3 VSPH 1545/2016-A-16
KSPH 60 INS 9519/2016 3 VSPH 1545/2016-A-16

USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jindřicha Havlovce a soudců JUDr. Michala Kubína a JUDr. Petra Trebatického, Ph.D., LL.M. v insolvenční věci dlužníka Pavla Andruchoviče, nar. 30. 12. 1971, bytem V Zátiší 162, 273 62 Družec, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 60 INS 9519/2016-A-11 ze dne 15. července 2016,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 60 INS 9519/2016-A-11 ze dne 15. července 2016 se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Krajský soud v Praze usnesením č.j. KSPH 60 INS 9519/2016-A-11 ze dne 15. července 2016 (dále jen usnesení ) uložil dlužníkovi Pavlu Andruchovičovi (dále jen dlužník ), aby do 10 dnů ode dne právní moci usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 45.000,-Kč.

V odůvodnění usnesení soud prvního stupně uvedl, že insolvenčním návrhem doručeným mu dne 22.4.2016 se dlužník domáhal zjištění svého úpadku. Pokračoval, že k výzvě soudu ze dne 13.6.2016 dlužník podáním ze dne 20.6.2016 označil za závazky pocházející z podnikání závazek u věřitele VZP ČR a závazek z titulu dlužného nájemného za nebytové prostory vůči věřiteli PhDr. Marku Moravci Ph.D. Jejich souhlasy s řešením jeho úpadku oddlužením však dlužník nedodal. Konstatoval, že celková výše dlužníkových nezajištěných závazků činí 249.075,51 Kč, z toho závazky ve výši 98.474,-Kč (tj. 39,54 %) dlužník označil za závazky podnikatelské. Jeho příjmy představují čistá mzda ve výši 9.345,-Kč a příjem ze smlouvy o důchodu ve výši 3.000,-Kč. V seznamu majetku dlužník uvedl méně likvidní majetek, žádné nemovitosti ani jiné finanční prostředky.

Soud prvního stupně dospěl k závěru, že dlužník neosvědčil, že je osobou aktivně legitimovanou k podání návrhu na povolení oddlužení dle § 389 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen insolvenční zákon-IZ ), a jeho návrh na povolení oddlužení proto musí být dle § 390 odst. 3 IZ odmítnut. Za nerozhodné přitom považuje očekávanou míru uspokojení nezajištěných věřitelů, kdy ani jejich teoretické 100 % uspokojení by nezakládalo oprávnění dlužníka podat návrh na povolení oddlužení. Odkazuje na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 1 VSPH 1083/2015-A-14, KSPH 65 INS 10096/2015 isir.justi ce.cz ze dne 15. 12. 2015, cituje ustanovení § 108 IZ a vysvětluje institut účelu zálohy na náklady řízení, soud prvního stupně dospěl k závěru, že vzhledem k tomu, že minimální odměna insolvenčního správce činí dle § 1 odst. 5 vyhlášky č. 313/2007 Sb., 45.000,-Kč a z majetku dlužníka nelze úhradu nákladů insolvenčního řízení očekávat, uložil dlužníku zálohu na náklady insolvenčního řízení ve stanovené výši.

Proti tomuto usnesení se dlužník včas odvolal a navrhoval, aby je odvolací soud změnil tak, že se mu záloha na náklady insolvenčního řízení neukládá.

Uvedl, že zálohu ve stanovené výši a v určené lhůtě není schopen uhradit. Poukázal na rozhodnutí Vrchního soudu sp. zn. 3 VSPH 517/2014-A-14, KSPH 60 INS 2914/2014. Domnívá se, že v jeho případě může soud prvního stupně vydat rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení jeho oddlužení, zálohu na náklady insolvenčního řízení mu proto nelze uložit.

Vrchní soud v Praze, aniž nařizoval jednání (§ 94 odst. 2 písm. c/ IZ), přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející, a dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněno.

Podle § 108 IZ může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení (odst. 1). Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000,-Kč. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zálohu zaplatit společně a nerozdílně (odst. 2).

Soud prvního stupně správně vycházel z toho, že záloha podle § 108 IZ slouží jako zdroj placení prvotních nákladů insolvenčního řízení i jako záruka úhrady celkových nákladů insolvenčního řízení, včetně hotových výdajů a odměny insolvenčního správce, pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty (§ 38 odst. 2 IZ). Záloha je tudíž opodstatněna také v případě, kdy sice lze počítat s výtěžkem ze zpeněžení majetkové podstaty postačujícím k úhradě nákladů insolvenčního řízení, není tu však pro období následující po rozhodnutí o úpadku (do zpeněžení majetkové podstaty) dostatek volných finančních prostředků dlužníka, z nichž by bylo možné uhradit prvotní náklady, jež si insolvenční řízení (aby mohlo zákonem stanoveným způsobem pokračovat) nutně vyžádá, anebo v případě, kdy tu sice jsou určité volné finanční prostředky, avšak toliko ve výši, jež nebude postačovat ani na úhradu minimálních nákladů insolvenčního řízení.

Pro posouzení, zda je namístě po navrhovateli požadovat zaplacení zálohy a v jaké výši, je rovněž nutné vzít v úvahu skutkové a právní okolnosti dané věci, jež jsou podstatné pro úsudek o tom, jaký způsob řešení dlužníkova úpadku či hrozícího úpadku lze očekávat, tj. zda nejde o případ očekávaného povolení oddlužení podle § 108 odst. 1 poslední věty IZ, kdy po dlužníku-navrhovateli nelze zaplacení zálohy žádat, a nejde-li o tento případ, jaké náklady, k jejichž krytí záloha slouží, si insolvenční řízení pravděpodobně vyžádá a zda či do jaké míry lze předpokládat uspokojení těchto nákladů z majetkové podstaty, popř. zda je třeba zajistit úhradu prvotních nákladů insolvenčního řízení. Je přitom zřejmé, že výše nákladů insolvenčního řízení se odvíjí nejen od samotné povahy konkrétního způsobu řešení dlužníkova úpadku, ale i v rámci téhož způsobu řešení úpadku je navíc ještě ovlivněna specifickými poměry dané věci. To platí i pro hotové výdaje a odměnu insolvenčního správce, které vždy patří mezi náklady insolvenčního řízení a jejichž výše je pro jednotlivé způsoby řešení úpadku upravena ve vyhlášce č. 313/2007 Sb. (dále jen vyhláška) odlišně.

Vrchní soud v Praze v usnesení č.j. 2 VSPH 1471/2016-A-16, MSPH 91 INS 8511/2016 ze dne 25.8.2016 (jež je v elektronické podobě dostupné v insolvenčním rejstříku a na jehož plné odůvodnění proto odvolací soud odkazuje), podrobně vysvětlil podmínky současné úpravy subjektivní přípustnosti oddlužení obsažené v § 389 IZ a procesu jejího zkoumání v insolvenčním řízení, přičemž ze závěrů obsažených v publikované právní větě usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23.9.2015, sen. zn. 1 VSOL 918/2015, uveřejněného pod č. 49/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dovodil, že v rámci zkoumání, zda je dlužník dle § 389 IZ oprávněn k podání návrhu na povolení oddlužení, insolvenční soud posuzuje, zda některý z dlužníkových závazků, které v tomto návrhu (připojeném seznamu závazků) uvedl, nepředstavuje dluh z podnikání, který má na mysli § 389 IZ (dluh, který vznikl v době, kdy dlužník podle norem hmotného práva měl postavení podnikatele, a vzešel z výkonu jeho podnikatelské činnosti), a to bez ohledu na to, jak v tom směru případně kvalifikoval své závazky sám dlužník. Pokud by snad posouzení toho, zda se u určitého dlužníkova závazku vskutku jedná o rozhodný dluh z podnikání, vyžadovalo náročnější zkoumání, ke kterému první fáze řízení (i s ohledem na krátké zákonné lhůty pro rozhodnutí o dlužnickém návrhu -viz § 128, § 134 a § 393 IZ) zjevně není určena a pro které je naopak dán náležitý prostor ve fázi po zjištění úpadku a povolení oddlužení, je podle názoru odvolacího soudu namístě postup podle § 397 odst. 1 věty druhé IZ s tím, že ve vztahu k danému věřiteli, u něhož zatím není definitivně identifikován dluh z podnikání, je dána pochybnost o tom, zda je dlužník oprávněn podat návrh na povolení oddlužení , tj. tehdy oddlužení lze povolit a jeho přípustnost se definitivně dořeší v další fázi řízení, nejpozději na schůzi věřitelů konané dle § 403 IZ.

K povaze dluhů z podnikání pak Vrchní soud v Praze v citovaném rozhodnutí uvedl, že při posouzení, které dluhy lze považovat za rozhodné dluhy z podnikání ve smyslu § 389 IZ, se i v režimu stávající právní úpravy uplatní závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.3.2011, sen. zn. 29 NSČR 20/2009, uveřejněného pod č. 113/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle nichž dluhy vzešlými z podnikání dlužníka mohou být i takové dluhy, které v hmotněprávní rovině nevzešly z (jen) obchodních závazkových vztahů, např. dluhy, jež mají původ v občanskoprávních vztazích, do nichž dlužník vstupoval jako podnikatel, nebo veřejnoprávní dluhy (nedoplatky na daních a na pojistném apod.), měly-li původ v dlužníkově podnikání. Takto vytčené východisko pro identifikaci veřejnoprávních dluhů, které nutno považovat za rozhodné dluhy z podnikání , nelze podle názoru odvolacího soudu interpretovat jinak, než že jde o ty dluhy, které by nevznikly, nebýt dlužníkova podnikání (v něm mají svůj původ-důvod). Pokud jde o nedoplatky z titulu sociálního a zdravotního pojištění, jejich vznik není podmíněn tím, zda dlužník má status podnikatele ve smyslu soukromoprávní úpravy (dřívější nebo současné). Není tu rozhodné, zda příjem (vyměřovací základ) pochází z podnikání dlužníka nebo z jeho závislé činnosti, tj. daný zákonný odvod nemá původ v dlužníkově podnikání potud, že nebýt dlužníkova podnikání, povinnost takového zákonného odvodu by dlužníku nevznikla. Zdravotní pojišťovny i orgány správy sociálního zabezpečení přitom postupují při zařazení osoby do kategorie osoby samostatně výdělečně činné (OSVČ) zcela formálně, v zásadě pouze dle toho, zda dotyčný má platné (trvající) živnostenské oprávnění (či jiné oprávnění k podnikatelské činnosti), aniž by dále zkoumaly, zda skutečně podnikatelskou činnost vykonává. Kategorii OSVČ dle veřejnoprávních předpisů tak nelze bez dalšího ztotožňovat s podnikatelem ve smyslu občanského zákoníku (viz podmínku soustavnosti výkonu výdělečné činnosti obsaženou v § 420 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku a dřívější úpravu účinnou do 31.12.2013 zakotvenou v § 2 zákona č. 513/1991 Sb. obchodního zákoníku). Povahu dluhů z podnikání je však nepochybně třeba přiznat nedoplatkům na sociálním a zdravotním pojištění za zaměstnance (tj. kdy dlužník jako zaměstnavatel měl povinnost odvádět pojistné za své zaměstnance). Nedoplatky na daních je pak třeba posuzovat jednotlivě podle toho, zda předmětná daň skutečně měla (výhradně nebo také) původ v dlužníkově podnikání, jak je tomu typicky například u daně z přidané hodnoty.

Z obsahu insolvenčního spisu odvolací soud zjistil, že se dlužník insolvenčním návrhem spojeným s návrhem na povolení oddlužení doručeným soudu prvního stupně dne 22.4.2016 (dok. č. A-1) domáhal zjištění svého úpadku a povolení jeho řešení oddlužením, neboť eviduje 4 závazky u 4 věřitelů, které jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, a které není schopen plnit. Jako závazky pocházející z jeho podnikatelské činnosti označil závazek u věřitele VZP ČR z titulu dlužného pojistného ve výši 50.507,-Kč a závazek u věřitele PhDr. Marek Moravec, Ph.D. z titulu neuhrazeného nájemného za pronájem nebytových prostor ve výši 47.967,-Kč.

Veden výše citovanými závěry ohledně povahy dluhů z podnikání, jež se plně uplatní i v projednávané věci, se odvolací soud nedomnívá, že by dlužníkův závazek vůči VZP ČR bez dalšího implikoval předpoklad, že úpadek dlužníka bude řešen konkursem z důvodu, že má dlužník vůči VZP ČR dluh z podnikání. Odvolací soud je však přesvědčen, že dlužníkův závazek u věřitele PhDr. Marka Moravce, Ph.D. je nepochybně závazkem pocházejícím z jeho podnikatelské činnosti, kdy tento závěr odvolacího soudu podporuje i dlužníkem doložená smlouva o nájmu nebytového prostoru (dok. č. A-8) uzavřená dne 10. 4. 2009 mezi věřitelem jako pronajímatelem a dlužníkem jako nájemcem a fyzickou osobou podnikající, identifikovanou identifikačním číslem, přičemž smlouva byla uzavřena za účelem pronájmu skladu kuchyní, sanitární techniky a materiálu.

Posouzení tohoto dlužníkova závazku tedy nevyžaduje náročnější zkoumání toho, zda se skutečně jedná o rozhodný dluh z podnikání, a s ohledem na tento dluh by proto podle názoru odvolacího soudu nebyl v projednávané věci namístě postup podle § 397 odst. 1 věty druhé IZ (tj. povolení oddlužení a projednání otázky jeho subjektivní přípustnosti až na schůzi věřitelů). Odvolací soud konstatuje, že jestliže dlužník přes výzvu soudu prvního stupně (dok. č. A-9) nedoložil souhlas věřitele PhDr. Marka Moravce, Ph.D., jakožto věřitele majícího vůči dlužníku pohledávku pocházející z dlužníkova podnikání, s řešením jeho úpadku oddlužením ve smyslu § 389 IZ, je věcně správný závěr soudu prvního stupně, že úpadek dlužníka bude řešen konkursem (resp. nepatrným konkursem).

V konkursu (či nepatrném konkursu) náklady insolvenčního řízení tvoří vždy i hotové výdaje a odměna insolvenčního správce, jež dosahuje v případě jejího určení podle § 1 odst. 5 vyhlášky nejméně částky 45.000,-Kč (bez event. připočtení 21 % DPH), přičemž podle § 2a vyhlášky náleží insolvenčnímu správci odměna z počtu přezkoumaných přihlášek v případě, nedošlo-li v konkursu k žádnému zpeněžení, taktéž v minimální výši 45.000,-Kč (bez event. připočtení 21 % DPH). Přitom je zřejmé, že vyjma nároku na jeho odměnu si činnost insolvenčního správce nadto vyžádá též určité hotové výdaje spojené zejména se soupisem majetkové podstaty, s přešetřením majetkových poměrů dlužníka (včetně event. prošetření jeho příp. neúčinných právních úkonů) a s přezkoumáním přihlášených pohledávek atd.

Soud prvního stupně proto nepochybil, pokud nemajetnému dlužníkovi (ze seznamu majetku dok. č. A-8 se podává, že dlužník vlastní pouze lednici, dva televizory a videorekordér, jejichž souhrnnou hodnotu odhadl ve výši 60.000,-Kč, a jejichž skutečná hodnota a zpeněžitelnost je nejasná) uložil povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení v předepsané výši postačující na úhradu minimálních nákladů insolvenčního řízení. Stanovení zálohy v nižší výši by přicházelo v úvahu pouze tehdy, jestliže by dlužník vlastnil majetek zpeněžitelný v insolvenčním řízení. Dlužno dodat, že vymáhání nezaplacené zálohy zásadně přichází v úvahu tam, kde je insolvenčním navrhovatelem věřitel, tedy osoba od dlužníka odlišná, vůči níž, obecně vzato, může soud být s vymáháním takové pohledávky úspěšný. Nutno vyjít z toho, že po případném zjištění úpadku dlužníka je podle § 140e IZ provedení výkonu rozhodnutí a exekuce postihující majetek náležející do jeho majetkové podstaty buď zcela vyloučeno, či umožněno toliko ve vztahu k pohledávkám, u nichž to zákon výslovně stanoví-to ovšem není případ nároku z titulu zálohy na náklady insolvenčního řízení. Z toho plyne, že je-li insolvenční návrh podán dlužníkem, pak pro případ, že lze očekávat zjištění jeho úpadku, nepřichází v úvahu zajištění úhrady nákladů tohoto řízení prostřednictvím vymáhání zálohy v jeho průběhu.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora neshledal odvolací soud odvolání dlužníka důvodným a napadené usnesení podle § 219 o.s.ř. jako ve výroku věcně správné potvrdil.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí n e n í dovolání přípustné (§ 238 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).

V Praze dne 6. října 2016

JUDr. Jindřich H a v l o v e c, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Helena Kavčiaková