3 VSPH 1558/2015-A-19
MSPH 90 INS 18068/2015 3 VSPH 1558/2015-A-19

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Kubína a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a JUDr. Petra Trebatického, Ph.D. v insolvenční věci dlužníka: Mgr. Richard anonymizovano , anonymizovano , bytem Praha 6, Krocínovská 802/1, o odvolání věřitele: AJ TRADE s.r.o. se sídlem Praha 6, Na Hutích 661/9, IČO: 27552331, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. července 2015, č.j. MSPH 90 INS 18068/2015-A-8,

takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. července 2015, č.j. MSPH 90 INS 18068/2015-A-8, se z r u š u j e a věc se v r a c í soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Napadeným usnesením insolvenční soud uložil insolvenčnímu navrhovateli, aby ve lhůtě 10 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč.

Své rozhodnutí odůvodnil tím, že k návrhu AJ TRADE s.r.o. a H 3 Inženýrské stavby, spol. s r.o. (dále jen navrhovatel) bylo dne 13.7.2015 zahájeno insolvenční řízení, v němž se žádá zjištění úpadku dlužníka a jeho řešení konkurzem. Cituje ustanovení § 108 odst. 1, 2 a § 38 odst. 2 z.č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen InsZ) a vycházeje z toho, že navrhovatel v insolvenčním návrhu netvrdí žádné skutečnosti o majetku dlužníka a tyto nejsou známy ani soudu z jeho činnosti, že navrhovaným způsobem řešení úpadku dlužníka je konkurz, přičemž odměna insolvenčního správce činí v takovém případě nejméně 45.000,-Kč bez DPH, insolvenční soud dospívá k závěru, že pro případ, že odměnu a hotové výdaje správce nebude možno uspokojit z majetkové podstaty, je třeba prostředky k jejich úhradě zajistit v podobě uložené zálohy ve výši 50.000,-Kč.

Proti tomuto usnesení se navrhovatel AJ TRADE s.r.o. včas odvolal a žádá zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci soudu prvního stupně. Namítl, že soud prvního stupně přehlédl, že záloha na náklady insolvenčního řízení slouží ke krytí nákladů řízení pouze, nelze-li prostředky k jejich krytí zajistit jinak. Tak tomu však v dané věci není, neboť není pravdou, že by navrhovatel žádná tvrzení o majetku dlužníka do odůvodnění svého návrhu nezahrnul. Ta jsou obsažena v bodě IV. insolvenčního návrhu. Připomněl, že dlužník vlastní hodnotný movitý majetek, několik podílů v obchodních společnostech, vybavení advokátní kanceláře v Praze a v Brně, má příjem z činnosti voleného orgánu v několika obchodních společnostech, příjem z činnosti konkursního správce a ředitele advokátní kanceláře. Podmínky pro uložení zálohy, navíc v maximální možné výši, tedy nejsou splněny.

Odvolací soud přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že nejsou dány podmínky pro jeho potvrzení či změnu.

Podle § 108 odst. 1,2 InsZ insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000,-Kč.

Podle § 169 odst. 2 z.č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o.s.ř.) vyhotovení každého usnesení, kterým se zcela vyhovuje návrhu na předběžné opatření, návrhu na zajištění důkazu, návrhu na zajištění předmětu důkazního prostředku ve věcech týkajících se práv z duševního vlastnictví nebo jinému návrhu, jemuž nikdo neodporoval, nebo usnesení, které se týká vedení řízení, anebo usnesení podle § 104a, nemusí obsahovat odůvodnění. Odůvodnění nemusí obsahovat rovněž usnesení, kterým bylo rozhodnuto nikoli ve věci samé, připouští-li to povaha této věci a je-li z obsahu spisu zřejmé, na základě jakých skutečností bylo rozhodnuto; v tomto případě se ve výroku usnesení uvedou zákonná ustanovení, jichž bylo použito, a důvod rozhodnutí.

Ačkoli je usnesení o uložení povinnosti hradit zálohu na náklady insolvenčního řízení rozhodnutím nemeritorním, nejde o usnesení, jímž by se upravovalo vedení řízení, ani o usnesení vydávané v rámci dohlédací činnosti insolvenčního soudu dle § 11 InsZ. Tímto usnesením soud ve smyslu § 10 písm. a) InsZ rozhoduje o povinnosti insolvenčního navrhovatele zaplatit zálohu (ukládá mu platební povinnost a rozhoduje o její výši v mezích zákonného limitu), pokud jsou k tomu vzhledem k okolnostem věci splněny podmínky vymezené v § 108 odst. 1 InsZ. Odtud plyne, že proti tomuto rozhodnutí je přípustné odvolání a že ovšem také-s ohledem na povahu věci-nelze dovodit, že jde o rozhodnutí, jež by nebylo nutno odůvodnit.

Je třeba totiž vyjít z toho, že povinnost k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení lze uložit insolvenčnímu navrhovateli (který není osobou uvedenou v druhé větě § 108 odst. 1 InsZ, či v § 368 odst. 1 InsZ) jedině pokud v daném případě nelze předpokládat, že budoucí náklady insolvenčního řízení bude možno zcela uhradit z majetkové podstaty (tj. prostředky k jejich krytí nelze zajistit jinak než zálohou). Při nedostatku volných finančních prostředků dlužníka je požadavek zálohy odůvodněn též jako zdroj úhrady prvotních nákladů, jež si insolvenční řízení (aby mohlo zákonem stanoveným způsobem pokračovat) vyžádá v období následující po rozhodnutí o úpadku.

Pro posouzení, zda je namístě zaplacení zálohy po navrhovateli požadovat a v jaké výši, je tudíž nutné vzít v úvahu skutkové a právní okolnosti dané věci, jež jsou podstatné především pro úsudek o tom, jaký způsob řešení dlužníkova úpadku či hrozícího úpadku lze očekávat, jaké náklady, k jejichž krytí záloha slouží, si tento způsob pravděpodobně vyžádá a zda či do jaké míry lze předpokládat uspokojení těchto nákladů z majetkové podstaty, popř. zda je třeba zajistit úhradu prvotních nákladů insolvenčního řízení. Je přitom zřejmé, že výše nákladů insolvenčního řízení se odvíjí nejen od samotné povahy konkrétního způsobu řešení dlužníkova úpadku (konkursu, reorganizace nebo zvolené formy oddlužení), ale i v rámci téhož způsobu řešení úpadku je navíc ještě ovlivněna specifickými poměry dané věci. To platí i pro hotové výdaje a odměnu insolvenčního správce, které vždy patří mezi náklady insolvenčního řízení a jejichž výše je pro jednotlivé způsoby řešení úpadku upravena odlišně ve vyhlášce č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů.

Z uvedených důvodů je namístě závěr, že rozhodnutí o povinnosti k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení dle § 108 InsZ musí být (v zájmu zajištění transparentnosti výkonu soudnictví a ochrany práva na spravedlivý proces ve smyslu § 1 o.s.ř.) odůvodněno, a to způsobem zákonem předepsaným (dle § 157 odst. 2 ve spojení s § 167 odst. 2 o.s.ř.) tak, aby z něj bylo patrné, z jakých konkrétních skutkových a právních závěrů soud při svém závěru o důvodech k zaplacení zálohy a o její potřebné výši vycházel, a na jakém podkladě tyto závěry učinil.

Těmto požadavkům však soud prvního stupně v napadeném usnesení zjevně nedostál. Správně sice vychází z účelu institutu zálohy dle § 108 InsZ, coby náhradního zdroje úhrady prvotních nákladů insolvenčního řízení a záruky úhrady celkových nákladů insolvenčního řízení, včetně hotových výdajů a odměny insolvenčního správce, pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty (srov. § 38 odst. 2 InsZ). Dostatečně však už nevysvětluje, z jakých důvodů shledal, že podmínky pro uložení povinnosti k zaplacení zálohy vymezené v § 108 odst. 1 InsZ jsou dány, a že je zálohy zapotřebí právě v maximální možné výši.

Soud prvního stupně se v odůvodnění svého rozhodnutí totiž omezil pouze na konstatování, že insolvenční návrh žádná tvrzení o (zpeněžitelném) majetku dlužníka neobsahuje. Takové zjištění však oporu v obsahu insolvenčního spisu nenachází. Odůvodnění napadeného rozhodnutí postrádá navíc relevantní úvahu o očekávané formě řešení úpadku dlužníka a s tím související úvahu o předpokládané výši nákladů insolvenčního řízení, jakož i konkrétní skutkové závěry, jež by se týkaly nejen majetkových poměrů dlužníka, pokud jde o jeho aktiva, nýbrž také konkrétních závazků dlužníka a jejich výše. V tomto směru soud prvního stupně uvádí pouze to, že navrhovaným způsobem řešení úpadku dlužníka je konkurs.

Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně odůvodnění výroku svého rozhodnutí formuloval nepřezkoumatelným způsobem, odvolací soud nemá na jakém podkladě vystavět a formulovat své úvahy o věci a přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí. Proto odvolací soud napadené usnesení podle § 7 a § 219a odst. 1 písm. b) o.s.ř. zrušil a věc dle § 221 odst. 1 písm. a) téhož zákona vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, v němž bude postupovat v intencích vysloveného právního názoru odvolacího soudu (§ 226 odst. 1 o.s.ř.).

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí n e n í dovolání přípustné.

V Praze dne 28. srpna 2015

JUDr. Michal K u b í n , v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Jana Berná