ustanovení § 3 odst. 2, § 103 odst. 1, § 314 a § 104 InsZ insolvenční soud vyšel z toho, že dlužník nezaložil na základě uložené mu povinnosti seznamy ve smyslu § 104 InsZ a bez dalšího dovodil, že Navrhovatel doložil, že je věřitelem dlužníka tj. že má za ním pohledávku, jež nabyla splatnosti (bez uvedení lhůty splatnosti), že má nesporně více věřitelů s pohledávkami déle než 30 dnů po lhůtě splatnosti, jež není schopen plnit. Rozhodl proto o dlužníkově úpadku a zároveň podle § 148 odst. 1 InsZ o tom, že způsobem jeho řešení bude konkurs, který projedná jako konkurs nepatrný.

Toto usnesení napadl dlužník v zákonem stanovené lhůtě odvoláním a navrhl, aby je odvolací soud zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení s odůvodněním, že insolvenční soud dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním, jež nesprávně posoudil po právní stránce. Napadenému usnesení vytkl, že v něm insolvenční soud převzal tvrzení Navrhovatele ke zjištění jeho úpadku jako prokázané, přičemž se nezabýval otázkou jeho majetkových poměrů a omezil se na citaci InsZ, aniž by k obecnému výkladu přiřadil jejich konkrétní naplnění z jeho strany a zcela rezignoval na zjištění, zda-li jeho věřitelé nemohou dosáhnout uspokojení svých pohledávek výkonem rozhodnutí nebo exekucí.

Navrhovatel se k odvolání dlužníka nevyjádřil.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že odvolání je opodstatněné.

Podle § 7 InsZ ve znění účinném od 1.1.2014 nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení o.s.ř. týkající se sporného řízení, a není-li to možné ustanovení zákon o zvláštních řízeních soudních.

Podle § 136 odst. 1 InsZ vydá insolvenční soud rozhodnutí o úpadku, je-li osvědčením nebo dokazováním zjištěno, že dlužník je v úpadku nebo že mu úpadek hrozí.

Podle § 3 odst. 1 InsZ je dlužník v úpadku, jestliže má a) více věřitelů a b) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a c) tyto závazky není schopen plnit (dále jen "platební neschopnost").

K posledně uvedené podmínce § 3 odst. 2 InsZ stanoví, že se má za to, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže a) zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo b) je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, nebo c) není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo d) nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1, kterou mu uložil insolvenční soud.

Podle § 3 odst. 3 InsZ dlužník, který je právnickou osobou nebo fyzickou osobou-podnikatelem, je v úpadku i tehdy, je-li předlužen. O předlužení jde tehdy, má-li dlužník více věřitelů a souhrn jeho závazků převyšuje hodnotu jeho majetku. Při stanovení hodnoty dlužníkova majetku se přihlíží také k další správě jeho majetku, případně k dalšímu provozování jeho podniku, lze-li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že dlužník bude moci ve správě majetku nebo v provozu podniku pokračovat.

Z dikce výše citovaných ustanovení vyplývá, že pojem úpadku je vymezen dvojím způsobem, a to jako úpadek projevující se insolvencí dlužníka (nedostatkem platební schopnosti) nebo předlužením, jež přichází v úvahu jen u dlužníka, který je podnikatelem. Není však nezbytné, aby situace dlužníka-podnikatele naplňovala obě formy úpadku, a k tomu, aby mohlo být rozhodnuto o jeho úpadku, postačuje zjištění, že dlužník je buď insolventní, nebo že je předlužen.

Podle § 133 InsZ lze o insolvenčním návrhu jiné osoby než dlužníka rozhodnout bez jednání jen tehdy, jestliže a) insolvenční soud plně vyhoví návrhu, kterému nikdo neodporoval, nebo b) o němž lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Insolvenční soud vždy nařídí jednání o insolvenčním návrhu jiné osoby než dlužníka, závisí-li rozhodnutí na zjištění sporných skutečností o tom, zda je dlužník v úpadku. Provádí-li dokazování ke zjištění dlužníkova úpadku nebo jeho hrozícího úpadku nad rámec důkazních návrhů účastníků, nařídí jednání i v případě insolvenčního návrhu dlužníka. Dlužníku musí být vždy dána možnost, aby se k insolvenčnímu návrhu před rozhodnutím o úpadku vyjádřil.

Vrchní soud v Praze již dříve (viz např. usnesení ze dne 21. ledna 2009, sp. zn. KSUL 69 INS 3755/2008, 1 VSPH 277/2008-A, 1 VSPH 24/2009-B) zaujal stanovisko, od kterého není důvodu se odchýlit ani v souzené věci, a sice, že rozhodnutí o úpadku dlužníka vydané k insolvenčnímu návrhu jeho věřitele musí být s ohledem na povahu tohoto rozhodnutí (bez zřetele ke stanovisku dlužníka k věci) vždy odůvodněno, a ve smyslu § 167 odst. 2 o.s.ř. se tak musí stát způsobem uvedeným v § 157 odst. 2 o.s.ř.

Z uvedeného ustanovení vyplývá, že soud je povinen v odůvodnění uvést, které skutečnosti (skutková zjištění) byly dokazováním, shodnými tvrzeními účastníků nebo jiným zákonem stanoveným způsobem podle jeho názoru prokázány a které nikoliv, popřípadě též, které z nich jsou pro rozhodnutí věci bezvýznamné; u každého skutkového zjištění musí stručně a jasně uvést, jak k tomuto závěru dospěl, tedy z jakých důkazů podle jeho názoru závěr vyplývá, jak tyto důkazy ve smyslu § 132 o.s.ř. hodnotil, a to zejména tehdy, šlo-li o důkazy protichůdné, a proč nevyhověl všem návrhům účastníků na provedení důkazů. Svůj výklad musí soud přizpůsobit konkrétním okolnostem každé věci, zejména rozsahu dokazování, složitosti zjišťování skutkového stavu věci, množství návrhů účastníků na provedení důkazů apod., a v odůvodnění ho uvést tak, aby jeho závěry o rozhodných skutkových zjištěních nebyly pro nesrozumitelnost nebo nedostatek skutkových důvodů nepřezkoumatelné. Jednotlivá skutková zjištění je třeba promítnout do závěru o skutkovém stavu, který stručně a výstižně vyjadřuje skutková zjištění a který je rozhodný pro právní posouzení věci, jímž je výklad o tom, z jakých ustanovení zákona soud vycházel a jak je případně vyložil, a výklad o tom, jaká mají účastníci na základě zjištěného skutkového stavu podle těchto ustanovení ve vztahu k předmětu řízení práva a povinnosti, a jak proto byla věc rozhodnuta.

Lze tedy shrnout, že v odůvodnění rozhodnutí o úpadku dlužníka vydaného k insolvenčnímu návrhu jeho věřitele musí soud nejen reprodukovat, co bylo obsahem insolvenčního návrhu a jaké stanovisko k němu dlužník zaujal, ale také musí zřetelně uvést, které skutečnosti podstatné pro rozhodnutí ve věci má prokázány, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, jaký učinil závěr o skutkovém stavu věci a jak ji posoudil po právní stránce, to však lze jen za předpokladu, že soud si pro svá zjištění a hodnocení důkazů opatří zákonem upraveným způsobem podklady.

Z insolvenčního spisu plyne, že usnesením č.j. KSPH 66 INS 6872/2014-A-7 z 20.3.2014 vyzval insolvenční soud oba dlužníky, aby se vyjádřili k podanému insolvenčnímu návrhu, poučil je o možnosti požádat o povolení oddlužení a dále jim bylo uloženo ve stanovené lhůtě připojit seznamy majetku, závazků a zaměstnanců s poučením o jejich formálních a obsahových náležitostech. Podáním doručeným insolvenčnímu soudu 11.8.2014 oba dlužníci se vyjádřili k insolvenčnímu návrhu tak, že požádali o odložení insolvence, neboť jednají o uhrazení zbytků úvěrových dluhů Navrhovateli, že jejich neutěšené situace nastala v důsledku zaměstnání dlužníka a dočasnou neschopností finanční závazky splácet (dok. A-15), k výzvě insolvenčního soudu pak Navrhovatel sdělil (dok. A-17), že s odložením insolvence nesouhlasí a na insolvenčním návrhu trvá. Poté, aniž byl nařídil jednání insolvenční soud vydal napadené usnesení.

Zákonným požadavkům na odůvodnění rozhodnutí tak, je výše uvedeno, zjevně insolvenční soud nevyhověl. Insolvenční soud rozhodl bez jednání, ačkoliv mu bylo zřejmé, že podmínky pro projednání insolvenčního návrhu bez jednání ve smyslu § 133 naplněny nebyly, když dlužníci žádali o odložení insolvence . Již tím, že rozhodl insolvenční soud bez jednání, zatížil řízení vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci.

Nad to z odůvodnění napadeného usnesení nejsou zřejmá zjištění, které insolvenční soud učinil z jednotlivých důkazů, chybí jejich hodnocení, skutkový závěr a jeho právní posouzení. Insolvenční soud se nezabýval otázkou splatnosti pohledávek Navrhovatele a dalších dlužníkových věřitelů, aby bylo lze dovodit, že jsou déle než 30 dnů po lhůtě splatnosti. Stejně tak insolvenční soud neučinil skutkové závěry ke schopnosti či neschopnosti dlužníka své závazky věřitelům plnit, resp. že je na něm, aby vyvrátil domněnky své platební neschopnosti podle § 3 odst. 2 InsZ. V tomto směru však třeba upozornit na to, že osvědčení platební neschopnosti dlužníka se musí připínat k osvědčení existence vícerých věřitelů dlužníka s pohledávkami splatnými déle než 30 dnů (podmínkám podle § 3 odst. 1 písm. a/ a b/ InsZ) a v tomto směru insolvenční soud žádné přezkoumatelné závěry neformuloval. Zda je dlužník v úpadku ve formě předlužení, insolvenční soud žádná z hlediska § 3 odst. 3 InsZ rozhodná skutková zjištění nečinil.

Na základě shora uvedeného proto odvolací soud napadené usnesení podle § 219a odst. 1 písm. b) o.s.ř. zrušil a v souladu s § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř. věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.

Pou č ení : Proti tomuto rozhodnutí l z e podat dovolání ve lhůtě 2 měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu prostřednictvím soudu prvního stupně, jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 22. července 2015

JUDr. Michal K u b í n , v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Kateřina Vaněčková