3 VSPH 154/2013-B-33
KSHK 45 INS 1677/2012 3 VSPH 154/2013-B-33

I

USNESENI

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Bureše a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a Mgr. lvany Mlejnkové v insolvenčním řízení dlužnice Moniky anonymizovano , anonymizovano , bytem U Splavu 410, 507 52 Ostroměř, o odvolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č.j. KSHK 45 INS 1677/2012-B-17 ze dne 7. listopadu 2012, takto:

Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č.j. KSHK 45 INS 167712012-B-17 ze dne 7. listopadu 2012 se v bodech ||., |||., IV. a V. výroku z r u š uj e a věc se v tomto rozsahu v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodněnh

Krajský soud v Hradci Králové usnesením č.j. KSHK 45 INS 1677/2012-B-17 ze dne 7.11.2012 v bodě l. výroku rozhodl, že zpětvzetí insolvenčního návrhu je neúčinné, vbodě ll. výroku zamítl návrh dlužnice Moniky anonymizovano (dále jen dlužnice) na povolení oddlužení, v bodě lll. a lV. výroku na její majetek prohlásil konkurs stím, že bude projednáván jako nepatrný, a v bodě V. výroku konstatoval, že účinky prohlášení konkursu nastávají dne 7.11.2012 ve 14:19 hodin. Současně soud jmenoval členy prozatímního věřitelského výboru a uložil jim procesní povinnosti (bod Vl. a Vll. výroku).

Vodůvodnění svého usnesení soud prvního stupně uvedl, že insolvenční řízení dlužnice bylo dne 25.1.2012 zahájeno na základě jejího insolvenčního návrhu, který spojila s návrhem na povolení oddlužení. Dne 29.2.2012 soud vyzval dlužnici kdoplnění návrhů, a to mj. předložením znaleckého ocenění nemovitostí ve vlastnictví dlužnice, jež jsou předmětem zajištlovacích práv-rodinného domu č.p. 410 zapsaného na LV č. 605, pro k.ú. a obec Ostroměř. Dlužnice přitom byla dle§ 111 insolvenčního zákona (dále jen IZ) poučena o povinnosti zdržet se od okamžiku, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, nakládání s majetkovou podstatou a s majetkem, který do ní může náležet, pokud by mělo jít o podstatné změny ve skladbě, využití nebo určení tohoto majetku anebo ojeho nikoli zanedbatelné zmenšení. Dne 19.3.2012 bylo soudu předloženo Souhlasné prohlášení o změně vlastnického práva k nemovitosti ze dne 16.3.2012, vněmž dlužnice a Josef Matějka prohlásili, že dar (shora uvedené nemovitosti) se vrací panu Josefu anonymizovano z důvodu uvedených v § 629 a § 630 občanského zákoníku (dále jen ObčZ).

Usnesením ze dne 24.4.2012 byl zjištěn úpadek dlužnice a insolvenčním správcem ustanoven Mgr. Jan Urban (dále jen insolvenční správce nebo správce). Ten pak dne 6.6.2012 ve své zprávě uvedl, že dlužnice není vsoučasné době evidována jako vlastník nemovitostí na území ČR, když na základě Souhlasného prohlášení o změně vlastnického práva k nemovitosti ze dne 16.3.2012 byl Josef



Matějka zapsán do katastru nemovitostí jako výlučný vlastník shora uvedených nemovitostí. Na přezkumném jednání konaném dne 12.6.2012 bylo konstatováno, že se do řízení přihlásilo celkem 11 věřitelů spohledávkami v celkové výši 831.717,62 Kč. Pohledávka č. 2 věřitele České spořitelny, a.s. ve výši 305.238,19 Kč byla usnesením ze dne 6.11.2012 zjištěna jako zajištěná majetkem dlužnice (nemovitostmi zapsanými na LV č. 605 pro k.ú. a obec Ostroměř). Na následné schůzi věřitelů dlužnice sdělila, že při podpisu souhlasného prohlášení o změně vlastnického práva si byla vědoma toho, že již bylo zahájeno insolvenční řízení a že se jí dostalo poučení o omezení dispozic s jejím majetkem. Soud proto dlužnici sdělil, že její převod nemovitosti uskutečněný po zahájení insolvenčního řízení posuzuje jako nepoctivý záměr, a že ztoho důvodu nelze povolit řešení jejího úpadku oddlužením ve formě splátkového kalendáře. Současně ji poučil, že je třeba, aby současný vlastník nemovitosti uzavřel s insolvenčním správcem dohodu o tom, že se nemovitost vrátí do majetkové podstaty a bude zpeněžena pro účely insolvenčního řízení. lnsolvenčnímu správci uložil, aby předmětnou nemovitost sepsal do majetkové podstaty stím, že nebude-li dohoda sJosefem Matějkou uzavřena, bude vyzván k podání vylučovací žaloby.

Dne 13.6.2012 předložil správce soudu doplnění soupisu majetkové podstaty o předmětné nemovitosti zapsané na LV č. 605 pro k.ú. a obec Ostroměř. Dne 16.8.2012 pak dlužnice soudu sdělila, že svůj návrh na zahájení insolvenčního řízení bere vplném rozsahu zpět. Dne 6.9.2012 insolvenční správce soudu oznámil, že dlužnice uzavřela s Josefem Matějkou darovací smlouvu, na základě které byla opět zapsána do katastru nemovitostí jako vlastník předmětných nemovitostí.

Soud citoval § 130 odst. 3, § 305 odst. 1 písm. a) a § 396 IZ a uzavřel, že dlužnice v době po zahájení insolvenčního řízení hrubě porušila svou povinnost stanovenou v § 111 IZ tím, že souhlasila s navrácením nemovitého majetku jeho dárci. Zákonné důvody pro vrácení daru uvedené v souhlasném prohlášení ze dne 16.3.2012 byly podle názoru soudu fiktivně vykonstruované. To dokazuje i skutečnost, že J. Matějka opět předmětné nemovitosti dlužnici daroval a ta je nyní opět jejich vlastníkem. K tíži dlužnice lze rovněž přičíst skutečnost, že se domáhala zastavení insolvenčního řízení v době, kdy již insolvenční správce sepsal předmětné nemovitosti do majetkové podstaty.

V popsaném jednání dlužnice v průběhu insolvenčního řízení spatřuje soud nepoctivý záměr, jehož zjevným účelem bylo vyvedení nemovitého majetku zmajetkové podstaty dlužnice, aby nedošlo k jeho zpeněžení ve prospěch zajištěného věřitele. Za takové situace nejsou dány podmínky pro řešení úpadku dlužnice formou oddlužení, kterým by mohla dosáhnout po splnění zákonných podmínek osvobození od zbytku svých závazků neuspokojených vrámci tohoto řízení. Takového dobrodiní se nemůže dostat dlužníku, který jednal vúmyslu poškodit své věřitele.

Proto soud návrh na povolení oddlužení dlužnice podle § 395 odst. 1 písm. a) IZ zamítl a zároveň na její majetek prohlásil konkurs (§ 396 odst. 1 IZ), který bude podle § 314 odst. 1 IZ projednáván jako nepatrný.



Proti tomuto usnesení se co do bodu ll. a lll. jeho výroku dlužnice včas odvolala s požadavkem, aby je odvolací soud v uvedeném rozsahu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Dlužnice nesouhlasila se závěrem soudu o nepoctivosti jejího záměru stím, že nepřihlédl kjejím skutkovým tvrzením a věc nesprávně posoudil. Sodkazem na obsah spisu vedeného Okresním soudem inčíně pod zn. 10 C 9/2012 vysvětlovala, že její otec podal žalobu, kterou se domáhal vrácení daru pro hrubé porušení dobrých mravů. Rozpory sotcem skutečně měla. Ksouhlasnému prohlášení o vrácení daru přistoupila až na otcův nátlak, pod hrozbou nákladů soudního řízení a ve snaze věc urychlit a ušetřit si psychické útrapy. Dlužnice má 3nezletilé děti, o posledního syna narozeného 25.12.2011 se celodenně stará a obtížně si zajišťuje jeho hlídání v době úředních jednání. Při přezkumném jednání konaném dne 12.6.2012 soud dlužnici sdělil, že je trestně odpovědná za podepsání souhlasného prohlášení o vrácení daru a že může být trestně stíhán i její otec. Pod tíhou této argumentace, ze strachu před dalším soudním řízením iniciovaným insolvenčním správcem pak dlužnice otce přesvědčila ktomu, aby sní uzavřel darovací smlouvu, kterou na ni dům spozemkem opět převedl. Přitom se mu zavázala odstranit předmět předchozích vzájemných sporů tím, že otec bude mít právo nadále vdomě bydlet zadarmo (tedy aniž by musel hradit služby stímto užíváním spojené). Právě otcův nesprávný výklad ujednání původní darovací smlouvy, že vdomě má právo bydlet zcela zdarma, způsobil předlužení dlužnice, nebot, sama musela hradit všechny náklady, služby a další platby spojené s užíváním domu. Ktomu dodala, že její dluhy zčásti pocházejí od její matky a předchozího partnera a že narostly do značné výše hlavně kvůli příslušenství (smluvní pokuty a náklady řízení), ačkoli jistiny samy nejsou nijak vysoké. Takto např. pro nezaplacenou pojistku ve výši 1.000,-Kč je vůči dlužnici nyní vymáhán dluh v celkové výši 20.000,-Kč.

Dlužnice je přesvědčena o tom, že při schválení splátkového kalendáře by byla schopna uhradit své dluhy do pěti let v plné výši. To stím, že by jednorázově zaplatila 100.000,-Kč z finančních prostředků druha a zbytek by splácela v soudem určených splátkách.

Insolvenční správce ve vyjádření k odvolání uvedl, že jakkoli dlužnicí vylíčené okolnosti, které ji vedly k vrácení daru, mohla subjektivně vnímat jako vážný důvod ktakovému úkonu (majetkové dispozici), nic to nemění na nezákonnosti takového jednání dlužnice. l kdyby si nezákonnosti tohoto jednání nebyla vědoma, muselo jí být jasné, že jím může uspokojení svých věřitelů přinejmenším ztížit.

Věřitel OSPEN, s.r.o. sdělil, že se s napadeným usnesením zcela ztotožňuje. Věřitel Ceská spořitelna, a.s. uvedl, že mu dlužnicí uváděné okolnosti věci nejsou známy, a proto se kjejímu odvolání nemůže vyjádřit.

Vrchní soud v Praze vodvoláním dotčeném rozsahu přezkoumal napadené usnesení i řízení jemu předcházející a dospěl k závěru, že odvolání je opodstatněno.

Podle § 395 odst. 1 IZ insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, a) že je jím sledován nepoctivý záměr, nebo b) že hodnota plnění, které by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, bude nižší než 30 % jejich pohledávek, ledaže tito věřitelé s nižším plněním souhlasí. Podle odstavce 3 téhož ustanovení lze na nepoctivý záměr sledovaný návrhem na povolení oddlužení usuzovat zejména tehdy, jestliže ohledně dlužníka, jeho zákonného zástupce, jeho statutárního orgánu nebo člena jeho kolektivního statutárního orgánu a) v posledních 5 letech probíhalo insolvenční řízení nebo jiné řízení řešící úpadek takové osoby, ato vzávislosti na výsledku takového řízení, nebo b) podle výpisu zrejstříku trestů vposledních 5 letech před zahájením insolvenčního řízení proběhlo trestní řízení, které skončilo pravomocným odsouzením pro trestný čin majetkové nebo hospodářské povahy.

Citované ustanovení § 395 IZ tedy vymezuje věcné podmínky, za nichž dlužníku (nabídnuvšímu včasný a řádný návrh, subjektivně k němu legitimovanému dle § 389 odst. 1 IZ) lze umožnit řešení jeho úpadku či hrozícího úpadku oddlužením. Tyto podmínky přípustnosti oddlužení soud zkoumá jak ve stadiu rozhodování o návrhu na povolení oddlužení (se zřetelem ke skutečnostem, které dlužník uvedl vnávrhu na povolení oddlužení a v insolvenčním návrhu, popřípadě se zřetelem ke skutečnostem doloženým věřiteli), tak ve fázi insolvenčního řízení následující po povolení oddlužení (na podkladě stávajícího skutkového stavu věci vyplývajícího zdosavadních výsledků insolvenčního řízení). Ktomu srovnej závěry usnesení Nejvyššího soudu sp.zn. 29 NSČR 6/2008 ze dne 29.9.2010, uveřejněného pod č. 61/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Požadavek dlužníkova poctivého záměru a požadavek minimální 30% míry uspokojení pohledávek jeho nezajištěných věřitelů pojatých do oddlužení (§ 395 odst. 1 písm. a/ a b/ IZ) představují esenciální podmínky přípustnosti oddlužení, které jsou (při řádném avčasném splnění všech dlužníkových povinností podle schváleného způsobu oddlužení) předpokladem naplnění účelu oddlužení-osvobození dlužníka od placení zbytku jeho dluhů dle § 414 a násl. IZ (blíže ktomu viz např. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24.8.2010, sp.zn. KSHK 45 lNS 8999/2009, 3 VSPH 535/2010).

K podmínce přípustnosti oddlužení vyjádřené v § 395 odst. 1 písm. a) IZ požadavkem předpokladu dlužníkova poctivého záměru se vyslovil Nejvyšší soud vusnesení ze dne 28.7.2011, sen. zn. 29 NSČR 14/2009, uveřejněném pod č. 14/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Vněm vyslovil, že ustanovení § 395 odst. 1 písm. a) IZ patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení vkaždém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Vedle okolností příkladmo vypočtených (jako ty, z nichž lze usuzovat na dlužníkův nepoctivý záměr při podání návrhu na povolení oddlužení) v ustanovení § 395 odst. 3 IZ, s nimiž je soud povinen se vypořádat (vyjdou-li v insolvenčním řízení najevo) vždy, tak bude závěr, že dlužník sleduje podáním návrhu na povolení oddlužení nepoctivý záměr, závislý vždy na posouzení konkrétních okolností, jež vyjdou najevo v rámci daného insolvenčního řízení. Naopak, zjištění, že je zde některá ze skutečností uvedených v § 395 odst. 3 IZ, ještě samo o sobě nemusí vést k závěru, že dlužník sleduje podáním návrhu na povolení oddlužení nepoctivý záměr.

Vsouladu stěmito závěry Vrchní soud vPraze ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že posuzování podmínky poctivého záměru dlužníka je kategorií ryze subjektivní, a že zjištění okolností stanovených v § 395 odst. 3 IZ zakládá pouze domněnku nepoctivého záměru, jež nemusí nutně vyústit vzávěr, že dlužníkův návrh na povolení oddlužení je provázen nepoctivým záměrem, jenž řešení jeho úpadku oddlužením vylučuje. Insolvenční soud má při zkoumání zákonné podmínky poctivého záměru vždy nejen právo, ale i povinnost úvahy a posouzení všech významných okolností. l osoba odsouzená za trestný čin majetkové povahy může proto dojít oddlužení, jestliže její trest byl např. zahlazen, jestliže svým dalším chováním zřetelně projevuje poctivý záměr napravit následky činem způsobené, jestliže veškerých svých schopností a možností využívá k úhradě závazků, a lze proto očekávat, že i pro věřitele bude oddlužení výhodnějším uspořádáním majetkových vztahů k dlužníku.

Podle § 111 IZ nerozhodne-li insolvenční soud jinak, je dlužník povinen zdržet se od okamžiku, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, nakládání s majetkovou podstatou a s majetkem, který do ní může náležet, pokud by mělo jít o podstatné změny ve skladbě, využití nebo určení tohoto majetku anebo ojeho nikoli zanedbatelné zmenšení. Peněžité závazky vzniklé před zahájením insolvenčního řízení je dlužník oprávněn plnit jen v rozsahu a za podmínek stanovených tímto zákonem (odstavec 1). Tato omezení se netýkají úkonů nutných ke splnění povinností stanovených zvláštními právními předpisy, k provozování podniku v rámci obvyklého hospodaření, k odvrácení hrozící škody, k plnění zákonné vyživovací povinnosti a ke splnění procesních sankcí (odstavec 2). Právní úkony, které dlužník učinil v rozporu s omezeními stanovenými v důsledku účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení, jsou vůči věřitelům neúčinné (odstavec 3).

V dané věci dlužnice v odvolání nijak nezpochybňovala skutková zjištění, na nichž soud prvního stupně svůj závěr o jejím nepoctivém záměru postavil a která vyplývají i z obsahu spisu.

Z obsahu spisu se podává, že -dne 25.1.2012 bylo zahájeno insolvenční řízení dlužnice na základě jejího insolvenčního návrhu spojeného snávrhem na povolení oddlužení, jež navrhla provést ve formě splátkového kalendáře; téhož dne nastaly účinky zahájení insolvenčního řízení (zveřejněním vyhlášky oznamující tuto skutečnost-§ 109 odst. 4 IZ), -při zahájení insolvenčního řízení dlužnice vlastnila nemovitosti (dům s pozemky) zapsané na LV č. 605 pro k.ú. a obec Ostroměř; tyto nabyla darováním od svého otce Josefa Matějky dle darovací smlouvy ze dne 10.3.2009, v níž bylo sjednáno, že dárce je nadále oprávněn bezplatně užívat byt 2+1 s příslušenstvím v přízemí darovaného domu, -soud dlužnici poučil o účincích zahájení insolvenčního řízení dle § 111 IZ v usnesení ze dne 29.2.2012 (A-5), kterým ji vyzval kdoplnění podaných návrhů (včetně doložení znaleckého ocenění předmětných nemovitostí) a které bylo dlužnici doručeno dne 6.3.2012, -dne 16.3.2012 dlužnice souhlasila s vrácením daru-předmětných nemovitostí-otci (s odkazem na naplnění podmínek vymezených v § 629 a § 630 ObčZ), což vyjádřila Souhlasným prohlášením o změně vlastnického práva k nemovitosti, na jehož základě (po vkladu do katastru nemovitostí) zaniklo vlastnické právo dlužnice k předmětným nemovitostem a jejich vlastníkem se stal opět J. Matějka,



-usnesením ze dne 24.4.2012 soud rozhodl o zjištění úpadku dlužnice (aniž by současně rozhodl o způsobu jeho řešení),

-na schůzi věřitelů, konané po skončení přezkumného jednání dne 12.6.2012, dlužnice uvedla, že v domě, sjehož vrácením dárci souhlasila, nadále bydlí se 3 nezletilými dětmi, jeho aktuální hodnotu nezná (v roce 2009 to bylo více než 1 mil. Kč), nyní je na mateřské dovolené, sestra se jí smlouvou o důchodu ze dne 6.6.2012 (jejíž kopii s ověřenými podpisy smluvních stran soudu předložila) zavázala poskytovat po dobu trvání oddlužení plním splátkového kalendáře důchod ve výši 5.300,-Kč měsíčně; nato soud dlužnici sdělil, že převod jejích nemovitostí (vrácení daru) kvalifikuje jako jednání naplňující nepoctivý záměr, pro který nelze oddlužení povolit; přitom správci uložil, aby tyto nemovitosti sepsal do majetkové podstaty a aby s J. Matějkou uzavřel dohodu o vrácení nemovitostí do podstaty

-dne 12.6.2012 insolvenční správce dodatečně sepsal předmětné nemovitosti do majetkové podstaty (bez ocenění, s avízem budoucího ocenění znalcem) a podáním ze dne 6.9.2012 informoval soud o tom, že dlužnice následně uzavřela sJ. Matějkou novou darovací smlouvu, na základě které se opět stala vlastnicí předmětných nemovitostí.

Dále odvolací soud ze spisu zjistil, že přihláška pohledávky věřitele lng. Tomáše Machka (P1) byla usnesením ze dne 6.11.2012, jež nabylo právní moci dne 24.11.2012, odmítnuta, a že všechny ostatní přihlášené pohledávky 10 věřitelů vcelkové výši 653.990,62 Kč byly vinsolvenčním řízení zjištěny. Všechny byly uplatněny a zjištěny jako pohledávky nezajištěné, s výjimkou pohledávek evidovaných pod P4/2 ve výši 305.238,19 Kč a pod P11 ve výši 7.800,-Kč, které byly uplatněny jako zajištěné a u nichž ovšem-jak plyne z následujících zjištění-ve skutečnosti nebylo přezkoumání jejich pořadí zatím dokončeno.

Pohledávky věřitele č. 4 České spořitelny, a.s. pod č. 2 v celkové výši 305.238,19 Kč (P4/2) byly přihlášeny jako zajištěné majetkem osoby odlišné od dlužnice stím, že jde o zástavu nemovitostmi zapsanými na LV č. 605 pro k.ú. a obec Ostroměř, jejichž vlastníkem je aktuálně Josef Matějka. Po soupisu těchto nemovitostí do majetkové podstaty pak věřitel č. 4 podáním ze dne 21.6.2012 soudu oznámil, že svoje pohledávky pod č. P4/2 přihlašuje jako zajištěné majetkem dlužnice (tedy výše uvedenou nemovitou zástavou specifikovanou v přihlášce). Nato soud usnesením ze dne 6.11.2012 (P4-3) vyslovil, že tato pohledávka P4/2 se pokládá za zajištěnou majetkem dlužnice . Takové rozhodnutí ovšem postrádá jakoukoli oporu, nebot, nepřípustně nahrazuje přezkoumání pořadí pohledávky a tudíž nemůže mít účinky zjištění pořadí pohledávky, jak soud prvního stupně vnapadeném usnesenídovodH.

V daném případě věřitel č. 4 neuplatnil včas (do skončení lhůty pro podávání přihlášek stanovené v rozhodnutí o úpadku-§ 136 odst. 1 písm. d/ IZ) právo na uspokojení své pohledávky P4/2 z výše uvedené zástavy co majetku dlužnice jen proto, že v té době tato zástava (již) majetkem dlužnice nebyla. Tím ale-ve smyslu usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 32/2011 ze dne 28.3.2012, uveřejněného pod č. 112/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek-nebyl věřitel č. 4 zbaven práva dovolat se zajištění majetkem dlužnice poté, co po uplynutí přihlašovací lhůty opět vlastnické právo k zástavě nabyla. Na danou situaci měl soud prvního stupně reagovat výzvou věřiteli, aby ve (procesní) lhůtě k tomu určené sdělil, zda uplatňuje právo na uspokojení ze zajištění a poučit jej, že po marném uplynutí určené lhůty bude mít zato, že právo na uspokojení pohledávky ze zajištění neuplatnil. Jestliže se věřitel č. 4 ještě předtím, než k tomu výzvu od soudu obdržel, a tedy včas práva na uspokojení své pohledávky P4/2 ze zástavy dlužnice dovolal, bylo třeba toto uplatněné pořadí pohledávky dodatečně přezkoumat. To se však dosud nestalo (místo toho soud vydal bezúčinné usnesení P4-3).

Obdobně-dodatečným přezkoumáním-bylo třeba postupovat i ohledně pořadí pohledávky věřitele č. 11 Mgr. Davida Koncze (soudního exekutora) ve výši 7.800,-Kč (P11). Tato pohledávka byla přihlášena (z titulu zřízeného exekutorského zástavního práva) s právem na uspokojení z výše uvedené nemovité zástavy jakožto majetku dlužnice (ač tehdy již dlužnice její vlastnicí nebyla). Uplatněné pořadí pohledávky (právo na její uspokojení ze zajištění) insolvenční správce na přezkumném jednání konaném dne 12.6.2012 (jehož se věřitel č. 11 nezúčastnil) popřel stím, že předmětné nemovitosti nejsou ve vlastnictví dlužnice. Žaloba na určení pořadí pohledávky P11 dosud nebyla podána, správcovo vyrozumění věřitele o popření pořadí jeho pohledávky či zpětvzetí jeho popření v elektronickém spise založeno není. Pořadí pohledávky P11 tedy zatím za zjištěné mít nelze. Sohledem na specifickou procesní situaci, kdy dlužnice vdobě podání přihlášky věřitele č. 11 (i věřitele č. 4) již nebyla vlastnicí předmětné zástavy a kdy toto vlastnické právo znovu nabyla až po uplynutí lhůty k podávání přihlášek a dokonce až poté, co proběhlo přezkumné jednání, nemohlo být řádně přezkoumáno pořadí pohledávky P11, tedy uplatněné právo na uspokojení ze zajištění majetkem dlužnice, když vté době o její majetek nešlo. Ani insolvenční správce proto na jiném argumentu své popření pořadí této pohledávky nestavěl, tj. nepovažoval za potřebné zkoumat zajištění věcně (tedy především to, zda pohledávka P11 je vskutku předmětnými nemovitostmi zajištěna). Proto je nutné, aby pořadí této pohledávky bylo v aktuálních poměrech věci (kdy zástava je již opět majetkem dlužnice) znovu řádně přezkoumáno.

K tomu pro úplnost nutno poznamenat, že pokud věřitel v insolvenčním řízení právo na uspokojení své pohledávky ze zajištění včas uplatní (jako je tomu v případě pohledávek P4/2 a P11), pak pro případ řešení úpadku dlužníka oddlužením s ním bude (ohledně pohledávky s uplatněným zajištěním) zacházeno jako se zajištěným věřitelem (§ 2 písm. g/ a § 167 IZ), který má v oddlužení právo na uspokojení jedině z výtěžku zpeněžení zajištění (k tomu viz usnesení Vrchního soudu v Praze sp.zn. KSCB 25 lNS 159/2012, 3 VSPH 1127/2012-B ze dne 22.10.2012). Věřitel, který se přihlásil jako věřitel zajištěný, nemůže být v rámci oddlužení uspokojován jako věřitel snezajištěnou pohledávkou ani kdyby se později uplatněného práva na upokojení ze zajištění vzdal, nebo kdyby toto jeho právo nebylo zjištěno. Jde ozávěry vyplývající z koncepce oddlužení, která je založena na tom, že práva zajištěných věřitelů na uspokojení ze zajištění zůstávají nedotčena a že oddlužení je tak vedeno pro uspokojení pohledávek věřitelů, kteří své pohledávky zajištěny nemají nebo se rozhodli své zajištění v insolvenčním řízení neuplatnit, tedy pro uspokojení nezajištěných věřitelů, kteří proto jediní mají právo hlasovat o způsobu oddlužení (viz § 402 IZ) či namítat nesplnění podmínek pro schválení oddlužení (§ 403 odst. 2 IZ) a jimž musí dlužníkova ekonomická nabídka zajistit v oddlužení alespoň zákonnou minimální míru uspokojení dle § 395 odst. 1 písm. b) IZ.

Na základě výše uvedených zjištění pokládá odvolací soud závěry soudu prvního stupně za správné jen potud, že dlužnice po zahájení insolvenčního řízení souhlasila svrácením darovaných nemovitostí dárci (svému otci J. anonymizovano ) souhlasným prohlášením ze dne 16.3.2012 a že z tohoto prohlášení vskutku nelze bez dalšího dovozovat naplnění podmínek ani pro vrácení daru obdarovaným dle§629 ObčZ (že vyšly najevo vady, o kterých dárce věděl a na které obdarovaného neupozornil), ani pro vrácení daru k požadavku dárce dle § 630 ObčZ (pro chování obdarovaného kdárci nebo kčlenům jeho rodiny, které dosahuje intenzity hrubého porušování dobrých mravů).

V souhlasném prohlášení ze dne 16.3.2012 je dárcův požadavek vrácení daru dlužnicí odůvodněn jen tím, že při jejich společném soužití vdarovaném domě vznikají vzájemné konflikty způsobené především tím, že se nemohou shodnout, zda dárcovo právo na bezplatné užívání bytu v přízemí představuje toliko jeho právo na užívání bez placení nájemného (jak dovozuje dlužnice), nebo i bez povinnosti podílet se na úhradě spotřebované elektrické energie a vody (jak dovozuje dárce). Současně dlužnice jako obdarovaná poukázala na vady domu, které dárce odmítá pomoci odstranit-zatékání střechou, porušení stropu v 1. poschodí, zkřížení dřevěných oken v bytě v témže poschodí a zaplavování suterénu při větším dešti.

Pokud jde o reklamované vady domu, není bez dalšího zřejmé, že existovaly již v době darování domu (v březnu 2009), nicméně i kdyby tomu tak bylo, lze stěží předpokládat, že o těchto závadách dlužnice tehdy sama nevěděla. V odvolání proti napadenému usnesení ostatně dlužnice při vysvětlení okolností vrácení daru již na vady domu (co důvodu vrácení tohoto daru) nepoukazovala, a ovšem ani netvrdila, že se kdárci (otci) chovala způsobem hrubě porušujícím dobré mravy. Naopak akcentovala nátlakové, pro sebe psychicky neúnosné chování otce, který se na běžné společné spotřebě spojené sužíváním domu trvale odmítá jakkoli podílet, ačkoli je mu známo, že dlužnice (samoživitelka 3 dětí) není schopna tyto náklady všechny sama uhradit, a posléze jí hrozil podanou žalobou, jíž se hodlal vrácení daru soudně domoci.

Dlužnice tedy ani v odvolacím řízení nijak nevyvrátila správnost závěru soudu prvního stupně, že zákonné důvody pro vrácení darovaných nemovitostí nebyly dány, a že pokud dlužnice přesto souhlasila sjeho vrácením, šlo o úkon, kterým porušila zákaz dispozice se svým majetkem náležejícím do majetkové podstaty stanovený v § 111 IZ. Odvolací soud však nesdílí názor soudu prvního stupně, že tento úkon dlužnice byl provázen jejím úmyslem zkrátit uspokojení svých věřitelů a že jí tudíž lze přičíst nepoctivý záměr.

Předně je zřejmé, že bylo-li vrácení daru-nemovitostí dispozičním úkonem dlužnice učiněným vrozporu se zákazem stanoveným v § 111 IZ, nemohly jeho prostřednictvím předmětné nemovitosti majetkovou podstatu dlužnice opustit. Takový právní úkon je totiž ze zákona vůči věřitelům neúčinný (§ 111 odst. 3 IZ), a proto plnění, které tímto úkonem z majetku dlužnice ušlo, byl insolvenční správce oprávněn do její majetkové podstaty bez dalšího sepsat (obranou třetí osoby proti takovému soupisu je žaloba na vyloučení majetku z podstaty dle § 225 IZ).

Vdaném případě ovšem předmětné nemovitosti jsou zatíženy zástavními právy kzajištění pohledávek věřitelů vůči dlužnici, a tyto pohledávky správem na uspokojení ze zajištění (z majetku náležejícího do majetkové podstaty dlužnice) také byly v insolvenčním řízení uplatněny. Zástavní věřitelé by ovšem ani změnou vlastníka zástavy nemohli být na svém právu na uspokojení ztohoto zajištění dle§ 165 ObčZ nijak poškozeni, nebot, zástavní právo působí i vůči každému novému vlastníku zástavy (§ 164 ObčZ). Tento právní režim byl dlužnici nepochybně znám, když vdarovací smlouvě ze dne 10.3.2009 výslovně vzala na vědomí, že přebírá darované nemovitosti i se zástavními právy na nich váznoucími. Proto i kdyby při vrácení daru-zástavy nepočítala s důsledky úpravy § 111 IZ, pro které by tato její zástava (navzdory změně vlastníka) musela zůstat součástí její majetkové podstaty, nelze dlužnici podsouvat, že tímto úkonem hodlala zkrátit práva svých zástavních věřitelů, když ktomu daným úkonem, jak již řečeno, dojít nemohlo. Takový důsledek vrácení daru tedy dlužnice nemohla rozumně očekávat a tedy ani sledovat. Posléze se ovšem dlužnice-vreakci na závěry soudu o nepoctivém záměru, který vylučuje řešení jejího úpadku oddlužením-postarala o nápravu navrácením v předešlý stav, když docílila nového darování předmětných nemovitostí a stala se tak opět jejich vlastnicí.

Nelze také přehlédnout, že dlužnice projevila poctivý úmysl nabídnout svým nezajištěným věřitelům maximální uspokojení, když si pro navrhované oddlužení ve formě splátkového kalendáře-při nedostatečnosti vlastních příjmů-zajistila (smlouvou o důchodu ze dne 6.6.2012) další příjem ve výši 5.300,-Kč. Ten by za 60 měsíců trvání splátkového kalendáře umožnil plnění v celkové výši 318.000,-Kč. Po uspokojení přednostních nároků insolvenčního správce (odměny a náhrady hotových výdajů dle § 3 písm. b/ a § 7 odst. 4 vyhlášky č. 313/2007 Sb.), které by s DPH činily celkem 65.340,-Kč, by tak zbývalo k uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů 252.660,-Kč. Protože mezi tyto pohledávky voddlužení nemohou náležet pohledávky P4/2 (305.238,19 Kč) a P11 (7.800,-Kč), ohledně nichž bylo uplatněno právo na uspokojení ze zajištění, je třeba vycházet ztoho, že voddlužení by byly uspokojovány nezajištěné pohledávky vcelkové výši 340.952,43 Kč (z toho 30 % činí 102.285,72 Kč). Je tedy zřejmé, že jen sám smluvní důchod dlužnice dává pro oddlužení splátkovým kalendářem předpoklad uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů v rozsahu 74 %, který značně převyšuje povinnou minimální míru uspokojení těchto pohledávek.

Vzhledem krozsahu majetku dlužnice, která má minimální příjmy a kromě nemovitostí, k nimž jsou uplatněna práva na uspokojení ze zajištění, jiný hodnotnější majetek nevlastní, nelze očekávat, že by v konkursu (pro nějž by nebyl k dispozici příjem ze smluvního důchodu dlužnice) mohli nezajištění věřitelé dosáhnout lepšího uspokojení než při oddlužení splátkovým kalendářem, a že by tedy pro ně bylo řešení úpadku dlužnice konkursem (či nepatrným konkursem) výhodnější.

Tyto úvahy o výtěžnosti případného konkursu (a o nedostatečné ekonomické nabídce dlužnice pro oddlužení ve formě zpeněžení majetkové podstaty) nicméně mohou beze zbytku obstát, jen pokud nelze důvodně předpokládat, že zpeněžení nemovitostí dlužnice (předmětné zástavy) vinsolvenčním řízení přinese výtěžek, který po uspokojení zajištěných věřitelů bude skýtat ještě nějaký přebytek-hyperochu. Ta se v případě oddlužení splátkovým kalendářem vrací dlužníku, zatímco vpřípadě oddlužení zpeněžením majetkové podstaty a taktéž při řešení úpadku konkursem se použije kuspokojení nezajištěných věřitelů-viz usnesení Vrchního soudu vPraze č.j. KSPL 20 lNS 3876/2010, 1 VSPH 175/2012-B-30 ze dne 28.2.2012). Pro takové závěry ale dosud není potřebného skutkového podkladu.



Nejenže zatím není dokončeno přezkoumání pořadí pohledávek P4/2 a P11, takže nelze nikterak předjímat, zda lze očekávat jejich uspokojení z nově nabytých zastavených nemovitostí dlužnice, ale navíc není zatím k dispozici ani relevantní údaj o současné hodnotě těchto nemovitostí. Dlužnice totiž aktuální znalecké ocenění jejich obvyklé ceny nepředložila, ačkoli podle § 392 odst. 2 IZ jde o součást seznamu majetku dlužníka, který je povinnou přílohou návrhu na povolení oddlužení. Nejsou-li takové nedostatky návrhu dlužníkem odstraněny ani přes výzvu soudu dle § 393 odst. 2 IZ, musí být odmítnut (§ 393 odst. 3 IZ). Soud prvního stupně sice dlužnici k odstranění uvedeného nedostatku usnesením ze dne 29.2.2012 (A-5) vyzval, nikoli však řádně. Jednak po dlužnici požadoval jen znalecké ocenění domu č.p. 410 zapsaného na LV č. 605 pro k.ú. a obec Ostroměř, nikoli i tam zapsaných pozemků dlužnice, a navíc dlužnici ani nepoučil, že znaleckým oceněním je míněn odhad současné obvyklé ceny předmětných nemovitostí provedený soudním znalcem. S přihlédnutím ke všem shora popsaným okolnostem věci by v dané fázi řízení bylo možno netrvat na předložení znaleckého ocenění dlužnicí v případě, že je v mezidobí již obstaral insolvenční správce. To se však podle obsahu spisu nestalo.

Lze tedy uzavřít, že jakkoli odvolací soud za současného stavu věci neshledává opodstatněné závěry soudu prvního stupně o nepoctivém záměru dlužnice, především pro jakékoli věcné rozhodnutí o podaném návrhu na povolení oddlužení (pro jeho zamítnutí nebo pro povolení oddlužení) prozatím nejsou dány procesní podmínky, nebot, tento návrh pro popsané vady jeho příloh, kjejichž odstranění soud dosud dlužnici řádně nevedl, není možno považovat za způsobilý projednání. O návrhu na povolení oddlužení tak bude možno věcně rozhodnout, teprve pokud dlužnice dodatečně-v přiměřené lhůtě, kterou jí ktomu soud určí-předloží příslušné znalecké ocenění svých znovu nabytých nemovitostí.

Z těchto důvodů odvolací soud postupoval dle § 219a odst. 1 písm. a) a § 221 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, napadené usnesení ve výroku o zamítnutí návrhu na povolení oddlužení, včetně akcesorických výroků o prohlášení konkursu a o tom, že bude projednáván jako konkurs nepatrný, zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Hradci Králové dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 2. dubna 2013 JUDr. Jaroslav B u r e š , v. r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Borodáčová